České korunovační klenoty

České korunovační klenoty jsou souborem předmětů ze sbírky Svatovítského pokladu a sloužily jako odznaky (insignie) vlády a moci českých králů. Udělovaly se při korunovaci.

Korunovační klenoty na výstavě v květnu 2016
Kresba klenotů z 19. století

Soubor zahrnuje Svatováclavskou korunu, královské žezlo, královské jablko, dále kožená pouzdra na korunu, žezlo a jablko, podušku pod korunu, korunovační plášť s hermelínovými doplňky, štólu, pás a tzv. manipul.[1] Svatováclavskou korunu nechal v letech 1345 až 1346 zhotovit Karel IV. ke své korunovaci českým králem, což ji dělá čtvrtou nejstarší v Evropě. Ostatní předměty se staly součástí později. Spolu s korunovačními klenoty bývá vystavován zlatý relikviářový kříž, zvaný korunovační, a obřadní korunovační meč svatého Václava.[2]

Korunovační klenoty jsou národní kulturní památkou,[1] za niž byly prohlášeny v roce 1962 na druhém místě po Pražském hradě.[3] Uloženy jsou v Korunní komoře chrámu sv. Víta v Praze, odkud jsou vynášeny jen při zvláštních příležitostech.

Popis jednotlivých předmětů

Svatováclavská koruna
Podrobnější informace naleznete v článku Svatováclavská koruna.
Svatováclavská koruna

Svatováclavská koruna má podobu zlaté čelenky, složené ze čtyř dílů. Každý z těchto dílů má na vrcholu velkou lilii. Čelenka je zhotovena ze zlata o ryzosti 22 karátů. Díly jsou nahoře spojeny dvěma příčnými pásky (kamarami) o šířce 4 centimetry, které jsou v místě svého překřížení (na vrcholu) osazeny křížkem. Kamary jsou zhotoveny ze zlata nižší ryzosti (19 až 20 karátů) než čelenka a byly posázeny dvojicemi 30 zelených smaragdů a rubínů. Pásy pocházejí ze zlatého opasku, který byl svatebním darem Blanky z Valois, snad od jejího nevlastního bratra, francouzského krále Filipa VI. Jednotlivé části koruny jsou spojeny zlatými závlačkami. Koruna je osazena 96 drahými kameny a perlami, z nichž nejvzácnější je červený kámen, rubelit (do roku 1998 považovaný za rubín)[4], o rozměrech 4 × 3,7 cm na čelné straně. Celkem bylo použito 19 safírů, 30 smaragdů, 44 spinelů, 1 rubín, 1 rubelit, 1 akvamarín a 20 perel. Do křížku na vrcholu byl údajně vložen trn z koruny Ježíše Krista, který Karlu IV. daroval francouzský král Jan II. Dobrý. Na zlaté obroučce křížku je vyrytý latinský nápis HIC EST SPINA DE CORONA DOMINI (Zde je trn z koruny Páně).

Koruna váží 2358,04 gramů, lilie dosahují výšky 19 centimetrů, průměr čelenky je 19 až 21 centimetrů.

Hlavice renesančního žezla

Královské žezlo

Žezlo vytvořil augsburský zlatník Hans Haller roku 1533 pro krále Ferdinanda I. Habsburského. Je zhotoveno z osmnáctikarátového zlata. Má délku 67 cm a váží 1013 g. Je ozdobeno 4 safíry, 5 spinely a 62 perlami. Mimořádně velký spinel je osazen na vrcholu žezla. Žezlo se skládá ze čtyř částí. Rukojeť je pokryta emailovými lístky, květy a větévkami a je po obou stranách zakončena věnečkem perel. Dřík žezla je zdoben rovněž rostlinným dekorem. Hlavice žezla je stylizována do tvaru květu mezi spirálkami a je osazena perlami, vrtanými safíry a rubíny na trnech.

Renesanční královské jablko

Královské jablko
Novodobá kopie klenotů – žezlo, koruna a jablko

Královské jablko bylo vytvořeno roku 1527 pro krále Ferdinanda I. Habsburského. Je rovněž zhotoveno z osmnáctikarátového zlata. Je lehce zploštělé o průměru 11,9 cm a výšce 9,8 cm. I s křížem na vrcholu je vysoké 22 cm. Váží 780 g. Jablko je na kříži a na obroučce osazeno celkem 8 safíry, 6 spinely a 31 perlami. Na vrchní části pod křížem je latinský nápis DOMINE IN VIRTUTE TUA LETABITUR REX ET SUPER SALUTARE TUAM EXULTABIT (Hospodine, z tvé moci raduje se král a z pomoci tvé jásá). Na zadní straně kříže uprostřed je nápis DEUS CELUM REGNAT ET REGES TERRE (Bůh vládne nebesům a králové zemi).[5]

Obě polokoule jablka jsou zdobeny tepanými reliéfními scénami ze Starého zákona, nahoře historie krále Davida: 1. pomazání Davida na krále; 2. zápas Davida s Goliášem. Na dolní polokouli jsou tři výjevy z knihy Genesis (Stvoření): 1. Adam klečící před Bohem Stvořitelem, 2. uvedení Adama do ráje, 3. Bůh Stvořitel varuje Adama a Evu před stromem poznání.

