Jan Lohelius

Jan Lohel se narodil v západočeské vsi Třebeň synem čeledína. Ve třinácti letech nastoupil jako pacholek do služeb premonstrátského kláštera v Teplé a v roce 1573 vstoupil do tohoto řádu. Po studiích na univerzitě v Praze se vrátil do Teplé, kde se stal v roce kazatelem a subpriorem.[1]

V roce 1578 odešel do Strahovského kláštera, kde se stal nejdříve převorem a posléze (1582) opatem. Jeho kariéra strmě stoupala, v roce 1587 se stal generálním vikářem premonstrátského řádu pro celou Svatou říši římskou a Polsko. V roce 1602 se stal pražským světícím biskupem. Vzhledem k nemoci pražského arcibiskupa Karla z Lamberka byl též faktickým správcem arcidiecéze a 14. května 1612 jej papež Pavel V. jmenoval arcibiskupem koadjutorem s právem nástupnictví. Po smrti svého předchůdce (18. září téhož roku) se tak skutečně stal 12. arcibiskupem pražským. Jeho nástupcem na postu opata Strahovského kláštera se stal Kašpar z Questenberka (1571 Kolín nad Rýnem – 28. června 1640 Praha).[2]

Jako arcibiskup pracoval Jan Lohelius na postupném potlačování protestantismu a utrakvismu. V roce 1617 nechal zbořit kostel v Hrobě, který si protestanti postavili bez povolení na pozemku, který patřil cisterciáckému klášteru v Oseku.[3] Po propuknutí Českého stavovského povstání byl vypovězen z Čech, do Prahy se vrátil až po bitvě na Bílé hoře. V roce 1622 zakázal na území Českomoravské provincie podávat přijímání podobojí.