Petr Fiala

Pochází z tradiční moravské měšťanské rodiny. Jeho dědeček František Fiala byl právník, který za první republiky pracoval jako vrchní rada politické správy na okresních hejtmanstvích v Ostravě, Hodoníně a Olomouci, později pak jako státní rada v Brně. Babička Františka Fialová z otcovy strany byla židovka, celá rodina za války skončila v německém koncentračním táboře.

Otec Igor Fiala zemřel v roce 2021. Se svým bratrem Jiřím se jako židovští míšenci dostali do koncentračního tábora až v roce 1944. Igor Fiala po válce vstoupil do KSČ a vystoupil po potlačení maďarského povstání v roce 1956. Poté musel pracovat v dělnických profesích a kádrový profil celé rodiny byl poznamenán. Jeho matka Zdenka Fialová pracovala jako úřednice, později byla v důsledku onemocnění rakovinou v invalidním důchodu.[5]

V roce 1992 se oženil s Janou Fialovou (nar. 1972), s níž se seznámil během sametové revoluce. Manželka profesí bioložka působí na Ústavu ochrany a podpory zdraví Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, kde se stala proděkankou pro záležitosti studentů. Do manželství se narodily tři děti. Nejstarší Martin Fiala vystudoval dějiny umění na FF MU, Klára Fialová se stala posluchačkou lékařství na LF MU a nejmladší Jiří Fiala nastoupil ke studiu historie a ekonomie. Všichni členové rodiny absolvovali Gymnázium Brno na třídě Kapitána Jaroše.[6][7]

V letech 1983–1988 vystudoval český jazyk a literaturu a dějepis na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (tehdy Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Brně), poté pracoval jako historik starších dějin v Muzeu Kroměřížska v Kroměříži (1988–1989). Po listopadu 1989 se vrátil do Brna, kde krátce působil jako novinář v deníku Lidová demokracie. Po odchodu z redakce těchto novin byl od dubna 1990 zástupcem šéfredaktora Revue Proglas. Byl dlouholetým předsedou moravského zemského výboru české sekce Panevropské unie (Paneuropa-Union Böhmen und Mähren). Od roku 1990 se podílel na založení oboru politologie, s Vladimírem Čermákem zakládal katedru politologie na Filozofické fakultě MU, jejíž vedení po něm v roce 1993 převzal. V roce 1996 se habilitoval na Univerzitě Karlově v Praze, v roce 2002 byl jmenován prvním profesorem pro obor politologie v České republice.

Katedru politologie vedl deset let, od roku 1998 na nově založené Fakultě sociálních studií. V roce 1996 se stal také ředitelem Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity, kde úzce spolupracoval s významnými osobnostmi československého exilu Mojmírem Povolným a Ivanem Gaďourkem, kteří stáli u jeho vzniku. Podílel se na založení prvního českého odborného politologického periodika – Politologického časopisu (1994). V roce 2002 byl jmenován vedoucím nově vzniklé katedry mezinárodních vztahů a evropských studií a získal Jean Monnet Chair, v letech 2005–2011 byl vedoucím Institutu pro srovnávací politologický výzkum. V roce 2004 se stal děkanem Fakulty sociálních studií a v témže roce byl zvolen rektorem Masarykovy univerzity.

Rektorem Masarykovy univerzity byl dvě funkční období (2004–2011), univerzita v té době zaznamenala výrazný kvantitativní i kvalitativní vzestup, stala se významnou středoevropskou vzdělávací a výzkumnou institucí (45 tis. studentů, z toho více než 14 % zahraničních), nejžádanější českou vysokou školou z hlediska zájmu uchazečů, vytvořila celostátní systém na odhalování plagiátů apod. V tomto období Masarykova univerzita mj. postavila nový kampus pro biomedicínské obory, který je jednou z největších staveb a jednorázových investic (220 mil. €) v oblasti vysokého školství ve střední a východní Evropě; v roce 2006 otevřela vlastní výzkumnou Mendelovu stanici v Antarktidě, koordinovala projekt Středoevropského technologického institutu (CEITEC) ve výši 5,3 mld. Kč z prostředků evropských strukturálních fondů, který byl zahájen v roce 2011.