Korunovační plášť

Korunovační plášť byl zhotoven původně pro korunovaci Ferdinanda II. na českého krále roku 1617 a následně používán k českým korunovacím až do roku 1836, kdy se uskutečnila poslední korunovace rakouského císaře Ferdinanda I. Král byl do pluviálu (pláště) oděn na začátku korunovačního obřadu a přijímal v něm od arcibiskupa ostatní královské insignie. Jako první žena do něj byla roku 1743 oblečena při své královské korunovaci Marie Terezie, jinak manželky habsburských panovníků byly korunovány na české královny v luxusních šatech podle dobové módy. Plášť je zhotoven z drahocenného hedvábného materiálu červené barvy zvaného zlatohlav a je lemován hermelínem (kožešinou z hranostaje). Plášť je polokruhový, vzadu prodloužený do vlečky a nemá rukávy. Je široký 312 cm a dlouhý 236 cm. Uložen je odděleně od klenotů ve speciálně klimatizovaném depozitáři.

Kožená pouzdra

Nejstarší je kožené pouzdro na korunu, které nechal Karel IV. zhotovit v roce 1347. Pouzdro má téměř kulovitý tvar, horní a dolní díl jsou bohatě zdobeny. Na pouzdru jsou 4 znaky. Dva jsou na vrchní části: říšská orlice a český lev, na spodní části je rodový erb Arnošta z Pardubic a znak arcibiskupství pražského. Po obvodu je čtyřřádkový červený nápis ANNO DOMINI MCCCXLVII DOMINUS KAROLUS ROMANORUM REX ET BOHEMIAE REX ME FECIT AD HONOREM DEI ET BEATI WENCESLAI MARTIRIS GLORIOSI (Léta Páně 1347 pan Karel, římský král a český král, mě udělal k poctě Boží a slávě mučedníka blahoslaveného Václava).

Svatováclavský meč, původní pouzdro na jablko a jeden z klíčů do Korunní komory

Pouzdro žezla pochází pravděpodobně ze 17. století. Má válcovitý tvar, na jednom konci rozšířený pro hlavici žezla. Je zhotoveno z hladké kůže a skládá se ze dvou částí spojených drobnými panty.

Původní pouzdro na jablko má tvar jablka s velkým křížem. Protože v době 1. republiky nechtěla státní moc používat „katolické“ symboly, bylo v roce 1929 zhotoveno pouzdro nové. Je na něm zobrazen znak Československé republiky, na vrchu jsou letopočty svatováclavského milénia 929 a 1929. Po obvodu je nápis DVACÁTÝ OSMÝ ZÁŘÍ.

Ostatní korunovační předměty

Ke korunovačním obřadům českých králů se kromě výše zmíněných předmětů používaly i jiné předměty (dnes) ze Svatovítského pokladu, například svatováclavský meč nebo korunovační kříž.

Historie

Přemyslovská knížata

Odznaky panovnické moci prvních známých českých knížat z rodu Přemyslovců byly korouhev, štít, meč a přílba, případně klobouk nebo čapka. V roce 1059 nebo 1060 získal Spytihněv II. od papeže Mikuláše II. za roční poplatek 100 hřiven stříbra (cca 20 kg) právo nosit při zvláštních příležitostech mitru. Stejné právo získal i jeho bratr Vratislav II.

Koruny přemyslovských králů
Pohřební koruna Přemysla Otakara II.
Relikviářová busta sv. Karla Velikého v Cáchách objednaná Karlem IV. kolem roku 1350. Korunou na její hlavě byl pravděpodobně Karel korunován roku 1349 na římského krále a původně snad patřila do domácího pokladu českých králů.[6]

Poprvé získal pro svoji osobu královský titul kníže Vratislav II. v roce 1085 za vojenskou pomoc císaři. Při té příležitosti ho na shromáždění v Mohuči korunoval císař Jindřich IV. propůjčenou korunou. Plnohodnotná a pečlivě připravená korunovace Vratislava II. a jeho manželky Svatavy se uskutečnila 15. června 1086 v bazilice sv. Víta na Pražském hradě. Další korunovace na témže místě se uskutečnila až v roce 1228, kdy nechal Přemysl Otakar I. korunovat svého syna Václava I. „mladším králem“, čímž mu pojistil nástupnictví.

Podruhé královský titul získal Vladislav II. v roce 1158 za příslib vojenské pomoci v Řezně, kde ho korunoval císař Fridrich I. Barbarossa. Podruhé ho císař korunoval téhož roku v dobytém Miláně. Vladislav směl korunu nosit pouze pětkrát ročně, a to při příležitosti svátků Božích hodů (vánoční, velikonoční a svatodušní) a svátků svatého Václava a Vojtěcha. Dědičný královský titul získal v roce 1198 jeho syn Přemysl Otakar I. Dědičnost titulu byla definitivně potvrzena roku 1212 Zlatou bulou sicilskou. Korunovaci českého krále byl ve středověku přikládán velký význam. Korunovace byla připravována dlouho dopředu. Přemysl Otakar II. a Václav II. používali titul král až po své korunovaci. Do té doby se sami titulovali dědic a pán Království českého.

Koruny přemyslovských králů se do současnosti nezachovaly ani o nich neexistují písemné zprávy. Na jejich podobu lze usuzovat z vyobrazení na pečetích, mincích, nástěnných malbách, kronikách apod. Podle těchto vyobrazení se předpokládá, že byla opakovaně použita koruna Vratislavova, která byla několikrát upravována. Naposledy je přemyslovská koruna zmiňována při korunovaci druhé manželky Jana Lucemburského Beatrix Bourbonské roku 1337. Poprvé se zároveň objevuje označení corona regni Bohemiae, koruna Království českého, tedy jako symbol celého království. Další osud koruny není znám. Posloužila však Karlu IV. jako inspirace pro tvorbu nové koruny. Je možné, že byla při její tvorbě také použita. Podobu původních korunovačních klenotů naznačují též pozlacené stříbrné pohřební klenoty, nalezené v hrobech Přemysla Otakara II. a Rudolfa Habsburského.

