Gruzie

Starověké státy Kolchida a Kavkazská Ibérie

Kolchidu dle řeckých bájí navštívil ve 2. tisíciletí př. n. l. Iásón s argonauty při cestě za Zlatým rounem.[19] Během let 1000 a 550 př. n. l. pak Řekové pobřeží Kolchidy zkolonizovali a založili mnoho přístavů: Naessus, Pitijis, Dioscurias, Guenos, Fasis, Apsaros nebo Rizos. Udržovali s Kolchy přátelské styky.[20] Řečtina se stala hlavní řečí Kolchidy.

V 4. století př. n. l. byl vytvořen starověký gruzínský stát Kartli, který existoval do 6. století. Tento útvar je také nazýván Kavkazská Ibérie. Jejím nejvýznamnějším panovníkem byl král Farnavaz I. Dle tradice král stvořil gruzínské písmo (užívané dodnes), což ale současní historikové považují za nepravděpodobné.

V 1. století obsadili území dnešní Gruzie Římané a učinili z ní jednu ze svých nejvýchodnějších provincií. Po rozdělení Říma na západní a východní část se Gruzie stala součástí Východořímské říše, neboli Byzance. Od prvních století našeho letopočtu se v Gruzii praktikoval Mithrův kult, tedy verze zoroastrismu.[21] V roce 337 král Mirian III. přijal křesťanství jako státní náboženství, což dalo velký podnět k rozvoji literatury i umění a sehrálo klíčovou roli při formování sjednoceného gruzínského národa.[22][23] Zoroastrismus ale nezmizel hned, až do 5. století byl druhým hlavním náboženstvím, zejména na východě země.

V dobách oslabování Byzantského impéria se tohoto území nejdříve zmocnili Sásánovci, později Arabové. Arabové přišli k hranicím iberského knížectví v roce 645 a donutili jeho eristaviho (knížete) Štěpána II. opustit byzantskou příslušnost a uznat arabského chalífu jako svého nového nadřízeného.[24] Z arabského vlivu se Ibérie vymanila až na počátku 9. století, když eristavi Ašot I. z jihozápadogruzínského rodu Bagrationů využil oslabení Arabské říše a prohlásil svůj rod za novou dědičnou vládnoucí dynastii, opět pod patronátem Byzance. Jeho nástupce Ardanase IV. pak formálně ještě jako byzantský vazal přijal v roce 888 po více než 300leté odmlce iberskou královskou korunu. Korunován byl už ne jako vládce Ibérie, ale jako „král všech Gruzínců“. Jeho potomek Bagrat III. pak dokázal přibližně kolem roku 1000 sjednotit okolní rozdrobená knížectví v Gruzii pod jedinou vládu a položil tak základ existence Gruzínského království.

Šota Rustaveli skládá k nohám královny Tamary epos Muž v tygří kůži

Období vlády Bagrationů od konce 11. do počátku 13. století, zejména vláda Davida IV. (vládl 1089–1125) a jeho vnučky Tamary (1184–1213), patří k vrcholným epochám gruzínských dějin.[25][26][27] David v roce 1121 rozhodným způsobem porazil mnohem větší tureckou armádu v bitvě u Didgori a znovu získal Tbilisi, od starověku držené muslimy.[28] Za Tamařiny vlády Gruzie dominovala na celém Kavkaze a rozkládala se na velké části dnešního Ázerbájdžánu i Arménie a zasahovala až do východního Turecka a severního Íránu. Důkazem kulturního rozmachu na dvoře královny Tamary je i slavný epos Muž v tygří kůži, v němž je vyjadřována oddanost a láska ke královně. Toto zlaté období bylo násilně ukončeno mongolskou invazí. Z mongolské nadvlády vymanil Gruzii Jiří V. Zářivý.[29] Ten byl posledním velkým králem sjednoceného gruzínského státu. Po jeho smrti místní vládci bojovali za nezávislost na centrální vládě až do úplného rozpadu království v 15. století.[30] Poslední ránu jednotě Gruzie pak uštědřil středoasijský dobyvatel Tamerlán.[31]

