Ústavní soud České republiky

Pohled na sídlo Ústavního soudu, budovu Zemské sněmovny na Joštově třídě v Brně, od jihozápadu

Ústavní soud Československé republiky existoval už od roku 1921, institut ústavní stížnosti ale nebyl zaveden. Soud sídlil v Praze, byl sedmičlenný a funkční období bylo desetileté. Prvním předsedou se stal Karel Baxa. Činnost prvorepublikového ústavního soudu je hodnocena jako nevýznamná a málo frekventovaná. Po uplynutí prvního funkčního období nedošlo sedm let k jeho znovuobnovení, ustavující schůze krátce působícího druhého ústavního soudu proběhla až v roce 1938, jeho předsedou byl Jaroslav Krejčí. V období druhé světové války zanikl a po válce svou činnost už neobnovil.[4]

Ústava Československé republiky z 9. května 1948 ústavní soud nezřídila. Navrhovatelé to zdůvodnili tím, že „Národní shromáždění se stává opravdu nejvyšším orgánem ve státě“ a proto „…odstraňujeme všechny zvláštní orgány, které byly více méně byrokratické povahy a které fakticky stály nad Národním shromážděním. Mám na mysli především ústavní soud,“ přičemž parlament, prezident a vláda „mají spolupracovat jako orgány jednotné lidové moci, nikoli pracovat proti sobě jako představitelé nějakých zvláštních mocí“.[5] Rovněž v Ústavě Československé socialistické republiky z roku 1960 se s Ústavním soudem nepočítalo.

Institut ústavního soudu federace a zároveň i ústavních soudů obou republik byl zaveden až od 1. ledna 1969 Ústavním zákonem o československé federaci, který ve svém článku 101 stanovil: „V České socialistické republice a v Slovenské socialistické republice působí ústavní soudy republik. Jejich působnost a zásady organizace stanoví ústavní zákony národních rad.“ Toto ustanovení československé ústavy však bylo pouze formální, nikdy nebylo naplněno, stejně jako tehdejší ustavení federálního ústavního soudu.

Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky nakonec vznikl až v roce 1991 na základě zvláštního ústavního zákona. Také vznikl na základě Ústavy Slovenské republiky s účinností od 1. října 1992 Ústavní soud Slovenské republiky, avšak naplněn byl až po zániku Československa. Ústavní soud České republiky, ustavený od 1. ledna 1993 a naplněný počátkem tohoto roku, tak nemohl navázat na ústavní historii České republiky z doby federace, ale personálně i názorově do značné míry navázal na Ústavní soud ČSFR.

Ústavní soud dnes sídlí v budově, která byla kdysi domem Moravského zemského sněmu a je de facto jedinou parlamentní stavbou, která byla jako taková v Českých zemích od základu postavena a jako sněmovna i koncipována. Za tím účelem byla uspořádána v roce 1872 druhá architektonická soutěž, jejímž vítězem se stal Robert Raschka, podle jehož projektu byla monumentální budova také postavena. Sloužila jako místo moravského sněmování až do roku 1949. Sochy na horní římse vytvořil kamenosochař Adolf Loos starší, otec slavného architekta stejného jména.

Sněmovní sál - pohled z galerie

Úkolem Ústavního soudu České republiky je dbát na ochranu ústavnosti.

Ústavní soud rozhoduje:

• o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem,
• o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem,
• o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,
• o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,
• o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora,
• v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy,
• o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 Ústavy,
• o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy,
• o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak,
• o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony,
• spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu,
• o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací.

Přestože Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že není nejvyšším článkem systému obecných soudů,[6] jako poslední vnitrostátní instance de facto slouží, neboť ústavní stížnost lze podat proti jakémukoliv rozhodnutí soudu posledního stupně bez omezení a proti jeho rozhodnutí už není v rámci České republiky přípustný žádný opravný prostředek.

Proti jeho rozhodnutí totiž existuje[7] jediný další prostředek nápravy, a to především stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku (nelze ale vyloučit ani řízení před Mezinárodním soudním dvorem OSN, Mezinárodním trestním soudem nebo Evropským soudním dvorem).[8]

