Nils-Aslak Valkeapää

Svou tvorbou rehabilitoval a navrátil k životu joik – sámský zpěv – a určil hlavní tendence sámského umění (výtvarného, slovesného i hudby), vytvořil tedy jakýsi obecně pojatý umělecký program.

Původní profesí byl učitel. Brzy však nastoupil dráhu profesionálního umělce. První desku nazvanou finsky Joikuja (Joiky) vydal v roce 1968. V sedmdesátých a osmdesátých letech procestoval se svým hudebním programem obrazně řečeno celý svět.

V roce 1971 vydal svou literární prvotinu psanou finsky – pamflet s názvem Terveisiä Lapista (Pozdravy z Laponska). Ukazuje v něm základní pojmy a proudy sámské kultury a odhaluje místa střetu majoritní finské a minoritní sámské společnosti. Poté již píše pouze sámsky, vydává sbírky poesie a knihy Slunce, můj milý otec a Země, má milá matka, v nichž komponuje text, grafickou textovou úpravu, hudbu (na CD), fotografii a malbu.

Knihou Slunce, můj milý otec měl Valkeapää ambici vytvořit sámské národní epos. Děj má tři roviny – mytologickou (stvoření světa a jeho zánik), historickou (stvoření člověka a dějiny Sámů) a individuální (zkušenost Sámů v době po 2. světové válce. Složku mytologickou podporují Valkeapääho malby, zbylé dvě složky fotografie Sámů a Laponska, jež Valkeapää nasbíral po archívech rozsetých po celém světě.

Obdobně Valkeapää zacházel s knihou Země, má milá matka, jíž se snažil vytvořit epos, jenž by mohl mít funkci obdobnou konstitutivní národní funkci národních epů, ovšem pro všechny původní národy světa. Fotografie tak v knize nejsou pouze ze sámského prostředí, nýbrž i z jiných původních kultur.

Stejný přenos sámské zkušenosti jako minoritního národa na obecnou rovinu zahrnující i ostatní menšinové původní národy se odehrává v rámci trilogie Domov v srdci. První část trilogie je tematizovaná zkušenost sámského dítěte v jeho domácím, laskavém prostředí (domov, rodiče, příroda); ve druhém dílu je již dítě z prostředí vytrženo a vystaveno nepřátelskému světu cizojazyčného a jinokulturního školního internátu. Střet dvou způsobů uvažovaní – sámského nekonfliktního a finského, potažmo západního, utilitaristického – je následně přenesen do kontextu ostatních původních národů světa – Indiánů, Inuitů, sibiřských národů atd.

V roce 2001 získal norské občanství. Již předtím se usadil v norském Skibotnu. Přesto často dojížděl za rodiči do rodného Enontekia. Zemřel při návratu z Japonska při převozu do nemocnice.

• 1978 Zlatá cena Laponské kulturní společnosti
• 1985 Davviriikkaaid Sámirádi gudnibálkasupmi (Cena Sámské rady severských států)
• 1988 umělecká cena Laponského kraje
• 1991 Literární cena Severské rady
• 1994 čestný doktorát na Univerzitě v Oulu
• 1999 čestný doktorát na Laponské univerzitě v Rovaniemi