Rudolf Habsburský

Rudolf III. Habsburský se narodil kolem roku 1281 jako nejstarší ze šesti synů rakouského a štýrského vévody Albrechta I. Habsburského a jeho manželky Alžběty Goricko-Tyrolské, sestry vévody Jindřicha Korutanského.[2][3]

Socha Albrechta Habsburského

V červnu 1298 na jednání v Mohuči kurfiřti z římského trůnu sesadili úhlavního soka Habsburků Adolfa Nasavského a za nového římskoněmeckého krále vzápětí zvolili Rudolfova otce Albrechta. Albrecht nasavského hraběte následně drtivě porazil v bitvě u Göllheimu, ve které Adolf padl.[4] Po korunovaci na římského krále Albrecht v listopadu 1298 uspořádal okázalou slavnost v Norimberku, kde udělil rakouské a štýrské vévodství ve společné léno svým synům Rudolfovi III., Fridrichovi I. a Leopoldovi I. Protože Fridrich byl v této době devítiletý a Leopold měl pouze pět let, faktickou vládu v Rakousku a Štýrsku měl vykonávat jejich starší bratr Rudolf, jemuž tehdy bylo mezi 15–18 lety. I přesto si však hlavní slovo v těchto zemích podržel Albrecht.[3]

Už v roce 1295 se Albrecht neúspěšně pokoušel o sňatkové spojení mezi příslušníky habsburské a kapetovské dynastie vládnoucí ve Francii. Poté, co Albrecht nastoupil na římský trůn, začal opět usilovat o posílení vzájemných vztahů s francouzským králem Filipem IV. Sličným. K jednání mezi Albrechtem a Filipem došlo už koncem léta 1299. Vznikl plán oženit Rudolfa s Filipovou sestrou Blankou. I přes silný odpor říšských kurfiřtů se na sklonku listopadu 1299 oba králové v hojném doprovodu osobně dostavili do městečka Quatrevaux na francouzsko-říšské hranici a uzavřeli zde svatební smlouvu. Rudolf měl jako svatební dar obdržet Rakouské a Štýrské vévodství, respektive se stát jediným leníkem v těchto zemích, o které se dosud dělil s mladším bratrem Fridrichem a Leopoldem. Nevěsta věnem dostala freiburské hrabství ve Švýcarsku a lankrabství Horní Alsasko. Dohoda byla ratifikována na počátku prosince 1299.[5] Rudolf se s Blankou oženil na svatodušní svátky v roce 1300. Kronikáře upoutaly především bohaté a luxusní šperky i oděvy francouzské nevěsty. Vídeň manželský pár uvítala až o Vánocích téhož roku.[6] Ačkoli byla Blanka Rudolfovi velkou oporou, manželství zůstalo bezdětné. Svého manžela Blanka i mnohokrát zastupovala v jeho nepřítomnosti v zemi a doprovázela ho na jeho cestě do Štýrska. Patrně v souvislosti s narozením mrtvého dítěte Blanka v roce 1304 sepsala svůj testament a dne 19. března 1305 zemřela.[7]

Od roku 1300 se Rudolf angažoval v konfliktu mezi Jindřichem Korutanským a korutanskými šlechtici, kteří se proti Jindřichovi bouřili. Rakouský vévoda do této situace zasahoval ve prospěch Jindřicha. Nikdy se od něj však nedočkal uznání.[6] V srpnu 1304 se Rudolf v Bratislavě sešel s uherským vzdorokrálem Karlem I. Robertem z Anjou, slovenským velmožem Matoušem Čákem, zástupci Kumánů a možná i s kujavským vévodou Vladislavem Lokýtkem. Účastníci se dohodli na společném vojenském vpádu do Českého království, které mělo oslabit českého a polského krále Václava II., jenž římskému králi, Anjouovcům i Lokýtkovi svými úspěchy činil potíže. Rudolf s Albrechtem tažení načasovali na dobu, kdy byl Václav zaneprázdněn věcmi v Uhrách, kam vedl vojenskou výpravu na pomoc svému synovi Václavovi III. Zatímco uherská, říšská a rakouská vojska měla do Čech vpadnout z jihu a následně vytáhnout na Kutnou Horu, Lokýtek měl zaútočit na Malopolsko a kníže Jindřich III. Hlohovský na Velkopolsko.[8]

