Vladimír Špidla

Od 22. července 1998 do 12. července 2002 vykonával funkci 1. místopředsedy vlády a ministra práce a sociálních věcí ve vládě Miloše Zemana. Jako místopředseda byl pověřen koordinací svého resortu a ministerstev zdravotnictví; školství, mládeže a tělovýchovy; životního prostředí a kultury. V roce 2001 o něm Miloš Zeman uvažoval jako ministru financí, kdy měl nahradit Pavla Mertlíka.[3]

V roce 2001 navrhl zákon o snížení platů ústavních činitelů, který se mu však pro odpor US-DEU, ODS, KDU-ČSL a KSČM nepodařilo prosadit.[4] Navrhl také přeměnu České správy sociálního zabezpečení na sociální pojišťovnu, která by oddělila příjmy ze zdravotního a sociálního pojištění od státního rozpočtu a zamezila tak použití vybraných prostředků na jiné účely.[5]

Po parlamentních volbách v roce 2002 odmítl pokračovat v opoziční smlouvě[6] a přivedl ČSSD k zisku 30 % hlasů, byl 12. 7. 2002 jmenován předsedou vlády. Jeho vláda tvořená ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU získala těsnou většinu jednoho hlasu.

Mezi 3. únorem, kdy skončil mandát Václava Havla, a 7. březnem 2003, kdy složil prezidentský slib jeho nástupce, vykonával také některé pravomoci prezidenta republiky.[7]

Dne 14. června 2003 proběhlo v zemi referendum, které souhlasilo s přistoupením České republiky k Evropské unii. Česko se stalo členem unie 1. května 2004.

Nesouhlas vlastní strany s daňovou i zahraniční politikou vlády, neúspěchy sociálnědemokratických kandidátů v prezidentských volbách a zisk pouhých 8,8 % voličských hlasů pro sociální demokracii v evropských volbách v roce 2004 vyvolaly vyjádření nedůvěry Ústředního výkonného výboru ČSSD. Špidla sice toto hlasování ustál, ale v reakci na následující hlasování o dalším vládnutí ve formátu ČSSD – KDU-ČSL – US-DEU, které dopadlo v neprospěch tohoto projektu, odstoupil jak z pozice předsedy ČSSD, tak pozice předsedy vlády. Vláda v souladu s ústavním pořádkem podala demisi zároveň s ním. Ironií osudu nezbylo Špidlovu nástupci Stanislavu Grossovi než opřít se o tutéž těsnou vládní většinu, ačkoli byla inkriminovaným hlasováním zamítnuta.

V roce 2003 zahájila Špidlova vláda reformu veřejných financí, jejímž cílem bylo snížení rozpočtových schodků zamezujících přijetí eura z 6,2 % HDP v roce 2003 na 4 % v roce 2006. Úspor mělo být dosaženo zpomalením růstu platů zaměstnanců veřejného sektoru, pomalejší valorizací penzí prostřednictvím škrtů v nemocenské a také snižováním počtu státních zaměstnanců. Tato opatření se setkala s nesouhlasem odborů, které svolávaly protestní demonstrace.

Reforma také počítala s navýšením spotřební daně na cigarety, líh a pohonné hmoty a s přesunem řady položek do vyšší sazby DPH. Zvýšena měla být i daň z nemovitosti a odvody živnostníků na sociálním pojistném, byla zavedena minimální daň pro živnostníky. Podnikům naopak vláda plánovala snížit daň z příjmu z 31 procent v roce 2003 na 24 procent v roce 2006.

Koalice se shodla mj. na zrušení omezení souběhu důchodu a výdělků a o zrušení omezení souběhu rodinných příspěvků a mezd. Dalším záměrem koaličního kabinetu bylo založení minimálního vyměřovacího základu pojistného u osob samostatně výdělečně činných na principu fiktivního příjmu, který měl činit 50 procent průměrné mzdy v národním hospodářství. Otázka stropu maximálního vyměřovacího základu pro OSVČ a zaměstnance měla být posouzena v souvislosti se zavedením nového důchodového systému.[8]

