Korunovace českých panovníků

Přemyslovská knížata byla po svém zvolení intronizována za účasti a souhlasu lidu (aklamace ve formě Kyrie eleison) uvedením na kamenný stolec na místě dnešního Pražského hradu. Jádrem i vrcholem intronizačního aktu bylo samotné usazení nového knížete na stolec. Během intronizace byly mezi lidi rozhazovány mince proto, aby „se netlačili na knížete sedícího na stolci a raději tyto mince chytali“.[4] Na tento původem římský zvyk bylo navázáno při královských korunovacích, kdy byly po jejím ukončení za odcházejícím králem rozhazovány zlaté a stříbrné mince. Na rozdíl od pozdějších korunovací se knížecí intronizace neúčastnily knížecí manželky. Po ustanovení dědičného království převzala pozici ústředního intronizačního objektu svatovítská bazilika jako místo konání korunovací.[5][6]

Korunovační průvod Vratislava a Svatavy

Poprvé získal pro svoji osobu královský titul kníže Vratislav II. v roce 1085 za vojenskou pomoc císaři. Při té příležitosti ho na shromáždění v Mohuči korunoval císař Jindřich IV. králem a zároveň přikázal trevírskému arcibiskupovi připravit plnohodnotnou korunovaci v Čechách. Pečlivě připravená korunovace se uskutečnila na den svatého Víta 15. června 1086 v bazilice svatého Víta, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě, kdy byli trevírským arcibiskupem Egilbertem z Ortenburgu Vratislav společně s manželkou Svatavou korunováni králem a královnou Čech a Polska.[7]

Podruhé královský titul získal Vladislav II. 11. ledna 1158 za příslib vojenské pomoci v Řezně, kdy mu sám císař Fridrich I. Barbarossa vložil na hlavu korunu. Zároveň mu císař udělil i dědičné privilegium nosit tuto čelenku (latinsky circulus tj. čelenka nikoliv koruna), jak o ní hovoří listina vydaná 18. ledna, a to o velkých svátcích o kterých nosí korunu císař (Vánoce, Velikonoce, Letnice) a také o svátcích domácí světců Václava a Vojtěcha. Tuto výsadu měl přijímat pouze z rukou domácích biskupů. Podruhé Vladislava císař korunoval (tentokrát už diadema) 8. září 1158 v dobytém Miláně. Zdeněk Petráň a Michal Mašek z existence korunovačních denárů předpokládají také pražskou církevní korunovaci Vladislava s manželkou Juditou, která se mohla konat pravděpodobně o Velikonocích následujícího roku.[4]

Třetím českým knížetem, který získal královský titul byl Vladislavův syn Přemysl Otakar I. V boji o císařskou korunu se Přemysl postavil na stranu Filipa Švábského. Ten ho poté v září 1198 na říšském sněmu v Mohuči korunoval králem.[pozn. 1] Skutečnou církevní korunovaci Přemysl podstoupil 24. srpna 1203 v Merseburgu, kdy měl opětovně přijmout korunu z rukou císaře a poté měl být pomazán a korunován papežským legátem Guidem z Praeneste. V dubnu následujícím roku pak byl Přemyslův královský titul uznán i papežem. Dědičnost královského titulu mu byla potvrzena císařem Fridrichem II. roku 1212 Zlatou bulou sicilskou.[5][10]

Nutnost dodatečně zajistit korunu pro svého dědice i přes platnost Zlaté buly sicilské řešil již sám Přemysl Otakar I. Proto nechal roku 1216 svolat velký sněm šlechty, kde za účasti svého bratra Vladislava Jindřicha a biskupů pražského a olomouckého, nechal potvrdit nástupnictví svého syna Václava, který byl společně s manželkou Kunhutou 6. února 1228 ve svatovítské bazilice korunován mohučským arcibiskupem Sigfriedem jako „mladší král Čechů“ (iunior rex Boemorum). Přemysl Otakar I. si i přes tuto korunovaci uchoval veškerou moc, kterou jako panovník disponoval.

Václav II., poslední korunovaný český přemyslovský král

Sám Václav  I. svého následníka syna Přemysla Otakara během své vlády korunovat nedal. Sám Přemysl Otakar projevil o korunu zájem nejpozději v únoru 1248, kdy se začal považovat za mladšího krále Čechů. Král Václav následujícího roku zabral Vyšehrad a Pražské město a 16. srpna 1249 se v kostele svatého Františka podrobil sváteční korunovaci vedené olomouckým biskupem. Ani poslední přemyslovští králové již své následníky korunovat nenechávali. Žádný z přemyslovských králů také ani nebyl korunován v době převzetí vlády.[5] Přemysl Otakar II. i jeho syn Václav II. byli korunováni až několik let po faktickém nástupu na trůn, přestože oba o brzkou korunovaci usilovali. Do korunovace se sami titulovali dědic a pán Království českého.

Brzkou korunovaci Přemysla Otakara II. po převzetí vlády zhatila klatba mohučského arcibiskupa a také problémy v bezdětném manželství s Markétou Babenberskou. Až po rozvodu s Markétou a novém sňatku s Kunhutou Uherskou (listopad 1261) byl Přemysl společně s Kunhutou 25. prosince 1261 korunován mohučským arcibiskupem (sedm let od nástupu na trůn).[pozn. 2] Při této příležitosti Přemysl potvrdil právo mohučského arcibiskupa korunovat české panovníky a také zároveň uhradil všechny náklady spojené s jeho korunovační cestou a slíbil mu ochranu před eventuální nevolí kurie. Jeho syn Václav II. se stal králem jako sedmiletý a vlády se ujal až roku 1283. Jednání o korunovaci s mohučským arcibiskupem, které probíhalo v letech 1287, 1291 a 1296 dosáhlo úspěchu až následujícího roku, kdy papež Bonifác VIII. svolil ke korunovaci a pro tento účel dočasně zprostil mohučského arcibiskupa exkomunikace. Následná korunovace Václava II. a jeho manželky Guty Habsburské 2. června 1297 byla nejhonosnější korunovací přemyslovského věku. Do Prahy se sjelo mnoho urozených hostů a korunovační oslavy trvaly celé čtyři dny. Mohučskému arcibiskupovi při ní asistovalo 11 dalších biskupů a také magdeburský arcibiskup.[6]

Václav III. stejně tak Rudolf Habsburský a Jindřich Korutanský během své krátké vlády korunováni nebyli. Naopak krátce po příjezdu do země a ujmutí se vlády byl korunován v únoru 1311 Jan Lucemburský a jeho manželka a dědička království Eliška Přemyslovna. Jejich nejstarší syn a následník trůnu Karel Lucemburský se snažil prosadit svou korunovaci českým králem ještě za života otce, avšak to se mu pro různé překážky nezdařilo.[12] Korunovat následníka ještě během vlády jeho předchůdce nebylo ve středověku neobvyklé. Takto byli korunováni králové v sousedním Uhersku nebo kapetovské Francii. K této praxi se vrátil Karel IV. Lucemburský (český král Karel I.), když v červnu 1363, i přes protesty šlechty a arcibiskupa, nechal korunovat svého teprve dvouletého syna Václava. Kralevicovu korunovaci, která proběhla tři dny před korunovací Karlovy nové manželky Alžběty Pomořanské, popsali pamětníci dle historika Jaroslava Čechury mj. takto:

O sedm let později nechal Karel Lucemburský korunovat královnou Johanu Bavorskou, devítiletou manželku následníka trůnu Václava. Další podobná korunovace, při které bylo králem korunováno malé dítě, se konala v roce 1509, kdy král Vladislav II. nechal korunovat svého teprve tříletého syna Ludvíka. Dle kronikářů se mělo jednat o nejméně zdařilou korunovaci ,,jejímž středem bylo malé vystrašené a uplakané dítě, které ještě ani neumělo mluvit. V důsledku toho měla nakonec rukou krále Vladislava II. svatováclavská koruna skončit i na hlavě jeho taktéž plačící tehdy šestileté dcery Anny, díky čemuž se jí zmatení přítomní měli poklonit.[14][15] Anna byla o osmnáct let později řádně korunována jako manželka krále Ferdinanda I.[16]

V korunovaci následníka pokračovali v době baroka habsburští králové. Roku 1562 za života Ferdinanda I. tak došlo ke korunovaci jeho syna Maxmiliána a jeho manželky Marie. Král Maxmilián nechal rok před svou smrtí korunovat syna Rudolfa. Rudolfův nástupce a bratr Matyáš byl korunován poté, co byl Rudolf donucen abdikovat. Ještě za Matyášova života v roce 1617 byl korunován jeho nástupce a bratranec Ferdinand II. Po porážce stavovského povstání a přijetí Obnoveného zřízení zemského pokračovali Habsburkové v korunovaci následníků jako pojištění nástupnictví proti nepřijetí následníka po smrti krále. Díky tomu se po roce 1620 korunovace následníka za vlády otce staly běžnou záležitostí, i přes zakotvenou dědičnost trůnu dle obnoveného zřízení zemského. Takto korunovaný následník ovšem učinil přísežné prohlášení k zemským deskám tj. českému státu i vládnoucí dynastii, kterým se zříkal nároku na vládu v zemi, dokud bude žít jeho otec.

Prvním pobělohorským králem, který takto nechal korunovat svého syna, byl Ferdinand II., který roku 1627 nechal korunovat svého syna Ferdinanda III., který stejně tak nechal za svého života korunovat Ferdinanda IV. Ten ovšem zemřel ještě za života Ferdinanda III., který proto nechal korunovat mladšího syna Leopolda I. Leopold I. se tak stal posledním králem korunovaným ještě za života předchůdce.[17]

Korunovace Leopolda II. (1791)

Obnovené zřízení zemské (1627) zakotvilo dědičnost královského titulu v rodu habsburském, což zmírnilo nutnost konání brzké korunovace po nástupu na trůn. Josef I., který vládl pouhých šest let, před svou smrtí korunovaci podstoupit nestihl.[18] Od přijetí pragmatické sankce roku 1713, se nový panovník stával králem automaticky dle dědické posloupnosti po úmrtí předchůdce a odpadla tak nutnost korunovaci uskutečnit, ta tak nadále byla především reprezentativní událostí. I přesto, ale korunovace stále představovala důležitý akt verifikace a legitimizace nového panovníka za souhlasu stavů (a lidu). Josefův nástupce Karel VI. (český král Karel II.) se nechal, společně se svou manželkou, korunovat v okázalém ceremoniálu až dvanáct let po svém nástupu na trůn roku 1723.

Karlova dcera a nástupkyně na královském trůnu, Marie Terezie musela o vládu na českými zeměmi bojovat ve válkách o rakouské dědictví, během kterých se Čech zmocnil uchvatitel Karel Albrecht Bavorský. Ten nemohl být řádně korunován jelikož korunovační klenoty byly v rukou Marie Terezie (v Praze zůstal pouze svatováclavský meč). A tak byl v prosinci 1741 pouze provolán králem během holdovacího sněmu stavů, které nechal svolat po obsazení Prahy. Holdování se účastnil i pražský arcibiskup Jana Mořice Gustava z Manderscheid-Blankenheimu.[19][20][21][22] Po dobytí Čech byla Marie Terezie roku 1743 korunována českým králem z rukou olomouckého biskupa.[pozn. 3][pozn. 4] Její syn Josef II. během své desetileté vlády českou ani uherskou korunovaci nepodstoupil. Následující trojice králů podstoupila korunovaci společně s manželkami krátce po nástupu na trůn.

Symbolický význam aktu korunovace (již „ústavně“ nepotřebného) je vidět na osobě předposledního krále Františka Josefa I. (vládl 1848–1916), který korunovaci českým králem několikrát slíbil, ale za svou dlouhou vládu se korunovat nedal (byl nejdéle vládnoucím českým králem).[pozn. 5] Toto bylo a je Františku Josefovi vyčítáno, jelikož čeští vlastenci se k jeho korunovaci upírali jako k aktu potvrzující svrchovaná práva českého království s vedlejšími zeměmi[pozn. 6] a s nadějemi na brzké české vyrovnání.[2] Poslední český král Karel III. (rakouský císař Karel I.), jenž nastoupil na trůn uprostřed první světové války, tak během pouhých dvou let vlády vzhledem k válečné situaci korunován nebyl.[pozn. 7]

Podle výkladu českého státního práva historikem Josefem Kalouskem spočíval v novověku význam korunovací v těchto bodech:[2]

1. Korunovace je vyjádřením stavu, kdy nový panovník dosedá na trůn nejen dle dědické posloupnosti, ale také za souhlasu národa.
2. Korunovací mělo dojít k utvrzení integrity všech zemí Koruny české, složením slibu poslušnosti stavů zemí (od dob Leopolda II. skládána společně).
3. Korunovace je také manifestací státní svrchovanosti a suverenity zemí České koruny. Korunovace byly zachovány i po vyhlášení rakouského císařství, korunovace měla dokazovat, že za tohoto nového stavu zůstala zachována práva českého království s vedlejšími zeměmi jako svrchovaného státu.

Arcibiskup Ankwicz a zástupce nejvyššího purkrabího Kolovrat-Libštejnský společně korunují Ferdinanda V. (1836)

Biskupem oprávněným pomazat (posvětit) a korunovat českého krále a jeho manželku tzv. konsekratorem (latinský termín pro světitele)[pozn. 8] byl od roku 1228 mohučský arcibiskup a to až do povýšení pražské diecéze na arcibiskupství roku 1344. Mohučský arcibiskup byl konsekratorem českých králů a královen ustanoven, jelikož jako říšský kancléř pro německé záležitosti byl zástupcem římského císaře i pro oblast českých zemí, které spadaly pod jurisdikci mohučské církevní provincie.[6] S povýšením pražského biskupství na arcibiskupství bylo právo korunovat české krále a královny trvale přeneseno na pražského arcibiskupa. Toto privilegium pražskému metropolitovi oficiálně potvrdil 5. května 1344 papež Klement VI.[6] Již před povýšením na arcibiskupství udělil papež povolením českým biskupům pražskému a olomouckému (oba společně či každý samostatně) korunovat českého krále a královnu pokud by se obřadu nemohl zúčastnit mohučský arcibiskup, za podmínky že mu bude přiznána odměna jakoby sám korunovaci provedl.[6][4] Této výsady bylo užito v květnu 1337 pro korunovaci Beatrix Bourbonské, druhé manželky Jana Lucemburského.