Miniatura Václava II. ve Zbraslavské kronice

Celé tažení začalo útokem vojska vedeného Rudolfem, jež sestávalo z Uhrů, Kumánů a Rakušanů. Tažení bylo provázeno neobyčejnou krutostí vůči civilnímu obyvatelstvu, protože Rudolf pohanským Kumánům povolil místo žoldu brát křesťany do otroctví a krutě drancovat. Albrecht mezitím zaútočil na jižní Čechy, dostal se však do pevného sevření vítkovských vojsk. Musel proto čekat na pomoc ze strany Rudolfa. Ten se dal na zpáteční cestu přes Rakousko, které bylo rovněž vydáno napospas ničivému plenění kumánských jednotek. Rudolf s Albrechtem svá vojska spojili počátkem října 1304 a vydali se na pochod ke Kutné Hoře. Brzy se však ukázala marnost celého tažení. Římský král totiž spoléhal na jednu rozhodující bitvu, místo toho však jeho vyčerpané vojsko muselo čelit vyčkávací taktice českých vojáků, které podpořil také braniborský markrabě Ota IV. Se šípem. Následně se rakousko-uherské vojsko dalo na ústup, který se za sněhové vánice na Vysočině změnil v útěk. Habsburské tažení tak skončilo totálním vojenským fiaskem. Následně byla zahájena smírčí vyjednání mezi českým a říšským dvorem, která však Václav II. nestihl sám dokončit, protože v červnu roku 1305 zemřel. Jednání s Habsburky proto dovršil jeho syn a nástupce Václav III.[9]

Po návratu do Rakouska se Rudolf opět zaměřil na Jindřicha Korutanského, který se odmítl účastnit tažení do Čech. Rudolf od něj za tento postoj začal vymáhat dosud nevyplacené věno své matky Alžběty, sestry korutanského vévody. Zároveň se pokoušel opatřit šest tisíc hřiven stříbra, jimiž měly být vyplaceny korutanské zástavy v Kraňsku a Vindické marce. Těmito kroky chtěli Habsburkové odstranit vliv svých dřívějších korutanských spojenců z této oblasti.[6]

Rudolf Habsburský (fiktivní portrét ze 16. století)

V srpnu 1306 byl zavražděn český král Václav III. Protože zemřel bez mužského dědice a dynastie Přemyslovců již neměla žádného mužského příslušníka, do Prahy byly svolány zemské elity, které měly zvolit nového českého krále. Do situace se však pohotově vmísil král Albrecht Habsburský, který se o olomoucké vraždě Václava III. dozvěděl v Henegavsku, když připravoval tažení proti Wettinům. Přípravy tažení okamžitě přerušil a vydal se k českým hranicím. Na sklonku srpna byl již v Norimberku, kde vydal listinu žádající české pány, aby za českého krále zvolili jeho syna Rudolfa. I přestože si habsburská kandidatura v Čechách získala několik přívrženců, volba nakonec padla na Jindřicha Korutanského, manžela Václavovy sestry Anny Přemyslovny. Albrecht následně České království prohlásil za odumřelé léno spadlé na říši a přes Chebsko s vojskem překročil české hranice. Ani Rudolf nemeškal a s vojskem vstoupil do jižních Čech. Jindřich Korutanský se sice snažil získat zahraničí spojence – dne 8. září v Furth im Waldu uzavřel spojenectví s dolnobavorským vévodou Štěpánem I. a v Domažlicích s Eberhardem Württemberským, nepodpořilo ho však české panstvo, které v celé záležitosti hrálo zásadní roli. Zatímco Rudolf již 1. října 1306 stanul před Prahou, Albrecht rozbil tábor u Loun. Zde proběhlo Albrechtovo a Rudolfovo uplácení předních českých šlechticů, aby podpořili Rudolfovu kandidaturu na český trůn. Rajmundovi z Lichtenburka Rudolf slíbil výnosný úřad nejvyššího podkomořího, Jindřichovi z Rožmberka zase úřad nejvyššího komorníka a hrabství Raabs v Rakousích, které za vlády Přemysla Otakara II. držel Jindřichův otec Vok I. z Rožmberka[11] a ačkoli ho nyní ovládal rakouský šlechtic Štěpán z Maissova. Na Habsburskou stranu se dále přidali například Dobeš z Bechyně, Albrecht ze Žeberka, Hynek Berka z Dubé či Jindřich z Lipé.[12]

