KDU-ČSL

Československá strana lidová vznikla v lednu 1919 sloučením vícero katolických stran.[16] První roky se strana soustředila na své ukotvení v politické scéně a oponování protikatolickému tlaku socialistů a liberálů. Úspěšně se jí podařilo oddalovat projednávání většiny rozhodujících zákonů v této oblasti až do období, kdy hnutí „Pryč od Říma“ ztratilo na síle a strana se stala nepostradatelnou součástí vládních sil, což nakonec přispělo ke krachu pokusů o zavedení odluky církve od státu a k dohodnutí oboustranně přijatelných kompromisů mezi katolickou církví a státem v oblasti školství, manželství a podobně. Strana se již od svých počátků vyznačovala určitým napětím mezi slabším českým a silnějším moravským křídlem, které přetrvalo dodnes.

Mezi světovými válkami strana zaměřila svoji politiku na katolíky a otázky spojené s katolickou církví (o hlasy katolických rolníků a přízeň katolických hierarchů přitom vedla permanentní a tvrdý boj s agrárníky). Snažila se zahrnout všechny vrstvy obyvatel, což jí ovšem v mnoha ohledech komplikovalo život v časech, kdy se řešily otázky významné pro některou třídu. Zejména drasticky pocítila tento problém při řešení pozemkové reformy, kdy se proti sobě postavily zájmy katolické církve a katolických rolníků. Na druhé straně díky svému širokému koaličnímu potenciálu a nepostradatelnosti dosahovala při prosazování svého programu úspěchů, které zdaleka neodpovídaly jejím volebním výsledkům.

Jan Šrámek, první předseda ČSL

V roce 1938 se strana spojila přes odpor moravského křídla a Jana Šrámka s ostatními pravicovými subjekty ve Stranu národní jednoty: Šrámek sice prosadil v Ústředním výboru ČSL a poslaneckých i senátorských klubech odmítnutí projektu Strany národní jednoty, ale Stašek se poté dohodl na účasti svého českého křídla ve SNJ a Šrámek, aby zabránil rozštěpení strany, nakonec musel ustoupit. Během let 1940–1945 byla strana osobou Jana Šrámka zastoupena v Londýnské exilové vládě, kde vykonával funkci předsedy vlády.

V roce 1945 byla ČSL jednou z obnovených politických stran, přičemž byla mezi nimi jedinou českou nesocialistickou stranou. V souvislosti s tím její vedení doufalo ve vítězství ve volbách 1946, strana měla dle jeho mínění převzít prakticky všechny voliče agrárníků (z tohoto důvodu se více než dříve v kampani soustředila na zemědělskou politiku) a některých dalších, nicméně volby skončily neúspěchem. ČSL získala v českých zemích pouze 20 % hlasů – proti 40 % hlasů KSČ. ČSL se stala členkou vlády Národní fronty, kde se snažila spolupracovat s ostatními stranami a tlumit ty nejradikálnější výstřelky. Tato snaha společně s nutností alespoň částečně spolupracovat s KSČ však ve straně vyvolala silné pnutí mezi tzv. „starým křídlem“ Šrámka a „mladým křídlem“, které vyžadovalo a praktikovalo ostře protikomunistický kurs. Jeho nejradikálnějšími exponenty a zároveň vůdci byli dr. Adolf Procházka a jeho manželka Helena Koželuhová, Pavel Tigrid a Felix Uhl.