Poté, co se pražský arcibiskup Konrád z Vechty 21. dubna 1421 veřejně přihlásil ke Čtyřem artikulům pražským, mu vypověděli poslušnost olomoucký i litomyšlský biskup, byla na něj papežem uvalena klatba a zřekla se ho i svatovítská kapitula a katolické církvi věrní kněží. Papežem byl s konečnou platností zbaven úřadu v prosinci 1425. Dne 21. října 1435 český sněm zvolil arcibiskupem kališníka Jana Rokycanu. I přesto, že tuto funkci vykonával až do své smrti roku 1471 (na sklonku vlády Jiřího z Poděbrad), papež jej ovšem jako arcibiskupa nikdy neuznal a jeho volba nikdy nedosáhla kanonické platnosti. Nastalo tak 120 let trvající období, kdy nebyl arcibiskupský stolec řádně obsazen (tzv. sedisvakance), které skončilo až roku 1561 kdy král Ferdinand I. Habsburský jmenoval s papežovým souhlasem arcibiskupem Antonína z Mohelnice.

Během tohoto období zpravidla vykonával pozici konsekratora českých králů a královen olomoucký biskup jako druhý nejvýše postavený duchovní katolické církve v českých zemích. Výjimkou byly korunovace: Barbory z Celje, kterou v roce 1437 provedl Filibert de Montjeu, biskup coutanceský. Korunovační slib i korunovaci kališníka Jiřího z Poděbrad a jeho ženy Johany z Rožmitálu roku 1458 provedli uherští biskupové a papežští legáti Ágoston Salánki (biskup rábský) a Vince Szilassi (biskup vácovský).[pozn. 9] Taktéž Jiřího nástupce Vladislav Jagellonský byl v roce 1471 korunován cizími biskupy, tentokrát z jeho rodného Polska, jelikož úřadující olomoucký biskup Tas z Boskovic byl příznivcem Vladislavova protivníka Matyáše Korvína, který se nechal korunovat v Jihlavě den po Vladislavově pražské korunovaci. Obřad vedl Mikuláš Próchnicki, biskup z Podolského Kamence a asistovali mu biskup chełmský Vincent Kielbasa a sufragátní biskup krakovský Pavel.[26][pozn. 10] Vladislavova syna a dědice Ludvíka již korunoval opět olomoucký biskup. Ten o několik let později korunoval i Ludvíkovu manželku Marii a po Ludvíkově smrti korunoval i nový královský pár Ferdinanda Habsburského a Annu Jagellonskou (Ludvíkovu sestru).[28]

Pražského arcibiskupa musel z důvodu nemoci zastoupit olomoucký biskup a kardinál František z Ditrichštejna při korunovaci Matyáše Habsburského v květnu 1611. Arcibiskup pražský Jan Mořic Gustav z Manderscheid-Blankenheimu taktéž nebyl účasten korunovace královny Marie Terezie, jelikož osobně upadl v nemilost panovnice z důvodu své účasti na holdování kurfiřtu Karlovi Albrechtu Bavorskému a jeho prohlášení králem roku 1741 poté, co se zmocnil Čech během války o rakouské dědictví. Korunovace Marie Terezie v roce 1743 se tak na její přání zhostil olomoucký biskup Jakub Arnošt z Lichtenštejna-Kastelkornu. Z neznámého důvodu byl pražský arcibiskup Antonín Příchovský zastoupen v roli konsekratora české královny při korunovaci Marie Ludoviky 12. září 1791 prvním olomouckým arcibiskupem Antonínem Colloredem, přestože sám korunoval jejího manžela o šest dnů dříve.[29]

Zcela bez účasti katolického duchovenstva pak byla korunovace zimního krále Fridricha Falckého a jeho manželky Alžběty Stuartovny.[pozn. 11]

Arcibiskup nevykonával korunovaci sám, ale nápomocni mu byli další duchovní, často dvojice jemu podřízených domácích biskupů. Počet se v průběhu historie měnil i podle toho jak přibývala další domácí biskupství. Zpočátku se jednalo o biskupy pražského a olomouckého. Při korunovaci Václava I. v roce 1228 tak měli mohučskému arcibiskupovi asistovat nejen pražský a olomoucký biskup, ale i biskup míšenský. V prosinci 1261 při korunovaci Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské arcibiskupovi asistovalo už pět biskupů: pražský, olomoucký, pasovský a dva biskupové z Pruska.[30] Pro honosnou korunovaci Václava II. v roce 1297 pak měl mohučský arcibiskup dokonce 12 asistentů. Kromě pražského a olomouckého biskupa to byl také magdeburský arcibiskup Burchard a biskupové krakovský, basilejský, míšeňský, kostnický, lübecký, freisinský, rábský, merseburský a prabutský biskup z pruského Marienwerderu.[31][32][6]

Arcivévodkyně Marie Terezie, abatyše ústavu šlechtičen v letech 1834–1837

Po ustanovení pražského arcibiskupství a Zemí Koruny české v polovině 14. století měla dvojice asistujících biskupů reprezentovat vedlejší země (biskup olomoucký jako zástupce Moravy a biskup vratislavský jako zástupce Slezska). Pozice konsekratorova asistenta nebyla pevně daná a většinou tak arcibiskupovi asistovali jiné osoby a olomoucký biskup se během arcibiskupské sedisvakance opakovaně stal sám konsekratorem.[33] Již při korunovaci Žofie Bavorské (druhé manželky Václava IV.) v březnu 1400 asistovala arcibiskupovi dvojice pražských duchovních Jan Kbel a Václav z Radče[34] Při korunovaci Vladislava II. asistovali biskupovi Próchnickému chelmský biskup a biskup krakovský. Při korunovaci Ludvíka Jagellonskému asistoval olomouckému biskupovi Stanislavu Turzovi jeho bratr vratislavský biskup Jan a míšenský biskup Saalhausen. Při korunovaci Ludvíkovi manželky Marie Habsburské v roce 1522 byli asistenty uherští biskupové rábský a vácovský.[34] Pro korunovaci Ferdinanda Habsburského asistovali olomouckému arcibiskupovi biskup vratislavský Jakub ze Salzy a biskup tridentský Bernardo Clesio. Při korunovaci Ferdinandova syna Maxmiliána asistovali pražskému arcibiskupovi právě biskupové olomoucký a vratislavský.[34][35]

