Mokošín

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1073. Jedná se o jednu z nejstarších obcí ve východních Čechách. Název obce je snad odvozen od jména staroslovanské bohyně Mokoše. Její novodobé uctívání připomíná socha vytesaná z lipového kmene a umístěná v místním zalesněném pahorku. Historicky jsou dějiny obce úzce spjaty s nedalekým městem Přelouč a dále s obcí Opatovice nad Labem (zaniklý opatovický klášter).

Za vlády Marie Terezie emigrovaly z náboženských důvodů celé rodiny do pruského Slezska na pozvání a pod ochranou vojsk pruského krále Fridricha II. Velikého. Hromadnou emigraci nekatolíků zpočátku organizoval Jan Liberda a zprostředkoval ji generál Christoph Wilhelm von Kalckstein. V Čechách zahrnovaly jezuitské metody rekatolizace povinnou docházku na katolické bohoslužby, podrobování se kontrolám z řad duchovních i světských úředníků či odpírání souhlasu vrchnosti k uzavírání sňatků a násilné odvody na vojnu. Číst nebo vlastnit bratrskou Bibli kralickou, která byla na indexu,[3] bylo trestné. Místodržitelský patent vydaný dne 29. ledna 1726 zpřísnil tresty pro usvědčené „kacíře“, a to od jednoho roku nucených prací až po trest smrti. Rodičům evangelíků mohly být odebrány děti a předány do péče katolickým opatrovníkům.[4] Z obce Mokošín uprchl do Münsterbergu v pruském Slezsku:

• Josef Hradecký *(1730). V roce 1745 se nacházel v Münsterbergu, (jak, případně s kým emigroval, není známo). Jeho otec Matěj byl sedlák, když se dne 4 .8. 1749 Josef Hradecký v Münsterbergu ženil, jeho otec už nežil. Manželka Dorota, rozená Kalecká, pocházela ze Zboží. Rodina zažádala o pozemek v nově vznikající české kolonii Husinec, ale nakonec jej nepřevzala. V roce 1766 byl Josef majitelem usedlosti v jiné české kolonii poblíž Husince - v Poděbradech. V roce 1778 byl Josef Hradecký v Prostředních Poděbradech konšelem. [5]

Nejdostupnější informace jsou v knihách Edity Štěříkové (včetně zdrojů a údajů z matrik). Potomci exulantů žijí v Německu, USA, Kanadě, Austrálii i jinde, někteří byli repatriováni v roce 1945 do českého pohraničí z Polska (jež po válce netolerovalo národnostní menšiny).[6]