Sociální stát

Jako sociální stát je označován stát, který usiluje o zajištění blahobytu, přesněji podmínek slušného žití pro své občany. Lze ho definovat jako stát, který garantuje svým občanům sociální práva[1]. Vymezení pojmu je však velmi obtížné a nepanuje o něm shoda, což je způsobeno rozmanitostí podob sociálního státu.

Procenta HDP na sociální výdaje ve státech OECD, 2013
     >30%
     25–30%
     20–25%
     0–20%

Originální anglický termín welfare state (do češtiny, tak aby sousloví nejlépe vystihovalo podstatu, přeloženo jako stát sociálního blahobytu) byl poprvé použit v roce 1939 k popisu situace ve Spojeném království, po druhé světové válce se rozšířil v západním světě a začaly jím být označovány systémy sociální politiky vyspělých zemí, později pak přímo tyto země. Welfare state je vymezen vůči čistě tržnímu kapitalismu a liberálnímu pojetí státu na jedné straně, i vůči socialismu a centrálně plánovanému hospodářství na straně druhé. Koncept welfare state je vázán na demokratický režim a pojí se s relativně vyspělou tržní ekonomikou.[2]

Vymezení sociálního státu

Pojem sociální stát nemá jasné vymezení. V úzkém slova smyslu termín odkazuje k rozsahu zajišťování klíčových veřejných sociálních služeb (často omezených na zdraví, vzdělání, bydlení, zajištění příjmu a pečovatelské služby). Šířeji (a stále častěji) je termín sociální stát používán k definici

  1. určitého druhu státu,
  2. jisté formy politického prostředí nebo
  3. specifického typu společnosti[3].

Sociální stát primárně usiluje o ekonomické a sociální zabezpečení občanů, omezení příjmových nerovností a udržitelný ekonomický růst a rozvoj. Využívá k tomu řadu politik jako programy boje proti chudobě, zajišťování vzdělávání obyvatelstva, zdravotní péči, sociální zabezpečení, státní kontrola a regulace trhu a výroby či zajišťování zaměstnanosti. Od 60. let 20. století pak welfare state expandoval také do oblastí občanských práv a ochrany životního prostředí. Mezi základní cíle, které má sociální stát plnit, patří:

  • zajišťování prosperity,
  • omezování chudoby,
  • zajišťování sociální rovnosti,
  • zajišťování sociální integrace a zamezování sociální exkluzi,
  • zajišťování sociální stability,
  • zajišťování nezávislosti jednotlivců.[4]

Různé definice
  • Briggs: „Sociální stát je stát, ve kterém je demokraticky organizovaná moc (prostřednictvím sociálního zákonodárství a činnosti státních orgánů a institucí) užita k:
  • Thoenes: „Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda přebírá zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů.“
  • Martin Potůček: „Sociální stát je stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou.“
  • Liberální definice: „Sociální stát změkčuje rizika moderního života, realizuje opatření k zajištění bezpečnosti všech občanů, zvyšuje rovnost příležitostí, a tím tlumí třídní konflikt a podporuje sociální spravedlnost“
  • Peacock: „Skutečným účelem welfare state je naučit lidi, jak si počínat bez něho.“

Česká terminologie

O vhodném českém termínu nepanuje shoda. Sousloví sociální stát má pro některé pejorativní zabarvení, užívají se tedy i alternativní označení, jako např. stát blahobytu, stát veřejných sociálních služeb, asistenční stát. Žádný z nich se ale všeobecně neujal. Ojediněle se objevují i termíny stát sociálního zabezpečení, stát sociálních práv či sociální kapitalismus ad. Občas dochází i k používání anglického termínu welfare state i v českých textech.

Vývoj sociálního státu

Představy blízké konceptu sociálního státu je možné nalézt již v dílech Locka, Hobbese, Rousseaua a Milla či v myšlenkách Francouzské revoluce. V mnoha zemích se jednotlivé welfare zákony objevovaly dávno před zrodem sociálního státu, až do posledních dekád 19. století však měl stát v sociální politice jen značně omezenou roli. V té době se začínají objevovat schémata typická pro moderní sociální stát, ať už to je Bismarckův systém povinného pojištění pro případ nemoci, úrazu a invalidity a stáří v Německu, nepříspěvkový systém starobních důchodů v Dánsku, Austrálii a na Novém Zélandu či povinné pojištění v nezaměstnanosti v Británii.[5]