Po skončení rektorského mandátu působil jako prorektor pro akademické záležitosti Masarykovy univerzity, od září 2011 byl hlavním vědeckým poradcem předsedy vlády Petra Nečase.

Kampaň před sněmovními volbami v říjnu 2021, v níž byl Petr Fiala lídrem koalice SPOLU

Ministrem školství, mládeže a tělovýchovy ve vládě Petra Nečase byl jmenován 2. května 2012.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidoval v Jihomoravském kraji jako lídr ODS[8] a byl zvolen se ziskem devátého nejvyššího počtu preferenčních hlasů (11 372) v celé zemi.[9] V listopadu se stal členem ODS[10] a byl zvolen místopředsedou poslaneckého klubu ODS.[11]

Na 24. kongresu ODS v Olomouci byl 18. ledna 2014 zvolen předsedou strany. Zvítězil již v prvním kole, v němž získal hlasy 437 delegátů a porazil tak Miroslavu Němcovou a Edvarda Kožušníka.[12] Funkci obhájil na 27. kongresu ODS v Ostravě, když v lednu 2016 získal 436 hlasů od 470 delegátů (tj. 93 %). Na funkci předsedy strany byl jediným kandidátem.[13]

Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 byl lídrem ODS v Jihomoravském kraji[14] a také celostátním lídrem strany. Získal 13 035 preferenčních hlasů a obhájil mandát poslance.[15] Dne 24. listopadu 2017 kandidoval na post místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR. V prvním kole volby dostal jen 83 hlasů od 195 přítomných poslanců, ve druhém kole pak 85 hlasů od 191 přítomných poslanců (ani v jednom kole tak zvolen nebyl).[16] Nakonec byl do této funkce dne 28. listopadu 2017 zvolen, když obdržel 116 hlasů od 186 přítomných poslanců.[17]

Na 28. kongresu ODS v Ostravě v lednu 2018 obhájil post předsedy strany. Jakožto jediný kandidát získal 451 z 483 hlasů (tj. 93 %).[18] Stejně tak na 29. kongresu ODS v Praze v lednu 2020, kdy jako jediný kandidát získal 470 z 505 hlasů (tj. opět 93 %).[19] Na 30. kongresu ODS v Praze v dubnu 2022 získal jako jediný kandidát na post předsedy strany 510 hlasů z 534, přičemž 24 hlasů bylo neplatných.[20]

Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2021 byl z pozice člena ODS lídrem kandidátky koalice SPOLU (tj. ODS, KDU-ČSL a TOP 09) v Jihomoravském kraji[21] a byl znovu zvolen poslancem. V říjnu 2021 mu vypršel mandát místopředsedy Sněmovny PČR.[22] Jako lídr koalice SPOLU, která volby vyhrála, se posléze účastnil jednání o nové vládě s koalicí Pirátů a hnutí STAN. Dne 8. listopadu 2021 podepsal Fiala a předsedové dalších čtyř stran a hnutí koaliční smlouvu[23] a následujícího dne jej prezident Miloš Zeman pověřil jednáním o sestavení nové vlády.[24] Dne 17. listopadu 2021 prezident Zeman oznámil, že Fialu 26. listopadu 2021 jmenuje předsedou vlády.[25]

Dne 26. listopadu 2021 měl být prezidentem Milošem Zemanem jmenován českým premiérem.[25] Z důvodu prezidentovy opětovné hospitalizace kvůli jeho nákaze covidem-19 byl však tento akt o dva dny odložen.[26]

Předseda vlády

Dne 28. listopadu 2021 jej prezident Zeman jmenoval na lánském zámku předsedou vlády České republiky.[27] Vláda Petra Fialy byla jmenována 17. prosince 2021.[28]