Karel IV. na votivním obraze Jana Očka z Vlašimi; autorem je neznámý následovník Mistra Theodorika

Karel IV.

Svatováclavskou korunu nechal vytvořit Karel IV. v roce 1346 ještě jako moravský markrabě poté, co bylo v Praze založeno arcibiskupství (1344) a papež Klement VI. udělil pražským arcibiskupům právo slavnostně pomazat a korunovat české krále. Na Karlovu žádost vydal papež 6. května 1346 bulu na ochranu této koruny (první písemná zmínka o koruně). Zakazuje v ní korunu zcizit, prodat nebo zastavit. Z rozhodnutí Karla IV. se stala koruna majetkem svatého Václava, na jehož hlavě (relikviářové bustě v kapli sv. Václava chrámu sv. Víta) měla být trvale uložena. Králům byla pouze zapůjčena v den korunovace a měla být ještě tentýž den večer navrácena. Za zapůjčení koruny měl každý v budoucnu zaplatit tři sta kop ve prospěch kostela a pražské kapituly.

Za života Karla IV. byla koruna několikrát přepracována, jak o tom svědčí soupisy chrámového pokladu. Původní podoba však vzhledem tomu, že koruna byla vystavována jen výjimečně, nebyla zachycena na soudobých obrazech. Soupis z roku 1385 již zachycuje současnou podobu. Poslední úprava však byla provedena zřejmě ještě před Karlovou smrtí (1378).

Karel IV. zřejmě také nechal vytvořit žezlo a jablko, které však nejsou v současnosti součástí souboru. Pravděpodobně jsou dnes uloženy ve Vídni (viz dále). Karel IV. se také podílel na sepsání Řádu korunování českého krále a královny.

Převezení na Karlštejn

Ačkoliv podle původního rozhodnutí Karla IV. neměly korunovační klenoty vůbec opustit Prahu, byly již jeho synem Václavem IV. (1378–1419) převezeny počátkem 15. století na hrad Karlštejn. Odsud bývaly klenoty pravidelně převáženy do Prahy ke korunovacím českých panovníků a po korunovačních slavnostech zase zpět.

Kaple sv. Kříže na hradě Karlštejně, kde byly korunovační klenoty uchovávány

V roce 1420 nechal král Zikmund po chvatné korunovaci na českého krále před vypukající husitskou revolucí vyvézt klenoty ze země do uherského Visegrádu a následně do Norimberka. Po skončení válek a opětovném uznání za českého krále nechal Zikmund klenoty přivézt zpět na Karlštejn r. 1436, kde pak zůstaly s krátkými přestávkami uloženy až do r. 1619 (např. V letech 1448–1451/2 byly díky Mehartovi z Hradce uloženy na hradě Velhartice na Šumavě).

Zemské zřízení vydané králem Vladislavem Jagellonským roku 1500 zavazuje přísahou karlštejnské purkrabí, že budou chránit hrad i s korunou, klenoty a zemskými privilegii pod trestem smrti, ztráty cti a majetku a vyhnání potomků ze země. Korunu mohli vydat pouze tomu, kdo byl předtím řádně zvolen českým králem.

V době stavovského povstání byly korunovační klenoty z rozhodnutí direktorů dne 30. června 1619 převezeny na Pražský hrad. S vývojem vojenské techniky byla totiž obranná funkce hradu shledána již jako nedostatečná. Po bitvě na Bílé hoře (1620) se prchající král Fridrich Falcký pokusil vyvézt korunu s ostatními klenoty ze země, byla však nakonec zanechána na pražské Staroměstské radnici a posléze vrácena na Pražský hrad. Při revizi zemského zřízení roku 1625 císař Ferdinand II. zrušil úřad karlštejnských purkrabí.

Pravděpodobné původní žezlo a jablko, uložené ve vídeňské klenotnici

Uložení ve Vídni

Během třicetileté války se korunovační klenoty několikrát z bezpečnostních důvodů stěhovaly. Na podzim 1631 byly během saského vpádu odvezeny do farního kostela v Českých Budějovicích, odkud byly navráceny do Prahy v roce 1633. Avšak již v následujícím roce byly podle instrukcí Ferdinanda III. opět převezeny do Českých Budějovic.[7] Z obavy před útokem Švédů byly tajně odvezeny do císařské klenotnice ve Vídni (1637), kde zůstaly až do roku 1791.

Během uložení ve Vídni došlo k záměně žezla a jablka. Současné žezlo a jablko vznikly pravděpodobně na objednávku Ferdinanda I. v roce 1533. Původní klenoty jsou uloženy ve vídeňské klenotnici.[8] O tom, že žezlo a jablko z vídeňské klenotnice (Schatzkammer) jsou původními kusy z doby Karla IV., svědčí také portrét císaře Matyáše, na kterém je zobrazen jako český král se Svatováclavskou korunou a těmito klenoty. Důvod výměny je zřejmý, původní klenoty svým jednoduchým tvarem a absencí drahých kamenů nesplňovaly rostoucí nároky na reprezentaci prestižního Českého království.

S navrácením českých korunovačních klenotů do Prahy souhlasil císař Leopold II. dekretem z 26. srpna 1790 po předchozím jednání se zástupci českých stavů. Klenoty byly přivezeny do Prahy následujícího roku při příležitosti Leopoldovy korunovace českým králem. Byly uloženy v bývalé sakristii v chrámu sv. Víta, současné Korunní komoře. Tehdy také vznikla současná tradice sedmi klíčníků. Držitelé klíčů od korunovačních klenotů se v průběhu času měnili podle momentálního politického a správního zřízení.

