Karel Řičář

Byl chalupníkem ve Voděradech,[2] obhospodařoval 2,42 hektarů půdy.[3] Od roku 1922 se angažoval v orelském hnutí. V letech 1927-1945 byl starostou rodné obce. V květnu roku 1945 byl předsedou revolučního národního výboru, 31. května se členství v nově zvoleném MNV vzdal.[4][3] Během okupace uchránil řadu místních občanů před totálním nasazením do Německa.[5] Působil také v oblasti družstevnictví (zakladatel Hospodářského lidového družstva v Kostelci nad Orlicí) a pojišťovnictví (člen Národní pojišťovny v Praze).[6]

V roce 1920 vstoupil do Československé strany lidové (ČSL), kde byl v letech 1931-1938 členem Zemského výkonného výboru v Čechách. Patřil do okruhu spolupracovníků Msgre. Bohumila Staška. Byl autorem mnoha článků v lidoveckém tisku (Lidové listy, Štít, Třetí generace). Používal pseudonym Jan Vrch. V parlamentních volbách v roce 1935 byl zvolen za ČSL do Národního shromáždění. Poslanecké křeslo si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939, přičemž krátce předtím ještě v prosinci 1938 přestoupil do nově vzniklé Strany národní jednoty.[7]

Po únoru 1948 se zcela stáhl do ústraní a vystoupil i z ČSL. Roku 1954 byl zatčen, obviněn z kontaktů s ilegální Křesťansko-demokratickou stranou a odsouzen pro trestný čin velezrady k deseti letům vězení a propadnutí majetku.[8] Vězněn byl v Hradci Králové, na Pankráci, ve Valdicích a v Leopoldově. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. Poté až do své smrti pracoval v místním JZD. V roce 1968 se neúspěšně pokoušel o rehabilitaci a zapojil se opět do veřejného života. Znovu vstoupil do ČSL a účastnil se akcí K 231. V letech normalizace ze strany opět vystoupil.[9] Soudně rehabilitován byl posmrtně až po pádu komunistického režimu v roce 1990.[10]

Jeho vnuky jsou 2. biskup plzeňské diecéze Tomáš Holub a architekt Marek Řičář (později přijal jméno Josef Marek), stíhaný v rámci tzv. kauzy Budišov.[11]