Prozatímní státní zřízení

Zahraniční odboj se začal formovat velice brzy po zániku Československa 15. března 1939. Základem jeho činnosti se stala teorie právní a politické kontinuity, podle níž Československo nikdy nepřestalo právně existovat jako subjekt mezinárodního práva. Výrazem mezinárodněprávního trvání Československé republiky měla být ta československá vyslanectví a konzuláty, které i po 15. březnu 1939 fungovaly v těch státech, které rozpad Československa právně neuznaly.[3][4] Mnichovská dohoda byla podle této teorie od počátku neplatná mezinárodní smlouva, protože:

• byla Československu vnucena za hrozby silou ze strany Německa
• československé Národní shromáždění ji nikdy ústavním způsobem nepřijalo
• Německo ji vlastním jednáním v březnu 1939 porušilo

Již 21. března vytvořil Dr. Štefan Osuský v Paříži Ústřední výbor zahraniční akce ve Francii a začal vydávat časopis Česko-slovenský odboj. V Londýně se vytvořil Československý výbor ve Velké Británii vedený Janem Masarykem. Osuský předložil francouzské vládě 9. září 1939 návrh na zřízení československého vojska, které bude vedeno "prozatímní vládou a československým generálem". Oznámil současně, že se ustavuje prozatímní vláda česko-slovenská. Její uznání však francouzská vláda odmítla. Na 17. října 1939 svolal Msgr. Jan Šrámek v Paříži schůzku, které se kromě něho zúčastnili Dr. Edvard Beneš, Dr. Osuský, Dr. Eduard Outrata a generálové Sergěj Ingr a Rudolf Viest. Byl vyhlášen vznik Československého národního výboru. Tento byl vládami Velké Británie i Francie uznán za zástupce československého lidu.

Národní výbor se tak cítil být minimálně v politickém smyslu exilovou vládou a hodlal zajišťovat nejen záležitosti vojenských jednotek, ale i finance, zahraniční politiku, sociální péči o emigranty a propagandu. K tomuto účelu zřídil tzv. Správy národního výboru, jako paralelu ministerstev. Pro zajištění administrativní práce výboru bylo zřízeno v Paříži jeho Předsednictvo, v jeho čele stál jako přednosta předválečný diplomat Prokop Maxa. Vzhledem k tomu, že kvůli nepřízni francouzské vlády si Beneš za sídlo své činnosti zvolil Londýn, byla zřízena londýnská část Předsednictva výboru, která zajišťovala Benešovu politickou činnost směřující k prosazení uznání československé prozatímní vlády.[5]

Zásadní změnu v exilové politice přinesla vojenská porážka Francie a přesun výboru do Londýna. Následně 9. července 1940 prezident Beneš oznámil britskému ministru zahraničních věcí lordu Halifaxovi transformaci výboru do celého systému prozatímního státního zřízení, zahrnujícího tři hlavní pilíře: prezidenta republiky, vládu a Státní radu (s dalšími složkami, kam patří vojenské jednotky, polní soudy a zastupitelské úřady[6]). 18. července odpověděl lord Halifax Edvardu Benešovi, že britská vláda tuto vládu uznává. 29. září 1942 zaslal gen. Charles de Gaulle premiéru Šrámkovi dopis o uznání československé vlády ze strany Svobodné Francie.[4] Významnou událostí, která ovlivnila vnímání exilové vlády mezi Spojenci byl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha provedený 27. května 1942, který vedl mimo jiné k tomu, že vlády Velké Británie a Francie odvolaly své podpisy na Mnichovské dohodě.

