Úřední jazyk

Úřední neboli státní jazyk je jazyk stanovený zákonem pro komunikaci s úřady, včetně školství. Pro podání žádosti a její vyřízení je to vnější jazyk, pro komunikaci mezi úřady navzájem a uvnitř úřadu je to vnitřní jazyk. V laickém pojetí je úřední jazyk ten jazyk, kterým se na území daného státu převážně komunikuje.

Historie

Koncept úředního jazyka pochází z myšlenky, že mezi národem (etnikem) a státem není rozdíl. Ve skutečnosti zejména ve východní Evropě převažují mnohonárodní státy, tj. s početnými národnostními menšinami.

Za Rakouska nebyl úřední jazyk stanoven, ačkoliv o to Němci v druhé polovině 19. století usilovali. Na základě právního obyčeje to byla němčina, ale Češi si postupně prosadili nejprve vnější češtinu (v roce 1880Stremayrova jazyková nařízení), vnitřní čeština byla částečně a dočasně zavedena v roce 1897 (Badeniho nařízení) a v roce 1898 (Gautschova nařízení). Naproti tomu za první republiky byl přijat zákon č. 122/1920 Sb. z. a n., podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé, který v § 1 stanovil, že „jazyk československý jest státním, oficiálním jazykem republiky“. Podle § 2 na území s více než 20 % národní menšiny byl povolen vnější jazyk národní menšiny. K tomu též srov. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 1919 č. 73/18 (Boh. A V/19), usnesení ze dne 26. 6. 1919 č. 2334 (Boh. A XII/19) a usnesení pléna ze dne 9. 11. 1936 č. 251/33 (Boh. A DXIV/36).

Česká současnost

Podle čl. 25 Listiny základních práv a svobod mají „...národnostní nebo etnické menšiny zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích...“[1] Kromě mezinárodních smluv a právních předpisů k jejich provedení, je právní norma stanovící úřední jazyk v:

  • § 16 správního řádu určuje jako jednací jazyk pro správní řízení český jazyk s tím, že účastník řízení může jednat a písemnosti mohou být předkládány i v jazyce slovenském. Dále občan České republiky příslušející k uznané národnostní menšině může činit podání a jednat v jazyce své menšiny. Každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. V řízení o žádosti si žadatel, který není občanem České republiky, obstará tlumočníka na své náklady sám, nestanoví-li zákon jinak
  • § 76 daňového řádu obsahuje shodnou úpravu s tím rozdílem, že neobsahuje speciální výhodu pro slovenský jazyk
  • podobná úprava je v § 46a loterijního zákona.[2]

§ 18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, stanoví oprávnění na tlumočníka bez dalšího. Stejně liberální je úprava § 2 odst. 14 a §§ 28 – 29 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Dne 15. června 2004 byl zamítnut návrh komunistických poslanců na novelu Ústavy, který by zaváděl národní a úřední jazyk.[3] Stanovisko vlády bylo negativní.[4]

Mezinárodní organizace

Vnitřními jazyky Evropské unie jsou angličtina a francouzština, s výjimkou Evropského soudního dvora v Lucemburku, kde je to pouze francouzština. „Od počátku evropské integrace (1951) až po první rozšíření (1973) byla jediným úředním jazykem ES francouzština. Francie si primát svého národního jazyka přísně střežila a při jednání o rozšíření ES o Velkou Británii, Irsko a Dánsko na počátku 70. let si vymínila ujištění, že Velká Británie nebude vyžadovat používání angličtiny jako dalšího úředního jazyka. Britové po svém vstupu slib dodrželi a při jednání uvnitř institucí používali jejich zástupci francouzštinu. Menší státy ale zareagovaly odlišně. Irsko a Dánsko (kterým byla angličtina mnohem bližší než francouzština) začaly při jednání používat angličtinu. Ke „vzpouře“ proti výlučnému používání francouzštiny se přidala Itálie, jejíž delegát dostal pokyn používat při jednání italštinu. I když by se zřejmě všechny tehdejší státy spokojily se zavedením dvou úředních jazyků (francouzštiny a angličtiny), jednání o jazykovém režimu nakonec vyústila v rovnocenné a paralelní používání jazyků všech členských států.“ Podle čl. 21 al. 3 smlouvy o ES má každý oprávnění na svůj vnější jazyk, který je uveden v čl. 314 smlouvy o ES. Po rozšíření dne 1. května 2004, přidání irštiny v roce 2005, rozšíření dne 1. ledna 2007 a přistoupení Chorvatska dne 1. července 2013 je těchto jazyků 24.

OSN má 6 úředních jazyků (angličtinu, čínštinu, arabštinu, francouzštinu, španělštinu a ruštinu) a Rada Evropy 2 (angličtinu a francouzštinu).

Jiné státy

  • Ve většině států USA není angličtina jako úřední jazyk vůbec stanovena.

Reference

Literatura

  • Antonín Hartmann, Václav Joachim a Hugo Diwald: Jazykové právo. In Slovník veřejného práva československého II. Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, Brno 1932, pp. 61 – 85; reprint Eurolex Bohemia, Praha 2000, ISBN 80-902752-6-5
  • Ivo Šlosarčík: Jazyková politika v členských zemích EU a její potenciální konflikt s komunitárním právem. In Intergrace (EUROPEUM) 12/2002

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.