Poté, co Jindřich Korutanský poznal, že situace je pro něj ztracena, tajně se svou chotí uprchl z Prahy zpátky do Korutan. Dne 10. října 1306 se Albrecht vydal k Praze, aby zde dovršil jednání s českou šlechtou. Čeští páni v čele s pražským biskupem Janem IV. z Dražic na Albrechtovi žádali především potvrzení Zlaté buly sicilské. Albrecht byl ochoten tento požadavek splnit, ale s podmínkou, že bude zrušena platnost privilegia zaručujícího dědická práva Přemysloven na český trůn, které údajně dříve udělil římský král Richard Cornwallský českému králi Přemyslu Otakarovi II. Čeští páni Rudolfa zároveň vyzývali ke sňatku s vdovou po Václavovi II., Piastovnou Eliškou Rejčkou. Tímto sňatkem měl Rudolf legitimizovat svůj nárok na český i polský trůn. Dne 16. října byl Rudolf Habsburský slavnostně zvolen českým králem.[13] Druhý den byl Rudolf salcburským arcibiskupem Konrádem IV. z Fohnsdorfu oddán s Eliškou Rejčkou a stanul v čele Českého království.[14] Manželství Elišky Rejčky a Rudolfa bylo údajně šťastné.[15] Vládu v Rakousku a Štýrsku místo Rudolfa zároveň převzal jeho mladší bratr Fridrich Sličný.[16]

Rudolfova jezdecká pečeť

Rudolf se za svou vládu téměř neprojevil, protože nevládl ani jeden rok. Podle Dalimilovy kroniky vyhnal z Pražského hradu dcery Václava II., což pobouřilo českou společnost.[17] Toto tvrzení je však pochybné, protože dvě ze tří Přemysloven byly už vdané a v době Rudolfovy vlády na Hradě nepobývaly.[18] Dalimil Rudolfa také obviňoval z přílišné šetřivosti, kvůli čemuž si prý vysloužil přízvisko „král Kaše“, protože v královské kuchyni se podle něj podávala pouze kaše, jídlo prostého lidu. Šetřivost však patrně byla v Rudolfově situaci zcela na místě – česká královská pokladnice byla ještě z časů Jindřicha Korutanského a Václava II. značně zadlužená a Rudolf finanční prostředky nemohl čerpat ani z rakouských zemí, kde vládu převzal jeho mladší bratr.[17] Po zemi o Rudolfovi proto brzy začaly kolovat vtipy a popěvky o již zmíněném „králi Kaše“ i o „králi Hokynářovi“.[19] Dalimil nadále mluví o tom, že Rudolf nedodržoval sliby, které před svým nástupem na trůn dal českým pánům. Ani zde však neexistují žádné jiné doklady toho, že by Rudolf své sliby po nástupu na trůn rušil.[16] Habsburky k rychlosti při osvojování státu poháněla zřejmě Rudolfova nemoc. Dalimil ve své kronice tvrdí, že Rudolf rozsazoval švábské rytíře na královské hrady.[14]

Antoni Boys, Rudolf Habsburský

Dne 18. ledna 1307 římský král Albrecht ve Znojmě udělil Čechy a Moravu ve společné léno jak Rudolfovi, tak jeho mladším bratrům. Vydal zde rovněž nový nástupnický řád, podle kterého v případě Rudolfovi smrti měl na český trůn nastoupit nejstarší z jeho mladších bratrů. Albrecht tak fakticky obešel Zlatou bulu sicilskou a zpochybnil volební právo české šlechty.[20]