Království se definitivně zhroutilo roku 1466. Vláda se rozdrobila mezi drobná knížectví (abchazské, kachetinské, eretínské, tao-klardžetské) a tři menší království – Imeretie, Kachetie a Kartlie. Gruzie byla v ohrožení jak ze západu z Turecka, tak z východu z Persie – Turci a Peršané získávali postupně vliv v jednotlivých knížectvích. Pod nátlakem těchto dvou velkých impérií se podařilo část obyvatelstva islamizovat. V 17. století načas obnovil slávu Gruzie vojevůdce Giorgi Saakadze, ale po jeho zavraždění persko-turecká agrese ještě zesílila.[32][33] V 18. století byl nejúspěšnější ve znovudobývání nezávislosti Iraklij II. (či též Heraklius II.). Nakonec ale usoudil, že z tlaku Íránu a Osmanů je jedinou cestou podrobit se Rusku a v roce 1783 podepsal s Ruským impériem Georgievskou smlouvu, která z jeho Kartli-kachetijského království činila ruský protektorát.[34]

Ilja Čavčavadze

Iraklijovy naděje byly marné, Rusko ho zradilo. Nejenže neposkytlo žádnou pomoc, když Íránci vtrhli v roce 1795 do Gruzie a po osudové bitvě u Krcanisi vyplenili Tbilisi a zmasakrovali jeho obyvatele.[35] V roce 1801 dokonce sami vpadli do Gruzie a svrhli jeho bagrationskou dynastii, která byla deportována ze země.[36] V létě roku 1805 ruské jednotky na řece Askerani poblíž Zagamu porazily íránskou armádu během rusko-perské války a začlenily Tbilisi do svého impéria. Ruská nadvláda nad východní Gruzií byla stvrzena v roce 1813 Gulistánskou smlouvou, kterou Rusové s Íránem uzavřeli.[37] Poté bylo v roce 1810 i západogruzínské království Imereti anektováno carem Alexandrem I. Poslední imeretský král a poslední gruzínský bagrationský vládce Šalomoun II. pak zemřel v exilu v roce 1815, po marných pokusech získat v zahraničí podporu a shromáždit vojsko proti Rusku.

S Rusy kolaborovala zvláště gruzínská šlechta.[38] Přesto se v roce 1832 malá skupina šlechticů pokusila o převrat a obnovu gruzínské monarchie.[39] Příkladem kariéry Gruzínce v carských službách je slavný generál Pjotr Bagration. Do roku 1867 se podařilo Rusům anektovat zbylá gruzínská území pod osmanskou vládou, kromě přístavů Suchumi a Batumi, které získali až po rusko-tureckých válkách. Do konce 19. století vliv carství a rusifikace země natolik zesílil, že se obyvatelstvo začalo bouřit a začal růst gruzínský nacionalismus. Intelektuálním vůdcem tohoto odporu byl především Ilja Čavčavadze.[40] Při ruské revoluci roku 1905 vypukl i v Gruzii ozbrojený boj, který vedli zejména menševici (umírnění sociální demokraté), jež se stali ústřední silou gruzínské politiky. Souběžně vypukla rolnická vzpoura v Gurii, potlačená až roku 1907.[41] Toho roku byl také za záhadných okolností zavražděn Čavčavadze. V podezření byla carská tajná policie Ochranka, ale i gruzínští bolševici (již tehdy vedení Stalinem), kteří umírněného socialistu Čavčavadzeho rovněž nenáviděli.[42]

Noe Žordanija, gruzínský předseda vlády (1918–1921)

Po únorové revoluci roku 1917 gruzínští menševici pod vedením Noa Žordaniji zůstali věrní Prozatímní vládě v Petrohradě. Avšak když se říjnovou revolucí chopili v Rusku moci bolševici, Gruzínci již neviděli k loajalitě důvod. Byl ustanoven výbor Zakavkazský komisariát, což byla společná vláda nacionálních stran všech tří budoucích kavkazských sovětských republik. Ten rozhodl o odtržení od Ruska a vytvoření Zakavkazské demokratické federativní republiky. Existovala až do doby, než Ázerbájdžán začal požadovat politickou i ekonomickou orientaci na Turecko, s čímž nemohli představitelé Arménie a Gruzie souhlasit.

