Volby do parlamentu Československé republiky 1929

V zemských volbách roku 1928 uspěly nekomunistické levicové strany a oslabily strany tvoříci pravicovou koalici (takzvaná panská koalice). Největší ztráty zaznamenaly strany křesťanské, zejména Československá strana lidová, zatímco Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci) zaznamenala mírný přírůstek. Soudržnost koalice oslabila neúčast nemocného Antonína Švehly a nespokojenost některých koaličních stran se zastupujícím předsedou vlády (předseda lidovců Jan Šrámek). V únoru 1929 nastoupila první vláda Františka Udržala jako pokračující panská koalice s novým agrárnickým premiérem. Řádné parlamentní volby se měly konat v listopadu 1931, ale agrární strana i další koaliční formace hodlaly využít ekonomické konjunktury k předčasným volbám, zatímco lidovci vzhledem k propadu v zemských volbách měli tendenci termín předčasných voleb posouvat. Jejich stanovisko se pak částečně změnilo až v souvislosti se svatováclavským miléniem roku 1929, které bylo interpretováno jako posílení křesťanských tradic a pozic. Další otřes pro koalici představovalo dění na Slovensku, kde Hlinkova slovenská ľudová strana procházela aférou poté, co její přední politik Vojtech Tuka napsal článek Vacuum iuris, který zpochybnil ústavnost trvání československé moci na území Slovenska. Premiér Udržal za této situace kontaktoval prezidenta Masaryka a dohodl vypsání voleb na 27. říjen 1929 (sněmovní i senátní volby se konaly v jednom dni).[1]

Rozdílem oproti volbám v roce 1925 bylo omezení volebního práva. Toho byli zbaveni aktivní příslušníci armády a četnictva. Mělo tak být zabráněno politické agitaci v ozbrojených sborech. Tak to určil zákon č. 56 z roku 1927.[2]

Ve volbách bylo zvoleno 300 poslanců a 150 senátorů Národního shromáždění. Předsedou sněmovny byl zvolen 12. prosince 1929 agrárník Jan Malypetr. V čele senátu usedl téhož dne sociální demokrat František Soukup.[2]

Výrazný úspěch ve volbách zaznamenaly Československá sociálně demokratická strana dělnická a Československá strana národně socialistická, zatímco Komunistická strana Československa ztratila (zejména kvůli vnitřním otřesům, které vyvolal 5. sjezd KSČ a související radikalizace), i když ztráty komunistů v českých zemích byly kompenzovány lepšími výsledky na východě státu. Ztráty volby přinesly lidovcům. Podobné tendence probíhaly i v německých stranách (posílila Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR, ztratily pravicové strany). V rámci nacionalistických německých stran se objevila tendence, kdy oslabila Německá národní strana a posílila Německá národně socialistická strana dělnická. Vcelku ale zůstal zachován poměr mezi aktivistickými a negativistickými silami. Strany dosavadní vládní koalice ztratily 13 mandátů. Při započtení HSĽS mezi strany opoziční ovšem vládní tábor ztratil parlamentní většinu.[3]

V důsledku voleb pak vznikla druhá vláda Františka Udržala, v níž zasedly i levicové nekomunistické strany (široká koalice), české (československé) i německé.

Strany se utkaly o 150 senátorských míst. Volby dopadly následovně:[8]

Ostatní strany a nezávislí získali žádný mandát.