Bez českých asistentů byla korunovace Matyáše Habsburského v roce 1611 kdy asistovali biskup vídeňský a biskup péčský a konsekratorem byl biskup olomoucký kardinál Dietrichštejn.[34] Vratislavský biskup arcivévoda Karel Habsburský se korunovace účastnil jako čestný host, jelikož neobdržel biskupské svěcení a nemohl tak vykonávat církevní úkony.[36] Olomoucký biskup Dietrichštejn odmítl jako kardinál vystupovat v podřízeném postavení vůči pražskému arcibiskupovi Harrachovi při korunovaci Ferdinanda III. v roce 1627 a tak museli asistovat arcibiskup ostřihomský (konsekrator uherských králů) a pomocný pražský biskup Šimon Brosius z Horštejna. Olomoucký biskup se tak korunovace účastnil pouze jako divák.[34] V pobělohorském období se korunovací již neúčastnil biskup vratislavský, který byl v pozici asistenta postupně vystřídán biskupem litoměřickým (biskupství vytvořeno roku 1655). Korunovaci Ferdinanda IV. v roce 1646 arcibiskup provedl s pomocí probošta svatovítské kapituly Jana Františka Rasche z Aschenfeldu a strahovského opata Kryšpína Fucka.[33] Litoměřický biskup Maxmilián Rudolf ze Šlejnic a probošt vyšehradské kapituly Ferdinand Leopold Benno z Martinic asistovali při korunovaci Leopolda I. o deset let později.[33] Korunovaci Karla Habsburského na českého krále v roce 1723 provedli společně s pražským arcibiskupem i olomoucký biskup a kardinál Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu a litoměřický biskup Jan Adam Vratislav z Mitrovic.[33] Asistenty pražského arcibiskupa při poslední královské korunovaci v roce 1836 byli biskupové brněnský a budějovický.[37]

Korunovací českých královen se od středověku účastnily abatyše benediktinského kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě, představené nejstaršího ženského kláštera v zemi. Tento zvyk zaznamenal do korunovačního řádu Karel IV., ve kterém předepsal účast abatyší pro jejich důstojenství při korunovacích českých královen. Svatojiřské abatyše především doprovázeli královnu při korunovaci a pomáhali jí i s úpravou šatu. Přinejmenším od korunovace Marie Španělské v 16. století je pak doloženo, že abatyše společně s nejvyšším purkrabím pomáhaly arcibiskupovi královnu korunovat. Jméno konkrétní abatyše, která pomáhala s korunovací královny je doloženo od roku 1616, kdy jí byla Žofie Albinka z Helfenburku.[38] Abatyše během korunovace nejen doprovázela královnu, ale také prováděla její pomazání (v novověku) po kterém jí osušovala olej, asistovala při manipulaci a předávání klenotů královně a samotném korunování. Isidora Konstancie Roudnická z Březnice byla v roce 1723 poslední abatyší, která asistovala korunovaci královny. Josef II. v roce 1782 nařídil zrušení kláštera, přičemž privilegium spolukorunovat české královny mělo přejít na představené Novoměstského ústavu šlechtičen, ale Leopold II. před svou korunovací v červenci 1791 převedl korunovační privilegium na abatyše Tereziánského ústavu šlechtičen na Pražském hradě. Všechny jeho abatyše byly rakouskými arcivévodkyněmi z rodu habsbursko-lotrinského (zpravidla jí byla nejvýše postavená neprovdaná plnoletá arcivévodkyně).[39] České království tak bylo jediným královstvím v Evropě, kde roli spolukoronátora tradičně zastávala žena (přes občasný odpor některých církevních hodnostářů).[38] Abatyši pomáhala dvojice klášterních sester a také dvorní dámy nebo manželky držitelů významných úřadů.[40]

Ve středověku vzniklo při královském dvoře několik úřadů určených ke správě země a královského dvora. Postupem času došlo k oddělení úřadů zemských a dvorských. Zemské úřady nebyly zpravidla obsazovány dědičně na rozdíl od úřadů dvorských. Tak jak se proměňovala správa země se měnil i vliv a význam zemských úřadů. Ty nejvýznamnější byly v různé podobě zachovány (např. nejvyšší purkrabí, který byl spolukoronátorem byl předsedou zemského sněmu), jiné naopak fakticky zanikly (např. purkrabí hradeckého kraje). Vzrůstající vliv šlechty se projevil při korunovaci Albrechta II. českým králem v roce 1438, kdy čtveřice nejvýznamnějších šlechticů z nichž dva byli držitele zemských úřadů: Oldřich II. z Rožmberka, Menhart II. z Hradce (nejvyšší purkrabí), Mikuláš Zajíc z Házmburka (nejvyšší sudí) a Hanuš z Kolovrat (hejtman měst pražských) společně s olomouckým biskupem a jeho asistenty korunovali Albrechta českým králem. Od té doby se držitelé předních úřadů aktivně účastnili korunovací. Od 15. století se jediným světským spolukoronátorem králů i královen trvale stal nejvyšší purkrabí.[41][42] [43][44]

Nejvýznamnějším zemským úředníkem byl nejvyšší zemský purkrabí, který byl také předsedou zemského guberia a později také předsedou zemského sněmu. V během korunovace nesl královskou korunu a atlasovou čapku a spolukorunoval krále a královnu. Nejvyšší zemský hofmistr během korunovačního obřadu nesl obřadní hůl a uváděl panovníka ke trůnu. Nejvyšší zemský maršálek nesl svatováclavský meč a nejvyšší zemský komorník podkládal polštář k pokleknutí a pomáhal úpravou králova oděvu během obřadu. Nejvyšší zemský sudí nesl v průběhu korunovace královské jablko. Následovali nejvyšší dvorský kancléř Českého království a nejvyšší dvorský (manský) sudí. Karlštejnští purkrabí z panského a rytířského stavu měli na starost korunovační klenoty. Po zrušení úřadu v roce 1625 jejich místo v zemské hierarchii od roku 1627 zaujali prezident nad apelacemi a prezident české komory. Nejvyšší zemský písař, který byl od josefínských reforem vedoucí úřadu zemských desek nesl královské žezlo v průběhu korunovačního obřadu. Správce královských měst nejvyšší zemský podkomoří nesl panovnickou korouhev. Další v řadě následoval úřad purkrabího Hradeckého kraje. Po návratu korunovačních klenotů do Čech v roce 1791 byly vytvořeny funkce strážce koruny z panského (nesl štolu a opasek) a rytířského stavu (královský plášť), kteří měli za úkol přinést části korunovačního oděvu a strážit korunovační klenoty v katedrále.[45][pozn. 12]

Úlohou dvorských úředníků byla zabezpečení a obsluha královského dvora a to včetně služby u královského stolu, což platilo i pro korunovace (např. řízení a chod dvora, zásobování kuchyně a vinných sklepů, obsluha u stolu, ošacení, cennosti). S postupným vývojem i tím jak královský dvůr trvale sídlil mimo Čechy došlo k faktickému poklesu významu těchto úřadů, které zůstaly pro jejich držitele pouze čestnými tituly a jedinou funkcí zůstala služba králi během korunovace resp. korunovační hostiny. Na rozdíl od zemských úřadů byly tyto úřady obsazeny domácí šlechtou. Úřad zastával většinou nejstarší člen nebo hlava rodiny. Úředníci kteří se např. pro nemoc nemohli účastnit byli zastoupeni náhradníky. Náhradníci byli povoláni i z důvodu občasnému provázání personálního obsazení nejvyšších zemských úřadu osobami, které drželi některý z dědičných úřadů nebo další vysoký zemský úřad. U dědičných úřadů byl náhradníkem většinou některý jejich rodový příbuzní. To někdy vedlo k řetězení náhradníků.[42]