Přes odpor opozice se podařilo prosadit zákaz hotovostních operací přesahujících částku 500 000 Kč. Proti prezidentskému vetu se také podařilo realizovat změnu ve výši DPH, kdy byla základní sazba snížena z 22 na 19 %, přičemž ovšem došlo k převodu velké části položek ze snížené 5 % sazby do základní.[9]

Záměrem reformy bylo zajistit prostřednictvím kombinace státního důchodu a důchodového připojištění příjem zhruba ve výši 60 % (bez připojištění 45 %) posledního příjmu v zaměstnání. Jako věková hranice pro odchod do důchodů bylo zvažováno 62–63 let, hranice se měla každých 6 let upravovat podle aktuálního demografického vývoje. Systém měl sice umožňovat předčasný odchod do důchodu, přesto však motivoval k delší pracovní aktivitě.[10]

Po nástupu do funkce zbavil vlivu okruh osob kolem bývalého poradce Miloše Zemana Miroslava Šloufa, který byl zejména ze strany USA vnímán jako bezpečnostní riziko.[11] Proti vůli části vlastní strany a s podporou ODS prosadil vojenskou účast české armády v tehdy obsazeném Iráku.[12]

Kvůli záplavám vyhlásil Vladimír Špidla (v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky) nouzový stav od 18.00 hodin 12. srpna 2002 do 24 hodin 22. srpna 2002 pro území hlavního města Prahy, Středočeského kraje, Jihočeského kraje, Plzeňského kraje a Karlovarského kraje z důvodu značného rozsahu ohrožení životů, zdraví a majetku v důsledku rozsáhlých povodní. Současně nařídil řadu opatření pro zástupce krajů, záchranáře, ministry a obyvatele.

Původním kandidátem na eurokomisaře za Českou republiku byl Miloš Kužvart, který se však z důvodu nedostatečných jazykových znalostí rozhodl o funkci neucházet. Poté se Špidlovi proti vůli KDU-ČSL podařilo prosadit Pavla Teličku. V důsledku demise vlastní vlády byl nakonec nominován sám Špidla.[13]

Od 22. listopadu 2004 do února 2010 byl evropským komisařem pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti. Inicioval vznik Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci (EGF), který pomáhá zajistit rekvalifikaci osob, které přišly o práci v důsledku měnících se trendů na celosvětovém trhu práce, např. v důsledků přesunu výroby mimo EU.[14][15] Podařilo se mu prosadit zkrácení lhůt pro přístup nových členských zemí na pracovní trh většiny původních států EU. Zvýšil ochranu zaměstnanců zavedením maximální délky pracovní doby. Usiloval také o celoplošný zákaz kouření na pracovištích. Spolu s komisařem Franco Frattinim prosadil Akční plán pro legální migraci, který byl prvním krokem k vytvoření společného evropského postoje k tématu.[16]

Ve volbách 2010 kandidoval do senátu za obvod č. 10 – Český Krumlov, avšak neuspěl.[17] V dubnu 2012 byl Vladimír Špidla jmenován do stínové vlády ČSSD na pozici ministra životního prostředí.[18]

Po volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 se o něm spekulovalo jako o ministru práce a sociálních věcí ČR ve vznikající vládě Bohuslava Sobotky.[19] Nakonec se však stal na začátku roku 2014 vedoucím Odboru poradců a poradkyň předsedy vlády, který působí v rámci Úřadu vlády ČR.[20] Funkci vykonával do prosince 2017.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2021 kandidoval na pražské kandidátce ČSSD na 25. místě.[21]

• Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 650.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 294.

• Seznam premiérů Česka
• Změna systému přidělování mandátů do PS PČR v roce 2000

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladimír Špidla na Wikimedia Commons
• Osoba Vladimír Špidla ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vladimír Špidla
• Osobní stránky
• Eurokomisař Špidla na stránkách EU
• Blog komisaře Špidly
• Životopis komisaře EU na stránkách Komise
• Životopis předsedy vlády na stránkách úřadu vlády
• Seznam předložených návrhů zákonů
• Výběr informací z tisku ke Špidlově kariéře
• Vladimír Špidla hostem pořadu Osobnost Plus, Český rozhlas Plus, 27. 11. 2018 10:34