V únoru 1948 se strana přes výhrady svého předsedy připojila k demisi demokratických ministrů. ČSL tehdy zahájila svou poslední bitvu o sama sebe, když na poslední chvíli vyloučila některé prokomunistické exponenty, zejména pak Josefa Plojhara a Aloise Petra, nicméně prokomunistické křídlo ovládlo za pomoci komunistických bojůvek násilím mnoho sekretariátů strany a stranu zcela ovládlo. Vedení strany, v čele s předsedou Šrámkem a tajemníkem Hálou, rezignovalo na další boj a pokusilo se stejně jako mnoho dalších členů uprchnout do zahraničí, povedlo se to však jen některým. Dva nejvyšší představitelé strany – Jan Šrámek a František Hála byli dopadeni a zbytek svého života strávili v internaci.[17] Celkově uprchlo za hranice 11 ze 46 poslanců ČSL (a stovky dalších členů včetně například Heleny Koželuhové), 21 jich bylo dříve či později uvězněno (z toho 4 umučeni nebo popraveni – Stanislav Broj, Rostislav Sochorec, Jan Plesl, Alois Janáček) a sedm odešlo do ústraní. Pouze čtyři s novým režimem plně spolupracovali a zcela se vyhnuli represím.[18] Dva členové ČSL (Bedřich Hostička a Jiří Křížek) byli odsouzeni k mnohaletým trestům v procesu se skupinou Milady Horákové.[19] V následujících letech stranu ovládlo a vedlo prokomunistické křídlo vedené Aloisem Petrem a exkomunikovaným knězem Josefem Plojharem.

V roce 1968 sice bylo vedení ČSL odvoláno a krátce se jevila možnost, že se podaří stranu od vlády komunistů oprostit, ale srpnová invaze zastavila a eradikovala změny přinesené pražským jarem a navrátila ČSL do vlivu komunistů.

V letech 1948–1989 tak strana existovala jako součást Národní fronty. Existence strany – spolu s dalšími malými stranami, z nichž nejvýznamnější byla Československá strana socialistická – měla vzbuzovat dojem, že na politické scéně v ČSSR působí více autonomních stran.[20] Vedení ČSL existovalo a bylo voleno podle přání KSČ a podle ní také řídilo svoji politiku, která rozhodně neodpovídala přání členské základny strany.^[zdroj?] Přesto mnoho členů ve straně zůstalo, vyjadřujíce tak svým členstvím protest proti komunistickému režimu.^[zdroj?] Mezi fakticky protikomunistickým členstvem a prokomunistickým vedením často docházelo ke konfliktům a řadoví členové často využívali stranický aparát k akcím, které byly v rozporu s přáním režimu[20], navzdory snahám prokomunistického vedení to zakázat, pro což se stávali předmětem represí. Členové ČSL se tak podíleli na přípravě a organizaci velkých katolických vystoupení proti komunismu, zejména Národní poutě na Velehradě v roce 1985 a petice Augustina Navrátila.[21] Od roku 1985 se protikomunisticky smýšlející členové a funkcionáři profilovali v tzv. Obrodném proudu, který postupně nabíral sílu[20] a koncem roku 1989 převzal vedení strany. Do čela strany vynesl Josefa Bartončíka a vrátil stranu k její původní politice a ideologii. Velice rychle došlo k rozšíření stranické členské základny, když se do strany hlásili noví příznivci i staří členové vyloučení starým prokomunistickým vedením. Jestliže na podzim 1989 měla strana 40 tisíc členů, v březnu to již bylo necelých 90 tisíc.[22]

Josef Bartončík, portrét z roku 2013

Na začátku roku 1990 strana využívala svůj stávající organizační aparát a těžila z morálního kreditu protikomunistického křesťanského odporu. Díky těmto faktorům měla pod vedením Josefa Bartončíka značné politické ambice, které však současně vyvolávaly antipatie vůči ČSL i vůči křesťanství. Tento rozpor se výrazně projevil u první návštěvy papeže Jana Pavla II. v postkomunistickém Československu, která byla pojata monumentálním triumfalistickým způsobem.^[zdroj?]

Volby v červnu 1990 straně přinesly zklamání nejen kvůli relativně malému volebnímu zisku, ale zejména kvůli aféře, která se rozpoutala, když Jan Ruml oznámil v předvolebním moratoriu, že Josef Bartončík byl spolupracovníkem StB, což později Ústřední volební komise posoudila jako hrubé porušení volebního zákona.[23] Strana na to reagovala nejdříve nedůvěrou v obvinění a protesty proti hrubému porušení volebního zákona, posléze ale reagovala volbou nového vedení strany v čele s Josefem Luxem a začlenila do svých stanov lustrační prvky, které mají další podobné skandály znemožnit. V roce 1990 se též završil příliv nových členů do řad strany, od té doby začal doposud trvající úbytek členstva (viz tabulku[24]).