Klenoty byly odvezeny do Vídně ještě v roce 1866 během prusko-rakouské války, následujícího roku však byly slavnostně navráceny zpět. Při té příležitosti byla Korunní komora upravena do současné podoby. Vzhledem k tomu, že úprava komory byla dokončena až v roce 1868, byly klenoty provizorně po návratu uloženy ve sklepení kaple sv. Václava.

Za Československé republiky

Během mobilizace před vypuknutím druhé světové války byly klenoty 20. září 1938 tajně převezeny do pobočky Národní banky v Žilině (tajná operace s názvem KFC – Klenoty fascinující ceny). Úkryt však nebyl bezpečný, proto byly 6. října odvezeny zpět do Prahy.

Klenoty neunikly ani pozornosti německé okupační moci, která zamýšlela využít jejich symboliky ve svůj prospěch. Zájem o ně projevili již v srpnu 1939 říšský protektor Konstantin von Neurath a státní tajemník Karl Hermann Frank. Z podnětu protektora byly roku 1940 přerozděleny klíče od korunní komory, kdy 3 klíče převzal státní prezident Hácha, 1 klíč pražský arcibiskup a zbylé 3 klíče říšský protektor. Symbolika korunovačních klenotů byla bezprecedentním způsobem zneužita v roce 1941 s příchodem zastupující říšského protektora Reinharda Heydricha, který si svatováclavskou korunu coby „symbol věrnosti Čech a Moravy Říši“ prohlédl 19. listopadu. Ještě než prohlídka proběhla, převzala okupační moc zbylé 4 klíče, a získala tak neomezený přístup do Korunní komory. Snad právě toto bezostyšné porušení tradiční zásady kolektivního držení klíčů napomohlo vzniknout známé, ale historicky nepotvrzené legendě o svévolné korunovaci Heydricha a jeho nejstaršího syna, osmiletého Klause, svatováclavskou korunou. Právě za tuto opovážlivost měl oba stihnout krutý trest – Heydrich zemřel na následky atentátu 4. června 1942 a jeho syn Klaus se stal obětí autonehody 24. října 1943.[9]

11. února 1944 nechali nacisté klenoty zazdít před spojeneckými nálety ve sklepení Starého královského paláce na Pražském hradě. Po osvobození Prahy byly klenoty v květnu 1945 v pořádku vyzvednuty a navráceny do Korunní komory.

V letech 1966–1967 byla na Střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově vytvořena kopie Svatováclavské koruny, která byla vystavena na světové výstavě Expo 1967 v Montréalu a poté i v Ósace, Moskvě, Leningradu, Budapešti a Lucemburku. V 1979 nechala Kancelář prezidenta republiky vytvořit kopie i ostatních klenotů. Kopie jsou trvale vystaveny v historické expozici Starého královského paláce Pražského hradu.

Uložení korunovačních klenotů
Související informace naleznete také v článku Kaple svatého Václava v katedrále svatého Víta#Korunní komora.
Kaple sv. Václava, vstupní dveře Korunní komory se sedmi zámky

Korunovační klenoty jsou trvale uloženy v těžko přístupné Korunní komoře nad jižním vchodem do chrámu sv. Víta na Pražském hradě (za mozaikou Posledního soudu). Vstupní dveře, které se nacházejí v kapli sv. Václava, jsou opatřeny sedmi zámky.

Klíče k těmto zámkům mají v držení:

Zámky jsou odemykány pouze při zvláštních příležitostech, kdy jsou korunovační klenoty vystaveny veřejnosti.

Do komory se vstupuje po úzkém točitém schodišti. Komora je vybavena trezorovou skříní na uložení klenotů, dubovým stolem a osmi židlemi. Skříň se odemyká stejnými klíči jako vstupní dveře.

Vyobrazení klenotů a vědecký výzkum

Nejstarším vyobrazením Svatováclavské koruny je portrét Karla IV. v kapli sv. Václava chrámu sv. Víta (asi z roku 1370). Až do 19. století byly korunovační klenoty zobrazovány jen výjimečně a s různými odchylkami od skutečnosti, obvykle jako součást portrétů panovníků. Bylo to dáno tím, že malíři neměli možnost vidět klenoty zblízka, případně je neviděli vůbec.

První správný popis a vyobrazení koruny pochází z knihy vydané při příležitosti korunovace Leopolda II. a jeho manželky Marie Luisy v roce 1791. Kvůli prvnímu vědeckému prozkoumání byly klenoty sneseny z Korunní komory dne 23. května 1857. Při té příležitosti pořídil malíř Josef Scheiwl vyobrazení, které se pak jako jediné objevovalo v historických publikacích a také v Ottově slovníku naučném. Při příležitosti ukládání klenotů do nově zrekonstruované Korunní komory pořídil fotograf Jindřich Lachmann jejich první černobílé fotografie. První barevné fotografie pořídili Jan Vidím a Ludvík Bautz při odborné prohlídce v roce 1911. Na přelomu 19. a 20. století byly korunovační klenoty také populárním motivem na mnoha pohlednicích.

Další příležitosti pro fotografování a vědecké zkoumání klenotů se od roku 1929 naskytly vždy při příležitosti veřejných výstav (viz dále). Před světovou výstavou Expo 1958 v Bruselu natočil Jiří Lehovec v lednu téhož roku filmový dokument nazvaný Zlatý sen.

