Papežský legát

Papežský legát či též apoštolský legát je vyslanec a reprezentant Svatého stolce s církevním či diplomatickým posláním zmocněný k zastupování papeže a k jednání jeho jménem jako osobní reprezentant.

Znak Svatého stolce

Legáta ustanovuje přímo papež, když je poslán k vládě státu nebo k zasedání koncilu.

Charakteristika

Výraz legát je odvozen od římského titulu legatus (lat. „[z moci úřadu] vyslanec“). Ve středověku papežští legáti hájili u královských dvorů zájmy papeže a měli také pravomoc exkomunikovat či rozhodovat o organizačních záležitostech uvnitř církve (např. zřizovat biskupství a arcibiskupství apod.). Přímý zmocněnec papeže je označován jako legatus a latere.

Historie

Předloha znaku pro salcburského arcibiskupa se znakem hodnosti a červenou barvou jako privilegium pro přirozeného legáta
Kardinál Marino Grimani (1489–1546), apoštolský legát v provincii Perugia a Umbrie

Římští biskupové se od 4. století nechávali zastupovat apoštolským legátem nebo vyslancem se zvláštním pověřením při místních a všeobecných koncilech, jako např. v roce 314 na koncilu v Arles. Mezi 4. až 8. stoletím papežové delegovali stálé legáty, jednoho tzv. apokrisiáře, při císařském dvoře v Konstantinopoli.

Občas byl ustanoven legát také při ravennském exarchátu, jenž měl zastupovat církevní a státní zájmy. V částech raně novověkého církevního státu byli dosazováni legáti také jako místodržící papežské moci, pokud dané území části státu nebyly uděleny jako léno. Nejznámějšími příklady někdejších papežských legací jsou Bologna, Ferrara a Ravenna, které byly již v dobách Pipinova darování v legitimním držení Říma.

Kromě diplomatických legátů byli jmenováni také apoštolští vikáři, kteří vykonávali správu ve zvláštních církevních provinciích s výjimečným papežským zplnomocněním. Z těch se později vyvinula funkce primase, jenž stál v hierarchii hned za patriarchou. Další důležitou roli hráli misijní legáti, kteří byli určeni pro konkrétní zemi se zcela konkrétním pověřením. V tomto ohledu byli významní Augustin z Canterbury pro Anglosasko a Bonifatius pro Germánii.

Historické legátské úřady

Emeritní arcibiskup hnězdenský, primas polský Henryk Muszyński v legátském purpuru (s Lechem Kaczyńským u pomníku knížete Boleslava Chrabrého
Někdejší arcibiskup kolínský Hubert Theophil Simar (1899–1902) v legátském purpuru

V různých dobách existovali různé druhy legátů:

Čestný titul

Někteří arcibiskupové získávali čestný titul tzv „přirozeného legáta“ (latinsky legatus natus). Patřili mezi ně:

Výše jmenovaní legáti byli ze svého titulu oprávněni nosit „legátský purpur“ (ovšem pouze v rámci své domácí arcidiecéze/diecéze), i v případě, že nebyli kardinály. Pouze arcibiskup salcburský smí díky své hodnosti Primas Germaniae legátský purpur nosit i mimo svou diecézi. Podobnou výsadu má opět nově také arcibiskup hnězdenský, jenž je zároveň Legatus natus a Primas Poloniae. Tzv. „legátský purpur“ je v pozdější době shodný s barvami užívanými kardinály šarlatová červeň úřední oděv přirozeného legáta. Původně byl purpur tmavě fialové barvy, lehce do červena byl zabarven služební oděv.

Současné užití

Současné kanonické i mezinárodní právo zná následující druhy legátů:

Odkazy

Literatura

  • Kalous Antonín, Plenitudo Potestatis in Partibus ? Papežští legáti a nunciové ve střední Evropě na konci středověku (1450–1526), Brno, Matice moravská 2010, ISBN 978-80-86488-75-2.

Související články

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.