Petr Fiala se zástupci stran tvořících jeho vládu po podpisu koaliční smlouvy

Během projevu vrámci hlasování o důvěře vládě v Poslanecké sněmovně za své osobní priority označil uzákonění daňové brzdy, předložení důchodové reformy, zahájení tendru na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany, vybudování 200 kilometrů nových dálnic, revizi učebních plánů na základních a středních školách a konec povinného nošení občanského a řidičského průkazu díky digitalizaci. [29]

Prvním městem, které ve funkci premiéra oficiálně navštívil, bylo jeho rodné Brno. Následující den, 11. ledna se vydal na tradiční první zahraniční cestu na Slovensko, kde se setkal s prezidentkou Zuzanou Čaputovou, premiérem Eduardem Hegerem nebo předsedou Národní rady Borisem Kollárem.[30]

S polským premiérem Mateuszem Morawieckým se setkal 3. února 2022 v Praze, kde oba politici podepsali dohodu o ukončení sporů okolo polského dolu Turów. [31]

8. února 2022 představil pořad Otázky a odpovědi z Kramářovy vily, ve kterém odpovídá na časté otázky ze strany občanů a novinářů.[32]

Sídlo Evropské unie, Brusel, poprvé ve funkci premiéra navštívil 18. února 2022. [33]

Po ruském útoku na Ukrajinu 24. února 2022 zaujal Petr Fiala i celá jeho vláda tvrdý postup vůči Rusku a politiku co největší podpory Ukrajiny. Byly zahájeny dodávky humanitárního materiálu, financí i zbraní a zbraňových systémů. Petr Fiala rovněž podporuje co nejrychlejší vstup Ukrajiny do Evropské unie a příjmání ukrajinských válečných uprchlíků.[34][35]

Petr Fiala při setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským v Kyjevě s polským vicepremiérem Kaczynským, slovinským premiérem Janšou a polským premiérem Morawieckým, 15. 3. 2022

Spolu s polským premiérem Mateuszem Morawieckým, polským vicepremiérem Jaroslawem Kaczynským a slovinským premiérem Janezem Janšou navštívil ve dnech 15. až 16. března 2022 Kyjev, hlavní město Ukrajiny bránící se proti ruskému útoku. Během návštěvy jednal s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským a ukrajinským premiérem Denysem Šmyhalem. Cesta na Ukrajinu proběhla vlakem za přísných bezpečnostních opatření. Vzbudila značný ohlas v Česku i ve světě, mnohými politiky a novináři byla označena za historickou, bezprecedentní a statečnou. Účelem jednání bylo vyjádření podpory Ukrajině a rovněž domluva další vojenské a humanitární pomoci.[36][37][38][39]

V osmdesátých letech se zapojil do nezávislých občanských aktivit, v letech 1984–1989 se účastnil tzv. podzemní univerzity, bytových seminářů zaměřených na politickou filozofii v Brně, byl zapojen do neoficiálních křesťanských aktivit především v okruhu tajně vysvěceného biskupa Stanislava Krátkého. S několika brněnskými studenty založil a v letech 1988–1989 vydával samizdatový vysokoškolský časopis Revue 88.

Petr Fiala na demonstraci proti zvolení Zdeňka Ondráčka do čela komise pro kontrolu GIBS, rok 2018

Po listopadu 1989 pokračoval v publikačních a občanských aktivitách, působil jako redaktor a editor např. v časopisech Proglas, Revue Politika, Kontexty apod. V roce 1993 založil s přáteli občanské sdružení Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), think-tank, který se stal jednou z nejúspěšnějších neziskových vzdělávacích a kulturních organizací.

