Ferdinand III. Habsburský

Byl třetím synem (oba starší bratři zemřeli v dětském věku) císaře Ferdinanda II. a jeho první manželky Marie Anny Bavorské. Otec ho nechal korunovat uherským králem v roce 1625, českým králem 1627 a římským králem 1636. Byl horlivým katolíkem. Údajně však neměl rád jezuity, ačkoli byl jimi vychován.

Po smrti Albrechta z Valdštejna (1634) se stal vrchním velitelem císařských vojsk. Účastnil se bitvy u Nördlingenu proti Švédům. Vedl mírové rozhovory, v roce 1635 pomohl vyjednat tzv. Pražský mír s protestantským Saskem.

Po smrti svého otce (1637) se stal jeho nástupcem jako císař Svaté říše římské. Doufal, že se mu brzy podaří uzavřít mír s Francií a Švédskem. Třicetiletá válka však pokračovala ještě dalších 11 let. Ukončena byla až roku 1648 vestfálským mírem.

V posledním krvavém období války (1644) dal Ferdinand všem vládcům německých zemí právo vést vlastní zahraniční politiku (ius belli ac pacis). Tímto způsobem se císař snažil získat více spojenců pro vyjednávání s Francií a Švédskem. Tento akt však zároveň vedl k postupnému omezení císařské moci ve Svaté říši římské, která se postupně stala spíše formálním spojením zemí. Uzavřením vestfálského míru však Habsburkové značně posílili své postavení ve středoevropských državách.

Obecně vestfálský mír znamenal příklon k absolutismu a také striktní dodržování augšpurského určování náboženství podle panovníka (cuius regio, eius religio), které bylo před válkou v některých zemích praktikováno s určitou benevolencí. Během války nastoupil nový umělecký směr, baroko, které vytlačilo renesanci, což souviselo také s protireformací.

Třicetiletá válka byla také posledním velkým náboženským konfliktem v Evropě, od této doby již nikdy neproběhla takto komplexní válka, která by se odvolávala na náboženství.

Erb Ferdinanda III. Habsburského

V zemích České koruny došlo během války a bezprostředně po ní k „době temna“ v důsledku toho, že v tomto regionu bylo za války zabito mnoho lidí a mnoho jich muselo odejít kvůli náboženskému přesvědčení. Jedním z nejvýznamnějších Čechů, kteří odešli, byl Jan Ámos Komenský. V lednu 1644 bylo potlačeno povstání protestantských Valachů a na 300 povstalců bylo popraveno.[1]

V době vlády Ferdinanda III. byly české země nejvíce postiženy boji třicetileté války, za vlády jeho otce Ferdinanda II. boje probíhaly převážně mimo české území. Ferdinand III. pokračoval v rekatolizaci a upevňování absolutistické moci v českých zemích, používal však při tom umírněnějších prostředků než jeho otec. Vyznačoval se dobrou znalostí češtiny a česky a hlasitě zpíval též Svatováclavský chorál v katedrále sv. Víta. V době poválečné konsolidace nechal postavit v roce 1650 na Staroměstském náměstí v Praze mariánský sloup,[2] dále si nechal vyhotovit soupis všech poddaných podle vyznání (1651) a vytvořit první katastr, soupis všech obcí, tzv. berní rulu (1654).

Z doby jeho vlády pochází řada městských znaků. V roce 1646 nechal odvézt české korunovační klenoty do Vídně, do Prahy byly navráceny až v roce 1867. V roce 1638 vyňal pražskou Karlovu univerzitu z pravomoci jezuitů, kde byla od doby vlády Ferdinanda II. V roce 1654 pak spojil dosavadní Karlovu univerzitu s jezuitskou kolejí v Klementinu (do té doby samostatnou), a vytvořil tak tzv. Karlo-Ferdinandovu univerzitu. Ta obnovila všechny čtyři fakulty, které měla před husitskými válkami, a vyvíjela se z někdejší svobodné korporace vzdělanců ve státní vzdělávací instituci.

Z příkazu Ferdinanda III. byly pobořeny mnohé české hrady. Důvodem byla obava, aby se opuštěné objekty nestaly útočištěm loupeživých band bývalých žoldnéřů, kteří po skončení války přišli o zaměstnání. Na druhé straně např. jako titulární majitel města Třeboně tam nechal postavit roku 1638 novou renesanční strážní věž městské radnice na dnešním Masarykově náměstí.

Měl odlišnou povahu než jeho otec Ferdinand II. Byl velmi rozvážný a šetrný, snažil se omezit výdaje císařského dvora a státu. Slovem i písmem ovládal latinu, němčinu, španělštinu, italštinu, francouzštinu, češtinu a maďarštinu. Zajímal se o přírodní vědy, zejména fyziku, psal básně a úspěšně též skládal hudbu.

Byl třikrát ženatý a měl celkem 11 dětí. Vedl spořádaný rodinný život, není známo, že by měl milenky nebo levobočky. Ještě za svého života nechal nejstaršího syna Ferdinanda korunovat českým, uherským a římským králem. Ferdinand IV. však předčasně zemřel v roce 1654. Další dva synové zemřeli ještě v dětském věku, následníkem trůnu se tak nakonec stal čtvrtý syn Leopold, který se původně připravoval na církevní kariéru. Nejmladší syn (opět Ferdinand) se narodil dva měsíce před otcovou smrtí. Ferdinand III. se tak nedožil jeho předčasného úmrtí o rok později.

Je pochován v kapucínské kryptě ve Vídni.[3]

Marie Anna se synem Ferdinandem

• Roku 1631 se Ferdinand ve Vídni oženil s infantkou Marií Annou (1606–1646), dcerou španělského krále Filipa III. a Markéty Habsburské, s níž měl tyto děti:

1. Ferdinand IV. (1633–1654)
2. Marie Anna (1634–1696) ∞ 1649 španělský a portugalský král Filip IV. (III.) (1605–1665), syn krále Filipa III. (II.)
3. Filip August (1637–1639)
4. Maxmilián Tomáš (1638–1639)
5. Leopold I. (1640–1705), císař Svaté říše římské
   • ∞ 1666 infantka Markéta Tereza (1651–1673), dcera španělského krále Filipa IV. (III.) a Leopoldovy sestry Marie Anny
   • ∞ 1673 arcivévodkyně Klaudie Felicie (1653–1676), dcera arcivévody Ferdinanda Karla a jeho manželky Anny
   • ∞ 1676 princezna Eleonora Magdalena (1655–1720), dcera falckého kurfiřta Filipa Viléma a jeho manželky Alžběty Amálie
6. Marie (*/† 1646)

• Druhou manželkou, s níž měl pouze jednoho syna, se roku 1648 v Linci stala arcivévodkyně Marie Leopoldina Tyrolská (1632–1649).

1. Karel Josef (1649–1664), velmistr Řádu německých rytířů

• Poslední sňatek Ferdinand uzavřel v roce 1651 ve Vídni s Eleonorou Magdalenou de Gonzaga (1630–1686).

1. Tereza Marie Josefa (1652–1653)
2. Eleonora Marie Josefa (1653–1697)
   • ∞ 1670 polský král Michał Korybut Wiśniowiecki (1640–1673)
   • ∞ 1678 lotrinský vévoda Karel V. (1643–1690)
3. Marie Anna Josefa (1654–1689) ∞ 1678 kurfiřt Jan Vilém Falcký (1658–1716)
4. Ferdinand Josef Alois (1657–1658)