Eliška Přemyslovna

Eliška se narodila jako páté dítě po starších sourozencích, Přemyslu Otakarovi, budoucím králi Václavu III., Anežce a budoucí královně Anně Přemyslovně. Eliška byla vychovávána ve svatojiřském klášteře, kde byla abatyší její teta Kunhuta Přemyslovna. Je možné, že se Eliška měla stát následnicí své tety, tomu ale zabránily příští události. Její dětství nebylo šťastné, neboť o matku přišla už v pěti letech. Po smrti matky si její otec vzal mladou polskou princeznu Elišku Rejčku, která byla jen o čtyři roky starší a kterou Eliška nenáviděla již od počátku.[4]

V roce 1305 byla Eliška Přemyslovna svědkem otcova pomalého umírání na tuberkulózu a v roce 1306 vraždy svého bratra Václava III. Všechny tyto události podlomily její psychiku a Eliška se s tím těžko vyrovnávala. Měla typické vlastnosti posledních Přemyslovců - ambicióznost, sebevědomí, náladovost a vznětlivost.[5]

Po smrti Václava II. se českým králem stal bratr Elišky Přemyslovny Václav III. Byl však zavražděn v Olomouci roku 1306 ve věku pouhých 16 let. Vládl pouhý rok a rod Přemyslovců jím vymřel po meči. Po jeho nečekané smrti nastal boj o český trůn.

O trůn projevil zájem Jindřich Korutanský, manžel Anny Přemyslovny, a také římský král Albrecht I., který prohlásil České království za uprázdněné říšské léno a udělil je svému synovi Rudolfu Habsburskému. Také z Elišky, jediné neprovdané Přemyslovny přiměřeného věku pro případný sňatek, se stal důležitý aktér mocenských bojů o trůn.

Z tahanic o český trůn mezi Jindřichem Korutanským a Rudolfem Habsburským vyšel nejprve vítězně Rudolf. Na potvrzení svého nároku se oženil s Eliškou Rejčkou, Eliščinou macechou a vdovou po Václavu II. Rudolf se snažil o nastolení pořádku a zlepšení královských financí, ale i on zemřel předčasně v roce 1307 na úplavici při obléhání Horažďovic. Stačil ještě finančně zajistit svoji ženu Elišku Rejčku, která se pak jako dvojnásobná královská vdova uchýlila do svého věnného města Hradce Králové.

Roku 1307 po smrti Rudolfa se na trůn vrátil Eliščin švagr Jindřich Korutanský a sestra Anna. Jindřich se tentokrát nehodlal vzdát české koruny jen tak lehce. Z Korutan do Čech přitáhl houfec žoldnéřů, vedený maršálkem Konrádem z Aufensteinu, jemuž se podařilo obsadit Prahu a českou pokladnici Kutnou Horu. To dočasně posílilo královu vratkou moc. Jeho vláda však byla slabá a zadlužovala královskou pokladnu.

Jindřich chtěl svou švagrovou Elišku Přemyslovnu dát za ženu neurozenému pánovi z Bergova. Eliška však toto manželství odmítala. Vzniklý spor Jindřich vyřešil tím, že ji nechal uvěznit na Pražském hradě. Eliška odmítla manžela těmito slovy k Jindřichovi:

Svatba ve Špýru (iluminace z Balduinea)

Nespokojenost s vládou Jindřicha Korutanského rostla. Začala se proti němu utvářet opoziční skupina mocných pánů, mezi nimi byl i Jindřich z Lipé, jenž své naděje na změnu vládce spojil s princeznou Eliškou. Přidali se i vlivní opati bohatých cisterciáckých klášterů Heidenreich Sedlecký a Konrád Zbraslavský. Ti se pak v roce 1309 stali iniciátory Eliščina sňatku s Janem Lucemburským, synem nového římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Zpočátku Jindřich uvažoval jako o ženichovi pro českou princeznu i o svém bratrovi Walramovi.

