Děkanát a vikariát

Děkanát a vikariát jsou v římskokatolické církvi územní jednotky menší než diecéze a větší než farnost, obvykle sestávají z několika farností. Slovo „děkan“ je odvozeno z latinského decanus (zástupce deseti), slovo „vikář“ z latinského vicarius (zástupce).

Název děkanát se používá např. na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku, v Polsku, Německu či Rakousku. Sídlem děkanátu je děkanství.

V čele děkanátu je děkan, který je do tohoto úřadu jmenován na pět let. Je pomocníkem biskupa v řízení diecéze na území svého děkanátu, svolává kněze na pravidelná setkání, má právo vizitace, a další práva a povinnosti vůči kněžím a farnostem svého děkanátu. Děkanát je totiž tvořen několika farnostmi, v jejichž čele stojí farář. Děkan tyto farnosti vizituje – to znamená zjišťuje jménem místního biskupa pastorační, administrativní a ekonomický stav jednotlivých farností a pomáhá, aby vše bylo v pořádku dle směrnic církve.

Odpovídající jednotkou v Čechách je vikariát, v jehož čele je okrskový vikář. Rozdělení Čech na děkanáty bylo kolem roku 1631 pražským arcibiskupem Arnoštem Vojtěchem z Harrachu nahrazeno dělením na vikariáty na základě krajového rozdělení.[1] Vikariát zahrnoval obvykle několik původních děkanátů. V Čechách je nyní děkanství pouze čestný formální titul významnějších farností.

V letech 1993 až 1999 existovaly vikariáty rovněž v brněnské diecézi, a to souběžně s děkanáty.[2] Od 1. července 1999 byla brněnská diecéze rozhodnutím biskupa Vojtěcha Cikrleho nově rozdělena podle děkanátů.[2][3]

V pravoslavné a řeckokatolické církvi odpovídá vikariátu či děkanátu protopresbyterát. Počet farností v protopresbyterátu se může lišit od konkrétních podmínek dané eparchie či exarchátu. V čele protopresbyterátu stojí kněz a v součinnosti s biskupem koordinuje činnost církve v protopresbyterátu.