Chrudimský kraj

Chrudimský hradský obvod patřil Děpolticům, vedlejší větvi Přemyslovců. Ti však ohrožovali jednotnost a byli proto nuceni odejít z Čech do Polska. V letech 995 až 1055 v kraji vzniká první přemyslovské hradiště a v roce 1055 zde během svého vojenského tažení zemřel Břetislav I., Kosmův zápis o této události je první spolehlivou zmínkou o Chrudimi. Z dosavadního hradiště roku 1263 kolonizačním úsilím Přemysla Otakara II. vzniklo pravé středověké město. Roku 1421 se město po porážce táborskými a pražskými vojsky připojilo k husitům. Mimořádný rozkvět zaznamenalo kolem roku 1527. V roce 1567 byl prováděn v královských městech soupis domů, v Chrudimi jich tehdy bylo 480. V roce 1620 byla Chrudim tvrdě postižena za své sympatie k českému králi Fridrichu Falckému. V době hospodářského úpadku se intenzivně rozvíjelo působení jezuitského řádu, a to až do sklonku 18. století. Roku 1750 zde zřizuje královna Marie Terezie poštu a od roku 1751 je Chrudim sídlem reorganizovaného a trvale zde umístěného krajského úřadu. Od roku 1854 zde až do roku 1949 působil krajský soud. V období industrializace 19. století vzniká Wiesnerova strojírenská továrna (roku 1855).

První zmínka o Litomyšli se vztahuje k roku 981 v Kosmově kronice české (Lutomisl), která ale vyšla až ve 12. století. Tehdy na litomyšlském návrší stával strážní hrad střežící panství Slavníkovců a nedaleko procházející obchodní cestu evropského významu – tzv. Trstěnickou stezku. Po vyvraždění Slavníkovců roku 995 přešlo území do rukou Přemyslovců. Olomoucký biskup Jindřich Zdík pozval do Litomyšle v polovině 12. století řád premonstrátů a založil roku 1145 premonstrátský klášter Olivetská hora (lat. Mons oliveti). Premonstráti dosáhli vysoké úrovně hospodářské a kulturní, a tak byla Litomyšl povýšena roku 1259 na město. Znak města (stříbrná lilie na červeném poli) byla převzata právě ze znaku premonstrátů (zlatá lilie na modrém poli). Díky úspěšné premonstrátské kolonizaci a umístění Litomyšle mezi Prahou a Olomoucí založil Karel IV. 30. dubna 1344 biskupství litomyšlské spolu s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství. V postavení litomyšlských biskupů působili např. Jan ze Středy, Albrecht ze Šternberka nebo Jan Železný. Husité město napadli ve dvou vlnách v letech 1421 a 1425 a město velice poškodili také kvůli účinkování Jana Železného na Kostnickém koncilu.

Král Zikmund svěřil panství Kostkům z Postupic. Kostkové na svém panství podporovali Jednotu bratrskou a také přistěhovalectví. Za jejich vlády vzniklo v Litomyšli Nové Město s vlastním ohrazením, náměstím a radnicí. Kostkům z Postupic však bylo panství za účast ve stavovském odboji roku 1547 zabaveno. Dalšími majiteli se stali Pernštejnové. Vratislav II. z Pernštejna působil jako nejvyšší kancléř Království českého a byl prvním Čechem, který se stal nositelem Řádu zlatého rouna. Nechal postavit litomyšlský zámek, jehož stavitelem byl hlavně Giovanni Battista Aostalli. Roku 1649 prodali Pernštejnové panství Trauttmansdorffům. Prostřednictvím sňatku se dostalo do vlastnictví Valdštejn-Vartemberkům a posledními majiteli byli po roce 1855 Thurn-Taxisové.