Při výstavě roku 1993 byly klenoty podrobeny moderním metodám zkoumání. Byla zjišťována ryzost zlata a došlo k překvapivým zjištěním týkajícím se některých drahých kamenů, především jejich původu a druhu. Podrobnější zkoumání také umožnilo lépe datovat dobu vzniku žezla a jablka a dalších částí souboru.

Při vystavení v květnu 2016 byl proveden moderní nedestruktivní průzkum a digitální dokumentace. Svatováclavská koruna byla naskenována a vzniklá přesná digitální kopie navždy uchovává stav vzácného klenotu v daném roce. Vznikla zatím nejpřesnější a nejpodrobnější dokumentace, která umožňuje odborníkům další studium, již bez nutnosti fyzického přístupu k těžko dostupné památce.

Výstavy korunovačních klenotů
České korunovační klenoty jsou vystavovány při výjimečných příležitostech. Výstavy lákají tisíce návštěvníků. Fronta před vstupem do jižních zahrad Pražského hradu (2008)
Fronta na klenoty (2013)

České korunovační klenoty jsou podle přání Karla IV. vyjímány z úschovy pouze při výjimečných příležitostech – v minulosti to byla korunovace českého krále. Kromě toho byly klenoty vystaveny během pohřbu Karla IV. a Maxmiliána II., zřejmě i Ferdinanda I. Císař Josef II., který se nenechal korunovat českých králem, namísto korunovace nechal v roce 1782 klenoty vystavit ve vídeňské klenotnici. V tomto roce byl na návštěvě Vídně i 251. papež Pius VI. (1775–1799), kterému císař ukázal říšské a české korunovační klenoty.

První veřejná výstava se uskutečnila v roce 1929 při příležitosti 1000. výročí smrti sv. Václava. Do konce 20. století byly vystaveny celkem devětkrát. Zatím poslední výstava se uskutečnila v lednu 2018 při příležitosti 100 let od vzniku Československa. Denně může výstavu zhlédnout maximálně 5 000 lidí. Při posledních výstavách si klenoty prohlédlo 30 000 až 45 000 lidí.[11] V roce 2003 to bylo 44 475 lidí, roku 2008 návštěvnost klesla na 32 050 lidí a výstavu v roce 2013, která byla kratší o jeden den, navštívilo 31 237 lidí.[12]

O vystavení korunovačních klenotů rozhoduje prezident republiky. Výstavy se mohou uskutečňovat pouze na území Pražského hradu. K vystavování klenotů se do roku 2016 využívala vitrína, která byla speciálně pro tento účel zhotovena v roce 1929 podle návrhu architekta Josefa Gočára. V roce 2018 nahrazena novou bezpečnostní vitrínou.

Datum výstavy Místo Oficiální příležitost
22. 9.–6. 10. 1929 chrám sv. Víta svatováclavské milénium – 1000 let od smrti sv. Václava
25.–30. 10. 1945 chrám sv. Víta osvobození Československa
1.–6. 7. 1955 chrám sv. Víta 10. výročí osvobození Československa

doprovodná akce 1. celostátní spartakiády

23. 5.–2. 11. 1958 Starý královský palác (Vladislavský sál) 10. výročí „vítězství dělnické třídy“ (převzetí moci komunisty)

součást 1. celostátní výstavy archivních dokumentů

26. 10.–17. 11. 1968 Plečnikova síň 50. výročí vzniku Československa
2.–25. 5. 1975 Bazilika svatého Jiří 30. výročí osvobození Československa
26. 6.–30. 11. 1978 Starý královský palác (Karlova síň) 600. výročí úmrtí Karla IV.
součást výstavy Doba Karla IV. v dějinách národů ČSSR
29. 1.–7. 2. 1993 Starý královský palác (Karlova síň) vznik České republiky
24. 10.–1. 11. 1998 Starý královský palác (Karlova síň) 80. výročí vzniku Československa
3.–13. 7. 2003 Starý královský palác (Karlova síň) 85. výročí vzniku Československa
10. výročí vzniku ČR
zvolení Václava Klause prezidentem
19.–29. 4. 2008 Starý královský palác (Vladislavský sál) 90. výročí vzniku Československa
zvolení V. Klause prezidentem
10.–19. 5. 2013 Starý královský palác (Vladislavský sál) 95. výročí vzniku Československa
20. výročí vzniku ČR

přímé zvolení Miloše Zemana prezidentem

15.–29. 5. 2016 Starý královský palác (Vladislavský sál) 700. výročí narození Karla IV.
16.–23. 1. 2018 Starý královský palác (Vladislavský sál) 100. výročí vzniku Československa

Věrné repliky korunovačních klenotů

Pro zpřístupnění širšímu publiku (ale i z dalších důvodů) vznikla myšlenka vytvoření věrných replik českých korunovačních klenotů. Existují následující (výčet nemusí být kompletní):

Replika pro EXPO 67

V 60. letech byla Střední uměleckoprůmyslová škola v Turnově požádána o výrobu kopie Svatováclavské koruny pro světovou výstavu EXPO 67 v Montrealu. Jejími autory byli zlatníci Jiří Belda a Jaroslav Jambor, stříbrník Karel Zouplna a brusič drahokamů Vlastimil Šonský (také Jaroslav Prášil, Václav Žatečka a další). Tato kopie vznikla na základě originálu, který byl autorům k dispozici. Je považována za patrně nejdokonalejší existující repliku Svatováclavské koruny. Po výstavě EXPO 67 byla prezentována na výstavách v Ósace, Moskvě, Leningradu, Budapešti a v Lucemburku. V roce 1968 byla vystavena v Turnově. V letech 1979 a 1980 byla koruna doplněna replikou královského žezla a královského jablka. Komplet byl vystaven v Turnově roku 2009.[13][14] Tyto repliky jsou součástí sbírek Pražského hradu[15], kde bývají k vidění v rámci běžného turistického okruhu či krátkodobých výstav.