Josef Lux, předseda KDU-ČSL v letech 1990–1998

Josef Lux se stal zatím nejvýraznějším a nejschopnějším předsedou lidovců v polistopadové éře. V roce 1992 se ČSL přejmenovala na KDU-ČSL (zkratka KDU byla původně používána pro společnou koalici ČSL a KDS). V následujících letech si udržovala značný vliv na politiku, který po většinu času překračoval její volební preference (zhruba 8 %). Byla členem všech vlád Václava Klause. V roce 1992 po sjezdu v Jihlavě a parlamentních volbách stranu opustila frakce asi 60 členů kolem bývalého předsedy Bartončíka z důvodu nesouhlasu s převážně pravicovou linií strany. Založili Křesťanskosociální unii (KSU), která se ovšem významněji na politické scéně neprosadila.[25]

V roce 1997 strana své spojenectví s ODS ukončila v reakci na skandály okolo jejího financování a vládu opustila. Po krátkém pobytu v Tošovského úřednické vládě následoval pobyt v opozici v době trvání tzv. Opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS. Na toto převzetí moci dvěma nejsilnějšími stranami reagovali lidovci vytvořením Čtyřkoalice, jejíž byli nejvýznamější součástí. Krom křesťanských demokratů se na činnosti této koalice podílely další menší středopravicové strany, Unie Svobody, Občanská demokratická aliance a Demokratická unie).Hned na počátku existence Čtyřkoalice však rezignoval zamýšlený lídr uskupení Josef Lux, u něhož se objevila těžká leukemie. Nečekaný odchod schopného a dominantního předsedy s obrovskou autoritou stranou značně otřásl, neboť na něj nebyla připravena.[26] Otázka „kdo Luxe nahradí“ byla navíc zpočátku komplikována dodatečnou otázkou, zda se nebude moci vrátit (ta se stala bezpředmětnou, když Josef Lux 21. listopadu 1999 zemřel).

Logo Čtyřkoalice, jejímž členem byla KDU-ČSL v letech 1998-2002

Novým předsedou strany byl zvolen Jan Kasal. Čtyřkoalice zaznamenala úspěch při senátních volbách v letech 1998 a 2000 i při krajských volbách roku 2000. Před volbami do Poslanecké sněmovny roku 2002 dokonce některé průzkumy předpovídaly Čtyřkoalici vítězství. Lídrem Čtyřkoalice a zároveň předsedou KDU-ČSL byl od roku 2001 Cyril Svoboda. Před volbami však uskupení zasáhl skandál s financováním ODA, která následně koalici opustila, do voleb už šla někdejší Čtyřkoalice fakticky jako dvoukoalice KDU-ČSL a spojené US-DEU). Výraznější úspěch se nedostavil, Koalice získala 14,2%, KDU-ČSL se nakonec stala jedinou stanou, která na ní vydělala, když lidovečtí voliči při volbách pomocí preferenčních hlasů zásadně zasáhli do kandidátek v neprospěch US-DEU. Po volbách koalice KDU-ČSL a US-DEU zanikla.

Miroslav Kalousek, předseda strany v letech 2003-2006

V červenci 2002 se strana stala koaličním partnerem ČSSD a US-DEU, s nimiž postupně sestavila vlády s premiéry Špidlou, Grossem a Paroubkem. Roku 2003 strana zvolila novým předsedou poslance Miroslava Kalouska. Vládu Stanislava Grosse svrhla v roce 2005 demise lidoveckých ministrů, vyvolaná nevyjasněnými finančními poměry rodiny Grossových. Za vlády Jiřího Paroubka došlo k ostrým konfliktům mezi KDU-ČSL a ČSSD, neboť socialisté prohlasovali v Parlamentu s KSČM proti vůli svých koaličních partnerů několik klíčových zákonů a novel, především pak novely zákoníku práce a zákona o církvích.