Dlouhodobě působí také v institucích a orgánech zabývajících se vysokým školstvím a výzkumem v ČR i v zahraničí. V letech 2005–2009 byl opakovaně zvolen místopředsedou, v letech 2009–2011 předsedou České konference rektorů, na mezinárodní úrovni byl mj. členem Rady Evropské univerzitní asociace (2009–2011). Parlamentem byl v roce 2007 zvolen do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, kde působil pět let, vládou ČR byl v roce 2002 jmenován členem Akreditační komise (do roku 2004), v roce 2008 se stal členem Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jejímž je nyní místopředsedou. Je členem mnoha vědeckých a akademických rad veřejných i soukromých vysokých škol a výzkumných institucí v České republice i v zahraničí. Za svou vědeckou a akademickou činnost obdržel řadu ocenění, v roce 2011 byl vyznamenán Zlatou plaketou prezidenta republiky.

V roce 2005 byl součástí komise v soutěži českých a moravských vín TOP 77.[40]

27. února 2022 se zúčastnil demonstrace na Václavském náměstí na podporu Ukrajiny v reakci na ruský útok na Ukrajinu, vystoupil zde rovněž s projevem. [41]

Petr Fiala, rok 2019

V říjnu 2015 volal po vojenské invazi pozemních vojsk západních zemí na Blízký východ, protože podle Fialy „Problém migrační vlny a destabilizace Blízkého východu a severní Afriky nevyřešíme, pokud nepřikročíme k vojenské akci.“[42] Naopak odmítl zapojení Ruska do války proti Islámskému státu.[42]

V srpnu 2016 prohlásil, že „radikální islám je ve válce s Evropou ... česká vláda neměla přistupovat na nesmyslnou migrační politiku EU, nedopustit kvóty a nepřijímat sem migranty, kteří představují riziko.“[43]

V červnu 2018, při vzpomínce na vysídlence a běžence, německá kancléřka Angela Merkelová odsoudila vysídlení Němců z Československa a dalších zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce. Fiala reagoval na výroky kancléřky Merkelové o neexistenci morálního a politického ospravedlnění pro odsun německých menšin slovy, že „Vytahování věci z minulosti a jejich jednostranná interpretace rozhodně nepomáhají rozvoji vzájemných vztahů.“[44]

Odmítl stažení českých vojáků z války v Afghánistánu, protože z „boje se neutíká“.[45] V říjnu roku 2019 odsoudil vojenskou agresi Turecka, členského státu NATO, která byla namířena proti Kurdům na území Rojavy na severu Sýrie, a prohlásil, že „Situace na Blízkém východě se po této turecké vojenské operaci na severu Sýrie výrazně zhoršila.“[46]

Přivítal vítězství polské vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS) v polských parlamentních volbách v říjnu 2019 a připomněl, že ODS a PiS dlouhodobě spolupracují ve společné frakci v Evropském parlamentu.[47] Omezil by negativní dopady těžby na české území v polském hnědouhelném dole Turów poblíž českých hranic.[48]

Podporuje Izrael a jeho politiku. Kritizoval ministra zahraničí Tomáše Petříčka, ministra kultury Lubomíra Zaorálka a bývalého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga za jejich společné prohlášení z 23. května 2020, ve kterém odsoudili plánovanou izraelskou anexi židovských osad, které Izrael od roku 1967 vybudoval na sporném území Západního břehu Jordánu.[49]

Počátkem června 2020 neznámé pachatelky posprejovaly pražskou sochu britského premiéra Winstona Churchilla, která stojí na náměstí Winstona Churchilla na Žižkově, nápisy „Byl rasista. Black Lives Matter“. Heslo odkazuje na vlnu protestů proti policejní brutalitě a rasismu, kterou spustila smrt George Floyda ve Spojených státech. Fiala vandalský útok na Churchillovu sochu odsoudil a prohlásil, že posprejování sochy „velkého demokratického politika Winstona Churchilla, který se podílel na porážce Adolfa Hitlera“, je „hloupé a ostudné“.[50]