Už název města Vysoké Mýto, založeného na místě starší osady, svědčí o královském založení, protože pouze panovník byl oprávněn zřizovat mýta. Kolonizační město bylo založeno roku 1262 králem Přemyslem Otakarem II. jako jedno z obchodních středisek na hlavní spojnici Čech s Moravou, na tzv. Trstenické stezce mezi Prahou a Olomoucí. O tři roky později provedl na příkaz krále Přemysla Otakara II. lokaci podle urbanistického stylu stejně jako v pozdějším městě Poličce Kondrád z Limberka (Cun(d)radus de Lewendorf / Con(d)rad von Lewendorf), který sem přivedl osadníky ze severního Německa. Město prosperovalo díky Trstenické stezce (cestě) vedoucí ze středních Čech do moravských center a uděleným právům: mílovému, várečnému a hrdelnímu. Město bylo opevněno vysokými hradbami, valy a hlubokými příkopy (dokládá se tak podle zakládací smlouvy města Poličky ze dne 27. srpna 1265).

Roku 1307 král Rudolf Habsburský změnil statut města na královské věnné město, takže připadlo jeho manželce Elišce Rejčce. První zmínka o chrámu sv. Vavřince pochází z roku 1349. V roce 1421 bylo město po krátkém odporu dobyto husitskými vojsky Pražanů, mnoho lidí bylo pobito a část města byla vypálena. Když byl v roce 1567 prováděn v královských městech soupis domů, ve Vysokém Mýtě jich tehdy bylo napočítáno 380. Roku 1700 město vyhořelo a v roce 1808 byla zbourána opevnění kolem městských bran. Mezi roky 1851–1959 bylo Vysoké Mýto sídlem okresu.

Polička byla založena jako královské město českým králem Přemyslem Otakarem II. v roce 1265. Lokaci provedl Konrád z Limberka (Cunradus de Lewendorf / Conrad von Lewendorf), který sem přivedl osadníky ze severního Německa. Město prosperovalo díky cestě vedoucí ze středních Čech do moravských center a uděleným právům (mílovému, várečnému a hrdelnímu). Jeho původní zástavba byla až na kostel a čtyři městské brány dřevěná. V roce 1305 je Polička již zmiňována jako věnné město českých královen. Ve druhé polovině 14. století bylo město vydlážděno, byly stavěny kamenné domy a městské hradby. Opevnění města bylo na vnější straně vysoké 10 m a obsahovalo nově i 19 bašt. Jádro 2,5 m široké hlavní hradby bylo z litého opukového zdiva, které obklopoval tvrdý kámen. Hradby doplňovala předsunutá parkánová zeď a vodní příkop.

Krizovým byl pro Poličku rok 1421. V něm nejprve město otevřelo bránu Janu Žižkovi, ale posléze bylo vypleněno vojskem Zikmunda Lucemburského. V husitských válkách posléze patřila do umírněného pražského městského svazu. Během vlády Jiřího z Poděbrad posílilo město svoji obranu barbakány pro ochranu 4 bran a dalším vodním příkopem. Polička se těšila přízni i králů z rodu Jagellonců. V roce 1547 byla však aktivní v odboji proti Ferdinandu I. Habsburskému, za což byla tvrdě potrestána. Byla jí pozastavena práva, zkonfiskován nemovitý majetek a uložena pokuta. Za další peníze muselo město statky za 12 let odkoupit zpět.

V roce 1567 byl prováděn v královských městech soupis domů, v Poličce jich tehdy bylo 200. Do města po celé 16. století pronikala renesance, která se projevila např. v kostele sv. Michala. Jeho stavbu řídil od roku 1576 stavitel italského původu Ambrož Vlach. Vnějšek kostela byl sice gotizující, ale vnitřek již plně renesanční. Zároveň s kostelem byla na hřbitově vystavěna též hranolová zvonice. V roce 1613 Poličku zasáhl ničivý požár, který nepostihl pouze gotickou radnici a jihozápadní část města. Po českém stavovském povstání byly městu po roce 1620 znovu odňata privilegia a statky. V dalších letech ho neblaze poznamenala třicetiletá válka, během níž se v něm několikrát objevily švédská i císařská armáda.

