Finlandizace

Dle Pařížské smlouvy (1947) přišlo Finsko o Karelskou šíji, severní a západní břeh Ladožského jezera a muselo pronajmout SSSR vojenskou základnu nedaleko Helsinek. Finsko muselo platit vysoké reparace (300 000 000 $) a muselo omezit svou armádu. Dle československého vzoru uzavřelo Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci.

Zásadní bylo jednání Juho Kusti Paasikiviho, který dokázal se Stalinem vyjednat pro Finsko výhodnou smlouvu. Pro finlandizaci se používá také název Paasikiviho doktrína. Úkolem finlandizace mělo být zamezení útoku jak ze strany SSSR, tak Německa a získání pozice rovnocenného partnera Finska k SSSR – nestát se satelitem.

Důsledkem bylo vyloučení Finska z účasti na mezinárodních organizacích zaměřených proti SSSR – včetně Marshallova plánu, především pak NATO. Vztahy se proměňovaly v důsledku mezinárodního vývoje – závisely hlavně na postavení SSSR a jeho vůdců na mezinárodní scéně. Nutno dodat, že finští prezidenti byli silnými osobnostmi.

Stalin nechtěl provokovat – mohlo by to vést k přimknutí Švédska k Západu. V Československu byla silná pozice komunistů i díky silné osobnosti Gottwalda. Ve Finsku byli po občanské válce komunisté zkompromitováni – navíc před válkou i po ní byla ve Finsku silná nekomunistická sociální demokracie. Zatímco v Československu je pro Středovýchodní Evropu netypická tradice rusofilství a po válce byli především Rusové vnímání jako osvoboditelé.

Dalším prvkem jsou ekonomické důvody – Československo bylo nutné silně připoutat pro uranové zásoby. Finsko zůstalo nezávislé také kvůli nutnosti zachovat ekonomiku funkční, aby docházelo k řádnému splácení reparací. Československo také mělo důležitou polohu u železné opony na hranici se Spolkovou republikou Německo. Stratégové Varšavské smlouvy tuto hranici považovali za bojiště budoucí třetí světové války. Finsko oproti tomu leží na okraji Evropy. Dalšími vlivy byly panslovanské sympatie rozšířené v Československu zvláště po osvobození většiny území Rudou armádou od německé okupace. Finové se ale necítili být příbuzní s Rusy a Rudou armádu viděli jako nepřítele a ne osvoboditele.

Během posledního měsíce, kdy začaly vojska Ruské federace invazi na Ukrajinu, od 24. února 2022, se ve finské společnosti mění názor na členství země v NATO. Sílící konflikt vyvolal v zemi nárůst přesvědčení vstupu u obyvatelstva z 53 % ve dvou týdnech na 63 % (z 11. března 2022 na webu Yle.fi).[1] Země má v rámci své letité neutrality silnou armádu, čítající také protiminovou lodní flotilu. Naproti západním krajinám zde platí povinná vojenská služba s dobrovolnou službou žen.[1] Odhady říkají, že je možné povolat až na jeden milion bojovníků u 5milionové země.

Politicky tyto úvahy aktuálně komentoval bývalý tajemník aliance Anders Rasmussen slovy, že příležitost vstupu může vymizet, jakmile přestane být Putin zaměstnán invazí. Členský stát aliance Kanada se vyjádřila, že je země vítána, že platí zásada otevřených dveří.[2] Finský prezident Sauli Niinistö je po mnohých setkáních s Vladimírem Putinem prozatím považován za znalce jeho chování a dále situaci projednával v parlamentu.[1]