V parlamentních volbách v roce 2006 KDU-ČSL získala 7,2%. Po volbách vyjednávala o vytvoření vlády se zelenými a občanskými demokraty, ta by ale nezískala důvěru Sněmovny (vládní strany měly 100 poslanců, stejně jako opozice ČSSD a KSČM, nastal tedy pat). V srpnu 2006 zahájil předseda strany Miroslav Kalousek jednání o vládní koalici s ČSSD, kterou by tolerovali komunisté, což jej stálo předsednické křeslo, neboť strana takovouto možnost striktně odmítla, a Kalousek 25. srpna 2006 rezignoval na pozici předsedy KDU-ČSL.[27] Kalouskovo vyjednávání o tomto vládním projektu pravděpodobně nebylo myšleno vážně a mělo pouze zabránit ve vyjednávání o vzniku velké koalice ODS a ČSSD. 9. prosince 2006 byl předsedou KDU-ČSL zvolen dosavadní starosta Vsetína, senátor Jiří Čunek. Následně KDU-ČSL vytvořila koaliční vládu s ODS a Stranou zelených, které se podařilo získat důvěru díky poslancům ČSSD, Pohankovi a Melčákovi. Ministry druhé Topolánkovy vlády za KDU-ČSL se stali Jiří Čunek, Václav Jehlička (po krátkém působení Heleny Třeštíkové), Miroslav Kalousek, Vlasta Parkanová a Cyril Svoboda (nahradil Jiřího Čunka v lednu 2009 a dalším ministrem KDU-ČSL se stal Pavel Svoboda).

Jiří Čunek, předseda v letech 2006–2009

Koaliční vládnutí s občanskými demokraty a zelenými se ukázalo jako problematické, neboť ekonomické reformy a tlak ODS vedl vládu k opatřením, která se jen těžko srovnávala s jejím programem (zejména pokud jde o jeden z jeho klíčových bodů, kterým je podpora rodin s dětmi), několik poslanců ODS v čele s Vlastimilem Tlustým se postavilo proti vládnímu návrhu církevních restitucí a strana měla zásadní potíže i s některými body Julínkovy zdravotnické reformy (především v oblasti privatizace nemocnic, úpravy interrupcí a poplatků u lékaře). Mimo to stranu sužovaly skandály tvořící se především okolo rodinných financí a afér předsedy Čunka. Problematická účast ve vládě a skandály čelních politiků KDU-ČSL[28] se v roce 2008 odrazily ve volbách do krajských zastupitelstev, ve kterých si oproti minulým strana pohoršila, a souběžných volbách do senátu, kdy neuspěl žádný její kandidát.

Ve straně mělo v tomto období relativně silnou pozici moravské konzervativní křídlo, které v čele s Jiřím Karasem opakovaně předkládalo zákony zaměřené proti interrupcím, ovšem podpora pro tyto zákony byla mezi poslanci ostatních stran minimální, nehledě na to, že tyto snahy odmítali i někteří lidovci, kteří argumentovali, že podobné zbytečné a předem neúspěšné snahy omezují voličský potenciál strany a neodpovídají postojům jiných evropských křesťansko-demokratických stran. Po roce 2006 a zejména po roce 2010 toto křídlo sláblo.

Předseda strany v letech 2008–2010 Cyril Svoboda a ministryně zahraničí USA Condoleezza Rice

Po pádu Topolánkovy vlády na jaře 2009 KDU-ČSL, jejíž staronovým předsedou se stal Cyril Svoboda, odmítla jmenovat své zástupce do „přechodné úřednické vlády“ premiéra Fischera. Stranu v této době opustila skupina vlivných poslanců (Miroslav Kalousek, Jan Husák, Ladislav Šustr, Vlasta Parkanová, Pavel Severa), z nichž někteří poté spojili svůj osud s nově vznikající stranou TOP 09. Následoval je však pouze omezený počet členů, naopak následoval návrat některých členů, kteří předtím ze strany vystoupili či měli pozastavené členství.