Město Lanškroun bylo založeno v 2. polovině 13. století v souvislosti s královskou kolonizační činností jako hlavní ekonomické centrum rozsáhlého lanškrounsko-lanšperského panství. První dochovaná písemná zmínka o Lanškrouně pochází z roku 1285, kdy jej od českého krále Václava II. převzal Záviš z Falkenštejna. Od roku 1304 byl Lanškroun součástí majetku zbraslavského kláštera, později litomyšlského biskupství (roku 1358). Roku 1371 Petr Jelito, litomyšlský biskup a rodák z Dolního Třešňovce u Lanškrouna, založil ve městě augustiniánský klášter, který byl v období renesance přestavěn na zámek v renesančním slohu.

Po husitských válkách v 15. století získali Lanškroun Kostkové z Postupic. Od roku 1507 městu vládli Pernštejnové s výjimkou třinácti let, kdy město spravovali páni z Boskovic. Za vlády pánů z Postupic a poté Pernštejnů získal Lanškroun řadu významných privilegií. Dalšími vlastníky města a panství byli Hrzánové z Harasova a po bitvě na Bílé Hoře (roku 1620) připadl Lanškroun Lichtenštejnům (od roku 1622). V době třicetileté války bylo město poničeno švédskými i císařskými vojsky. Po ní do Lanškrouna přicházeli němečtí osadníci, kteří prosadili německou správu, od roku 1683 je městská kniha psána německy. V polovině 17. století vrcholí vědecká činnost nejvýznamnějšího lanškrounského rodáka, fyzika, matematika, astronoma, lékaře a filozofa, rektora Karlovy univerzity a zakladatele spektroskopie Jana Marka Marciho (1595–1667), po němž je pojmenováno nejen hlavní náměstí Lanškrouna, ale i kráter na odvrácené straně Měsíce. Koncem 18. století bylo město vyhlášeno městem municipálním. V polovině 19. století se stal Lanškroun sídlem okresního hejtmanství a okresního soudu a až do roku 1960 zůstal okresním městem.[1]

První dochovaná zmínka o existenci Pardubic pochází z roku 1295, kdy papež Bonifác VIII. potvrdil zdejší klášter cyriaků a kostel sv. Bartoloměje. Prvním vlastníkem Pardubic na začátku 14. století byl Púta z Dubé. Kolem roku 1325 vyměnili jeho synové Pardubice s rytířem Arnoštem z Hostýně. Jeho syn Arnošt z Pardubic byl prvním pražským arcibiskupem. Na scénu nastoupil šlechtický rod pánů z Pardubic, kteří měli ve svém znaku přední bílou (stříbrnou) polovinu koně se zlatou uzdou na červeném štítu. Arnoštova závěť z roku 1340 je prvním dokladem o existenci Pardubic jako města, přesněji jako poddanského městečka. Povýšení Pardubic na městečko se tedy uskutečnilo někdy v letech 1332–1340. V roce 1390 byla postoupena část panství Hanušovi z Milheimu. Dalším majitelem po jeho smrti se na začátku husitských válek stal Viktorín Boček z Kunštátu a Poděbrad. Za husitských válek Pardubice pravděpodobně získal úchvatem moravský šlechtic Jan Hlaváč z Mitrova.