Replika hradu Karlštejn (1998)
Svatováclavská koruna, replika od J. Prášila (1998)

V roce 1998 (podle některých zdrojů 1995) realizoval kolektiv šperkařů Střední uměleckoprůmyslové školy v Turnově pod vedením profesora Jaroslava Prášila repliku Svatováclavské koruny o rozměrech 19×19 centimetrů, která je osázena umělými safíry, rubíny a perlami. Tato replika je ve správě Národního památkového ústavu, který ji vystavuje na hradě Karlštejn. K vidění byla například i na výstavě Hrady a zámky objevované a opěvované v letech 2014–2015, jinak bývá zapůjčována pouze krátkodobě zhruba jednou za rok až dva.[16][17]

Replika 2000

Repliku z roku 2000 vyrobili společně zlatníci otec a syn Jiří Beldovi.[18] Je součástí sbírek Pražského hradu.[15] K březnu 2016 je vystavena ve stálé expozici Příběh Pražského hradu ve Starém královském paláci.

Replika pro výstavu Praha lucemburská (2010)

Na jaře 2010 byl český zlatník Jiří Urban požádán o výrobu repliky Svatováclavské koruny k příležitosti výstavy Praha lucemburská. Protože měla být připravená do poloviny října, bylo na její přípravu méně času než na repliku říšské koruny, kterou se Urban zabýval předtím. Později korunu doplnil replikou královského jablka. Královské žezlo připravili Blanka a Matúš Cepkovi působící na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Všechny tři repliky jsou ze zlaceného stříbra doplněné skleněnými imitacemi drahokamů.[19][20]

Replika Pražské mincovny (2011)

Od roku 2011 (s přestávkami) vystavuje Pražská mincovna, a. s., v pražském Obecním domě repliku Svatováclavské koruny od zlatníka Jiřího Urbana. Tato replika byla opakovaně vystavována i v zahraničí (například v Itálii nebo roku 2015 na Slovensku).[21][22]

Replika pro výstavu České korunovační klenoty na dosah (2013)

Repliku Svatováclavské koruny, královského žezla a jablka na objednávku obchodního centra OC šestka vyrobil zlatník Jiří Urban. Poprvé byly vystavené 25. října 2013 v Praze 6. Později v řadě českých měst a zámků. Vyrobeny jsou z pozlaceného stříbra doplněného o skleněné kompozice. Cena dosáhla 3 milionů korun.[23][24] Během výstavy v Pardubicích na přelomu roku 2016 a 2017 byly doplněné replikou svatováclavského meče od mečíře Patricka Bárty.[25][26]

Replika pro výstavu Magičtí Lucemburkové (2015)

Repliku pro putovní výstavu Magičtí Lucemburkové zahájenou 17. 5. 2015 objednal u českého zlatníka Jiřího Urbana autor projektu výstavy Oldřich Beneš.[27]

Replika Středočeského kraje (2016)

V roce 2016 zhotovil český šperkař Jiří Belda (mladší) repliku Svatováclavské koruny pro Středočeský kraj. Vyrobena je z pozlaceného stříbra s ryzostí 925 tisícin osázeného skleněnými imitacemi kamenů, skleněnými imitacemi čtyř vrcholových perel a šestnácti pravými říčními perlami. Dosahuje hmotnosti 1,8 kilogramu, plánovaná cena byla 950 tisíc Kč, konečná včetně DPH 1,149 milionu Kč. Kraj plánuje doplnit i repliku královského jablka a žezla. Kopiemi klenotů obohatí výstavy v kutnohorské galerii a na Karlštejně.[15][18][28]

Replika pro Karla Habsburského (2020)

Ve druhém pololetí roku 2020 nechal Spolek pro obnovu Českého království u šperkaře Jiřího Urbana[29] vyrobit korunu určenou jako dar pro Karla Habsburského. Replika v hodnotě 300 000 Kč vyrobená z pozlaceného stříbra a skleněných imitací měla být darována v dubnu 2021.[30] Z důvodu protipandemických opatření bylo předání odloženo a došlo k němu 28. května 2021 ve Vídni. Karel Habsburský plánuje korunu vystavit v sídle řádu sv. Jiří – evropského řádu Domu Habsbursko-Lotrinského ve Vídni.[31]

Seznam korunovací českých králů a královen

Není-li uvedeno jinak, proběhla korunovace v chrámu sv. Víta v Praze.

Panovník Datum korunovace
Vratislav I. (1061–1092, král od r. 1085) 20. 4. 1085, Mohuč; 15. 6. 1086

15. 6. 1086

Vladislav I. (1140–1172, král od r. 1158) 11. 1. 1158, Řezno; 8. 9. 1158, Milán

1158 (?)