Úřad dědičného hofmistra drželi od roku 1719 knížata a hrabata Kinští z Vchynic a Tetova. Dozor nad kuchyní měli dědiční stolníci (truksové), jimiž byli od roku 1723 knížata a hrabata Colloredo-Mansfeldové. Předtím tento úřad drželi od 14. století do roku 1663 rod Zajícové z Hazmburka. Dědičný číšník dozíral nad dvorními vinicemi a vinnými sklepy a při hostinách doléval panovníkovu číši. Úřad byl od roku 1337 do 1627 držen rodem Vartenberků, poté do roku 1712 Slavaty z Chlumu a nakonec Černíny z Chudenic. Rod hrabat Valdštejnů z Wartenberka držel od roku 1716 úřad dědičného kraječe, který předtím drželi do svého vymření Sezimové z Ústí. Knížata z Lobkovic a na Roudnici byli od roku 1834 dědičnými dvorskými komorníky a při korunovaci měli na starosti zlatý a stříbrný soudek s vínem. Úkol strážit během korunovace klenoty v katedrále příslušel dědičnému dveřníkovi, kterým byli páni Karlové ze Svárova a po jejich vymření pak od roku 1743 svobodní páni Mladotové ze Solopisk.

Karel VI. před svou korunovací v roce 1723 vytvořil úřad dědičného kuchmistra, pokladníka (šacmistra) a dvou korouhevníků, jednoho z panského a rytířského stavu. Původním údělem kuchmistra bylo zajištění stravování na panovnickém dvoře. Úřad dědičného kuchmistra byl ovšem od počátku čestnou funkcí a příslušel hrabatům Vratislavům z Mitrovic, při korunovaci jeho držitel nesl postříbřený bochník chleba. Taktéž čestný úřad dědičného pokladníka byl udělen nejvyššímu purkrabímu Janu Josefu z Vrtby, který po korunovaci dohlížel na rozhazování mincí.[42] Dědiční korouhevníci při korunovaci nesli panovnický prapor s vyobrazením svatého Václava. Korouhevníkem ze stavu panského byl nejprve Rudolf Josef Kořenský z Terešova, od roku 1798 náležel hrabatů Chorinským z Ledské. Prvním korouhevníkem z rytířského stavu byl jmenován Václav Arnošt Markvart z Hrádku, od roku 1791 jej pak drželi Vořikovští z Kunratic. Karlova dcera Marie Terezie před svou korunovací v roce 1743 vytvořila úřad dědičného komorníka nad stříbrem, jehož úkolem byla starost o stříbné nádobí a při korunovaci nesl pozlacený bochník chleba. Tento dědičný úřad Marie Terezie svěřila hraběti Antonínu z Ulfeldu, od roku 1796 jej pak drželi starohrabata Salm-Reifferscheidtové.

Hlavní částí korunovačních klenotů je Svatováclavská koruna. Králům byla zapůjčena pouze v den korunovace a měla být ještě tentýž den večer navrácena. Korunou zasvěcenou svatému Václavovi nechal v roce 1346 zhotovit Karel IV. a v září následujícího roku jí byl korunován společně s manželkou Blankou z Valois. Od toho roku byli všichni čeští králové korunováni právě touto korunou. Karel IV. při tvorbě koruny navázal na korunu přemyslovských králů, kterou byla ještě roku 1337 korunována královna Beatrix Bourbonská. Tato koruna byla při této příležitosti poprvé označena jako koruna Království českého (latinsky corona regni Bohemiae).[3][46] Přemyslovská korunovační koruna resp. koruny se nedochovaly, přičemž je možné, že původní koruna posloužila Karlovi jako základ pro Svatováclavskou korunu.[47][41]

Koruna je zhotovena ze zlata, z 21–22 karátového 1 mm silného zlatého plechu. Skládá se ze čtyř zakulacených dílů spojených závlačkami, z nichž každý má podobu stylizovaného květu lilie. Závlačky jsou zdobeny dvacítkou perel a 96 drahokamy (safíry, rubíny, spinely, turmalín). Tyto díly spojeny dohromady vytváří deformovaný kruh o průměru 19 cm. Díly koruny jsou spojeny dvěma křížícími se oblouky, tzv. kamarami, které jsou ozdobeny perlami, smaragdy a spinely. Na jejich křížení se nachází původně ostatkový kříž, v němž měl být uložen trn z Kristovy trnové koruny. I s tímto vrcholovým křížkem je výška koruny 19 cm. Barevné uspořádání jednotlivých drahokamů má svůj symbolický význam. Na čelní a zadní části koruny převládají kameny barvy červené, na bočních dílech koruny je rozhodující barva modrá. Kvůli těmto drahokamům je celková váha koruny 2,358 kg.[48] Pod těžkou a nepohodlnou korunu se při korunovaci vkládala atlasová čapka tzv. karkule (latinsky pileolus), aby koruna lépe dosedla na hlavu a lépe na ní držela.[49]

Pravděpodobné původní žezlo a jablko, společně s kurfiřtský pláštěm uložené ve vídeňské klenotnici

Další částí korunovačních klenotů jsou královské jablko a královské žezlo, které byly vytvořeny v době renesance za vlády Ferdinanda I. Klenoty vytvořil pravděpodobně dvorní zlatník Hans Haller z Augsburgu. Zlaté královské jablko je vysoké 22 cm a váží 780 gramů. Horní část tvoří kříž ozdobený safíry, spinely a perlami. Dolní část tvoří zploštělá koule o průměru necelých 12 cm a výšce 9,8 cm. Prostředkem koule prochází 2 cm široká obroučka posázená safíry, spinely a perlami. Horní i spodní polokoule jsou pokryty reliéfy s biblickými motivy. Taktéž zlaté žezlo je dlouhé 67 cm a váží přibližně jeden kilogram. Střední díl i rukojeť žezla jsou ozdobeny emaily s motivy listů, květů a větévek. Rukojeť je pak na obou koncích opatřena dvojicí okruží z perel. Hlavice žezla má tvar stylizovaného květu opatřeného 4 safíry, 5 spinely a 4 perlami.[50]

Renesanční jablko a žezlo nejsou původní součástí korunovačního souboru, jehož součástí se trvale staly během 18. století, kdy nahradily původní gotické jablko a žezlo. Původní korunovační klenoty se během třicetileté války z bezpečnostních důvodů několikrát stěhovaly. V roce 1637 byly korunovační klenoty z obavy před útokem Švédů tajně odvezeny do císařské klenotnice ve Vídni, kde s výjimkou korunovací, zůstaly až do roku 1791. Během uložení ve Vídni došlo k záměně původního gotického žezla a jablka za novější renesanční, jelikož původní nebyly podle tehdejších měřítek dostatečně zdobné a reprezentativní. Původní jablko a žezlo tak zůstaly uchovány ve Vídeňské klenotnici a jejich místo v českém korunovačním souboru zaujaly klenoty novější renesanční.[50][41]