Pod vedením Cyrila Svobody strana ohlásila návrat ke konzervativním křesťanským hodnotám a ústup od pravicové politiky prosazované právě poslancem Kalouskem a jeho spojenci. Před předpokládanými předčasnými volbami, které se nakonec neuskutečnily, protože je zrušil Ústavní soud, uzavřela KDU-ČSL dohodu s EDS Jany Hybáškové a uvolnila pro členy a registrované příznivce EDS místa na svých kandidátkách, byť především hledání místa pro samotnou Janu Hybáškovou bylo problematické a vyvolalo ostré spory.[29] Někteří příznivci a členové KDU-ČSL vyjádřili se spojenectvím nesouhlas s odkazem na názory Hybáškové v oblasti interrupcí a dalších klíčových otázkách hodnot, nicméně vedení strany argumentovalo, že se Hybášková spolu s ostatními kandidáty své strany zavázala v otázkách ochrany života hlasovat v souladu s postojem KDU-ČSL.

V říjnu 2009 se po odchodů 3 senátorů (Ludmila Müllerová, Adolf Jílek, Václav Jehlička) dočasně rozpadl politický klub strany v Senátu PČR, aby byl opět obnoven po doplnění nových lidoveckých senátorů ve volbách na podzim 2010.

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2010 dopadly pro KDU-ČSL katastrofálně, strana nezískala ani jeden mandát a poprvé v dějinách samostatné České republiky ztratila zastoupení v dolní komoře parlamentu. Hlasy křesťanským demokratům přebrala především nově vzniklá TOP 09 Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska.^[zdroj?] Ještě 29. května 2010 Cyril Svoboda na tiskové konferenci oznámil, že rezignuje na post předsedy strany.[30]

Následně stranu dočasně vedla Michaela Šojdrová, která se musela potýkat zejména s výpadkem financí ze státního rozpočtu. Po relativně úspěšných podzimních volbách 2010 (straně se podařilo obnovit senátní klub a zbrzdit pokles vlivu v komunální politice) se konal sjezd ve Žďáru nad Sázavou, kde byl novým předsedou zvolen Pavel Bělobrádek. Pod jeho vedením došlo ke kompletní výměně řídících orgánů strany, do čela se dostali v drtivé většině mladí lidé pod 40 let. Strana se pokoušela formovat svůj nový politický kurz a posunula se blíže k pravicovým pozicím.

V říjnu 2012 dosáhla KDU-ČSL uspokojivého výsledku v krajských volbách a souběžně konaných senátních volbách, když se ziskem necelých 10 % hlasů (včetně volebních koalic) obsadila čtvrté místo a obhájila dosavadní počet mandátů[31], do senátu byli za lidovce zvoleni Jiří Čunek a nezávislý Zdeněk Brož, uspěl také společný kandidát Libor Michálek.[32] Ve vedení kraje zasedli zástupci strany v Jihomoravském kraji a v rámci Koalice pro Pardubický kraj také v Pardubickém kraji.[33]

Pavel Bělobrádek, předseda strany v letech 2010-2018

Na začátku prosince 2012 se uskutečnil stranický sjezd, během nějž byly přepracovány stranické stanovy.[34] Nově byl vytvořen statut příznivce strany, regiony budou zastoupeny v celostátních orgánech také podle volebních výsledků a strana by se měla více otevřít nečlenům církví, aby byl patrný její nekonfesijní charakter. Za cílovou voličskou skupinu byly označeny rodiny s dětmi, střední třída, neziskové organizace a starší generace.[35] Těsnou většinou nebyla schválena změna slova Československá v názvu strany na Česká.[36]

Během prvních přímých prezidentských voleb strana postavila vlastní kandidátku, bývalou ministryni zdravotnictví Zuzanu Roithovou. Ve druhém kole strana podporovala Karla Schwarzenberga.

