Kaple

Slovo „kaple“ pochází z latinského ‘‘cappa, capella‘‘ (plášť, baldachýn, stříška) a v různých odvozeninách se rozšířilo do všech evropských jazyků. S významem sakrálního prostoru či modlitebny se poprvé vyskytuje v 7. století a vzniklo patrně, když se v pařížské královské modlitebně uchovával jako říšský klenot merovejské říše (domnělý) legendární plášť římského důstojníka a později biskupa a křesťanského misionáře, svatého Martina z Tours (†397), pozdějšího patrona Francie.[2] Capella se postupně stala označením této modlitebny a dalších palácových kaplí evropských panovníků a odtud i pro další a další druhy kaplí. Kněz, který obstarával bohoslužby v kapli, se nazýval kaplan. Ve vrcholném středověku znamenala capella i hudební a pěvecký soubor kostela, odtud pochází i české „kapela“.

Samostatně stojící kaple se svým vzhledem a funkcí obvykle podobá kostelu, prostorové kritérium k rozlišení kostela od kaple však není jednoznačné a existují i relativně velké kaple a naopak malé kostely. Rozdíl může spočívat i v tom, že kostely patří církvi, konají se v nich pravidelné bohoslužby a jsou veřejně přístupné. V některých případech vyplývá status kaple i z toho, že kapli nevlastní či historicky ji nespravovala církev, ale byla součástí světských staveb, například hradu, zámku a podobně, a tedy v majetku různých osob. První zmínka o soukromé palácové kapli se týká Konstantinova paláce v Konstantinopoli. Církevní sněmy v raném středověku možnosti soukromých kaplí omezovaly i zakazovaly, patrně bez velkého účinku. V Anglii se jako chapel označovaly modlitebny nonkonformních náboženských společenství, kdežto výraz church znamená současně i církev, rozumí se většinovou. V římskokatolické církvi se kostel od kaple může odlišovat také tím, že se v něm trvale uchovává eucharistie.[3]

Schéma kaplí v Katedrále svatého Víta: 1-8 Jižní kaple; 5 Svatováclavská kaple; 9-13 Věnec v ochozu; 13-23 Severní kaple

Kaple souvisely s lidovou zbožností často víc než kostely, vznikaly často spontánně, ve volné krajině a z darů věřících, a proto je jich zejména v katolických krajích tak mnoho typů a druhů. Lze je třídit podle velikosti, podle stáří a stavebního slohu, podle funkce atd., jedním ze základních je roztřídění podle typu:

• Výklenková kaple (také otevřená, poklona) je drobná otevřená stavba, nanejvýš oddělená mříží, v níž je umístěna socha nebo obraz, případně stolek s květinami. Věřící do ní nevstupují a modlí se nebo zpívají venku. Výklenkové kaple či poklony byly zvlášť oblíbené v barokní době a v katolických krajích se stavěly ještě počátkem 20. století. Výklenkové kaple v otevřené krajině lemovaly poutní cesty a tvořily zastavení tzv. křížové cesty. V některých zemích se výklenkové kaple označují jinak a mezi kaple se nepočítají.
• Boční kaple velkých kostelů a bazilik jsou menší kryté prostory, otevřené do kostelní lodi, často s oltářem a od hlavního prostoru oddělené mřížkou. V katolické liturgii slouží jako eucharistické pro soukromou pobožnost, jako křestní, zpovědní, pohřební nebo votivní, v historii bývaly také místem bohoslužeb různých cechovních a modlitebních bratrstev. Ve středověku se řadily do věnce kolem závěru za hlavním oltářem, v příčné lodi a pak i podél bočních lodí, jako je to například v pařížské nebo pražské katedrále. V renesanci a v baroku úplně nahradily boční lodi, což výrazně sjednotilo vnitřní prostor kostela.
• Kryté a více méně samostatné síňové kaple (také interiérové nebo prostorové), do nichž se vstupuje, byly pravidelně součástí klášterů, hradů, paláců i nemocnic, kde sloužily řeholníkům i řeholnicím, zaměstnancům i pacientům. V Rakousko-Uhersku až do jeho rozpadu 1918 byly samozřejmou součástí veřejných škol. kde dnes slouží jako slavnostní auly pro různá celoškolní shromáždění. Zasedací síň české vlády v prvním patře Strakovy akademie byla původně kaplí pro ubytované studenty, v Zrcadlové kapli Klementina se pořádají koncerty a výstavy. Zvláštní kapitolu tvoří kaple židovské, islámské, buddhistické atd., podobně jako mezikonfesijní či ekumenické modlitební kaple na letištích, v nemocnicích nebo u dálnic.
• Samostatně stojící kaple (například hřbitovní) jako vedlejší bohoslužebné prostory často s nepravidelnými bohoslužbami se používají také jako koncertní a výstavní místnosti, což i katolické církevní právo připouští. Na velkých poutních místech bývá řada samostatných kaplí spojených ambity (například Svatá Hora u Příbrami, Bílá Hora, Křtiny u Brna), které umožňovaly, aby jednotlivé (zpravidla farní) skupiny poutníků mohly mít samostatné bohoslužby. Podle katolického církevního práva lze mši sloužit pouze v kapli řádně vysvěcené.[4]

Některé drobné sakrální stavby jsou na pomezí mezi výklenkovou a síňovou kaplí. Prostor výklenku může být oddělen vrátky, dvířky či otevíratelnou mříží, nicméně se do něho vstupuje.jen pro údržbu nebo výzdobu. V době osvícenství nařídil Ohňový patent, aby v každém venkovském sídle typu vesnice byla z protipožárních důvodů zvonice. V Čechách tak vzniklo mnoho drobných staveb se sdruženou funkcí kaple, zvonice, případně i hasičské zbrojnice.

Bohatství spirituálních podnětů je patrné i v návrzích a realizacích kaplí od současných architektů ( např. švýcarský architekt Peter Zumthor a jeho polní kaple Bratra Klause u městečka Mechernich-Wachendorf,...)

• 
  King's College Chapel, Cambridge (1448)
• 
  Hradní kaple P. Marie, Křivoklát (15. stol.)
• 
  Hvězda u Police nad Metují
• 
  Kaple sv. Borise a Gleba, Zabroddzi, Bělorusko
• 
  Poutní kaple Panny Marie Lurdské v Modlivém dole; Svojkov (Sloup v Čechách)
• 
  Kaple Svaté Kláry v Troji; Praha
• 
  Kaplička pod památnými lipami; u vesnice Mžany
• 
  Výklenková kaple sv. Salvátora; u silnice Nový Bydžov - Humburky
• 
  Kaple svaté Kateřiny v Nynicích
• 
  Gotická kaple z 15. století, Police (Polsko)
• 
  Kaple Jména Panny Marie na okraji Zdiměřic, u Průhonické obory
• 
  Kaple sv. Anny; Žacléř-Prkenný Důl
• 
  Kaple sv. Anny postavená nad pramenem vody v roce 1831 z milodarů po epidemii cholery; Anenské údolí u Skutče