Svatováclavský meč, původní pouzdro na jablko a jeden z klíčů od Korunní komory

Nejmladší dochovanou částí korunovačních klenotů je karmazínový (tj. rudý) zlatohlavový korunovační plášť s hermelínovým límcem, který byl zhotoven pro korunovaci Ferdinanda II. na českého krále roku 1617 a od té doby byl používán pro všechny korunovace (některé zdroje uvádějí jako dobu vzniku až korunovaci Ferdinanda IV.).[51] Starší korunovační pláště se nedochovaly, ale byly užívány už při korunovacích přemyslovských králů.[6] Kromě korunovačního pláště se dochovaly pouze štóla, manipul a také kurfiřtský plášť uložený ve víděňské klenotnici.[52] Ke korunovačním klenotům patří také kožené pouzdro na korunu, které nechal Karel IV. zhotovit v roce 1347.[50] Dochovaná kožená pouzdra na jablko a žezlo vznikla až během 17. století. Vzhledem ke špatnému stavu původního pouzdra na jablko bylo v roce 1929 zhotoveno pouzdro nové.[53] Další předměty použité ke korunovačním obřadům českých králů jsou ze Svatovítského pokladu. Mezi tyto předměty patří korunovační prsten, svatováclavský meč, který je nejstarší částí korunovačních klenotů, a ostatkový korunovační kříž, který je nejcennější součástí svatovítského pokladu. Jde o schránku na nejvzácnější relikvie českého království.[50][41]

Korunovační oděv krále byl stejně jako další části korunovace daný korunovačním řádem. Všechna roucha byla vyrobena, tak aby je bylo možné na ramenou a paži rozepnout k provedení pomazání svatými oleji. Spodní vrstvu tvořily dlouhé řízy (sukně). Horní vrstvu tvořila roucha podjáhna (tunicella) a jáhna (dalmatika). Přes bedra měl král královskou štólu, přepásanou opaskem. Navrch náležel korunovační plášť s hermelínovým límcem a dlouhou vlečkou. Král byl obut do střevíců a na nohou měl oblečeny hedvábné punčochy.[41][54][51][6]

Královny byly během korunovace oděny v honosných šatech dle dobové módy. Dle korunovačního řádu měly být bez pokrývky hlavy a s rozpuštěnými vlasy. Jejich šaty musely umožňovat provedení pomazání na hlavě, hrudi a mezi lopatkami. Pro tento účel měly dle korunovačního řádu královniny šaty a košile být „vepředu i vzadu až k pasu rozstřižené.“[55][56] Novověké společenské chování tento středověký postup nepřipouštělo a královna byla během pomazání oblečena a obestoupena abatyší, řádovými sestrami a dvornými dámami popř. manželkami nejvyšších úředníků.[35]

• 
  Korunovační portrét Karla VI.
• 
  Korunovační portrét jeho manželky Alžběty Kristýny
• 
  Korunovační portrét královny Marie Terezie
• 
  Korunovační portrét Matyáše Habsburského s původním žezlem a jablkem

Průběh královské korunovace předepisuje korunovační řád Karla IV., který tvoří Řád korunování králů českých (latinsky Ordo ad coronandum Regem Bohemorum) a Řád požehnání královny (latinsky Ordo ad benedicendum reginam). Při vytváření korunovačního řádu vycházel Karel IV. především z původního českého korunovačního řádu, který byl odvozen z mohučského korunovačního řádu římských králů obohaceného o staročeské prvky. Zdrojem pro některé části korunovačního řádu byl Karlovi IV. korunovační řád francouzských králů z roku 1328 (především požehnání královny, žehnání korouhve, duchovní rozměr korunovace).[58] Korunovační řád Karla IV. mluví o osobě nového panovníka jako o knížeti, který se až provedením korunovace stává králem. Korunovační řád obsahuje jednak předepsané modlitby, tak popis a pořadí úkonů, které byly při korunovaci prováděny: korunovační vigilie, průvod, kázání, skrutinium, aklamace, litanie, světící modlitby, průvod se svatým olejem, pomazání hlavy, prsou, plecí a paží, oblékání krále, pomazání rukou, preface, odevzdání pláště, meče, náramků a prstenu, vykoupení meče, odevzdání žezla a jablka, korunování, synodální požehnání, nastolení, holdování, Te Deum, slib.[59]

Karlův korunovační řád zůstal v platnosti až do zrušení monarchie v roce 1918, přičemž k největšímu odchýlení došlo během korunovace kalvinisty Fridricha Falckého a jeho manželky. Největší trvalou změnou pak byla po roce 1627 přísaha na Obnovené zřízení zemské. K dalším novověkým změnám patřila mj. absence kázání, redukce některých z mnoha předepsaných modliteb, přesunutí holdovacího sněmu den před samotnou korunovací na rozdíl od dřívějšího holdování až po vykonané korunovaci a odbourání některých středověkých obřadů jako návštěva Vyšehradu v předvečer korunovace (jejíž součástí byla modlitba v metropolitním chrámu a ukázání střevíců a brašny Přemysla Oráče).[pozn. 13] Král byl původně pomazán svatými oleji na obou rukou, paži, hrudi a hlavě (symbolizující pět ran Kristových), z čehož v novověku zůstalo pouze u pomazání křižmem na levé paži a mezi lopatkami.[58][61]

Postupem času docházelo také ke změně jazyka korunovace a některých formulací. Jelikož byla korunovace součástí katolické mše, byla při korunovaci užívaným jazykem latina společně se staročeštinou. Namísto staročeštiny v průběhu novověku postupně převládla němčina, která byla později pomalu nahrazována čím dál delšími českými pasážemi (jednalo se ovšem už o překlady z němčiny).[58][12]

Dále popsané královské korunovace jsou uvedeny tak, jak byly provedeny při poslední korunovaci v roce 1836.

V den korunovace zněly Prahou od ranních hodin zvony a dělové salvy. Korunovační procesí vyšlo z královského paláce směrem ke katedrále, do které vstoupilo Zlatou branou. Ve vstupu již čekal arcibiskup s dalšími duchovními hodnostáři. Král políbil zlatý korunovační kříž, který držel arcibiskup. Král poté za doprovodu několika nejvyšších hodnostářů vstoupil do kaple sv. Václava, kde se pomodlil a byl ustrojen do korunovačních rouch (mutatio vestis). Poté se v doprovodu církevních i světských hodnostářů odebral k hlavnímu oltáři k podstoupení korunovačních obřadů. Zastavení ve Svatováclavské kapli není obsaženo v korunovačním řádu Karla IV. Prvním panovníkem, který zavedl tuto tradici byl až Maxmilián I. v roce 1562.[54][63]

Katedrála během korunovace Ferdinanda V. v roce 1836

Královna se usadila v královské oratoři společně s členy královského rodu a nejvýznamnějšími hosty. Pod oratoří se nacházela tribuna pro členy diplomatického sboru. Oproti ní pak další tribuna pro dámy, cizí šlechtu a manželky guberniálních, zemských a apelačních úředníků. Král za zpěvu chrámového sboru přistoupil za doprovodu budějovického a brněnského biskupa (kteří asistovali arcibiskupovi) k hlavnímu oltáři, kde byl instalován korunovační trůn s baldachýnem. U trůnu pak král poklekl na klekátko směrem k hlavnímu oltáři, kde byly vystaveny korunovační klenoty.[63]