Památník na místě panovníkova skonu poblíž Horažďovic

V průběhu roku 1307 proti Rudolfovi v Českých zemích postupně rostla nechuť. Český král se dostával do sporů i s pražským biskupem Janem IV. z Dražic. V jihozápadních Čechách Rudolfovi navíc stále odporovali poslední přívrženci Jindřicha Korutanského, mezi které patřil především Vilém Zajíc z Valdeka, Ojíř z Komberka a Bavor III. ze Strakonic.[21] Zároveň neustávaly potyčky s Bavory, protože spojenec Jindřicha Korutanského, dolnobavorský vévoda Štěpán I., odbojné pány zřejmě podporoval. Rudolf se rozhodl, že odbojné pány pokoří a v červnu 1307 proti nim zahájil tažení. Tažení mělo úspěch a Rudolf Bavora ze Strakonic nakonec oblehl v jeho městské pevnosti v Horažďovicích. Bavor byl sice donucen kapitulovat, ale ještě téhož dne 3. července 1307 v noci král Rudolf před Horažďovicemi zřejmě podlehl úplavici.[22] Ačkoli se o úplavici jako příčině zmiňuje mnoho pramenů, není toto tvrzení nijak jinak podloženo. Úplavice je navíc velmi infekční nemoc, ale v žádné kronice není uvedeno, že by se touto nemocí v ležení nakazil někdo další. Je proto možné, že Rudolf zemřel na žaludeční vředy či Crohnovu nemoc, což by vysvětlovalo jeho konzumování kaše. Vyloučeno není ani to, že Rudolf byl otráven, pro což však neexistují žádné důkazy ani indicie.[23] Na smrtelném loži k sobě Rudolf povolal cisterciácké opaty zbraslavského kláštera Konráda z Erfurtu a sedleckého kláštera Heidenreicha. Ti sepsali Rudolfovu závěť, v níž český král zdvojnásobil věno své manželce Elišce Rejčce, Václavem II. vysazené na 40 000 hřiven stříbra.[24]

Podle vyprávění Otokara Štýrského český král zemřel vysílen nadměrným milováním se svou novou ženou Eliškou Rejčkou. František Pražský ve své kronice popisuje příhodu, ve které pokořený Bavor ze Strakonic netušící, že král je již mrtev, prosí v temném stanu ležícího Rudolfa o odpuštění a ve prospěch Jindřicha z Rožmberka se vzdává držby hradu Zvíkova. Až poté byl Rudolf převezen do Prahy a pohřben v bazilice svatého Víta na Pražském hradě.[25]

• ANTONÍN, Robert. Rudolf I. Habsburský. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 147–153.
• ČORNEJOVÁ, Ivana; RAK, Jiří; VLNAS, Vít. Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách. Praha: Grafoprint-Neubert, 1995. 289 s. ISBN 80-85785-20-X.
• STELZER, Winfried; VLNAS, Vít. Rudolf III. In: HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána; Knižní klub, 1996. ISBN 80-85946-19-X. S. 362–363.
• KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493). Praha: Argo , 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7.
• ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s. Dostupné online.
• ŠUSTA, Josef. Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha první. Poslední Přemyslovci a jejich dědictví. Praha: Argo, 2001. 538 s. Dostupné online. ISBN 80-7203-376-X.
• VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Rudolf Habsburský na Wikimedia Commons
• Rudolf ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
• Příběh posledních Přemysloven na www.e-stredovek.cz
• Rudolf, král Kaše na www.e-stredovek.cz
• Čechy v bezkráloví a za králů Rudolfa I. i Jindřicha na www.eridanus.cz

Předchůdce: Albrecht I. Habsburský

Rakouský vévoda Rudolf III. Habsburský 1297–1306 spolu s bratrem Fridrichem I. (do 1300) a Leopoldem I. (do 1300) a otcem Albrechtem I.

Nástupce: Fridrich I. Habsburský

Předchůdce: Albrecht I. Habsburský

Štýrský vévoda Rudolf III. Habsburský 1297–1306 spolu s bratrem Fridrichem I. (do 1300) a Leopoldem I. (do 1300) a otcem Albrechtem I.

Nástupce: Fridrich I. Habsburský

Předchůdce: Jindřich Korutanský

Český král Rudolf I. Habsburský 1306–1307

Nástupce: Jindřich Korutanský

Předchůdce: Jindřich Korutanský

Moravský markrabě Rudolf I. Habsburský 1306–1307

Nástupce: Jindřich Korutanský

Předchůdce: Jindřich Korutanský

Titulární polský král Rudolf Habsburský 1306–1307

Nástupce: Jindřich Korutanský