Konferenční místnost

Ústavní soud je sice součástí soudní moci, nepatří však do soustavy obecných soudů. Jde o samostatnou ústavní instituci, jejíž správu nevykonává ministerstvo spravedlnosti, ale soud sám. Tři z 15 soudců Ústavního soudu jsou přímo při jmenování prezidentem republiky určeni jako funkcionáři ústavního soudu, tj. jeden předseda a dva místopředsedové. Vnitřní předpisy Ústavního soudu rozlišují dva místopředsedy jako „místopředsedu“ a „místopředsedkyni“. Ostatních 12 soudců je dlouhodobě rozděleno do čtyř tříčlenných senátů, označovaných římskými čísly I až IV. Předsedové senátů jsou předsedou Ústavního soudu jmenováni zpravidla na dobu jednoho kalendářního roku, přičemž žádný soudce nesmí být předsedou senátu dva roky po sobě. Předseda a místopředseda soudu nemohou být stálými členy žádného senátu. Nepřítomného člena senátu zastoupí soudce určený pro tento senát rozvrhem práce, zastupujícím členem senátu může být i předseda nebo místopředseda soudu. Původně bylo obsazení senátů stabilní, ke změnám docházelo jen v důsledku zániku mandátu soudce, od ledna 2016 byl však zvolen systém rotace – každý druhý rok přechází dosavadní předseda senátu k senátu s vyšším číslem (ze čtvrtého senátu k prvnímu).[9]

Ve stanovených závažných nebo sporných případech rozhoduje Ústavní soud v plénu (hlasují všichni ústavní soudci). Pro běžnou agendu (tzv. senátní věci) jsou ústavní soudci dlouhodobě rozděleni do jednotlivých senátů, které rozhodují samostatně. Ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem, který se vždy vyhlásí veřejně, a v ostatních věcech usnesením. Kromě toho, že všechna rozhodnutí jsou přístupná na webových stránkách Ústavního soudu, se všechny nálezy a některá zásadní usnesení uveřejňují ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Nejdůležitější nálezy, např. o zrušení zákonů, se vyhlašují také ve Sbírce zákonů.

Plénu jsou zákonem o Ústavním soudu vyhrazena rozhodování o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů nebo jejich ustanovení, o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky, o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny nebo Senátu, o ústavnosti rozhodnutí týkajího se rozpuštění nebo činnosti politické strany, o některých záležitostech týkajících se přistoupení České republiky k Evropské unii. Dále je plénum příslušné rozhodnout o senátních věcech, ve kterých soudní senát nerozhodl, protože žádný návrh na usnesení nezískal většinu hlasů. Plénum je dále příslušné rozhodovat o právním názoru senátu, který se odchyluje od předchozího nálezu Ústavního soudu, dále o obnovení řízení a o všech věcech, o kterých si rozhodování vyhradí. Dále plénum rozhoduje o organizačních záležitostech senátu, jmenování senátů a pravidlech rozdělení agendy mezi ně. Plénum je usnášeníschopné za přítomnosti nejméně 10 soudců.

Senátní i plenární věci se přidělují soudcům Ústavního soudu podle cyklu vyplývajícího z abecedního pořadí jejich jmen, případně též abecedního pořadí jmen či názvů navrhovatelů v případě návrhů podaných během téhož dne, bez ohledu na předmět rozhodování. V každém druhém přidělovacím kole se vynechává předseda soudu a v každém čtvrtém kole místopředsedové soudu. Takto stanovený soudce zpravodaj může plénu navrhnout předání případu jinému soudci, souhlasí-li s tím, v takovém případě dostane soudce, který se případu takto zbavil, náhradou ten následující případ, který by jinak dostal ten soudce, který za něj případ převzal. Předseda ÚS může se souhlasem pléna vyrovnávat nerovnoměrnosti v zatížení soudců. Je-li senátní věc přidělena soudci, který je členem některého ze senátů, je jeho senát příslušný k rozhodnutí. K řízení o věcech přidělených předsedovi ÚS jsou střídavě příslušné I., II., III. a IV. senát, k věcem přiděleným místopředsedkyni ÚS se střídá příslušnost I. a II. senátu, k věcem přiděleným místopředsedovi ÚS se střídá příslušnost III. a IV. senátu, přičemž v takto přidělených věcech funkcionáři ÚS zastupují soudce, který byl v době nápadu věci předsedou příslušného senátu.

Před hlasováním v plénu je každý soudce oprávněn podat návrh usnesení, při hlasování pak každý soudce musí hlasovat pro některý z podaných návrhů. Nezíská-li žádný z návrhů většinu, hlasování se opakuje s tím, že před hlasováním se soudci vyjádří, zda na svých návrzích setrvávají, případně mohou podat nové návrhy. Pokud se ani opakovaným hlasováním nedojde k rozhodování, hlasuje se potřetí, a to pouze o těch dvou návrzích, které ve druhém hlasování získaly nejvíce hlasů. V plénu je usnesení přijato, hlasovala-li pro něj většina přítomných soudců, pro vybrané druhy rozhodnutí (například zrušení zákona či jeho ustanovení nebo revize právního názoru obsaženého v dřívějším nálezu Ústavního soudu) však zákon vyžaduje souhlas nejméně 9 ústavních soudců. Soudce, který s usnesením (s výjimkou usnesení o vnitřních věcech soudu) nesouhlasí, má právo, aby jeho odlišné stanovisko bylo s jeho jménem připojeno k protokolu.