Gruzie se tak osamostatnila a 26. května 1918 vyhlásila Gruzínskou demokratickou republiku.[43][44] Prezidentem se stal Nikolaj Čcheidze, premiérem Žordanija. Byla zrušena cenzura a uzákoněna svoboda slova. Byl zaveden demokratický pluralismus a parlamentarismus. Pasivní i aktivní volební právo získaly i ženy. V únoru 1919 se konaly první svobodné volby. Byla zavedena osmihodinová pracovní doba a provedena pozemková reforma. Každý rolník dostal do soukromého vlastnictví pozemek dostatečně velký na to, aby zajistil potřeby své rodiny.[45]

Krátká gruzínsko-arménská válka v roce 1918, která vypukla kvůli sporným územím, byla ukončena britskou intervencí.[46] Gruzínci se také zapojovali do ruské občanské války podporou bělogvardějců.[47]

Nová republika po svém vzniku požádala Německo o ochranu, čemuž bylo vyhověno, ale reálné dopady tento tah nikdy neměl. Roku 1920 byla podepsána mírová smlouva s RSFSR, kterou ruští bolševici uznali nezávislost Gruzie za podmínky, že bude povolena bolševická strana v Gruzii a zastavena pomoc bělogvardějcům. Ruské bolševické vedení ale porušilo veškeré smlouvy a Rudá armáda se nakonec zmocnila země silou.[48]

Rudá armáda v Tbilisi roku 1921

V únoru 1921 Rudá armáda přivedla místní bolševiky vedené Filippem Macharadzem k moci. Menševická vláda byla nucena uprchnout do francouzského exilu.[49] Byla vyhlášena Gruzínská SSR. V rámci ní byla zřízena Adžarská ASSR na jihu, Abchazská ASSR na severozápadě a Jihoosetská autonomní oblast. Byl učiněn i pokus o integraci s Arménií a Ázerbájdžánem v Zakavkazskou SFSR, která se však 5. prosince 1936 rozpadla. V roce 1924 vypuklo protisovětské srpnové povstání, které bylo potlačeno.[50]

Z Gruzie pocházel sovětský diktátor Josif Stalin a jeho blízcí spolupracovníci Sergo Ordžonikidze a Lavrentij Berija, který byl ve 30. letech neomezeným pánem Gruzie a od roku 1938 obávaným šéfem sovětské tajné policie NKVD. Za druhé světové války bojovalo v řadách Rudé armády 700 000 Gruzínců, polovina z nich padla. Gruzínské povstání na Texelu bylo poslední bitvou druhé světové války v Evropě.

Po zveřejnění Chruščovova odsouzení Stalina v roce 1956, vehnalo stalinistické politbyro gruzínských komunistů do ulic tisíce komsomolců, aby za Stalina demonstrovali – stálo to život téměř 100 mladých lidí. Předmětem diskusí je, nakolik měly tyto demonstrace nacionalistický charakter.[51] V 70. letech se do čela gruzínských komunistů dostal Eduard Ševardnadze. Když vypukly v roce 1978 v Gruzii demonstrace proti rusifikaci a na obranu gruzínštiny, postavil se Ševarnadze na stranu protestů a vyjednal s centrální mocí nebývalé ústupky.[52][53] Ve druhé polovině 80. let sehrál Ševarnadze důležitou úlohu jako reformátor v týmu Michaila Gorbačova a ministr zahraničí prosazující ukončení studené války.[54]

Revoluce růží

Demonstrace požadující odstoupení prezidenta Saakašviliho

Roku 1989 vláda Gruzínské SSR prohlásila, že současný stav je okupací a porušením mírové smlouvy. Na jaře roku 1990 byly schváleny zákony vedoucí k zárukám vlastní nezávislosti,[55] byla odstraněna vedoucí úloha komunistické strany v zemi; nezávislost pak byla vyhlášena 14. listopadu 1990. Gruzie se jako jedna z mála nových republik nestala členem SNS, nakonec však z hospodářských důvodů do společenství vstoupila (vystoupila až v roce 2008 jako následek tehdejší války v Jižní Osetii). V následujícím roce byl v nezávislých volbách zvolen za prezidenta nacionalista Zviad Gamsachurdia,[55] který měl v úmyslu zrušit autonomní postavení Jižní Osetie a Abcházie.[56]

Protože se nejvyšší sovět snažil rozhodnutí zrušit, začaly v zemi s přičiněním ruských tajných služeb vypukat nepokoje, které se přenesly i do autonomních republik, žádajících také nezávislost, čemuž nebylo vyhověno. Autonomní republiky se otevřeně postavily proti snaze nového gruzínského vedení zrušit jejich autonomii a vytvořit z Gruzie jednotný národní stát.[56] V letech 1991 a 1992 se situace natolik zhoršila, že vypukly mezi Osety a Gruzíny ozbrojené střety, nesoucí znaky občanské války. Po uklidnění situace v roce 1995 se do čela země dostal politický veterán Eduard Ševardnadze, který se k moci dostal již v roce 1992, ale až do smrti Gamsachurdii probíhaly vnitřní boje o moc.[55] Vládnout vydržel jako prezident země až do růžové revoluce v roce 2003. K vyjádření tendencí, které se vyvinuly v postkomunistických společnostech ve východní Evropě a ve střední Asii na začátku 21. století se používá pojem barevná revoluce.