V roce 1491 Pardubice koupil Vilém II. z Pernštejna, nejmocnější šlechtic tehdejšího českého království. Vedle zvelebování města a panství se pustil i do pozdně gotické přestavby zdejšího vodního hradu, jeho synové Vojtěch a Jan pak pokračovali ve stylu renesančním. Tento historický unikát – přechod obranného vodního hradu na rozlehlý a pohodlný pardubický zámek – lze obdivovat dodnes. Pernštejnům město vděčí i za celé své historické jádro s renesančním náměstím, malebnými uličkami a dominantou Pardubic – Zelenou bránou. Po slavné éře Pernštejnů, kteří zadlužené panství prodali v roce 1560 arciknížeti Maxmiliánu II. Habsburskému, nastal úpadek. Třicetiletá válka město ještě více zbídačila. Nový rozvoj města přišel až v polovině 19. století. Dne 20. srpna 1845 přijel do Pardubic první vlak severní státní dráhy z Olomouce do Prahy. Ve druhé polovině století byly z města postupně rozvětveny další železniční tratě a vznikly průmyslové podniky jako lihovar, cukrovar, výrobce mlýnských strojů Josefa Prokopa synové, Fantova rafinérie minerálních olejů a další.

Přelouč je jedním z nejstarších historicky doložených míst regionu. Ve svém znaku má černý rošt ve zlatém poli, který je atributem sv. Vavřince, patrona opatovického kláštera, kterému byla v roce 1086 králem Vratislavem I. věnována. K tomuto roku se vztahuje i první písemná zmínka o osadě s chmelnicí. Od té doby se význam Přelouče výrazně měnil. Dne 8. září roku 1261 byla původní osada povýšena Přemyslem Otakarem II. na město a bylo jí uděleno magdeburské soudní právo. Správa náležela zvláštní rychtě. Mezi jejími držiteli byl například i Jiří z Poděbrad. Ještě ve 13. století se město stalo významným strategickým tranzitním místem při labském brodu na spojnici Hradce Králové a Kutné Hory. Roku 1421 byla Přelouč údajně dobyta a zničena katolickým vojskem Jana Městeckého z Opočna.

Roku 1518 připojil Přelouč Vilém z Pernštejna k panství Pardubice. V druhé polovině 16. století dostala renesanční podobu a roku 1580 se stala královským komorním městem, když tato privilegia potvrdil Rudolf II.. Zároveň byl městu udělen městský znak s roštem sv. Vavřince. Za dob třicetileté války byla ale znovu poničena a rozkvět městu přinesla až stavba železnice a císařské silnice v 1. polovině 19. století. Díky těmto stavbám se Přelouč stala po Pardubicích druhým hospodářsky nejvýznamnějším městem regionu. V letech 1949 až 1960 byla městem okresním.

Od konce 13. století bylo budováno městské opevnění. Mělo dvě hlavní brány, Horskou na západě (též Pražskou) a na východě Pardubickou a dvě fortny, na severní straně Semínská, na jižní Benešovická. Obě brány byly zbourány po požáru v roce 1809. První radnice je doložena z roku 1562, zbořena byla roku 1852. Nová radnice s chlapeckou a dívčí školou v novorenesančním stylu byla vystavěna v roce 1882. Ve stejné stavebním slohu byla v letech 1899–1901 vybudována Občanská záložna, novorenesanční evangelický chrám roku 1905 a Divišova vila, vše dle plánů architekta Rudolfa Kříženeckého. Vila sloužila pro účely městského muzea, pak jako pečovatelský dům církve Českobratrské evangelické, později zprivatizována a upravena. Kostel sv. Jakuba Většího, původně románský, byl barokně přestavěn v roce 1646 po požáru v roce 1621, barokní varhany pocházejí z roku 1692. Hřbitovní kaple Navštívení Panny Marie byla postavena v letech 1682–1684 v souvislosti s pověstí o zázračné moci mariánského obrazu. Sloup sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1704. Novorománská synagoga z roku 1861 byla roku 1937 pronajata Církvi československé, v letech 1949–1952 zmodernizována na sbor Tůmy Přeloučského.

