Josef Cibulka

Studoval nejprve na gymnáziu v Lanškrouně a studium ukončil v roce 1905 maturitní zkouškou v Litomyšli. Po maturitě vystudoval v letech 1905–1910 filosofii a teologii na České koleji v Římě a 1909 tam přijal kněžské svěcení. Po návratu do Čech přednášel dějiny církevního zpěvu na Bohoslovecké fakultě v Olomouci, kde obhájil rigorózní práci: O vývoji liturgického zpěvu a jeho forem. V letech 1910–1913 působil jako docent církevního zpěvu v chlapeckém semináři a na dívčím lyceu V letech 1913–1918 byl biskupským ceremoniářem a sekretářem, 1917–1919 docentem církevního výtvarného umění a liturgického zpěvu, 1919 spirituálem v biskupském semináři v Hradci Králové. Jeho habilitační práce měla titul: Dějiny církevního zlatnictví.

Svůj doktorát si Cibulka nostrifikoval na universitě ve Vídni, kde pobýval za 1. světové války (1916–1917). Během pobytu ve Vídni sloužil dokonce rekviem u dvora za zemřelého císaře Františka Josefa I., ale především pilně navštěvoval seminární cvičení Josefa Strzygowského a přednášky Maxe Dvořáka.

Zrod samostatného československého státu znamenal pro tehdy již uznávaného pedagoga i vědce povolání k novým úkolům. V roce 1919 byl jmenován mimořádným profesorem dějin církevního umění a křesťanské archeologie na právě zřízené bohoslovecké fakultě v Bratislavě. Od roku 1922 byl nejprve mimořádným a od roku 1926 řádným profesorem na Katolické teologické fakultě Karlovy university v Praze. V letech 1923 – 1925 přednášel také dějiny umění na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze a v období 1927 – 1950 i na Filosofické fakultě Karlovy university, kde se v roce 1927 habilitoval.[2] Roku 1934 vyšlo Cibulkovo monumentální dílo Václavova rotunda svatého Víta.

Na přelomu složitých let 1938 – 1939 byl Cibulka pověřen novým a závažným úkolem – vedením Státní sbírky starého umění Národní galerie v Praze. Změny, které v galerii jako její nový ředitel zavedl, byly převratné a téměř všechny obrátily dosavadní situaci k lepšímu. Se šarmem a diplomatickým taktem dokázal během tří – čtyř let zařídit snad vše, oč se jeho zahořklý předchůdce, Vincenc Kramář, marně pokoušel dvě desetiletí. Cibulka rychle navázal zpřetrhané kontakty se starožitníky a soukromými sběrateli. Jeho kněžský stav mu otevřel dveře do církevních sbírek. Politické poměry vrhly na umělecký trh díla, jaká by galerie za normálních okolností získávala jen stěží. Cibulkova diplomacie viržinka a koňaku nesla své ovoce také jinde. Až na výjimky dokázal minimalizovat zásahy německé okupační správy do chodu galerie a sbírky pod jeho vedením nejen že přežily válku beze ztrát, ale byly bohatě rozmnoženy.

Po válce se Josef Cibulka vrátil na obě znovuotevřené fakulty, teologickou a filozofickou. Stal se profesorem dějin umění na FF UK a profesorem křesťanské archeologie a dějin církevního umění na Římskokatolické Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze. Jeho seminář křesťanské archeologie se stal líhní uměleckých historiků, specializovaných na barokní umění. V roce 1945 byl předsedou Československých korunovačních řádů. Zabýval se také studiem korunovačních klenotů.[3] Podílel se na jejich prvním vystavení v roce 1929 a před uložením po okupaci v říjnu 1945 posuzoval jejich pravost. Stal se také držitelem jednoho ze sedmi klíčů.

Po únoru 1948 byl Cibulkův seminář zrušen, řada učitelů i čerstvých absolventů putovala do muzeí a památkových středisek. Katolickou bohosloveckou fakultu vyčlenila nová státní správa v roce 1952 ze svazku University Karlovy a odsunula do Litoměřic. Tam s ní odešel i Josef Cibulka. Až druhá polovina padesátých let, a zvláště pak léta šedesátá, přinesla oživení. Cibulka opět mohl (s omezením) psát, cestovat, navázat zpřetrhané styky s kolegy a bývalými žáky. Přes všechny pedagogické úspěchy byla jeho hlavní činností vědecká práce v oboru starého světového a národního umění, která jej ve světě proslavila. Věnoval se především církevní archeologii a středověkému sakrálnímu umění. Výraznou část jeho bádání i publikační činnosti tvořil zájem o české rotundy. Mj. rekonstruoval podobu románské rotundy svatého Víta na Pražském hradě. Cibulkova smrt byla symbolem konce jedné kunsthistorické epochy. Jestliže česká historiografie umění ve dvacátém století vytvořila konzistentní školu, pak je neodlučitelně spjata se jménem prof. Josefa Cibulky.

• Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 1, s. 183–186, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
• Bibliografie prací prof. Dra. Josefa Cibulky (do r. 1955), Umění věků 1957, s. 231–233
• V. Kotrba, Bibliografie prací prof. dr. Josefa Cibulky od roku 1956 do jeho smrti, Umění 16, 1968, s. 627
• HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 23.
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 91.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 170.
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 9. sešit : C. Praha: Libri, 2008. 369–502 s. ISBN 978-80-7277-366-4. S. 409–410.
• Professori Josef Cibulka ad honorem: sborník příspěvků přednesených na symposiu „Život a dílo profesora Josefa Cibulky“ dne 14.12.2007, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Markéta Jarošová (ed.). Praha: Togga, 2009. 196 s.; ISBN 978-80-87258-11-8

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Cibulka na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Cibulka
• Obrázky k tématu Josef Cibulka na Obalkyknih.cz
• Biografický článek o Josefu Cibulkovi
• Fotografie a rukopisný článek o Josefu Cibulkovi Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine
• Dokončení rukopisného článku o Josefu Cibulkovi Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine
• Josef Cibulka na stránkách Centra dějin české teologie KTF UK Archivováno 9. 3. 2016 na Wayback Machine