Během této „růžové“ revoluce protestovaly tisíce lidí v čele s pozdějším prezidentem Michailem Saakašvilim proti Ševardnadzeho vládě, která nevyřešila základní hospodářské a politické problémy – chudobu a korupci. Roku 2004 byl Saakašvili zvolen prezidentem už demokratickou cestou, kdy získal 95 % hlasů. Opozice tvrdila, že volby byly zmanipulované a že se na volebním výsledku podepsaly dary od nadací amerického miliardáře George Sorose a dalších nadací financovaných vládou USA.[57][58][59] Saakašvili po nástupu k moci prosadil úpravy gruzínské ústavy, aby vytvořil „superprezidentský systém“ a soustředil veškeré pravomoci v exekutivě. Gruzínským parlamentem byly schváleny zákony, kterými byla snížena nezávislost soudní moci či podle kterých jsou ústřední i volební komise sestavovány pouze z lidí jmenovaných prezidentem. Postupně byla eliminována plná svoboda tisku, bylo omezeno vysílání.[60][61]

V roce 2006 se v Gruzii konaly demonstrace, při nichž lidé žádali odstoupení prezidenta. Policie proti demonstrantům brutálně zasáhla a začala zatýkat představitele opozice. Roku 2007 protesty přerostly v masové demonstrace, při nichž lidé kritizovali dramatický pokles životní úrovně a korupci. Prezident vyhlásil „výjimečný stav“, zakázal nestátní média, zakázal veřejná shromáždění a začal podnikat nedemokratické kroky proti svým politickým oponentům.[62] Koncem listopadu 2007 Saakašvili z funkce odstoupil, ale již v lednu 2008 se konaly volby, při nichž byl zvolen znovu prezidentem a které opozice označila jako zmanipulované.

V květnu 2008 se v Gruzii konaly parlamentní volby, v nichž zvítězila vládnoucí Sjednocená národní strana prezidenta Saakašviliho, která získala 63 % hlasů. Opozice označila tyto volby za zfalšované.[63]

V říjnu 2012 v parlamentních volbách zvítězila opoziční koalice Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho. Prezident Saakašvili uznal porážku a oznámil, že jeho strana odchází do opozice.[64]

Ruské vojenské základny v Abcházii v roce 2016^[zdroj?]

1. srpna 2008 začala válka v Jižní Osetii mezi Gruzií a jihoosetinskými separatisty. Ta pak začala 7. srpna nabírat na síle, když se na stranu Jižní Osetie přidalo Rusko poté, co podle zprávy pozorovatelů OBSE gruzínská armáda zaútočila nerozlišující dělostřeleckou a raketometnou palbou na správní středisko Jižní Osetie Cchinvali.[65] Gruzíni žijící na území Jižní Osetie byli donuceni opustit domovy.

Jižní Osetie obývaná Osety, kteří žijí i v sousední ruské republice Severní Osetie-Alanie, usiluje stejně jako Abcházie o nezávislost na Gruzii od roku 1990 v souvislosti se snahou Gruzie odtrhnout se od bývalého SSSR a faktickou nezávislost, kterou Gruzie nikdy neuznala, získala Jižní Osetie po první gruzínsko-osetinské válce v letech 1991–1992 a po referendu místních obyvatel v lednu 1992.[66]

12. srpna potvrdilo Rusko stažení svých jednotek z Gruzie.