Přemysl Otakar I. (1192–1193, 1197–1230, král od r. 1198) 8. 9. 1198, Boppard; 24. 8. 1203, Merseburg
Václav I. (1230–1253) 6. 2. 1228

6. 2. 1228

Přemysl Otakar II. (1253–1278) 25. 12. 1261

25. 12. 1261

Václav II. (1283–1305) 2. 6. 1297

2. 6. 1297
26. 5. 1303

Jan Lucemburský (1310–1346) 7. 2. 1311

7. 2. 1311
18. 5. 1337

Svatováclavskou korunou bylo korunováno 21 českých králů a 1 česká královna-panovnice:

Panovník Datum korunovace
Karel IV. (1346–1378) 2. 9. 1347

2. 9. 1347
1. 9. 1349
28. 7. 1353
18. 6. 1363

Václav IV. (1378–1419) 15. 6. 1363

17. 11. 1370
13. 3. 1400

Zikmund Lucemburský (1419–1421, 1436–1437) 28. 7. 1420

11. 2. 1437

Albrecht Habsburský (1438–1439) 29. 6. 1438
Ladislav Pohrobek (1453–1457) 28. 10. 1453
Jiří z Poděbrad (1458–1471) 2. 4. 1458

2. 4. 1458

Vladislav Jagellonský (1471–1516) 22. 8. 1471
Ludvík Jagellonský (1516–1526) 11. 3. 1509

1. 6. 1522

Ferdinand I. Habsburský (1526–1564) 24. 2. 1527

24. 2. 1527

Maxmilián II. (1564–1576) 20. 11. 1562

20. 11. 1562

Rudolf II. (1576–1611) 25. 9. 1575
Matyáš II. (1576–1619) 11. 5. 1611

10. 1. 1616

Fridrich Falcký (1619–1620) 4. 11. 1619

4. 11. 1619

Ferdinand II. (1619–1637) 29. 6. 1617

21. 11. 1627

Ferdinand III. (1637–1657) 24. 11. 1627

11. 9. 1656

Ferdinand IV. (vládu nenastoupil) 5. 8. 1646
Leopold I. (1657–1705) 14. 11. 1656
Karel VI. (1711–1740) 5. 9. 1723

8. 9. 1723

Marie Terezie (1740–1780) 12. 5. 1743
Leopold II. (1790–1792) 6. 9. 1791

12. 9. 1791

František I. (1792–1835) 9. 8. 1792

11. 8. 1792

Ferdinand I. Dobrotivý (1835–1848) 12. 9. 1836

12. 9. 1836

Odkazy

Reference
  1. Nařízení vlády č. 337/2002 Sb., o prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky (PDF)
  2. České korunovační klenoty [online]. Pražský hrad [cit. 2015-02-01]. Dostupné online.
  3. Usnesení vlády ČSR č. 251 z roku 1962 podle § 3 zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách (PDF)
  4. BURDOVÁ, Petra; HYRŠL, Jaroslav; KOUŘIMSKÝ, Jiří, Petra Neumanová. Rubelit ve svatováclavské koruně. In: Vesmír. [s.l.]: Vesmír s.r.o., 2000. ISSN 0042-4544. Číslo 1.
  5. České korunovační klenoty – Královské jablko – zadní strana. www.korunovacni-klenoty.cz [online]. [cit. 2022-03-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-05-12.
  6. PLETICHA, Heinrich. Des Reiches Glanz. Reichskleinodien und Kaiserkrönungen im Spiegel der deutschen Geschichte. Freiburg: Herder, 1989. ISBN 3-451-21257-9. S. 96. (německy)
  7. České Budějovice se v 17. století staly hlavním městem království. Byly tu uložené i korunovační klenoty. České Budějovice [online]. 2020-07-19 [cit. 2020-07-19]. Dostupné online. (česky)
  8. korunovacni-klenoty.cz Královské jablko a žezlo. www.korunovacni-klenoty.cz [online]. [cit. 2015-06-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-27.
  9. DOLEŽAL, Jakub, David LORENC, Vladimíra VANÍČKOVÁ a Tomáš ZUBEC. Koruna bez krále: příběh korunovačních klenotů po roce 1918. 1. vyd. Praha: Správa Pražského hradu, 2016. ISBN 978-80-86161-87-7. S. 19–20.
  10. Usnesení vlády ČR č. 19 z roku 1993 o novém rozdělení klíčů k českým korunovačním klenotům
  11. Ve frontě na korunovační klenoty si počkáte. Až pět hodin, varuje Hrad. iDNES.cz [online]. 2013-05-05 [cit. 2013-05-05]. Dostupné online.
  12. Výstavu českých korunovačních klenotů zhlédlo 31.237 lidí
  13. CHAROUSEK, Pavel. Korunovační klenoty v Turnově: mimořádná příležitost po 40 letech. Turnovskovakci.cz [online]. 2009-05-29 [cit. 2017-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-03-12.
  14. KOLÁŘOVÁ, Zuzana; CHAROUSEK, Pavel. Šperkař Jiří Urban zhotovuje další repliku koruny, tentokrát Svatováclavské! [online]. Pražská Mincovna, 2010-09-30 [cit. 2017-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-03-12.
  15. PETRŮ, Pavla. Jiří Belda: Když mě napadne geniální tvar, je to pro mě nirvána. denik.cz [online]. 2016-11-03 [cit. 2017-03-13]. Dostupné online.
  16. PAVELEC, Petr. Hrady a zámky. Praha: Národní památkový ústav, 2014. 142 s. ISBN 978-80-87890-05-9. S. 58.
  17. SOLAŘÍKOVÁ, Ivana. Do Brna přivezli skvost. Drahokamy osázenou svatováclavskou korunu. idnes.cz [online]. 2016-04-29 [cit. 2017-03-09]. Dostupné online.
  18. PLAVECKÝ, Radek. Kopie svatováclavské koruny obohatí krajské sbírky. novinky.cz [online]. 2016-10-07 [cit. 2017-03-09]. Dostupné online.
  19. KOLÁŘOVÁ, Zuzana; CHAROUSEK, Pavel. Šperkař Jiří Urban zhotovuje další repliku koruny, tentokrát Svatováclavské!. Turnovskovakci.cz [online]. 2010-07-20 [cit. 2017-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-03-12.
  20. Atlas Česka. Korunovační klenoty - výstava - Obchodní centrum Šestka Praha. Atlas Česka [online]. 2013 [cit. 2017-03-09]. Dostupné online.
  21. Pražská mincovna. Svatováclavská koruna [online]. prazskamincovna.cz, 2013 [cit. 2017-03-09]. Dostupné online.
  22. redakce. Svatováclavská koruna v Obecním domě. praha.eu [online]. 2011-03-07 [cit. 2017-03-09]. Dostupné online.
  23. ceskekorunovacniklenoty.cz. České korunovační klenoty [online]. ceskekorunovacniklenoty.cz [cit. 2017-03-09]. Dostupné online.
  24. informuji.cz. České korunovační klenoty v OC Šestka. informuji.cz [online]. 2013 [cit. 2017-03-09]. Dostupné online.
  25. redakce. Svatováclavská koruna je nyní hostem na pardubickém zámku. denik.cz [online]. 2016-11-08 [cit. 2017-03-09]. Dostupné online.
  26. ŠUMBERA, Andrej. Osudy českých korunovačních klenotů [online]. korunovacni-klenoty.cz [cit. 2017-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-05-15.
  27. redakce. Replika české svatováclavské královské koruny. historickaslechta.cz [online]. 2016-09-18 [cit. 2017-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-03-12.
  28. kr-stredocesky.cz. Kraj převzal věrnou repliku svatováclavské koruny. kr-stredocesky.cz [online]. 2016-10-05 [cit. 2017-03-09]. Dostupné online.
  29. Spolek pro obnovu Českého království. Koruna pro Karla Habsburského. korunaceska.cz [online]. Spolek pro obnovu Českého království, 2020-11-12 [cit. 2021-01-09]. Dostupné online.
  30. BLAŽEK, Tomáš. Spolek chce diskutovat o monarchii, pro Karla Habsburského vyrobil korunu. idnes.cz [online]. 2021-01-09 [cit. 2021-01-09]. Dostupné online.
  31. Předání kopie svatováclavské koruny arcivévodovi Karlu Habsburskému u příležitosti jeho šedesátých narozenin. Koruna Česká [online]. [cit. 2021-06-23]. Dostupné online. (česky)