Obřad začal představením krále arcibiskupovi ústy budějovického biskupa, který zároveň (česky) představil krále a požádal arcibiskupa o provedení korunovace:

Arcibiskup se otázal přítomných biskupů zda je této korunovace hoden. Po udělení jejich souhlasu s korunovací poučil arcibiskup krále o jeho úřadu a povinnostech. Poté přítomní poklekli a společně s arcibiskupem se modlili litanie ke Všem svatým a král usedl na trůn. Po modlitbě král sestoupil z trůnu k oltářním stupňům. Následně král složil dvojici přísah. První z nich se týkala ochrany církve a víry a králi ji latinsky předříkal arcibiskup:

Poté přijal arcibiskup od panovníka církevní přísahu:

Při tomto položil král ruce na otevřené evangelium. Po složení církevní přísahy byla řada na přísahu světskou, skládanou na Obnovené zřízení zemské, kterou králi předříkal nejvyšší purkrabí. Korunovační přísaha Ferdinanda V. (v roce 1836) zněla takto:

Při posledních slovech opět král položil ruce na evangelium a políbil korunovační kříž. Následně zemský komoří a nejvyšší hofmistr uvolnili králi korunovační roucho na ramenou a arcibiskup pomazal krále svatými oleji na ramenou a mezi lopatkami a požehnal mu (ve středověku arcibiskup pomazal králi i hlavu a prsa). Následně se král odebral za oltář, kde mu byl osušen olej a upravena korunovační roucha. Poté arcibiskup požehnal svatováclavský meč, přičemž byl král mečem opásán.

Meč poté král odevzdal nejvyššímu zemského maršálkovi a nejvyšší zemský komoří odepnul králi pás s pochvou meče. Následovalo arcibiskupovo požehnání korunovačního prstenu, při kterém ho králi navlékl na prsteníček:

Korunovace Marie Terezie (1743)

Na řadu poté přišlo požehnání královského žezla a jablka. Arcibiskup dal králi jablko do levé ruky a žezlo do pravé ruky, přičemž promlouval:

Vrcholem obřadu bylo nasazení svatováclavské koruny na hlavu krále. Zástupce nejvyššího purkrabího podal korunu arcibiskupovi, který jí požehnal. Nejvyšší komoří nasadil královi na hlavu atlasovou čapku, kterou se pro korunovační obřad vykládala koruna. Poté arcibiskup za asistence zástupce nejvyššího purkrabího a obou asistujících biskupů vložil králi na hlavu korunu, během čehož pronesl:

Tímto vlastní korunovace skončila. Král se zvedl z pokleku ve kterém přijímal korunu a usedl na trůn zřízený po straně oltáře. Na závěr korunovace pronesl arcibiskup řeč. Poté předstoupil nejvyšší purkrabí před trůn a zvolal:

Poté chrámové shromáždění za zvuků trub a tympánů třikrát provolalo:

Poté se nejvyšší purkrabí před králem uklonil a na znamení přísahy věrnosti se dotkl dvěma prsty koruny, resp. žezla. Po něm tak učinili i další přítomní stavové a zemští hodnostáři. Po skončení obřadu zazněly dělové salvy, přičemž mše pokračovala slavnostním Te Deum laudamus. V dobách před vydáním obnoveného zřízení zemského bylo po Te Deum králi holdováno, což později odpadlo jelikož korunovační hold byl prováděn předešlého dne. Mše následně pokračovala čtením evangelia.

Při Kredu (Věřím) složil král vyznání víry, po němž bylo odstraněno klekátko a král pasoval nové svatováclavské rytíře, nejčastěji z řad zasloužilých vojáků, šlechticů a později i úředníků. Nejstarší známé pasování proběhlo roku 1297 při korunovaci Václava II., který takto pasoval na rytíře 240 osob. V pozdějších dobách se tato část obřadu zachovala jen z úcty k hlavnímu zemskému patronovi. Při poslední královské korunovaci v roce 1836 pasoval Ferdinand V. patnáct rytířů, sedm šlechticů ze stavu panského a osm ze stavu rytířského. Šlo o osoby navržené krajskými úřady. Každý z nich předstoupil před krále a poklekl na jedno koleno a král se obnaženým mečem sv. Václava třikrát dotkl jeho levého ramene.[65][66]

Po skončení pasování se král (stále s korunou na hlavě) odebral k hlavnímu oltáři, kde poklekl a s pomocí arcibiskupa obětoval připravené obětiny (pozlacený a postříbřený bochánek chleba, soudky s vínem v zemských barvách (červeného a bílého) a pro korunovaci vyraženou zlatou minci). Po obětování se král vrátil na trůn a jelikož korunovace končila odložil korunovační klenoty. Za zvuku dělových salv a znění zvonů udělil arcibiskup závěrečné požehnání. Na konci mše vzal král opět do rukou jablko a žezlo, byla mu nasazena atlasová čapka a na ní koruna a poté přijal blahopřání od světských i duchovních hodnostářů.

Po skončení korunovační mše se seřadil královský průvod, který se odebral do královského paláce na formální korunovační hostinu. Cestou z katedrály rozhazovali za novým králem speciálně ražené zlaté a stříbrné korunovační mince na znamení jeho velkorysosti.[67][68][69]

Korunovace královny Marie Anny (1836)

Dle korunovačního řádu byly podobné rituály jako vykonával král, předepsány i pro korunovaci královny, která je měla podstoupit poté co korunovační obřad podstoupil její manžel. Korunovace královských manželek společně s králem byla běžná v době přemyslovské a společně byli korunováni Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna i jejich syn a autor korunovačního řádu Karel IV. a jeho první žena Blanka z Valois. Korunovace Karla a Blanky byla poslední takovou společnou korunovací. Další královny již byly korunovány v jiný den nebo zcela samostatně. Doba mezi korunovací krále a královny se v pobělohorské době prodloužila na tři až šest dnů.[pozn. 14] Rozdělení společné korunovace královského páru bylo mezi evropskými monarchiemi českým specifikem. Jinak tomu bylo v případě kdy královna podstupovala zcela samostatnou korunovaci. Většinou se tak dělo u královen, které se provdaly za již korunovaného krále. První takovou korunovací byla 26. května 1303 korunovace Elišky Rejčky, druhé manželky Václava II., která byla vratislavským biskupem Jindřichem z Vrbna korunována královnou českou a polskou. Stalo se tak se svolením arcibiskupa mohučského i hnězdněnského, jelikož Václav II. byl od roku 1300 také korunovaným králem polským. Poslední samostatně korunovanou královnou byla 10. ledna 1616 Anna Tyrolská (manželka Matyáše II.).[71] Během 17. století bylo dvakrát přikročeno ke korunovaci manželek již korunovaných králů tři dny před korunovací následníka trůnu (1627, 1656).[66]