Odmítl jakékoli zapojení Ruska a Číny do stavby nového bloku Jaderné elektrárny Dukovany.[51] O vlivu člověka na současné klimatické změny prohlásil, že „odpověď není úplně jednoznačná.“[52]

Před volbami do Poslanecké sněmovny v říjnu 2021 se vyjádřil kriticky k Zelené dohodě pro Evropu (European Green Deal), souboru politických iniciativ Evropské komise, která počítá například se zákazem prodeje nových benzinových a dieselových aut od roku 2035,[53][54] nicméně v květnu 2021 napsal, že „Green Deal je realita. Nemá už smysl spekulovat nad tím, jak by to mohlo být jinak. Teď musíme využít příležitost, jak investicemi do udržitelného rozvoje, obnovitelných zdrojů a cirkulárního hospodářství modernizovat českou ekonomiku a zvýšit kvalitu života.“[55]

Varoval před rostoucím státním dluhem Česka a prohlásil, že „Výdaje státu za posledních několik let vzrostly o 600 miliard korun, to je o 50 procent a pořád si na to musíme půjčovat.“ Odmítl zvyšování daní a proti zadlužení státu by bojoval snižováním veřejných výdajů.[56]

Staví se proti manželství osob stejného pohlaví a ve své knize Od A do Z napsal, že „nikdo nemůže chtít, abych věřil, že lidé stejného pohlaví mají vytvářet manželství a rodinu, která se rovná té přirozené.“[57]

• 
  Petr Fiala jako ministr školství, rok 2013
• 
  Beseda 25 let demokracie a budoucnost svobody organizovaná think-tankem Pravý břeh, rok 2014
• 
  Během pietního aktu k výročí sametové revoluce, rok 2021
• 
  Po jmenování předsedou vlády
• 
  Petr Fiala (vpravo) s polským premiérem Mateuszem Morawieckým v pražské Kramářově vile, únor 2022
• 
  Petr Fiala při setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským v Kyjevě s polským vicepremiérem Kaczynským, slovinským premiérem Janšou a polským premiérem Morawieckým, 15. 3. 2022