Následně strana zaměřila pozornost na sněmovní volby. Výdaje na volby dosáhly výše 40 milionů korun, největším sponzorem byl developer Luděk Sekyra.[37] Ve sněmovních volbách v říjnu 2013 strana s rezervou překonala pětiprocentní hranici a stala se tak historicky první stranou, která se vrátila do sněmovny poté, co z ní vypadla. Po úspěšných volbách se stala součástí vládní koalice s ČSSD a hnutím ANO, v níž jí připadla tři ministerská křesla, ministrem zemědělství se stal Marian Jurečka, ministrem kultury Daniel Herman a vicepremiérem a ministrem pro vědu a výzkum předseda strany Pavel Bělobrádek.

Evropské volby znamenaly pro stranu historický úspěch. Podařilo se jí získat tři mandáty, zčásti díky celkově nízké účasti a disciplinovanosti vlastních voličů. Nově zvolenými europoslanci se stali Pavel Svoboda, Michaela Šojdrová a Tomáš Zdechovský.[38] Ve všech případech se jednalo o nově zvolené europoslance, kteří nikdy předtím v Evropském parlamentu nezasedli. Pavel Svoboda byl navíc vzápětí zvolen předsedou právního výboru EP (JURI), čímž se stal nejvýše postavených Čechem v Evropském parlamentu.[39]

Vládní angažmá strany bylo úspěšné, činnost jejích ministrů byla hodnocena vesměs kladně. Rovněž strana se stabilizovala a začala být atraktivní i pro jiné skupiny obyvatel než doposud. Opozicí vedení strany se stal Jiří Čunek, předsedu Bělobrádka však ve volbách neporazil.

Tehdejší předseda českých lidovců Bělobrádek a rakouský kancléř a předseda rakouských lidovců Sebastian Kurz

Když se po krajských volbách v roce 2016 Starostové a nezávislí rozhodli zrušit spolupráci s TOP 09, začala jednání o možné spolupráci Starostů s KDU-ČSL. V květnu 2017 byla založena koalice s názvem Lidovci a Starostové. Jelikož šlo o koalici, ve volbách by byla pro vstup do sněmovny povinná desetiprocentní hranice. Kvůli nepříznivým průzkumům (koalice by podle většiny průzkumů nutnou desetiprocentní hranici nepřesáhla) nakonec lidovci nabídli Starostům místo koalice vstup na lidovecké kandidátky. To Starostové odmítli a rozhodli se kandidovat samostatně. Koncem července 2017 se tak tato koalice rozpadla.

Ačkoli si vedení KDU-ČSL od voleb do Poslanecké sněmovny 2017, kde nakonec lidovci kandidovali samostatně, slibovalo výsledek mezi 6-8 procenty, nakonec strana v parlamentních volbách získala 5,80 procent. Heslem strany bylo "Zodpovědně". Na následné celostátní konferenci obhájilo vedení strany svá křesla, strana se rovněž rozhodla odejít do opozice.

Na sjezdu KDU-ČSL v březnu 2019 byl novým předsedou zvolen Marek Výborný. Sjezd rovněž odsouhlasil oficiální změnu názvu strany, kterým je dosavadní zkratka KDU-ČSL.[40][41]

Ve volbách do europarlamentu v květnu 2019 strana přišla o jeden mandát.

Kampaň KDU-ČSL před krajskými volbami v roce 2020

19. listopadu téhož roku oznámil Marek Výborný, že na mimořádném sjezdu strany, plánovaném na 25. ledna 2020 rezignuje na post předsedy strany. K rozhodnutí ho vedly rodinné důvody spojené s tím, že mu nedlouho předtím náhle zemřela manželka, přičemž zdůraznil, že je více rodič než politik.[42] Předsedou strany byl následně zvolen někdejší ministr zemědělství Marian Jurečka.[43] Post první místopředsedkyně podle očekávání obhájila senátorka Šárka Jelínková, její protikandidáti europoslanec Tomáš Zdechovský a předseda poslaneckého klubu Jan Bartošek se nominací vzdali a kandidovali jen na řadové místopředsedy. Oba uspěli a přidali se k nim také předseda poslaneckého Výboru pro evropské záležitosti PS PČR Ondřej Benešík a brněnský komunální politik Petr Hladík.