První písemná zmínka o Skutči podél obchodní cesty pochází z roku 1289. Zmiňuje se kostel Nanebevzetí panny Marie, přestavěný do gotické podoby Benešem z Wartenberka a jeho ženou Dorotheou Berkovou z Dubé roku 1355. Předtím je historicky doložen i skutečský hrad Humperka,[2] pravděpodobně převážně dřevěný, stojící na skále mezi dnešním skutečským letištěm a nádražím. Patrně již počátkem 13. století vzniklo dnešní hlavni náměstí za první republiky pojmenované Palackého s gotickými později několikrát přestavěnými domy a převážná část dnešní ulice k dnešnímu nádraží (Nádražní) dříve pojmenované Masarykova. Skuteč měla i právo hrdelní s popravištěm a podle Augusta Sedláčka i doložený dům kata s gotickým portálem (zobrazeným Karlem Liebscherem v dílu Chrudimsko Sedláčkových "Hradů, zámků a tvrzí českých") v dnešní Heydukově (Lažanské) ulici.[2] K roku 1457 je připomínáno jméno školního rektora Matěje, který byl zároveň písařem a zakladatelem nejstarší městské tzv. „Žluté knihy“. Středověká Skuteč je známa jako otevřené panské město, že však zde nějaké opevnění a brány, které se na noc uzavíraly byly, dokládá i pohled na západní stranu náměstí z Fimberka s mohutnými zdmi na zadních stranách původně gotických domů a i tvar a název ulice Ve Fortně. Ve Skutči byl církevní děkanát (zmiňovaný již roku 1655) a později dokonce vikariát. Pozdně renesanční budova děkanátu se zachovala v barokní přestavbě, v padesátých letech však byla zbořena obranná zeď kolem děkanství i s barokní bránou se sochou Panny Marie (socha se snad nalézá v depozitáři městského muzea). Podobný osud stihl i nedalekou barokní sochu Sv. Vavřince a ohroženo bylo i barokní schodiště do děkanského chrámu se sochami Sv. Václava a Sv. Ludmily nahoře a pomníku s křížem dole, z důvodu údajného rozšíření ulice. Schodiště i když tehdy neudržováno bylo zachováno budoucím generacím, odstraněn však byl velký litinový kříž Božího těla, stojící nedaleko na hlavním náměstí proti staré škole (dnes budova Městského úřadu). Duplikát tohoto kříže dosud stojí v malém parčíku na náměstí v blízké Proseči u Skutče. Již v 18. století byla Skuteč sídlem okresního soudu (viz budova na obrázku za barokním Mariánským sloupem), dobré školy (dnes budova městského úřadu na náměstí) a ve století 19. dokonce i sídlem politického okresu. Berní úřad byl ve Skutči zřízen v roce 1850, kdy převzal funkci berní ruly rychmburského panství a fungoval později jako okresní až do roku 1949. Potom byl přemístěn do Hlinska v Čechách.

Hrad Rychmburk byl postaven nejspíše začátkem 13. století, majitelem byl tehdy uváděn Tas z Pardubic a Staré. Roku 1297 získal hrad Beneš z Vartemberka, po jeho smrti převzal hrad jeho syn stejného jména. Další Beneš hrad přestavěl a rozšířil o opevněné přehradí. Po jeho skonu hrad zdědili jeho bratři Čeněk a Jan z Vartemberka, a tito hrad darovali řádu johanitů. V roce 1361 hrad získal Vilém Flaška z Pardubic, vnuk Tasův. Jedním z Vilémových synů byl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. V roce 1369 přebral hrad syn Smil Flaška z Pardubic, který byl též básníkem a spisovatelem. V roce 1392 prodal panství Otovi Berkovi a Bočkovi z Kunštátu a Poděbrad. V postupní listině jsou vyjmenovány všechny osady panství a tři městečka: Hlinsko, Svratka a Skuteč. Pro mnohé obce je to první písemná zmínka vůbec. V roce 1396 koupil Smil Flaška panství zpět. Po jeho smrti v roce 1403 se majitelem hradu a panství stal jeho syn Arnošt, jemuž byli poručníky litomyšlský biskup Jan Železný a Odolen z Lipnice.