14. srpna schválil gruzínský parlament vystoupení ze Společenství nezávislých států poté, co president Saakašvili označil postup Ruska za agresi a gruzínský postup za defenzívní.[67][68]

26. srpna byly Ruskou federací uznány samostatné státy Jižní Osetie a Abcházie. Uznání samostatnosti odsoudil americký prezident George W. Bush a další západní politici, kteří v konfliktu podporovali Gruzii.[69]

Na summitu EU, který probíhal na začátku září, prohlásil ruský prezident Dmitrij Medveděv, že Rusko stáhne své vojáky z gruzínského území, avšak v Abcházii a Jižní Osetii ozbrojené síly ponechá. S důsledky ozbrojeného konfliktu se země stále ještě potýká. Jedná se např. o nestabilní politickou situaci či dlouhodobý odliv obyvatelstva.[70]

Batumi rozkládá se na jihozápadě země při Černém moři

Podnebí je silně ovlivněno složitým geomorfologickým členěním krajiny. V údolích je teplé subtropické podnebí s vysokým podílem srážek, které mohou dosahovat od 1 000 až k 2 500 mm. Teplé podnebí umožňuje pěstovat celou řadu teplomilných plodin jako jsou citrusy či čajovník. Směrem na východ země klesá podíl srážek a oblasti jsou zde více suché. Začíná zde převládat kontinentální podnebí. V oblasti povodí řeky Rioni a Kury jsou typické mrazivé zimy a teplá léta. Průměrná teplota v Tbilisi se pohybuje okolo 1 °C v lednu a 24 °C v červenci.[55]

Vzhledem k různorodosti krajiny a malé zeměpisné šířce obývá Gruzii na 1000 druhů obratlovců, z toho 360 druhů ptáků (4 druhy supů, 11 druhů orlů), 160 druhů ryb, 48 druhů plazů a 11 druhů obojživelníků. Lesy jsou obývány několika druhy masožravců jako je vlk, rys, šakal obecný, hyena žíhaná, kočka divoká a několik jedinců levharta perského (Panthera pardus ciscaucasica). Z ostatní velké zvěře je to medvěd hnědý, jelen lesní, srnec obecný, kamzík, prase divoké, koza bezoárová. Endemicky je zde domovem kozorožec kavkazský, kozorožec dagestánský a tetřívek kavkazský (Tetrao mlokosieviczi). Z dravců jsou rozšířeni orel skalní a orlosup bradatý. Bažant obecný byl jako původní endemický pták z Gruzie uměle rozšířen do celého světa. Počet rozšířených bezobratlých druhů je též velmi rozsáhlý a jejich soupis představuje rozsáhlé hledání napříč rozsáhlou literaturou. Jen známí pavouci čítají 501 druhů.

Lesy tvoří 44 procent povrchu země, z toho 5% činí pralesy, 40% lesů si zachovalo původní strukturu. V nižších polohách roste převážně listnatý les (dub, buk), ve vyšších polohách pak jehličnatý les (smrk a jedle, mezi nimi jedle kavkazská). Nad hranicí lesa se rozprostírají subalpské a alpské louky. Pohoří na jihu země, nížiny a transkavkazská sníženina byla dříve tvořena stepí, dnes je převážně kultivovaná.

Kraje Gruzie

Gruzie je ze správního pohledu rozčleněna do celkem dvanácti regionů, z nichž dva tvoří autonomní republiky a jeden je tvořen pouze hlavním městem Tbilisi a okolím. Ostatních devět regionů tvoří kraje (gruzínsky: მხარე, mchare).

Obě autonomní republiky Adžárie i Abcházie byly zřízeny v době sovětské vlády a jejich existence je uznána gruzínskou vládou. Abcházie je separatistickou oblastí usilující o úplnou nezávislost na Gruzii. Po roce 2008 se jí dostalo společně s dalším gruzínským územím Jižní Osetie uznání ze strany Ruska a dalších zemí (viz Mezinárodní reakce na vyhlášení nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie). Ze zákona je nejvyšším představitelem Abcházie Předseda nejvyšší rady (exilový), jenže hlavou Abcházie je de facto prezident Abcházie.

Adžárie se původně podobně jako Abcházie snažila odtrhnout od Gruzie. Když byl v roce 2004 sesazen adžarský vůdce Aslan Abašidze, Adžárie se vzdala separatismu a podřídila se centrální vládě v Tbilisi. Jejím nejvyšším představitelem je nyní Předseda vlády Adžárie.

Mchare v dnešní podobě existují na základě prezidentských dekretů z let 1994 až 1996, do jejich čel hlava státu dosazovala státní komisionáře (gruzínsky: სახელმწიფო რწმუნებული), zkráceně guvernéry. Krajské uspořádání existovalo dříve, ale bylo z důvodu předešlých konfliktů s odštěpeneckými republikami prakticky nefunkční.