• Fiala, P.: Katolicismus a politika. Brno 1995. ISBN 80-85959-01-1.
• Fiala, P.: Německá politologie. Brno 1995. ISBN 80-85959-06-2.
• Fiala, P. (ed.): Politický extremismus a radikalismus v České republice. Brno 1998. ISBN 80-210-1798-8.
• Fiala, P. – Strmiska, M.: Teorie politických stran. Brno 1998. ISBN 80-85947-31-5.
• Fiala, P. – Hanuš, J.: Skrytá církev. Brno 1999. ISBN 80-85959-39-9.
• Fiala, P. – Hanuš, J. (eds.): Koncil a česká společnost. Brno 2000. ISBN 80-85959-75-5.
• Fiala, P. – Mikš, F. (eds.): Česká konzervativní a liberální politika. Brno 2000. ISBN 80-85959-73-9.
• Fiala, P. – Schubert, K.: Moderní analýza politiky. Brno 2000. ISBN 80-85947-50-1.
• Fiala, P. – Pitrová, M. (eds.): Rozšiřování ES/EU. Brno 2001. ISBN 80-210-2645-6.
• Fiala, P. – Hanuš, J. (eds.): Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Brno 2001. ISBN 80-85959-98-4.
• Fiala, P. – Holzer, J. – Strmiska, M. (eds.): Politické strany ve střední a východní Evropě. Brno 2002. ISBN 80-210-3036-4.
• Fiala, P. – Herbut, R. (eds.): Středoevropské systémy politických stran. Brno 2003. ISBN 80-210-3091-7.
• Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie. Brno 2003. ISBN 80-7325-015-2; 2. dopl. a aktual. vyd. 2009. ISBN 978-80-7325-180-2.
• Antoszewski, A. – Fiala, P. – Herbut, R. – Sroka, J. (eds.): Partie i systemy partyjne Europy Środkowej. Wroclaw 2003. ISBN 83-229-2425-9.
• Fiala, P. – Hanuš, J.: Die Verborgene Kirche. Paderborn 2004. ISBN 3-506-72447-9.
• Fiala, P. – Hanuš, J. – Vybíral, J. (eds.): Katolická sociální nauka a současná věda. Brno, Praha 2004. ISBN 80-7325-024-1.
• Dančák, B. – Fiala, P. – Hloušek, V. (eds.): Evropeizace. Brno 2005. ISBN 80-210-3865-9.
• Dočkal, V. – Fiala, P. – Pitrová, M. – Kaniok, P. (eds.): Česká politika v Evropské unii. Brno 2006. ISBN 80-210-4076-9.
• Fiala, P. – Mareš, M. – Sokol, P.: Eurostrany. Brno 2007. ISBN 80-87029-05-4.
• Fiala, P.: Laboratoř sekularizace. Brno 2007. ISBN 978-80-7325-141-3.
• Fiala, P.: Evropský mezičas. Brno 2007. ISBN 80-87029-04-6; 2. aktualizované a rozšířené vydání 2010. ISBN 978-80-87029-99-2.
• Fiala, P. – Foral, J. – Konečný, K. – Marek, P. – Pehr, M. – Trapl, M. (eds.): Český politický katolicismus 1848–2005. Brno 2008. ISBN 978-80-7325-155-0.
• Fiala, P. a kol. (ed.): Evropeizace zájmů. Brno 2009. ISBN 978-80-210-4920-8.
• Balík, S. – Císař, O. – Fiala, P. (eds.): Veřejné politiky v České republice v letech 1989–2009. Brno 2010.
• Fiala, P.: Politika, jaká nemá být. Brno 2010. ISBN 978-80-7325-216-8.
• Fiala, P.: Na konci bezstarostnosti. Brno 2015. ISBN 978-80-7485-038-7.
• Fiala, P.: Občané, demokraté a straníci. Brno 2015. ISBN 978-80-7325-320-2.
• Balaštík M., Fiala P.: Profesor na frontové linii: Rozhovor Miroslava Balaštíka. Brno 2017. ISBN 978-80-7485-124-7.
• Fiala, P.: Rozum a odvaha. Brno 2017. ISBN 978-80-7485-131-5.
• Balík, S. – Fiala, P. – Hanuš, J. – Mikš, F.: Manifest čtyř: Program pro přátele svobody. Brno 2017. ISBN 978-80-7485-135-3.
• Fiala, P. – Hanuš, J.: Vraťme politice smysl! Rozhovory s Jiřím Hanušem. Brno 2017. ISBN 978-80-7485-136-0.
• Fiala, P.: Jak uvařit demokracii: Od vládní agonie k polokomunistické vládě. Brno 2017. ISBN 978-80-7485-168-1.
• Fiala, P. – Mikš, F.: Konzervatismus dnes: Politika, společnost a zdravý rozum v době nerozumu. Brno 2019. ISBN 978-80-7485-186-5.
• Fiala, P. – Mikš, F. (eds.): Listopad 1989 včera a dnes: Mánesovská setkávání. Brno 2019.
• Fiala P.: [M]UNIVERZITA: Poslání, výzvy a proměny ve 21. století. Brno 2019. ISBN 978-80-7485-184-1.
• Fiala, P. – Dvořák, P. – Krutílek, O.: Politika v čase koronaviru: Předběžná analýza. Brno 2020. ISBN 978-80-7485-209-1.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Petr Fiala na Wikimedia Commons
• Osoba Petr Fiala ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Petr Fiala
• Seznam prací v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)
• Petr Fiala v Encyklopedii dějin města Brna
• Osobní stránka Petra Fialy
• Petr Fiala v Databázi knih
• Petr Fiala v informačním systému Masarykovy univerzity
• Petr Fiala na Twitteru
• Petr Fiala na Facebooku
• Blog Petra Fialy na Aktuálně.cz