V roce 1425 hrad Rychmburk dobyli husité (hrad fakticky nebyl dobyt, ale posádka se po upálení podlažického opata v blízké obci Lažany u Skutče vzdala za volný odchod) a byl dán do správy Jiříkovi, synovi Jakuba Kroměšína, husitského hejtmana. V roce 1433 si Rychmburk přisvojil husita Jan Pardus z Horky a Vratkova. V roce 1436 bylo panství vráceno Arnoštovi Flaškovi za věrné služby Katolické jednotě. Protože o tři roky později zemřel Arnošt jako bezdětný, panství připadlo jako odúmrť králi. V roce 1454 přejímá panství Jan Pardus, po něm v roce 1465 syn Vilém Pardus, který, jakožto nezletilý, měl poručníka Zdeňka Kostku z Postupic. Po Vilémově smrti v roce 1490 spravovala panství Anežka z Chlumu a Košumberka. V roce 1500 získal panství Jindřich Šťastný z Valdštejna, po něm panství v roce 1537 dědí syn Vilém z Valdštejna, který provedl rozsáhlou opravu hradu. V roce 1550 získává hrad na rok do zástavy Kryštof Jandert z Vrchlabí, po něm získává hrad do svého držení Marie Jansovská ze Soutic. Roku 1555 Rychmburk získává do zástavy Zdeněk Berka z Dubé a Lipého, v roce 1558 koupil celé rychmburské panství. Po jeho smrti v roce 1572 dědí panství Václav Berka z Dubé a Lipého. Ten v roce 1600 umírá a panství připadá jeho synovi Lvu Buriánovi Berkovi z Dubé a Lipého.

Lev Burián Berka z Dubé a Lipého rozšířil panství o Rosice, Úhřetice, Řestoky, Dašice a Slatiňany. Roku 1623 byl povýšen do hraběcího stavu. Po jeho smrti v roce 1625 panství zdědil jeho nezletilý syn Matyáš Ferdinand Berka, za něho panství spravovala jeho matka Eusebie Hypolita Františka Berková, která byla známá svou nenávistí k protestantům a arogantním přístupem k poddaným. Od roku 1636 spravuje panství již sám Matyáš Ferdinand Berka, který zemřel bez dědiců v roce 1644. Do roku 1650 pak panství držel Bohuslav Berka z Meziříčí. Po jeho smrti v roce 1659 vymřel rod Berků po meči. Panství přebírá jeho dcera Františka Božena Rosálie Berková, která správcem panství jmenovala Františka z Jamsdorfu.

Od roku 1680 přešlo panství na jabloneckou větev Berků, hrad a panství převzal František Antonín Berka, bezdětný zemřel v roce 1706. Po smrti Františka Antonína Berky zdědila panství Františka Rosálie Berková, která byla provdaná za Leopolda Kinského ze Vchynic. Po její smrti v roce 1714 spravuje panství Václav Albert Kinský z Chocně (zemřel v roce 1719) a hrad a celé panství zdědil jeho syn Vilém Štěpán Kinský, známý svou velkorysostí a dobrým vztahem k poddaným. Po jeho úmrtí v roce 1749 panství přebírá jeho syn František Josef hrabě Kinský, který již roku 1752 umřel. Panství zdědila jeho dcera Marie Augusta Kinská, která byla zasnoubena se svým příbuzným Filipem Kinským a panství mu v roce 1753 odkázala. Filip Kinský se značně zasloužil o panství, provedl rozsáhlou úpravu hradu, zakládal dvory a ovčíny, které daly základ novým osadám na panství. Postavil lovecký zámeček Karlštejn nad Svratkou. Krátce před smrtí roku 1823 prodal Filip Kinský panství Thurn-Taxisům. Majitelem panství se stal Karel Alexander z Thurn-Taxisu. Na hradě nikdy nebydlel, neboť sídlí v bavorském Řezně. V roce 1827 panství zdědil jeho syn Maxmilián Karel z Thurn-Taxisu. V roce 1871 pak panství získává Maria Karel z Thurn-Taxisu, mj. synovec rakouské císařovny Alžběty. Posledním majitelem hradu a panství byl Albert z Thurn-Taxisu. V roce 1945 byl hrad znárodněn a byl zde zřízen domov pro staré občany.

