Jan Šrámek

Po ukončení obecné školy v Grygově vystudoval Piaristické gymnázium a konvikt (dnes Arcibiskupské gymnázium) v Kroměříži (1880–1888) a poté bohosloveckou fakultu v Olomouci. Jeho prvním kněžským působištěm byl Nový Jičín, kam nastoupil v roce 1893. Zde působil do roku 1901, kdy byl přeložen do nedalekých Životic a krátce nato do Všechovic u Hranic na Moravě (1902). V roce 1902 v důsledku neshod s arcibiskupem prof. ThDr. Theodorem Kohnem odešel do brněnské diecéze, kde se uplatnil jako pedagog na diecézním kněžském učilišti, v letech 1904–1911 jako docent a od roku 1911 jako profesor tzv. křesťanské sociologie (sociálního učení církve). Už jako student se intenzívně zabýval studiem sociálních otázek. Po příchodu do Nového Jičína se začal věnovat praktické politice v regionu, zakládal katolické dělnické spolky (1895 Katolický dělnický spolek v Novém Jičíně, 1898 ženský křesťansko-sociální spolek Budoucnost v Novém Jičíně, podíl na založení dělnických spolků v Mořkově, Hodslavicích, Příboře, Štramberku, Bernarticích).

V roce 1899 založil Moravsko-slezskou křesťansko-sociální stranu na Moravě. Ve volbách do Říšské rady roku 1907 se stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za český okrsek Morava 12. Usedl do poslanecké frakce Český katolicko-národní klub. Ve vídeňském parlamentu setrval do konce funkčního období sněmovny, tedy do roku 1911.[2] Kromě toho zasedal také v Moravském zemském sněmu, kam byl zvolen v zemských volbách roku 1906 v české volební skupině všeobecné kurie za okresy Vyškov, Slavkov, Bučovice a Zdounky a znovu ve volbách roku 1913 za okresy Uherské Hradiště, Uherský Brod, Bojkovice a Vizovice.[3] V roce 1909 stál v čele vzniku národního katolického tělovýchovného spolku Orel.

Po vzniku Československa se stal členem Revolučního národního shromáždění, v lednu 1919 sjednotil české křesťanské strany a založil tak Československou stranu lidovou. Byl jejím předsedou v letech 1919–1938 a 1945–1948.

Od září roku 1921 až do mnichovské krize v září roku 1938 působil Šrámek s výjimkou druhé vlády Jana Černého jako ministr ve všech československých vládách. Byl jedním z nejvlivnějších politiků v zemi. Nebyl oblíben u prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, který Šrámka i jeho stranu nesnášel coby klerikály, ovšem nakonec v rámci politické snahy o politickou synergii demokratů se prosadila jejich spolupráce.[4]

Spor poslance Jana Šrámka s poslancem T.G. Masarykem z roku 1908

Po Mnichovské dohodě Šrámek emigroval. V Pařiži zasedl v Československém národním výboru a posléze se stal předsedou exilové vlády v Londýně (1940). Na tomto postu setrval až do roku 1945 a vzniku Košické vlády. V roce 1945 se stal náměstkem předsedy vlády.

V únoru 1948 jako jediný varoval před rezignací demokratických ministrů, neboť nedůvěřoval Edvardu Benešovi („A co se stane, jestliže nás prezident opustí?“), ale 20. února 1948 rezignoval spolu s ostatními. V březnu se pokusil společně s Františkem Hálou (tajemník Československé strany lidové a odstoupivší ministr pošt) uprchnout z Československa, pokus však selhal, marně čekali na francouzské letadlo na letišti u Rakovníka.

Hála i Šrámek dožili svůj život v nezákonné internaci, mimo jiné v Nové Říši, v Brně, ve věznici ve Valdicích a nakonec na zámečku v Roželově. Jan Šrámek zemřel v pražské nemocnici na Bulovce, kde byl hospitalizován pod fiktivním jménem Josef Císař (úmrtní list byl již vystaven na jeho pravé jméno).[5]

Po roce 1989 byly ostatky Jana Šrámka přesunuty na Velehrad.[6] V roce 1991 mu udělil prezident Václav Havel in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V témže roce mu bylo obnoveno čestné občanství města Kroměříž odňaté v roce 1948.

• Politické projevy v zahraničí. Praha: Výkonný výbor československé strany lidové, 1945. 80 s.