Antonín Corfitz z Ulfeldu

Zámek Brodek, hlavní sídlo Antonína Corfitze Ulfelda v letech 1733–1766

Pocházel ze starého šlechtického rodu původem z Dánska (rod se připomíná též pod jménem Uhlefeldt nebo Ulefeld). Narodil se v Sedmihradsku jako starší syn císařského polního maršála hraběte Lea Ulfelda (1651–1716), matka Anna Marie, rozená Sinzendorfová (1673–1736), byla nejvyšší hofmistryní arcivévodkyně Marie Alžběty, místodržitelky v Nizozemí. Antonín Corfitz původně sloužil v armádě a krátce před otcovou smrtí se pod jeho velením zúčastnil války proti Turkům. V roce 1723 byl jmenován císařským komořím, v roce 1724 se stal členem říšské dvorské rady,[2][3] v roce 1726 spolu se svým bratrem obdržel český inkolát.[4] Kariéru v diplomacii zahájil jako vyslanec v Savojském vévodství (v Turíně), kde působil v letech 1728–1730. V roce 1733 byl krátce zplnomocněncem Českého království u říšského sněmu v Řezně,[3] v letech 1733 (nebo 1734)[3]–1739 byl rakouským vyslancem v Haagu. V roce 1739 se podílel na uzavření bělehradského míru, který po válce s Tureckem znamenal pro Rakousko územní ztráty. V roce 1739 byl jmenován tajným radou a s titulem velvyslance pobýval v letech 1740–1741 v Istanbulu.

Na počátku vlády Marie Terezie byl z Turecka povolán zpět do Vídně a stal se státním a konferenčním ministrem, krátce nato po smrti hraběte Sinzendorfa převzal úřad státního kancléře se zodpovědnosti pro zahraniční politiku (1742–1753).[3] Obdržel také řadu dalších čestných funkcí, od roku 1743 byl mimo jiné dědičným nejvyšším komořím nad stříbry v Českém království. V roce 1744 obdržel Řád zlatého rouna[5] a od roku 1745 byl též prezidentem Tajné konference.[3] Po tereziánské reformě státní správy v roce 1749 byla zrušena česká a rakouská dvorská kancelář a na Ulfeldův úřad přešla část kompetencí vnitřních záležitostí.[6][7] Ve svých státních funkcích vždy prokazoval oddanost Marii Terezii, chyběly mu ale schopnosti řešit problematické mezinárodní vztahy během války o rakouské dědictví. Po válce soustředila Marie Terezie své úsilí na znovuzískání ztraceného Slezska a váhavého Ulfelda shledala nakonec málo vhodným pro tento úkol. V květnu 1753 jej odvolala z funkcí státního kancléře a prezidenta Tajné konference a jeho nástupcem jmenovala mladšího a dynamičtějšího Václava Antonína Kounice.[3] Ulfeld následně v letech 1753–1769 zastával funkci nejvyššího císařského hofmistra.[8][3] I když si u dvora udržel jistý vliv, z korespondence jeho současníků vyplývá, že kvůli své chladné povaze nebyl ve společnosti nijak oblíben.[9]

Palác Ulfeldů ve Vídni

Poprvé se oženil v roce 1730 s Marií Annou z Virmontu (1710–1731), dcerou a univerzální dědičkou generála a diplomata hraběte Damiána Huga z Virmontu. Zemřela již v následujícím roce a jejím dědicem se stal manžel. Podruhé se oženil v roce 1743 s princeznou Marií Alžbětou Lobkovicovou (1726–1786), dcerou knížete Filipa Hyacinta z Lobkovic. Z druhého manželství pocházely tři děti. Jediný syn Jan Křtitel (* 1745) zemřel v dětství. Starší dcera Marie Vilemína (1744–1800) se provdala za hraběte Františka Josefa Thun-Hohensteina (1734–1800), majitele panství Klášterec nad Ohří, mladší Marie Alžběta (1747–1791) byla manželkou hraběte Jiřího Kristiána z Valdštejna (1743–1791).

Díky dědictví své první manželky mohl investovat do nákupu statků a v roce 1733 koupil na Moravě panství Brodek u Prostějova.[10] Zdejší zámek se stal jeho občasným sídlem a v letech 1750–1755 prošel přestavbou podle projektu císařského dvorního stavitele Antonia Beduzziho,[11][3] kolem zámku vznikl francouzský park doplněný drobnou architekturou.[12] V roce 1753 koupil ve Vídni na Minoritenplatz dva domy, které nechal přestavět do podoby barokního paláce (dnes známého jako Dietrichstein-Ulfeld Palais). Vzhledem k tomu, že neměl mužské potomstvo a manželé obou jeho dcer sídlili v severních Čechách, krátce před smrtí prodal v roce 1766 panství Brodek Schrattenbachům.

Jeho mladší bratr František Antonín (1711–1741) sloužil v armádě a na počátku války o rakouské dědictví zemřel v Českých Budějovicích.