Senát je usnášeníschopný pouze v plném počtu tří členů, přičemž stálí členové mohou být zastoupeni jiným soudcem. Senát se usnáší většinou hlasů, v některých případech odmítnutí návrhu vyžaduje zákon souhlas všech tří členů senátu. Je-li takto přijatý právní názor senátu odlišný od dřívějšího nálezu Ústavního soudu, je otázka předložena plénu a jeho stanoviskem je pak senát v dalším řízení vázán. Každý člen senátu je před hlasováním oprávněn podat návrh usnesení a každý člen musí při hlasování hlasovat pro některý z podaných návrhů. Hlasuje se tak, že každý člen senátu ústně sdělí, se kterým z podaných návrhů souhlasí. Pokud při rozhodnutí ve věci samé nezíská žádný návrh potřebnou většinu, předloží předseda senátu věc bez zbytečného odkladu k rozhodnutí plénu. V ostatních věcech (procedurálních rozhodnutích) při rovnosti hlasů rozhoduje hlas předsedy senátu. Člen senátu, který s rozhodnutím ve věci nebo s jeho odůvodněním nesouhlasí, má právo, aby jeho odlišné stanovisko s uvedením jeho jména bylo připojeno k protokolu o jednání.

Patnáct soudců Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu (poprvé se uplatnilo v roce 2000), funkční období ústavního soudce je 10 let. Soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu (věk nad 40 let), má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání. Je možné opakované jmenování téže osoby. Soudce Ústavního soudu se ujímá své funkce složením tohoto slibu do rukou prezidenta republiky: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.“[10] Předseda soudu jmenuje každému soudci na jeho návrh asistenty soudce.

Zatímco v době prezidentství Václava Havla se mezi prezidentem a Senátem v otázce jmenování neobjevily vážnější rozpory, po nástupu Václava Klause se o jmenování ústavních soudců rozhořel ostrý konflikt, když Senát postupně odmítl čtyři prezidentem navržené kandidáty, Aleše Pejchala dokonce dvakrát.[11] Mezi Senátem zamítnuté kandidáty patřili například Václav Pavlíček (22 hlasů ze 76), Vladimír Balaš (30 ze 78), Klára Samková (29 ze 77),[12] Milan Galvas (25 ze 70).[13] Prezident žádost Senátu o navrhování většího počtu lépe vyhovujících kandidátů označil za skandální, zatímco Senát prezidentovi vytkl, že s ním své návrhy předem nekonzultuje.[12] Od července 2003 do prosince 2005 tak Ústavní soud neměl plný počet členů, kvůli čemuž například senátor Zdeněk Bárta označil v dubnu 2004, kdy chyběli čtyři soudci a soud tedy nemohl rozhodovat závažnější věci v plénu, prezidenta Klause za velezrádce, Richard Falbr hovořil o „ústavní krizi zaviněné jen Klausem“.[13] Podobně na konci roku 2011 Senát nesouhlasil se jmenováním Klausem navrženého Jana Sváčka a v roce 2012 Zdeňka Koudelky, počet soudců proto v červnu 2012 klesl na 13. Novému prezidentovi Miloši Zemanovi se podařilo Ústavní soud doplnit, znovu navržený Jan Sváček ale opět neprošel (30 hlasů ze 75). Podobně také neprošel Aleš Gerloch (19 ze 64).

Po jmenování tří bývalých politiků (Pavla Rychetského, Miloslava Výborného a Dagmar Lastovecké) se objevily pochybnosti, zda nově obsazený Ústavní soud bude imunní vůči vlivu politických stran.[14] V prosinci 2010 Ústavní soud zveřejnil politickou minulost svých soudců poté, co v listopadu 2009 sám rozhodl, že veřejnost má právo znát politickou minulost soudců na všech úrovních. Podle těchto údajů čtyři ústavní soudci byli v minulosti členy KSČ, dva byli členy ČSL, jedna soudkyně byla v ODA, jeden soudce v KAN a jedna soudkyně v ODS. Pavel Rychetský byl postupně v KSČ, Občanském fóru, Občanském hnutí a ČSSD. Šest tehdejších ústavních soudců nikdy v žádné politické straně nebylo.[15]