Paavo Haavikko

Po skončení studií a absolvování základní vojenské služby v roce 1951 začal pracovat jako realitní makléř. Vedle této práce se začal po víkendech zabývat literaturou. Paavo Haavikko byl přesvědčen, že člověk, který se věnuje výlučně literární činnosti a nemá další zaměstnání, ztrácí spojení s realitou. Tento jeho postoj je patrný i v jeho poezii, kde je autor jakoby přímo v dění a není jen pasivním divákem. Koncem šedesátých let se stal literárním redaktorem v nakladatelství Otava a literárním konzultantem několika tiskáren.

V roce 1955 se oženil se spisovatelkou a básnířkou Marja-Liisa Vartio, která ale po jedenácti letech manželství zemřela. Jeho druhou ženou se v roce 1971 stala literární historička Ritva Rainio Hanhineva.

Napsal několik básnických sbírek, románů, divadelních, rozhlasových a televizních her, a taktéž napsal i několik děl literatury faktu. Patří do generace básníků, kteří přinesli do Finska v padesátých letech modernistickou revoluci. Také ve Finsku v roce 1958 představil absurdní drama svou hrou Münchhausen.[1]

Debutoval v roce 1951 knihou Tiet etäisyyksiin (Cesty do dálek). Svůj debut vydal po odchodu z Helsinské univerzity. Ve sbírce se ale nacházely také básně z jeho studentských dob (nejstarší z roku 1949).

Celá jeho raná tvorba je završena sbírkou Talvipalatsi (Zimní palác). Tato sbírka je považována za nejvýznamnější metapoetickou sbírku finské literatury z poválečného období.[2] Jeho raná tvorba se vymyká finské literární tradici tím, že autor nepoužívá tradiční básnické formy; používá nový jazyk, rytmus a volnou juxtapozici. Paavo Haavikko se ze začátku zabýval metafyzickými otázkami: vztahem mezi literární tradicí a novou poezií, procesem tvorby, jazykem. Zpočátku byla jeho tvorba považována za zvláštní, ale dnes je klasickou součástí finské literatury.

Další básnickou sbírku Puut, kaikki heidän vihreytensä (překl.: Stromy, veškerá jejich zeleň) vydal Paavo Haavikko až v roce 1966. Sbírka se vyznačuje velkou kritikou nedávné finské historie, kdy se autor zabývá úlohou Finska ve 2. světové válce. S poezií pokračoval i po jejím vydání, ale začal psát také beletrii a literaturu faktu. Jeho sbírky básní byly přeloženy do 12 jazyků.

Haavikkovým prvním románem je Yksityisiä asioita (překl.: Soukromé obavy), ve kterém se zabývá kritikou sociálních, politických poměrů a egoismu. V knize se také staví proti totalitním ideologiím.

Během celé své tvorby se v jeho dílech objevuje opakovaně motiv historie. Často používá historické události nebo osobnosti k tomu, aby reflektoval přítomnost. Nejvíce patrné je to v jeho dramatech, např.: Kuningas lähtee Ranskaan (překl.: Král jde do Francie), která byla námětem na stejnojmennou operu od Aulise Saallinena. Historický námět je zřejmý i ve sbírkách básní, např.: Synnyinmaa (překl.: Domovina) se zabývá kritickým pohledem na finskou historii; Lehdet lehtiä (překl.: Listy listů) zase popisuje Zimní válku proti SSSR přes memoáry ministra obrany.[2]

Další z témat děl Paava Haavikka byl finský folklór, o kterém píše v díle Kaksikymmentä ja yksi (překl.: Dvacet a jeden). Píše zde o kouzelném mlýnku Sampo. Motiv folklóru z Kalevaly je použit v televizní hře Rauta-aika (překl.: Doba železná) a postavy z tohoto eposu vystupují v románu Kullervon Tarina (překl.: Kullervův příběh). Propojení folkloru a finské historie lze najít ve hře Agricola ja kettu (Agricola a liška).

V osmdesátých letech Paavo Haavikko pokračoval v psaní poezie, ale i her a aforismů, např.: Puhua, vastata, opettaa (překl.: Mluvit, odpovědět, učit), kde se zastává drobných podnikatelů proti byrokracii moci a bezohlednosti velkých společností.[2]. V tomto období zůstává věrný námětům z historie, ale také používá náměty z literatury, politiky, či ekonomiky.

Haavikko byl znám svým skepticismem, realismem a pesimismem vůči světu.[1]

• HAAVIKKO, Paavo. Jehličky z velké borovice. Světová literatura 34, 1989, 2, s. 39, 43, 99, 148, 183, 209, 233. Přel. Jan Čermák.
• HAAVIKKO, Paavo. Když nic jiného není – Příliv a odliv… In KROUPA, Adolf. Sto moderních básníků. Československý spisovatel, Praha 1967, s. 119–120. Přel. Adolf Kroupa a Helena Kroupová.
• HAAVIKKO, Paavo. Když nic jiného není… Rovnost 8.10.1967, 242, s. 6.; 17.12.1967, 302, s. 6. Přel. Adolf Kroupa a Helena Kroupová.
• HAAVIKKO, Paavo. Obyvatelný hlas (ze sbírkyTalvipalatsi). Světová literatura 12, 1967, 4, s. 41–51. Přel. Jiří V. Svoboda a Jan Petr Velkoborský.
• HAAVIKKO, Paavo. Obyvatelný hlas. Plamen 8, 1966, 7, s. 106–108. Přel. Jiří V. Svoboda a Jan Petr Velkoborský.
• HAAVIKKO, Paavo. Pár bílých kamenů. Světová literatura 34, 1989, 2, s. 118–124. Přel. Jan Čermák.