České země

V období od středověku se českými zeměmi rozumí země Koruny české (země podřízené českému králi) v závislosti na územních změnách: České království, Moravské markrabství, od 1. čtvrtiny 14. století slezská knížectví (po roce 1742 jen menší část, která byla navíc v průběhu 18.–19. století po dvě období administrativně spravována společně s Moravou), do roku 1635 pak též obojí markrabství Lužice. (Pro slezská a lužická území se také používá novodobého výrazu vedlejší země, jako projev jejich určité dějinné, etnické a státoprávní odlišnosti od vlastního českomoravského jádra státu.) Další území, jež byla za vlády Lucemburků k České koruně volně připojena (prostřednictvím personální unie), tj. Lucembursko, Braniborsko a zahraniční léna, se jako české země nikdy neoznačovala.

Po zániku monarchie (jinými slovy po vzniku Československa) se českými zeměmi rozuměly tři země: Čechy, Morava a česká část Slezska (přičemž Morava a České Slezsko byly od prosince 1928 do konce roku 1948 spojeny do jedné Moravskoslezské země), jimž odpovídají přibližně hlavní povodí v ČR.

Po zániku zemského zřízení se pomocí označení „české země“ (popř. historické země) vymezovaly kraje nespadající pod působnost Slovenské národní rady. S blížící se federalizací Československa a zejména pak v souvislosti s jeho zánikem nad tímto historizujícím označením převážilo po dlouhých kontroverzích synonymní označení Česko,[2] ale to hlavně pro označení moderního státu; v historických kontextech se v literatuře (především odborné) užívá nadále takřka výlučně sousloví „české země“.