Vilém starší Popel z Lobkowicz

Narodil se v roce 1567 jako syn Jana IV. Popela z Lobkowicz (1510–1570) a jeho třetí manželky Alžběty z Roggendorfu, odvdovělé paní ze Švamberka (1519–1587).[pozn. 1] Byl nazýván Vilém starší kvůli odlišení od Viléma (mladšího) z bílinské větvě Lobkoviců. Jeho nevlastním bratrem byl nejvyšší hofmistr Českého království Kryštof starší Popel z Lobkowicz, zvaný Tlustý (1549–1609).[pozn. 2] Vilém starší nezapadal do běžného vzorce Lobkoviců, protože nezískal žádné významné vzdělání, neabsolvoval v mládí kavalírskou cestu a především byl na rozdíl od ostatního příbuzenstva protestant.

Opakovaně se stal hejtmanem Plzeňského kraje (1596–1597, 1600–1601, 1602–1603, 1604–1605, 1606–1607, 1610–1611)[1] a působil na dvoře arcivévody Maxmiliána II. Habsburského.[2]

Do roku 1618 byl loajálním členem českých stavů, ale nepatřil k jejich radikálnímu křídlu jako byli Jindřich Matyáš Thurn, Václav Budovec z Budova nebo Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic. Nesouhlasil také s konfiskací majetku katolických emigrantů.

V roce 1618 během třetí pražské defenestrace byl jedním ze vzbouřených českých stavů a osobně vyhazoval z okna Jaroslava Bořitu z Martinic. Aktivně se zúčastnil českého stavovské povstání, byl zvolen jedním z třiceti direktorů a za vlády Fridricha Falckého zastával úřad nejvyššího hofmistra (1618–1619).[3] Přestože byl protestant, postavil se proti ničení výzdoby katedrály sv. Víta kalvíny a zachránil některé cennosti z chrámu.

Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 vedl deputaci českých stavů k bavorskému vévodovi Maxmiliánovi s žádostí o milost. V roce 1621 byl však zatčen a jako jeden z předáků povstání odsouzen k trestu smrti. Při výsleších se projevoval jako zbabělec, zkresloval fakta ve svůj prospěch a snažil se svalit vinu na ostatní.

Na přímluvu svých příbuzných Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz, Matouše Děpolta Popela z Lobkowicz a dalších vlivných šlechticů mu byl trest změněn na žalář a ztrátu majetku. Byl uvězněn na Pražském hradě, později na Zbirohu. Zbirožské vězení mělo spíše charakter domácího vězení, neboť zde měl k dispozici dva pokoje a dokonce svého sluhu. Zde také v roce 1626 zemřel.[4] Zemřel nemocný a roztrpčený a to i přesto, že mu císař Ferdinand II. vzhledem k jeho stavu těsně před smrtí udělil milost.[5]

• KASÍK, Stanislav; MAŠEK, Petr; MŽYKOVÁ, Marie. Lobkowiczové, dějiny a genealogie rodu. České Budějovice: Bohumír Němec - Veduta, 2002. 240 s. ISBN 80-903040-3-6. S. 27–28, 88, 216, 218.

• Rodokmen Lobkoviců na stránkách genealogy.euweb.cz (Miroslav Marek)