První písemná zmínka o městě Bystré pochází z roku 1200. V Kronice české od Václava Hájka z Libočan, kterou nelze brát jako věrohodný pramen, je v roce 1021 zmiňována tehdejší osada ležící asi kilometr na západ od dnešního města v místě zv. U kostelíčka. Název pochází od názvu potoka, na kterém osada ležela – Bystrý. Po vypálení původní osady byla na Trstenické stezce postavena nová trhová ves Bystré (zmiňována roku 1349) ve tvaru podkovy. Prvními majiteli obce Bystré byly páni z Mokošína. Od roku 1213 ves patřila ke svojanovskému panství. Za vlády Karla IV. byla povýšena na městečko. V pozdějších dobách získalo město řadu privilegií – např. vybírání mýta, právo týdenního trhu a jiné.

V 16. století se novým majitelem města stal Jan Bezdružický z Kolovrat, jenž nechal přestavět místní tvrz. Roku 1604 umírá a je pohřben v hrobce v místním kostele. Následujícími majiteli byli páni z Martinic, kteří zahájili v Hamrech (dnes část Bystrého) těžbu železné rudy. Za třicetileté války bylo město zpustošeno; v roce 1624 tudy táhl Albrecht z Valdštejna. V roce 1686 koupil bysterské panství Leopold z Valderode, ovšem roku 1707 jej ve veřejné dražbě kupuje Jakub Hanibal, hrabě z Hohenembsu, který nechal ve městě postavit radnici. Za jeho syna František Rudolfa byl položen základní kámen ke kostelu a založeny nedaleké lázně Balda. Roku 1869 rod Hohenembsů vymírá a bysterské panství připadlo císaři Františku Josefu I., který ho vlastnil až do vzniku Československa v roce 1918.

První železniční spojení získal Chrudimský kraj otevřením Olomoucko-pražské dráhy v roce 1845. Trať byla vybudována do srpna tohoto roku. Vedením a dozorem nad úsekem trati z České Třebové do Prahy byl pověřen ing. Jan Perner s týmem inženýrů. V roce 1874 se v Pardubicích konal první překážkový koňský dostih, dnes známý jako Velká Pardubická.

Při solním sčítání v roce 1702 bylo zjištěno v Chrudimském kraji 73 183 křesťanů a 343 židů, dohromady 73 526 obyvatel nad 10 let. V roce 1857 čítala výměra kraje 3357 km², počet obyvatelstva přítomného 351 269, což činilo na 1 km² 104 obyvatel. Smíšených okresních úřadů bylo 12, 571 katastrálních-místních obcí, 25 měst, 10 městysů a 801 vesnic.[3]

Kraj vydržel v původním uspořádání až do roku 1849, kdy bylo císařským nařízením č. 268/1849 o nové organizaci soudní, č. 255/1849 o nové organizaci správy a prozatímním zákonem obecním č. 170 ze 17. března 1849 nahrazen správou státní (zeměpanskou). Kraj byl sice obnoven v pozměněných hranicích roku 1855, ale vydržel jen do 23. října 1862, kdy bylo krajské zřízení definitivně zrušeno.[4] Po zrušení se země členily již jen na okresy, když už od roku 1850 se stala Chrudim sídlem okresního hejtmanství (moderním nástupcem Chrudimského kraje je kraj Pardubický). Nadále však zůstala zachována krajská organizace u soudů, krajský soud sídlil až do roku 1949 v Chrudimi.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Chrudimský kraj na Wikimedia Commons