Problematickou oblastí je území separatistické Jižní Osetie, bývalé Jihoosetské autonomní oblasti. Ta se rozkládá ve značné části kraje Šida Kartli a na malých příhraničních částech okolních krajů. Problém vznikl na konci sovětské éry, kdy Jižní Osetie požadovala širší autonomii a změnu statutu na autonomní republiku (jako Adžárie a Abcházie). Ještě před rozpadem SSSR ale gruzínské vedení Jihoosetinskou AO zcela zrušilo a území začlenilo do státu jako běžné rajóny. V reakci na tento krok představitelé Jižní Osetie vyhlásili 11. listopadu 1991 samostatnou republiku, kterou Gruzie a většina světa neuznává.

Mapa k tabulce

Letiště Tbilisi

Celková délka silnic v Gruzii (bez Ruskem okupovaných území) je 21 110 kilometrů. Gruzie má zatím jednu dálnici S1, která spojuje východ se západem země.

Gruzie má 1576 kilometrů železničních tratí. V roce 2017 byla otevřena důležitá trať Kars–Tbilisi–Baku, která zajišťuje export důležitých komodit, zhusta energetických, ze sousedního Ázerbájdžánu do Evropské unie, na Ukrajinu a do Turecka.[83] Osobní železniční dopravu zajišťuje státní dopravce, nákladní doprava je provozována soukromníky.

Gruzie má v současnosti čtyři mezinárodní letiště, z nichž zdaleka největší je mezinárodní letiště Tbilisi, kde sídlí národní letecký dopravce Georgian Airways. V roce 2019 letiště odbavilo 3,7 miliónu cestujících za rok.

Podél gruzínského černomořského pobřeží je řada námořních přístavů, z nichž největší a nejrušnější je přístav Batumi; zatímco město samo je přímořským letoviskem, přístav je hlavním nákladním terminálem na Kavkaze a je často využíván sousedním Ázerbájdžánem jako tranzitní bod pro dodávky energií do Evropy.

Básník Šota Rustaveli

Legendárním tvůrcem zcela unikátní gruzínské abecedy je král 3. století př. n. l. Farnavaz I. Básník Šota Rustaveli je autorem raně středověkého národního eposu Muž v tygří kůži (Vepkhist'q'aosani).[92] Také středověký básník Sajať-Nova, byť Armén, napsal 35 svých básní v gruzínštině.

Velký vzmach znovu prožila gruzínská literatura v 19. století, díky národním obrozencům jako byli Ilja Čavčavadze, Važa Pšavela, Akaki Cereteli nebo Nikoloz Baratašvili, kteří gruzínskou literaturu vzkřísili. Na konci století položil základy gruzínské prózy Alexander Kazbegi. Ve 20. století byl významným autorem básník Galaktion Tabidze. Obětí Stalinových čistek 30. let se stal prozaik Micheil Džavachišvili. Bardem Velké vlastenecké války se ve 40. letech stal básník Grigol Abašidze. Jeho jmenovec, rovněž básník Irakli Abašidze se stal v 50. letech propagátorem socialistického realismu v gruzínské literatuře. V 60. letech vynikl Nodar Dumbadze, v 70. letech Othar Čiladze.

V 90. letech začal slavit úspěchy Boris Akunin (vlastním jménem Grigorij Šalvovič Čchartišvili) se svou sérií detektivních románů o Erastu Fandorinovi.[93] K nejpřekládanějším současným gruzínským autorům patří Micho Mosulišvili, jehož nejslavnějšími díly jsou román Létání bez sudu a biografický román Važa Pšavela.

Tradiční gruzínský vícehlasý zpěv byl v roce 2008 zapsán na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO.[94] V Gruzii existují tři typy polyfonie: komplexní polyfonie, která je běžná ve Svanetii, polyfonní dialog na basovém pozadí, převládající v Kachetii ve východní Gruzii, a kontrastní polyfonie se třemi částečně improvizovanými zpívanými částmi, charakteristická pro západní Gruzii. Nejslavnější z těchto písní je Čakrulo. Některé z těchto písní jsou spojeny s kultem vinné révy a mnohé pocházejí již z 8. století.

Nejznámějším gruzínským hudebním skladatelem je Gija Kančeli, který žil v Belgii.[95] Zakaria Paliašvili je autor gruzínské hymny. V Británii se prosadila folková zpěvačka Katie Melua, ve Francii klavíristka Khatia Buniatishvili, v Americe klavírista Giorgi Latsabidze.