Jindřich VII. požádal, aby mu byla Eliška ještě před svatbou představena ve Špýru. Hrdá, půvabná a údajně snědá (jako její děd Přemysl Otakar II.) přemyslovská princezna Jindřicha i královnu Markétu okouzlila. Zájem o českou korunu překonal Jindřichovy obavy o jediného syna Jana a svatba byla dojednána. Ženichovi bylo teprve čtrnáct let a Eliška byla o čtyři roky starší.

Svatba Elišky s Janem se konala 1. září 1310 ve Špýru. Poté byl Jan nucen vojensky obsadit Čechy. Jindřich Korutanský s manželkou znovu utekli do Korutan. Korunovace v té době ještě oblíbeného Jana a Elišky se konala v neděli 7. února 1311 v bazilice sv. Víta z rukou mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu, který předchozího roku královský pár oddal.[6] Do tohoto páru byly vkládány velké naděje a víra, že bude v Čechách opět nastolen pořádek.

Eliščina pečeť

V prvních relativně klidných letech manželství se narodily dvě dcery Markéta a Jitka. Eliška měla v té době na Jana značný vliv, neboť byla starší a zkušenější. Chtěla, aby Jan obnovil velikost a prestiž českého státu, jako byla v době jejího otce. Jan ale narazil na tvrdou realitu v zemi, kterou ovládala odbojná šlechta. Eliška se snažila uplatňovat svůj vliv ve vládní politice a to i samostatně bez Jana, který byl často nepřítomen a do Čech jezdil většinou jen pro peníze. 

Manželství Jana a Elišky tak začalo dostávat povážlivé trhliny a král trávil stále více času v cizině. Problémem byla i Janova prchlivá povaha, Eliščina tvrdohlavost a také rozdílné názory obou manželů na státní záležitosti.

Vláda Jana Lucemburského tak postupně přerůstala v boj mezi oběma manželi a jejich příznivci. Na straně Jana stáli šlechtici v čele s Jindřichem z Lipé a na straně Elišky její hlavní spojenec Vilém Zajíc z Valdeka a jeho příznivci. Jednalo se nejenom o osobní nevraživost, ale hlavně o výnosné posty.

Eliška nesnášela svou nevlastní matku Elišku Rejčku a posléze i jejího životního druha Jindřicha z Lipé, který se začal objevovat po jejím boku. V zemi tak vykrystalizovaly dvě skupiny šlechty, jedna vedená Jindřichem a Eliškou Rejčkou, druhá vedená Eliškou Přemyslovnou a jejím spojencem Vilémem Zajícem z Valdeka. Jindřichova skupina byla nepoměrně silnější, neboť jej mnozí považovali za většího ochránce českých zájmů, než jakým byl Jan Lucemburský a jeho ctižádostivá manželka Eliška.

Jan Lucemburský nechal Jindřicha v roce 1315 zatknout pro podezření ze zpronevěry peněz. Na tomto obvinění měla zásadní podíl jeho žena Eliška. To vyvolalo nepokoje mezi šlechtou a král musel na její nátlak Jindřicha propustit. Po těchto událostech se dokonce sblížil s Jindřichem i Eliškou Rejčkou. To ještě zvětšilo nepřátelství mezi oběma královnami.

Situaci mezi Eliškou Přemyslovnou a královnou vdovou Eliškou Rejčkou vcelku výstižně charakterizuje pojem „válka královen“. Každá z nich stála na opačné straně sporů mezi šlechtou a králem. Tyto spory postupně přerostly i v otevřenou válku mezi Eliškou a jejím manželem. Jan nakonec přistoupil na požadavky české šlechty vedené Jindřichem z Lipé. Eliška s tím však nesouhlasila. To všechno vyvolalo jeho odpor k zemi, kde začal být nazýván cizincem. Věnoval se raději zahraniční politice, která mu přinesla na mezinárodní scéně nemalou prestiž.