Nové vedení KDU-ČSL jako hlavní bod své politiky označilo podporu rodičů. Jako další priority si určilo ochranu životního prostředí a boj proti klimatickým změnám.

Heslem KDU-ČSL pro krajské volby v říjnu 2020 bylo "Máme klíčová řešení", hlavním motivem kampaně byl klíč. Strana obhajovala jeden hejtmanský mandát, a to mandát Jiřího Čunka ve Zlínském kraji. V některých krajích strana kandidovala v koalici, například v Olomouckém kraji s TOP 09, Zelenými a ProOlomouc, nebo v Libereckém a Jihočeském kraji s TOP 09, ve Středních Čechách lidovci podporovali hnutí STAN. Jinde, například ve Zlínském, Moravskoslezském nebo Jihočeském kraji strana kandidovala samostatně. Křesťanští demokraté sice ztratili hejtmanský post ve Zlínském kraji, získali však post hejtmana Jihomoravského kraje. Zde byl hejtmanem zvolen starosta Velatic, advokát a stand-up komik Jan Grolich.

Logo koalice SPOLU (ODS, KDU-ČSL, TOP 09)

V říjnu 2020 oznámili vedoucí představitelé KDU-ČSL, ODS a TOP 09 vznik koalice pro sněmovní volby 2021, kterou pojmenovali SPOLU. Lídrem se stal Petr Fiala, předseda křesťanských demokratů a předsedkyně TOP 09 zaujali pozice vicelídrů. Heslem kampaně koalice SPOLU bylo SPOLU dáme Česko dohromady. Koalice volby navzdory počátečním nízkým preferencím vyhrála s výsledkem 27,79% hlasů, KDU-ČSL získala díky koalici 23 mandátů, nejvíce ve své novodobé historii. Po volbách započala jednání o vládě s koalicí Piráti a Starostové.

Dne 17. prosince 2021 byla jmenována vláda Petra Fialy. V ní zastává pozici vicepremiéra a ministra práce a sociálních věcí Marian Jurečka, ministryní životního prostředí je Anna Hubáčková a ministrem zemědělství Zdeněk Nekula.

Počet členů KDU-ČSL od roku 1990 stabilně klesá.

Související informace naleznete také v článku Senátorský klub KDU-ČSL a nezávislí.

¹ Pozice podle pořadí získaných hlasů.
² V roce 1996 byl zvolen celý Senát, pouze třetina ale na plných 6 let.
³ Jako součást Čtyřkoalice
⁴ Doplňovací volby v obvodech Strakonice a Brno-město.
⁵ Doplňovací volby v obvodu Zlín.

• Petr Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0
• Jiří Šindar: Zemřel pod cizím jménem, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, ISBN 978-80-7195-101-8 – kniha se zabývá převážně dalším osudem předsedy ČSL Jana Šrámka po komunistickém převratu. V souvislosti s tímto přináší cenné informace o dění v ČSL během února 1948, jakož i o osudech Šrámkova nejbližšího spolupracovníka a po převratu spoluvězně, Františka Hály
• Jan Renner: Československá strana lidová 1945–1948, PRIUS, Brno 1999
• Stanislav Balík a Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 – kniha se zabývá osudem katolické církve v Československu v tomto období a obsahuje četné exkurze do dění, strategie a personálního složení tehdejší československé strany lidové.

• Předsedové strany lidové
• Bohumil Stašek
• Jan Šrámek
• Augustin Navrátil
• Josef Lux
• Čtyřkoalice
• TOP 09

• Obrázky, zvuky či videa k tématu KDU-ČSL na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo KDU-ČSL ve Wikislovníku
• Slovníkové heslo černoprdelník ve Wikislovníku
• Téma Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová ve Wikicitátech
• Oficiální stránky strany
• Historie ČSL v letech 1945–1948
• Ladislav Mrklas: Exilová demokratická pravice
• Mladí křesťanští demokraté Archivováno 18. 12. 2021 na Wayback Machine
• Lidová strana – video z cyklu České televize Historický magazín