Slavným baletním choreografem byl George Balanchine.[96] Mezinárodní věhlas si získala i baletka Nina Ananiašvili.[97]

Niko Pirosmani: Beránek boží

Patrně nejznámějším gruzínským malířem je Niko Pirosmani, představitel naivního umění. Jím byl silně ovlivněn například Lado Gudiašvili. Nejznámější gruzínskou fotografkou je pak patrně Salome Vatzadze tvořící zejména v New Yorku. Významným sochařem byl Zurab Cereteli, byť přijal spíše ruskou identitu.

V sovětském filmu se prosadili filmoví režiséři Tengiz Abuladze, Vachtang Kikabidze, Georgij Danělija nebo Michail Kalatozov, tvůrce slavného snímku Jeřábi táhnou, který vyhrál v roce 1958 Zlatou palmu na festivalu v Cannes. V 60. letech vnesl do sovětské kinematografie nový vítr režisér Marlen Chucijev (zejm. Je mi 20 let a Červencový déšť), sovětské úřady ho nicméně přinutily se v 70. letech umělecky odmlčet. V éře samostatnosti po roce 1991 patří k nejvýraznějším filmařům Nana Jorjadze, jejíž film Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře, s Pierrem Richardem v hlavní roli, se roku 1997 stal prvním gruzínským snímkem nominovaným na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Tento úspěch dokázal zopakovat v roce 2015 Zaza Urušadze se svým filmem Mandarinky.[98] Ve Francii působil režisér Otar Ioseliani.[99] Jako múza arménského režiséra Sergeje Paradžanova (jinak rodáka z Tbilisi) proslula gruzínská herečka Sofiko Čiaureliová (zejm. Barva granátového jablka). Mimořádné popularity dosáhla také Leila Abašidze, zvaná někdy "sovětská Mary Pickfordová".[100] Herec Micheil Gelovani proslul svými ztvárněními Stalina, hrál ho v patnácti sovětských filmech.

Čurčchela

Gruzínská kuchyně je známá tím, že hojně používá vlašské ořechy.[101] Ořechy na provázku namočené ve směsi vinné šťávy a mouky se nazývají čurčchela.[102] Vlašské ořechy se přidávají i do fazolového pokrmu zvaného lobio. Oblíbené jsou v Gruzii také kuličky ze zeleniny a vlašských ořechů zvané pkhali. Gruzínskou specialitou je také chačapuri, jakási miska z těsta plněná sýrem a vajíčkem. Nejoblíbenějšími polévkami jsou chaš a charčo, která je specifická tím, že se do ní přidává pasta tkemali. Ta se připravuje z alyči, což jsou plody myrobalánu. Často se jí ochucuje také šašlik, kavkazská verze kebabu, která je v Gruzii oblíbená stejně jako na celém Kavkaze. Kromě tkemali je originálním místním dochucovadlem adžika, kořenící směs obsahující česnek, koriandr, papriku, chmeli-suneli, kopr a sumah. V Gruzii se vyrábí přes 250 druhů sýra. Mezi nejznámější patří rychle zrající sýr nakládaný do slaného láku zvaný sulguni, tradiční sýr niťovité struktury tenili nebo horský sýr guda.[103][104] Mezi populární nealkoholické nápoje patří tarchun. Velkou tradici má gruzínské vinařství, prastará metoda přípravy gruzínského vína byla zapsána do seznamu nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO.[105] Legendární jsou gruzínské koňaky alias "gruziňáky". Pravý gruziňák se nevyrábí z obilného lihu, ale z tradičních odrůd hroznového vína.[106]

Vzpěrač Laša Talachadze v Riu 2016

Na olympijských hrách je samostatná Gruzie úspěšná především v bojových a silových sportech. Zlatou olympijskou medaili v judu získal Laša Šavdatuašvili, Zurab Zviadauri, Irakli Cirekidze a Laša Bekauri, v zápase Vladimer Chinčegašvili, Manučar Kvirkvelia a Revaz Mindorašvili. Zlato vybojovali i dva vzpěrači, roku 2004 Giorgi Asanidze a v roce 2016 Laša Talachadze.[107] Ten svůj triumf na hrách v Tokiu roku 2021 zopakoval, navíc v novém světovém rekordu.[108] Ještě v časech Sovětského svazu zlato ze závodu ve skoku vysokém přivezl z římské olympiády Robert Šavlakadze, legendární trojskokan Viktor Sanějev sesbíral dokonce tři olympijská zlata.