Vznik sociálního státu však bývá datován až do 40. let 20. století. Termín welfare state použil ve své zprávě z roku 1942 William H. Beveridge k označení svého modelu univerzálního minimálního sociálního zabezpečení. Rozšíření sociálního státu nastává spolu s rozsáhlými sociálními reformami po druhé světové válce, 50. a 60. léta jsou pak tradičně označována za zlatou éru sociálního státu. Západní země zaznamenávaly hospodářský růst, plná zaměstnanost umožňovala rozšiřování sociálních služeb a dávek. V 70. letech přichází s ropnou krizí i krize sociálního státu. Objevují se nové výzvy, kterým musí státy čelit. Mění se struktura pracovního trhu, rodinné uspořádání, objevují se nová témata, jako jsou ochrana životního prostředí a rovné příležitosti pro muže a ženy a lidi různých ras, i nové fenomény jako stárnutí populace a globalizace. Období od konce 70. let bývá označována jako éra uskromnění, v němž vlády zápasily a zápasí s pomalým ekonomickým růstem, narůstající nezaměstnaností, rozpočtovými deficity a rostoucím zatěžováním rozpočtu penzijním a zdravotnickým systémem v důsledku stárnutí populace.

Teorie vzniku sociálního státu

Funkcionalistické teorie (Wilensky, Wealth, Needs) spojují koncept sociálního státu se vznikem národních států a obecnými modernizačními procesy (industrializace, urbanizace, sekularizace), které změnily strukturu společnosti a vytvořily nové potřeby.

Dle švédského sociologa Waltra Korpiho je vznik a vývoj sociálního státu mnohem více určován politickými událostmi. Pro rozvoj sociálního státu je zásadní mobilizace levicových politických stran a odborů. Na jejím úspěchu, nikoli na stupni industrializace, závisí rozsah sociálního státu.

Vladimír Rys[6] dělí faktory ovlivňující vznik sociálního státu na:

  • vnitřní: demografické faktory, ekonomické faktory, sociální struktura, politický vliv nátlakových skupin, vývoj institucí, sociálně-psychologické faktory
  • vnější: kulturní difúze, rozvoj techniky, mezinárodní standardizace a technická pomoc, mezinárodní spolupráce

Typologie sociálních států

Titmussova typologie

Richard H. Titmuss rozlišil na konci 70. let tři typy sociálního státu: reziduální, institucionální a pracovně výkonový.

  • Reziduální sociální stát vychází z liberálních myšlenek. Jádrem koncepce je předpoklad, že potřeby lidí jsou primárně uspokojovány rodinou a trhem. Sociální pomoc přichází na řadu až ve chvíli, kdy tyto dvě instituce přestanou normálně fungovat (rodinná krize, ekonomická krize apod.) Reziduální koncepce odpovídá "tradiční americké ideologii individuální odpovědnosti" a byla velmi populární před velkou krizí v USA[7]
  • Institucionální sociální stát je charakterizován centrálně organizovaným systémem sociálních služeb, které mají zajišťovat standardní životní potřeby jedinců a skupin. Takový sociální stát má integrovat společnost, vyrovnávat nerovnosti a předcházet sociálním událostem. Sociální pomoc je zde vnímána jako "normální, akceptovatelná a oprávněná funkce moderní průmyslové společnosti", za touto koncepcí stojí přesvědčení, že "je správné pomáhat lidem v seberealizaci“.[7].
  • Pracovně–výkonnostní sociální stát zajišťuje uspokojování potřeb svých občanů na meritokratickém principu, odvíjí se od začlenění do pracovních struktur a výsledků a produktivity práce.

Esping-Andersenova typologie

Dánský teoretik sociálního státu, Gøsta Esping-Andersen, v roce 1990 ve své knize The Three Worlds of Welfare Capitalism poukázal na rozdílnost reálných sociálních států a na základě způsobu stratifikace a míry dekomodifikace a vztahů mezi státem, trhem a rodinou vytvořil tři ideální typy sociálního státu.

Typ liberální konzervativní sociálně-demokratický
Alternativní název anglosaský korporativistický skandinávský
Převládající způsob solidarity individuální etatistický univerzální
Míra dekomodifikace malá velká největší
Role státu malá střední (subsidiarita) velká
Role trhu velká malá malá
Role rodiny malá velká malá
Kritérium k obdržení dávek potřeba status občanství
Příklad USA Německo Švédsko

Kritika konceptu sociálního státu

Koncept sociálního státu byl a je kritizován od počátku svého vzniku, a to jak zprava, tak zleva. Kritika zprava přichází z řad liberálních (Friedrich Hayek, Milton Friedman, Robert Nozick) a konzervativních myslitelů, kteří vyčítají sociálnímu státu omezování svobody jednotlivce a volného trhu. Naopak marxistická kritika zleva považuje sociální stát jen za nástroj vládnoucí třídy k umlčení třídy pracující, který podporuje stávající sociální uspořádání.

Od 60. let se hovoří o krizích sociálního státu, které souvisejí s obecnějším politickým, ekonomickým a demografickým vývojem společností.

Obecně lze rozlišovat tyto typy krizí sociálního státu:

krize nákladů
sociální stát je příliš drahý
krize efektivity
aparát sociálního státu je těžkopádný, pracuje neefektivně a netransparentně
krize legitimity
sociální stát je nespravedlivý, zvýhodňuje určité vrstvy společnosti

I zastánci sociálního státu se shodují na tom, že sociální stát je třeba transformovat, aby odpovídal současnému uspořádání společnosti a chránil před novými riziky.