Literatura
  • BAUER, Jan. Vládci českých zemí. Historie panovnického trůnu Čech a Moravy. Praha: Beta, 2004. ISBN 80-7306-168-6.
  • BĚLINA, Pavel, et al. Kronika Českých zemí. Praha: Fortuna Print, 2003. ISBN 80-7321-071-1.
  • BONĚK, Jan; BONĚK, Tomáš. České korunovační klenoty: Neznámá historie. Skrytá poselství. Zapomenuté symboly. Praha: Eminent, 2006. ISBN 80-7281-219-X.
  • BRAVERMANOVÁ, Milena, et al. České korunovační klenoty. 4. rozš. vyd. Praha: Správa Pražského hradu ve spolupráci s nakl. BB/art, 2008. 88 s. ISBN 978-80-7381-253-9.
  • JAROLÍMKOVÁ, Stanislava. Co v učebnicích nebývá aneb Čeští panovníci, jak je (možná) neznáte 1. Praha: Motto, 2006. ISBN 80-7246-310-1.
  • JAROLÍMKOVÁ, Stanislava. Co v učebnicích nebývá aneb Čeští panovníci, jak je (možná) neznáte 2. Praha: Motto, 2006. ISBN 80-7246-312-8.
  • CHYTIL, Karel; VRBA, Karel; PODLAHA, Antonín. Korunovační klenoty království Českého. Praha: Archeologická komise při České Akademii císaře Františka Josefa pro vědy, 1912. Dostupné online.
  • KOUDELKA, Zdeněk. České korunovační klenoty v Rakousku. Dny práva 2018 II - Restituce. 2019, s. 90–107. Dostupné online. ISBN 978-80-210-9305-8. (česky)
  • VÁCHA, Štěpán. Neue Erkenntnisse zum Reichsapfel Ferdinands I.. Studia Rudolphina. 2004, roč. 4, s. 53–61. Dostupné online. ISBN 80-903230-7-3. (německy)
  • VÁCHA, Štěpán. Repräsentations- oder Krönungsornat? Zum Ursprung und zur Funktion des Zeremonialgewands Ferdinands IV. aus dem Jahre 1653. Umění. 2006, roč. 54, s. 229–239. Dostupné online. ISSN 0049-5123. (německy a česky (online verze))[nedostupný zdroj]
  • VÁCHA, Štěpán; VESELÁ, Irena; VLNAS, Vít; VOKÁČOVÁ, Petra. Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. Litomyšl: Paseka, 2009. ISBN 978-80-7432-002-6, ISBN 978-80-7035-428-5. S. 173–212.
  • Vesmír, zpráva o výzkumu drahokamů J. Hyršla a P.Malíkové ohledně svatováclavské koruny.
  • P. Klásek, časopis Minerál o podobnostech mezi vrtanými starověkými safírovými korály a kameny na korunovačních klenotech.
  • Korunovační klenoty království českého, Bedřich Tykra, galerie obelisk, 1970
  • CD záznam přednášky, Robert Nový, Legendy v díle Al-Birúního o badachšánských spinelech, badachšánském lálu a původ spinelů českých korunovačních klenotů v lokalitách okolo řeky Pjandž na rozhraní Pamiru a Hindukúše, Brno, 2002.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.