Přes všechny rozpory mezi manželi porodila Eliška roku 1316 syna Václava, pozdějšího krále Karla IV, a v roce 1318 dalšího syna Přemysla Otakara. Roku 1319 se však manželství rozpadlo úplně. Jan uvěřil obvinění, které mu našeptal Jindřich z Lipé, že Eliška usiluje o český trůn pro svého syna Václava. Přepadl hrad Loket, kde Eliška žila v ústraní, a vzal jí tři nejstarší děti. Především mu šlo o nejstaršího syna Václava, následníka trůnu. Jeho cílem také bylo zabránit Elišce v působení na politiku království.

V témže roce se proti králi a jeho politice vzedmula vlna odporu. Královna společně s posledním spojencem, Vilémem Zajícem z Valdeka a dalšími odpůrci Jindřicha z Lipé, obsadila Prahu. Janovo vojsko však bylo silnější a vzpoura skončila prohrou Elišky, která se pak odebrala na Mělník.

Manželé se ještě nakrátko sblížili v roce 1321, kdy byl Jan těžce zraněn. Narodil se jim třetí syn Jan Jindřich. Pak opět přišly neshody a Eliška před Janem uprchla do Bavorska ke svému zeti a jeho ženě – dceři Markétě. Zde se jí roku 1323 narodila dvojčata Anna a Eliška. Jan o svou ženu přesto neprojevoval zájem a dokonce jí zastavil výplatu důchodů. Eliška tak žila hlavně z podpory příbuzných.

Náhrobek Elišky Přemyslovny a jejího otce Václava II.

Do Čech se Eliška vrátila v roce 1325. Byla oslabená souchotinami, zlomená událostmi a pokořená svým manželem. Neměla již nikoho blízkého, neboť její děti žily v cizině. Její jediný opravdový spojenec Vilém Zajíc z Valdeka zemřel již v roce 1321 během vojenského tažení.

Ke konci života se Eliška věnovala sbírání svatých ostatků, podpoře stavby Zbraslavského kláštera a rovněž usilovala o svatořečení Anežky České. Zemřela v osmatřiceti letech 28. září 1330 na tuberkulózu v domě Jana Volka na Vyšehradě. Dne 1. října 1330 byla pohřbena na Zbraslavi v přemyslovské nekropoli v kostele sv. Jakuba Většího. Spočinula tak vedle svého otce Václava II. a svého bratra Václava III. Po své smrti sem byl pochován i její vnuk Václav IV. se svou manželkou Johankou Bavorskou.

• BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310-1402. Praha: Paseka, 2003. 694 s. ISBN 80-7185-501-4.
• BOBKOVÁ, Lenka; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české IV.b 1310-1402. Praha: Paseka, 2003. 583 s. ISBN 80-7185-551-0.
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1310-1378. Lucemburkové na českém trůně I. Praha: Libri, 1999. 287 s. ISBN 80-85983-73-7.
• KOPIČKOVÁ, Božena. Eliška Přemyslovna. Královna česká 1292-1330. Praha: Vyšehrad, 2003. 182 s. ISBN 80-7021-656-5.
• SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat. Jan Lucemburský 1296-1346. Praha: Panorama, 1982. 276 s.
• SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2.
• ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. 1. 9. 1310 Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský. Sňatek z rozumu. Praha: Havran, 2002. 163 s. ISBN 80-86515-15-X.
• ŠUSTA, Josef. Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha druhá. Počátky lucemburské 1308-1320. Praha: Argo, 2002. 328 s. ISBN 80-7203-377-8.
• ŠUSTA, Josef. České dějiny II./2. Král cizinec. Praha: Jan Laichter, 1939. 602 s.
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 15. sešit : Dvořák–Enz. Praha: Libri, 2012. 467–610 s. ISBN 978-80-7277-504-0. S. 577–578.

• Dynastie Přemyslovců

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Eliška Přemyslovna na Wikimedia Commons
• Majestátní pečeť Elišky, české a polské královny, 1330
• Eliška Přemyslovna v KDO BYL KDO
• Příběh posledních Přemysloven
• Eliška Přemyslovna na www.e-stredovek.cz