Gruzínská úspěšnost v zápase na OH není náhodná, zápas má v Gruzii starou tradici a mnozí historikové se domnívají, že klasický řecko-římský zápas byl v časech Římského impéria ovlivněn řadou gruzínských prvků, s nimiž se římští kolonizátoři v Ibérii setkali.

V zemi je také dosti populární basketbal, řada hráčů se prosadila ve významných ligách, např. Tornike Šengelia, Nikoloz Ckitišvili a zvláště Zaza Pačulija, dvojnásobný vítěz severoamerické NBA s Golden State Warriors.[109] Již za časů Sovětského svazu byla řada jeho reprezentantů v košíkové Gruzínci – trojnásobný mistr Evropy Otar Korkia či olympijští vítězi Micheil Korkia a Zurab Sakandelidze. Dinamo Tbilisi vyhrálo v roce 1962 nejprestižnější klubovou basketbalovou soutěž Evropy, tehdejší Pohár mistrů.

Ve fotbale samostatná Gruzie zatím výraznějšího úspěchu nedosáhla. Ale v 60. až 80. letech měla silnou fotbalovou generaci, která se prosadila v dresu SSSR a také na klubové úrovni – Dinamo Tbilisi vyhrálo v sezóně 1980/1981 Pohár vítězů pohárů. K největším osobnostem této generace patřil Alexandr Čivadze (nejlepší fotbalista SSSR roku 1980), Ramaz Šengelia (nejlepší fotbalista SSSR 1978 a 1981), Micheil Meschi, Slava Metreveli a Givi Čocheli (všichni tři mistři Evropy 1960), Revaz Dzodzuašvili (stříbro z mistrovství Evropy 1972) či Murtaz Churcilava, který byl roku 2003 vyhlášen nejlepším gruzínským fotbalistou posledních padesáti let.

Legendárním šachistou byl Tigran Petrosjan.[110] Finalistou Wimbledonu byl tenista Alex Metreveli, zisk titulu mu zhatil v roce 1973 Jan Kodeš.

Populární je v zemi také rugby. Místní lidovou hrou podobnou rugby je lelo burti.

Významným raně křesťanským filozofem a tvůrcem křesťanského novoplatonismu byl Petr Iberský.[111] K nejznámějším moderním gruzínským vědcům patří kontroverzní lingvista Nikolaj Marr.[112] Mnohem uznávanější je dnes ovšem historik a lingvista Ivane Džavachišvili, který sehrál roli i v pokusu o zisk samostatnosti Gruzie po první světové válce.[113] Tbiliská univerzita dnes nese Džavachišviliho jméno.[114] Tamaz V. Gamkrelidze byl významným lingvistou a orientalistou, prezidentem Gruzínské akademie věd v letech 2005–2013. Nejuznávanějším gruzínským matematikem byl Ilia Vekua.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Georgien#Flora und Fauna na německé Wikipedii.

• V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Грузинская советская социалистическая республика, Внутренние воды“.

• Gagra
• Administrativní dělení Gruzie
• Seznam měst v Gruzii
• Abcházie
• Jižní Osetie
• Adžárie
• Válka v Jižní Osetii (2008)
• Růžová revoluce
• Barevné revoluce

• Galerie Gruzie na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Gruzie v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Gruzie na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Gruzie ve Wikislovníku
• Kategorie Gruzie ve Wikizprávách
• Pořad Českého rozhlasu Plus Muž, který zbavil Evropu rovnováhy strachu, podrobně se zabývá okolnostmi politického vzestupu i působení gruzínského politika Eduarda Ševardnadzeho v Gruzii.
• Georgia TVNews (anglicky)(německy)(rusky)(gruzínsky)
• Georgia – Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
• Georgia (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Georgia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-20. (anglicky)
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Georgia [online]. U.S. Department of State, 2011-01-28 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-08-20. (anglicky)
• CIA. The World Factbook – Georgia [online]. Rev. 2011-07-05 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-14. (anglicky)
• Zastupitelský úřad ČR v Tbilisi. Souhrnná teritoriální informace: Gruzie [online]. Businessinfo.cz, 2009-11-07 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky)
• DJIBLADZE, Mikhail Leonidovich, a kol. Georgia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)