Pozitivní stránky sociálního státu

Sociální stát je v řadě svých funkcí a aktivit nenahraditelný. Jeho pozitiva spočívají v:

  • zaměstnává velký počet pracovníků a přispívá tak k vyrovnané zaměstnanosti
  • zajišťuje přípravu na povolání a univerzální zdravotní péči a umožňuje tak reprodukci pracovních sil
  • zvyšuje kupní sílu obyvatel a podporuje tak rozběh a stabilitu ekonomiky
  • snižuje sociální nerovnost a vytváří pocit sociálního bezpečí
  • podporuje sociální konsenzus a udržení sociálního smíru

Reference
  1. ELISKA WAGNEROVA [AND OTHERS]. Listina zakladnich prav a svobod : komentar. Praha: Wolters Kluwer CR xxv, 906 pages s. Dostupné online. ISBN 978-80-7357-750-6, ISBN 80-7357-750-X. OCLC 796780651
  2. KREBS, Vojtěch, et al. Sociální politika. Praha: CODEX Bohemia, 1997. ISBN 80-85963-33-7.
  3. PIERSON, Christopher. Beyond the Welfare State? The New Political Economy of Welfare. [s.l.]: Cambridge Polity Press, 1991. ISBN 0-7456-0466-8.
  4. GOODIN, Robert E., et al. The Real World of Welfare Capitalism. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. Dostupné online. ISBN 0-521-59639-4.
  5. POTŮČEK, Martin. Sociální politika. Praha: SLON, 1995. ISBN 80-85850-01-X.
  6. MUNKOVÁ, Gabriela, et al. Sociální politika v evropských zemích. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0780-8. Kapitola Teorie a praxe srovnávacích studií v oblasti sociálního zabezpečení.
  7. MORAWSKI, Witold. Ekonomická sociologie. Praha: SLON, 2005. ISBN 80-86429-43-1.

Literatura
  • DUBEN Rostislav: Stát blahobytu. Praha: Vysoká škola ekonomická. 1994. ISBN 80-7079-016-4.
  • ESPING-ANDERSEN, Gøsta: The Three Worlds of Welfare Capitalism. New Jersey: Princeton University Press. 1990. ISBN 0-691-02857-5.
  • FLORA, Peter, Arnold J. HEIDHEIMER (eds.): The Development of Welfare States in Europe and America. New Brunswick: Transaction Books. 1983. ISBN 0-7456-2253-4.
  • GOODIN, Robert E., Bruce HEADEY, Ruud MUFFELS, Henk-Jan DIRVEN: The Real World of Welfare Capitalism. Cambridge: Cambridge University Press. 1999. ISBN 0-521-59639-4.
  • KORPI, Walter: The Democratc Class Struggle. London: Routledge and Kegan Paul. 1983.
  • KREBS V., J. DURDISOVÁ, O. POLÁKOVÁ, J. ŽIŽKOVÁ: Sociální politika. Praha: CODEX Bohemia. 1997. ISBN 80-85963-33-7
  • MARSHALL, T. H. : Citizenship and Social Class and Other Essays. Cambridge University Press. 1950. Chapter: Citizenship and Social Class.
  • MORAWSKI Witold: Ekonomická sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství. 2005. ISBN 80-86429-43-1
  • MUNKOVÁ Gabriela: Sociální politika v evropských zemích. Praha: Karolinum. 2004. ISBN 80-246-0780-8. Kapitola II. – Modely sociálního státu.
  • MUSIL Libor (ed.): Vývoj sociálního státu v Evropě. Brno: Doplněk. 1996.
  • MYLES John, Jill QUADAGNO: Political Theories of the Welfare State. Social Service Review (March 2002). The University of Chicago. 2002. ISSN 0037-7961
  • PIERSON, Christopher: Beyond the Welfare State? The New Political Economy of Welfare. Cambridge Polity Press. 1991. ISBN 0-7456-0466-8
  • POTŮČEK, Martin: Sociální politika. Praha: SLON. 1995. ISBN 80-85850-01-X
  • RÁKOSNÍK, Jakub: Sovětizace sociálního státu. Lidově demokratický režim a sociální práva občanů v Československu 1945-1960. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2010. ISBN 978-80-7308-303-8
  • TITMUSS Richard M.: The Philosophy of welfare: selected writings of Richard M. Titmuss. Editor Brian Abel-Smith and Kay Titmuss. London: Allen a Unwin. 1987.
  • VEČEŘA, Miloš: Sociální stát. Východiska a přístupy. Praha: SLON. 1993.
  • ŽIŽKOVÁ, J. a kol.: Úvod do studia sociální politiky. Praha: VŠE. 1995.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.