Leopold II.

Leopold II. se svým bratrem Josefem II., obraz Pompea Batoniho

Byl až devátým dítětem královny Marie Terezie, ale vzhledem k množství dcer druhým nejstarším synem, který se dožil vyššího věku. V roce 1765 se oženil s dcerou španělského krále Karla III. Marií Ludovikou.

V témže roce zdědil po otci Františku I. Štěpánovi Lotrinském velkovévodství toskánské a usídlil se ve Florencii.

Z tohoto místa sledoval překotné reformní počínání svého bratra Josefa II. na trůně ve Vídni a na rozdíl od něj se stal postupně otcem 16 dětí, jimž se po zdravotní stránce převážně dařilo dobře. Tři čtvrtiny z nich byli synové.

Prováděl reformy (zrušení cechů, zrušení toskánské armády a její nahrazení občanskou milicí, zrušení trestu smrti…) v postupných krocích a pokud možno v takové podobě, aby nevyvolávaly konflikty.

Nebyl však zároveň zastáncem budování mohutného centrálního aparátu, který vznikal v sídle habsburské monarchie.

V posledních letech své vlády v Toskánsku se začal obávat vzrůstajících nepokojů v Německu a Uhersku – dominií jeho rodiny – které byly přímým důsledkem metod vládnutí jeho bratra. Leopold a Josef byli k sobě citově připoutaní a často se setkávali před i po smrti jejich matky. Když ho ale už těžce nemocný Josef požádal, aby přišel do Vídně a stal se spoluvládcem, Leopold se vyhnul odpovědi.

Věděl, že bude muset převzít vládu po Josefovi, nechtěl ale zdědit jeho nepopularitu. Když Josef II. 20. února 1790 zemřel, pobýval Leopold ještě stále ve Florencii a odcestoval až 3. března.

Památník u příležitosti Leopoldovy korunovace, Frankfurt, 1790

Do Vídně se tedy Leopold přesunul až po smrti bezdětného bratra v roce 1790 jako posléze korunovaný císař Svaté říše římské a král uherský Leopold II. Rychle se rozhodl řešit zděděné problémy, jež se nahromadily především v posledním roce Josefovy vlády.

Pro uklidnění šlechty potvrdil zrušení berního a urbariálního patentu a církev si na druhé straně přiblížil, když vrátil výchovu kněží z generálních seminářů do jejích rukou. Uvolnil také pořádání pro lid dříve obvyklých procesí či poutí. Byl otevřený k návrhům z nejrůznějších stran, protože věděl, že čím více jich bude, tím si bude moci vybrat více času na jejich prostudování a sloučení, které často ani nebude možné.

Klid se snažil nastolit i na dalších místech, kde jeho předchůdce vyvolal rozpory. Rychle ukončil tažení na Balkáně proti Turkům (mírem ve Svišťově), protože potřeboval uklidnit Prusko. Podařilo se mu brzy zvládnout neklidnou situaci i na území Uher a povstání v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgii).

Postupem času věnoval stále větší pozornost Francii, kde již dávno zuřila revoluce, která se osobně dotýkala jeho sestry Marie Antoinetty, a která především hrozila překročit hranice v podobě odezvy v jiných zemích. Vydal tedy s pruským králem Fridrichem Vilémem II. v srpnu 1791 tzv. Pilnickou deklaraci, na jejímž základě byla v únoru příštího roku mezi Pruskem a habsburskou monarchií uzavřena spojenecká smlouva namířená proti revoluční Francii.

Z pohledu Čechů se odlišoval od svého bratra i tím, že nechal vrátit svatováclavské klenoty do Prahy a 6. září 1791 se v katedrále sv. Víta nechal korunovat českým králem. Císař česky rozuměl a v centru Čech tehdy dokonce pobyl několik týdnů.

Nejen Praha žila několik měsíců touto událostí – u příležitosti takovéto vzácné návštěvy se technika předháněla s uměním, když se v Klementinu konala první česká průmyslová výstava a v Nosticově divadle byla pro změnu hrána objednaná Mozartova opera La Clemenza di Tito. Nový panovník byl přístupný mnoha setkáním, takže bylo možné, aby se přímo seznámil např. s názory Josefa Dobrovského.

Císař Leopold II. zemřel nečekaně rychle, sotva stačil stabilizovat poměry v zemi a její vnější vztahy. Příčinou úmrtí bylo zřejmě srdeční selhání. Podle rodové tradice bylo mrtvé tělo rozděleno na tři části. Nabalzamované tělo bylo pochováno v Toskánské hrobce, která je součástí Císařské hrobky pod kostelem kapucínů ve Vídni. Jeho srdce je uloženo v Hrobce srdcí v augustiniánském kostele a vnitřní orgány ve Vévodské hrobce svatoštěpánské katedrály. Jeho kenotaf (prázdný náhrobek) od Franze Antona Zaunera se nachází v kapli sv. Jiří v augustiniánském kostele.

Leopold s rodinou

Leopold měl se svou ženou Marii Ludovikou Španělskou 16 dětí (12 synů a 4 dcery):

• 1. Marie Terezie (1767–1827) ∞ 1787 saský král Antonín
• 2. František (1768–1835), jako František II. císař Svaté říše římské a jako František I. císař rakouský

1. ∞ 1788 Alžběta Vilemína Württemberská (1767–1790)
2. ∞ 1790 Marie Tereza Neapolsko-Sicilská (1772–1807)
3. ∞ 1808 Marie Ludovika Beatrix z Modeny (1787–1816)
4. ∞ 1816 Karolína Augusta Bavorská (1792–1873)

• 3. Ferdinand (1769–1824), velkovévoda toskánský ∞ 1790 Luisa Neapolsko-Sicilská
• 4. Marie Anna (1770–1809)
• 5. Karel (1771–1847), generál ∞ 1815 Jindřiška Nasavsko-Weilburská
• 6. Alexandr (1772–1795), uherský palatin
• 7. Albert (1773–1774)
• 8. Maxmilián (1774–1778)
• 9. Josef (1776–1847), uherský palatin

1. ∞ 1799 Alexandra Pavlovna
2. ∞ 1815 Hermína z Anhalt-Bernburg-Schaumburg-Hoymu
3. ∞ 1819 Marie Dorotea Württemberská

• 10. Marie Klementina (1777–1801) ∞ 1796 František I., král Obojí Sicílie a vévoda z Kalábrie
• 11. Antonín Viktor (1779–1835)
• 12. Marie Amálie (1780–1798)
• 13. Jan (1782–1859), generál a krátce zástupce císařství v parlamentu ve Frankfurtu v roce 1848.
• 14. Rainer Josef (1783–1853), lombardsko-benátský vicekrál ∞ 1820 v Praze Alžběta Savojská
• 15. Ludvík (1784–1864), člen rakouské státní rady a regent v období vlády císaře Ferdinanda I.
• 16. Rudolf Jan (1788–1831), olomoucký arcibiskup a kardinál

• Portréty dětí Leopolda II.
• 
  Marie Terezie
  (1767–1827)
• 
  František
  (1768–1835)
• 
  Ferdinand
  (1769–1824)
• 
  Karel
  (1771–1847)
• 
  Alexandr
  (1772–1795)
• 
  Josef
  (1776–1847)
• 
  Marie Klementina
  (1777–1801)
• 
  Antonín
  (1779–1835)
• 
  Jan
  (1782–1859)
• 
  Rainer
  (1783–1853)
• 
  Ludvík
  (1784–1864)
• 
  Rudolf Jan
  (1788–1831)