Edvard Beneš

Jan Šrámek

Prezident - Edvard Beneš

• Beneš argumentoval tím, že jeho rezignace byla učiněna pod nátlakem; až do roku 1942 se odvolává na trvání sedmiletého funkčního období, 3. prosince 1942 ho prodloužila exilová vláda s poukazem na § 58 ústavní listiny a to až do doby, než bude možné zvolit nového prezidenta[3]

Vláda

• První vláda Jana Šrámka (od 21. července 1940 do 12. listopadu 1942)
• Druhá vláda Jana Šrámka (od 12. listopadu 1942 do 5. dubna 1945)
• První vláda Zdeňka Fierlingera (od 4. dubna do 6. listopadu 1945)

Státní rada

• prozatímní parlament a poradní orgán
• ustavena 21. července 1940 dekretem č. 1/1940 Úř. věst. čs.
• 40 členů jmenovaných prezidentem na 1 rok
• měla podávat prezidentovi a vládě poradní zprávy o otázkách, které jí prezident dal k posouzení.

Právní rada

• poradní a quasi soudní orgán
• tvořila posudky při přípravě osnov normativních aktů
• posuzovala stížnosti čsl. státních příslušníků proti rozhodnutím orgánů exilového zřízení
• zřízena 4. února 1942[3]

Exilové vojenské jednotky

• Českoslovenští letci v RAF se zúčastnili bitvy o Británii, pozemní jednotky bojovaly po boku Britů v severní Africe, na Blízkém východě a poté i na západní frontě.
• V SSSR se z Volyňských Čechů , osvobozených vězňů z gulagů, čs. občanů - židů a přeběhlých vojáků Slovenského štátu zformovaly 1. armádní sbor, 1. smíšená letecká divize a 2. paradesantní brigáda, které se podílely na bojích na východní frontě.
• Významnou aktivitou exilových ozbrojených sil pak byly paradesantní výsadky na okupovaná území.

15. října 1940 vydáním ústavního dekretu č. 2/1940 Úř. věst. čs. bylo zahájeno tzv. dekretální období, které trvalo až do ustavení Prozatímního národního shromáždění 28. října 1945. Podle tohoto dekretu vykonával zákonodárnou moc prezident prostřednictvím dekretů, vydávaných na návrh vlády. Dekretem č. 12/1942 Úř. věst. čs. byla stanovena povinnost si před vydáním dekretu vyžádat stanovisko Státní rady. Ústavním dekretem č. 11/1944 Úř. věst. čs. byly všechny předpisy vydané na území Československa v době nesvobody[pozn. 1] prohlášeny za neplatné a zároveň bylo stanoveno, že všechny dekrety podléhají dodatečnému schválení Národním shromážděním, v opačném případě pozbývají platnosti.[4]

Jak se blížilo osvobození republiky, bylo pro vládu nutné zajistit prozatímní správu osvobozeného území. 3. srpna 1944 byl přijat dekret č. 10/1944 Úř. věst. čs., o dočasné správě osvobozeného území, podle kterého byl zřízen úřad pro správu osvobozeného území v čele s prezidentem určeným členem vlády (vládním delegátem). Tento úřad zanikl po příjezdu na československé území, dne 5. dubna 1945 v Košicích.

Vyvrcholením osvobozování území bylo květnové povstání, na němž se významně podílela Česká národní rada, která se 5. května 1945, po jeho vypuknutí, prohlásila zmocněncem košické vlády a podnikla kroky k převzetí kontroly v úřadech a médiích a vydala Prohlášení o převzetí vládní a výkonné moci v českých zemích. Členové košické vlády se začali přesouvat do Prahy. 16. května se do Prahy po bezmála sedmi letech v exilu vrátil i prezident republiky Edvard Beneš.

Na osvobozeném území byly podle ústavního dekretu č.18/1944 Úř. věst. čs. ustaveny národní výbory jakožto orgány státní správy. Prostřednictvím národních výborů bylo pak na základě ústavního dekretu č. 47/1945 Sb. nepřímo zvoleno Prozatímní Národní shromáždění, které jako prozatímní parlament potvrdilo platnost dekretů (viz výše) a Edvarda Beneše ve funkci prezidenta.[1] Ustavující schůze 28.10.1945 bývá označována jako začátek období tzv. třetí republiky.