V novověku, kdy již nebyla královna korunována v průběhu téže mše jako král, se nejprve musela v doprovodu dvorních dam odebrat do králových komnat, kde vyhledala krále, aby se mohl korunovační průvod vydat do katedrály. Královna kráčela prostovlasá pod baldachýnem a na poduškách byly neseny korunovační klenoty. U vchodu do katedrály stejně jako při korunovaci krále čekal arcibiskup, který držel korunovační kříž, který královna políbila. Po vstupu do katedrály byla stejně jako král uvedena do kaple svatého Václava, zatímco král byl usazen na postranní trůn. V kapli byla královna s pomocí dam ustrojena do korunovačních rouch a abatyše dostala od manželky nejvyššího kancléře korunu abatyší jiřského kláštera. Poté byla královna za doprovodu arcibiskupa předvedena před hlavní oltář, kde král latinsky požádal arcibiskupa o požehnání a vykonání korunovace.[72] Arcibiskup se pomodlil litanie ke Všem svatým a pomazal královnu svatým olejem mezi lopatkami, na hrudi a na ramenou (v novověku bylo arcibiskupem pomazání na hrudi jen naznačeno a provedla jej abatyše).[pozn. 15] Poté se královna za asistence abatyše odebrala za oltář, kde jí abatyše osušila olej a oblékla ji štolu, pás a královský plášť. Takto upravena se královna vrátila před oltář, kde obdržela všechny královské insignie jako král kromě korunovačního meče a arcibiskup ji za asistence abatyše a nejvyššího purkrabího za zvuků zvonů a děl vsadil na hlavu korunou svatého Václava.[pozn. 16] Následně dal arcibiskup královně jablko a žezlo a uvedl ji na trůn.[73]

Poté královna (stejně jako král při vlastní korunovaci) obětovala zlatý a stříbrný pecen chleba, víno a zlatou minci. Při prefaci sejmula abatyše královně korunu, kterou jí po přijímání opět nasadila. Po skončení mše král poblahopřál královně k úspěšné korunovaci a průvod se vydal na korunovační hostinu. Po hostině se královský pár ukázal davu na královském balkónu.

Korunovace zimního krále Fridricha Falckého (1620)

Při korunování zimního krále Fridricha Falckého a jeho ženy královny a anglické princezny Alžběty Stuartovny byla katolická korunovační mše nahrazena četbou z Písma svatého a dlouhým kázáním proloženým modlitbami. Během Fridrichovi korunovace bylo kázání proneseno v češtině, při korunovaci Alžběty pak německy. Poté následovalo královo složení přísahy (předříkané nejvyšším purkrabím). Po složení přísahy byl král (královna) pomazán na hlavě svatým olejem a byly mu nejvyššími zemskými hodnostáři předány královské insignie (podobně jako u katolických korunovací). Vložení koruny na královskou hlavu provedli společnými silami Jiří Dikast Mirkovský (administrátor dolní konzistoře) a Jan Cyril Třebíčský (senior Jednoty bratrské), kteří reprezentovali duchovní stav a Vilém starší z Lobkovic (nejvyšší hofmistr) s Bohuchvaldem Berkou z Dubé (nejvyšší purkrabí), kteří reprezentovali světský stav. Na konci ceremonie bylo pasováno pět svatováclavských rytířů a zaznělo slavnostní Te Deum.[66][74][75]

Monografie, články

• BONĚK, Jan; BONĚK, Tomáš. České korunovační klenoty. Praha: Eminent, 2006. 184 s. ISBN 80-7281-219-X.
• CIBULKA, Josef. Korunovační řády středověké a Karla IV. korunovační řád králů českých. ČKD. Roč. 1935, čís. 4, s. 357–383.
• HRBEK, Jiří. České barokní korunovace. Praha: NLN – Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 231 s. ISBN 978-80-7422-011-1.
• JAMBOROVÁ, Martina. Korunovační řád Karla IV.. Praha: Scriptorium, 2019. 148 s. ISBN 978-80-7649-015-4.
• KUTHAN, Jiří; ŠMIED, Miroslav. Korunovační řád českých králů. Praha: Togga, 2009. 436 s. ISBN 978-80-7308-266-6.
• PACOVSKÝ, Karel. Úloha svatojiřských abatyší při korunovacích českých královen. Folia Historica Bohemica. 2017, roč. 32, čís. 1–2, s. 151–178. Dostupné online. ISSN 0231-7494.
• SEKYRKOVÁ, Milada. 7.9.1836 Ferdinand V. – Poslední pražská korunovace. Praha: Havran, 2004. 192 s. ISBN 80-86515-37-0.
• VÁCHA, Štěpán; VESELÁ, Irena; VLNAS, Vít. Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. Praha: Paseka, 2009. 520 s. ISBN 978-80-7432-002-6.
• VÁCHA, Štěpán. „Mutatio vestis" v korunovačním ceremoniálu českých králů z rodu Habsburků v 16. až 18. století. Folia Historica Bohemica. 2006, roč. 22, s. 251–266. Dostupné online. ISSN 0231-7494.
• WIHODA, Martin. První česká království. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015. 440 s. ISBN 978-80-7422-278-8.

Kvalifikační práce

• GEYEROVÁ, Simona. Festivity na dvorech přemyslovských knížat a králů (12. a 13. století). Nastolení, korunovace a pohřby. Praha, 2010. 97 s. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Gabriela Viktorie Šarochová. Dostupné online.
• HRBEK, Jiří. České barokní korunovace. Praha, 2006. 305 s. Rigorózní práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Eduard Maur. Dostupné online.
• KLIČKOVÁ, Barbora. Korunovace císařovny Anny Tyrolské českou královnou v roce 1616. Praha, 2016. 138 s. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Martin Holý. Dostupné online.
• PACOVSKÝ, Karel. Svatojiřské abatyše a korunovace českých královen. Praha, 2016. 111, XXVIII s. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jan Zdichynec. Dostupné online.
• PAŘÍZKOVÁ, Kateřina. Pražská korunovace krále Matyáše 23. května 1611 ve světle dobových pramenů. Praha, 2012. 115 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Mlada Holá. Dostupné online.

Sborník z konference

• MALAŤÁK, Demeter. Korunovace přemyslovských králů. In: WIHODA, Martin; MALAŤÁK, Demeter. Stát, státnost a rituály přemyslovského věku: Problémy, názory, otázky.. Brno: Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: Prameny, země, kultura, 2006. Edice – Země a kultura ve střední Evropě. ISBN 80-86488-37-3. Kapitola Korunovace přemyslovských králů, s. 47–66.

• Královská cesta
• Pomazání panovníka
• Pohřebiště českých panovníků

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Korunovace českých panovníků na Wikimedia Commons
• SMAHA, Miroslav. Královská korunovace [online]. Univerzita Karlova, rev. 27. červen 2016 [cit. 2021-12-31]. Dostupné online.
• SMAHA, Miroslav. Korunovační slavnosti [online]. Univerzita Karlova, rev. 15. května 2018 [cit. 2021-12-31]. Dostupné online.
• ŠÁLEK, Petr. Korunovační slavnosti v Praze [online]. ARTmagazin.eu, 10. září 2016 [cit. 2021-12-31]. Dostupné online.
• Korunovace českých králůl [online]. Ceskamonarchie.cz, 14. září 2013 [cit. 2021-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
• Rekonstrukce korunovace Karla IV. [video online]. Univerzita Karlova, 9. září 2016 [cit. 2021-12-31]. Dostupné online.