Petr Pithart

Roku 1963 se oženil se spisovatelkou Drahomírou, roz. Hromádkovou. Jeho otcem byl náměstek ministra průmyslu, velvyslanec v Jugoslávii a později ve Francii Vilém Pithart, předválečný člen KSČ vězněný za války nacisty, který byl po roce 1970 perzekvován, mj. za protest proti okupaci Československa u prezidenta de Gaulla.

Petr Pithart v roce 1960 vstoupil do Komunistické strany Československa, své členství ukončil dle svých slov v říjnu 1968.[3]

Byl jedním ze signatářů Charty 77 a angažoval se i v oblasti samizdatové literatury. Spolu s Milanem Otáhalem a Petrem Příhodou napsal pod pseudonymem PODIVEN knihu Češi v dějinách nové doby v níž její autoři zpochybňovali některé mýty českých moderních dějin, například okolo českého národního obrození, vzniku moderního českého národa či poválečného vysídlení Němců z Československa. Část historiků, například historička Věra Olivová, ovšem knihu hodnotí kriticky coby nahlížení na dějiny prizmatem univerzalistického katolicismu, zpochybňujícího samotný vznik československého státu a jeho představitele Masaryka a Beneše.[4]

Maďarský prezident János Áder a Petr Pithart

Některá svá samizdatová díla napsal pod pseudonymem J. Sládeček.

V roce 1989 a později se Petr Pithart angažoval v Občanském fóru. K roku 1990 je uváděn profesně jako člen Koordinačního centra OF.[5] 30. ledna 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do české části Sněmovny národů (volební obvod č. 2 – Praha 4) jako bezpartijní poslanec, respektive poslanec za Občanské fórum. Ve federálním parlamentu zasedal do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1990.[6][7]

V období únor 1990 až červenec 1992 byl předsedou české vlády v rámci federace. Ve volbách 1990 byl zvolen jako poslanec do České národní rady. V letech 1990–1992 se coby premiér podílel na sérii schůzek s představiteli slovenské vlády, na kterých se mělo dospět k shodě o rozdělení kompetencí mezi národními republikami a federálními orgány. Tyto schůzky započaly už na přelomu března a dubna 1990, kdy se setkal s tehdejším slovenským premiérem Milanem Čičem. Tehdy šlo ale ještě o nezávazné jednání. První oficiální schůzka české a slovenské vlády se konala počátkem srpna 1990 v Trenčianských Teplicích. Následovaly četné další. Historik Jan Rychlík konstatuje, že Petr Pithart nemohl v jednáních uspět, protože obě republiky k nim přistupovaly s odlišnými postuláty – Češi usilovali jen o technickou korekci rozdělení kompetencí, Slováci vycházeli z premisy existence dvou národních států, které nanovo vytvářejí volný svazek. Tato koncepce později nabyla požadavku uzavření smlouvy o federaci oběma republikami. V prosinci 1990 dokonce slovenský premiér Vladimír Mečiar navštívil nečekaně Pitharta a naznačil, že pokud česká strana nepřistoupí na slovenské návrhy, může nastat vyhlášení nadřazenosti slovenských zákonů zákonům federálním a rozpad Československa. To se nestalo, ale tlak na zcela jiné pojetí česko-slovenského státu vyvíjel i Mečiarův nástupce Ján Čarnogurský.[8]

Petr Pithart byl tehdy zastáncem zachování Československa, ale nebránil se volnějšímu česko-slovenskému svazku. Na složitá jednání mezi českou a slovenskou vládou reagoval televizním projevem 10. listopadu 1991, ve kterém použil ohledně uspořádání Československa termín dvojdomek. Ján Čarnogurský reagoval o několik dní později rovněž veřejným vystoupením a vstřícně se k Pithartovu návrhu postavil. Jenže koncept dvojdomku odmítla česká pravice, která se v té době již vymezovala proti Občanskému hnutí – domovskému subjektu Petra Pitharta. Český premiér tak čelil za svůj výrok kritice. Mezitím se krátilo funkční období vlády, protože volby se měly odehrát na jaře 1992. V únoru 1992 se Pithart podílel na jednání českých, slovenských i federálních orgánů v Milovech u Žďáru nad Sázavou, kde byl skutečně přijat návrh smlouvy mezi českou a slovenskou stranou. Na Slovensku ho nicméně odmítly HZDS a Slovenská národní strana a nebyl nikdy aplikován. V březnu byla jednání o státoprávním uspořádání odložena na dobu po volbách.[9]

