Kurfiřt

Původně volila krále všechna říšská knížata, nárok byl poprvé uplatněn roku 1198. Kolem poloviny 13. století se počet knížat volitelů (nazývaných nyní kurfiřty) ustálil na sedmi, což v roce 1356 formálně zlistinil císař Karel IV. svojí Zlatou bulou. Kurfiřti byli zároveň držiteli nejvyšších říšských úřadů.

Těchto původních sedm bylo:

tři duchovní:

• arcibiskup mohučský (jako říšský kancléř pro německou část říše)
• arcibiskup kolínský (jako říšský kancléř pro Itálii)
• arcibiskup trevírský (jako říšský kancléř pro Burgundsko)

čtyři světští:

• král český (jako nejvyšší číšník)
• falckrabě rýnský (jako nejvyšší stolník)
• vévoda saský (jako nejvyšší maršálek)
• markrabě braniborský (jako nejvyšší komorník)

V průběhu třicetileté války byl rýnský falckrabě Fridrich V., bojující proti císaři, zbaven svých držav Horní a Dolní Falce včetně kurfiřtské hodnosti, jež byly v roce 1623 uděleny bavorskému vévodovi Maxmiliánovi I. vestfálským mírem z roku 1648 byla rýnská (Dolní) Falc navrácena synovi Fridricha Falckého Karlu Ludvíkovi a současně mu byla udělena nová kurfiřtská hodnost. Počet volitelů se tak zvýšil na osm.

Dalším, devátým kurfiřtem byl v roce 1692 jmenován vévoda Brunšvicko-lüneburský (následně nazýván kurfiřtem hannoverským).

• vévoda bavorský
• vévoda brunšvicko-lüneburský (kurfiřt hannoverský)

V souvislosti s napoleonskými válkami byla zrušena církevní kurfiřtství trevírská a kolínská a mohučské bylo převedeno do Řezna. Naopak byla vytvořena čtyři další světská kurfiřtství:

• kníže řezenský
• markrabě bádenský
• lankrabě hesensko-kasselský
• vévoda würzburský
• vévoda württemberský
• vévoda solnohradský (v roce 1805 převedeno do Würzburgu)

Po zániku Svaté říše římské v roce 1806 pozbyl titul kurfiřta opodstatnění (tj. volba císaře) a většina tehdejších kurfiřtů přijala jiné tituly. Jediný panovník, který pokračoval v užívání titulu kurfiřta, byl lankrabě hesensko-kasselský (tzv. Kurhessenský), a to z prestižních důvodů, aby si uchoval postavení seniora Hesenského domu vůči nově povýšenému velkovévodovi Hesensko-Darmštadtskému. Vládci Hesensko-Kasselska udrželi kurfiřtský titul a vládu až do porážky v prusko-rakouské válce a zániku samostatného státu v letech 1866–1867.

České královské a kurfiřtské insignie

Symboly kurfiřtského úřadu, jejich hodnostní klobouky, případně pláště a další součásti slavnostního hávu, se na rozdíl od královských korun dochovaly jen vzácně, neboť byly vyrobeny z látky a tedy z pomíjivého materiálu. Dodnes se dochoval kurfiřtský klobouk český cca z roku 1640. Spolu s pláštěm a rukavicemi je přechováván ve Světské klenotnici vídeňského Dvorního hradu. Braniborský kurfiřtský klobouk zhruba z roku 1650 je uložen v pokladnici (dómském muzeu) katedrály v Halberstadtu[1] a saský klobouk z doby kolem roku 1675 se nachází ve sbírkách královské zbrojnice[2] na drážďanském zámku. Spolu s kloboukem se ve sbírkách zbrojnice nachází i kurfiřtský ceremoniální meč vyrobený přibližně v roce 1425.[3] V roce 2013 byla podle nálezu z hrobu vyrobena replika falckého klobouku kurfiřta Jana Viléma pro město Düsseldorf, která je dočasně přechovávána při vévodském mauzoleu v kostele svatého Ondřeje.[4] Replika hannoverského klobouku je přechovávána v Bomannově muzeu v Celle a byla v roce 2014 prezentována na výstavě o hannoverské dynastii.[5]

• Svatá říše římská
• Dějiny Německa
• Napoleonské války

• Obrázky, zvuky či videa k tématu kurfiřt na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo kurfiřt ve Wikislovníku