Petr Pithart se v roce 1991 při rozpadu OF stal spoluzakladatelem a místopředsedou Občanského hnutí, které ovšem ve volbách v roce 1992 neuspělo, nezískalo ani zastoupení v zákonodárných sborech. Pithart pak opustil premiérský post a na přechodnou dobu se stáhl i z politiky.

V letech 1996–1998 a 2000–2004 byl předsedou Senátu a v letech 1998–2000 a od roku 2004 byl jeho místopředsedou. V horní komoře parlamentu zasedal za Senátní obvod č. 44 – Chrudim v letech 1996 až 2012, kdy znovu kandidovat odmítl, jako kandidát nominovaný KDU-ČSL. V dokumentárním portrétu z cyklu Expremiéři v roce 2013 uvedl: „Ty dvě funkce v senátu (…) mně vlastně sedly mnohem víc než ta premiérská role. (…) Kdybych se mohl znovu rozhodovat, tak bych si na funkci premiéra netroufl.“[10]

Od roku 1990 a po svém vládním angažmá znovu od roku 1994[11] působí jako docent Právnické fakulty Univerzity Karlovy,[12] do roku 2011 jako vedoucí Katedry politologie a sociologie.[13] V mezidobí let 1992 až 1994 působil na Středoevropské univerzitě v Praze.[11][13]

Byl dlouholetým předsedou Společnosti Bernarda Bolzana, která se od 90. let věnovala podpoře česko-německých vztahů.[14]

Státní pohřeb bývalého prezidenta Václava Havla 23. prosince 2011 ve Svatovítské katedrále.

V roce 2003 neúspěšně kandidoval na funkci prezidenta České republiky jako kandidát tehdejší Čtyřkoalice.

V souvislosti s úspěšným projevem Petra Pitharta v Rudolfinu u příležitosti nedožitých 80. narozenin Václava Havla v roce 2016 se začalo výrazně spekulovat o jeho případné kandidatuře na prezidenta v roce 2018. Petr Pithart to zprvu nevyloučil, později však prohlásil, že na kampaň už nemá dostatek fyzických sil.

O případné kandidatuře Petra Pitharta na prezidenta roku 2023 se začalo znovu spekulovat během roku 2019, tyto spekulace však Pithart později rovněž odmítl.

• HLAVÁČEK, Petr, KYSELA, Jan (eds.). Demokracie a občanské ctnosti. K životnímu jubileu Petra Pitharta. Praha: Academia, 2021, ISBN 978-80-200-3191-4.
• Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 2, N–Ž. Praha: Kdo je kdo, 1991. 637–1298 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 741.
• Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 505.
• KLUSÁKOVÁ, Jana. Petr Pithart nadoraz: ...o Havlovi, Klausovi, Mečiarovi a revoluci, která požírá své děti. Praha: Primus, 1992. ISBN 80-85625-03-2.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 579–580.

• Vláda Petra Pitharta
• Vláda Josefa Korčáka, Ladislava Adamce, Františka Pitry a Petra Pitharta

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Petr Pithart na Wikimedia Commons
• Osoba Petr Pithart ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Petr Pithart
• Petr Pithart – osobní stránky
• Petr Pithart na stránkách Senátu Parlamentu České republiky
• Petr Pithart na stránkách Úřadu vlády České republiky
• Petr Pithart v Impulsech Václava Moravce^{[nedostupný zdroj]}
• Petr Pithart a jeho „dvojdomek“, ve kterém nikdo nechtěl bydlet Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné informace o postojích Petra Pitharta k otázkám slovenské státnosti.