Pierre Richard

Původně studoval kurzy dramatického herectví u Jeana Vilara a Charlese Dullina, ztvárnil i několik vážných rolí, například v Divadle Bruyère. Brzy ho však zlákal kabaret. "Kabaret je čistá a upřímná věc. Vaším jediným ředitelem je publikum. Když se směje, jste přijat. Když ne, máte padáka," vysvětlil později své rozhodnutí.[1]

Vystupoval poté v řadě kabaretů v pařížské Latinské čtvrti - v L’Écluse, v Galerii 55, v Cheval d'or, v Bobinu, často spolu s Jeanem Yannem, Jacquesem Fabbrim, Jacquesem Dufilhem či Victorem Lanouxem, v Bobinu pak po boku šansoniéra Georgese Brassense.

V 60. letech si jeho skečů povšimli televizní tvůrci a byl pozván do televizních varieté Jean Christopha Avertyho, Pierra Koralnika či Jacquese Roziera[1], s nímž později natočil i film Les Naufragés de l'île de la Tortue.[2]

Na festivalu v Cannes roku 1996

V televizi si ho vyhlédl Yves Robert a svěřil mu první větší filmovou roli ve filmu Alexandre le bienheureux. Zde měl Richard ztvárnit roli obyčejného parašutisty, ale Yves Robert se nechal přesvědčit, aby Richarda nechal parašutistu zahrát jako poněkud pomateného a popleteného. Velmi se jeho pojetím pobavil a odhalil jeho obrovský komický potenciál pro film. Přesvědčil ho, ať připraví filmový scénář, kde by richardovský popleta dostal maximální prostor, a slíbil, že film zprodukuje. Richard stvořil postavu, v níž se snažil uctít svůj velký vzor - Charlieho Chaplina - ale do níž vložil i něco osobitého. Tak vznikl roku 1970 film Roztržitý (Le Distrait) a jeho ústřední postava ztřeštěného reklamního tvůrce Pierra Malaqueta, kterou pak Pierre Richard varioval ve svých dalších snímcích 70. let.

Pierre Richard využil Robertova produkčního zázemí (Yves Robert má ve filmu i cameo roli, Pierrova strýčka) a svůj první velký film i režíroval (krom toho, že napsal scénář a ztvárnil hlavní roli). Využil hodně postupů klasické grotesky a kabaretní klauniády. Šťastnou ruku měl, když ke spolupráci přizval hudebního skladatele Vladimira Cosmu, který jeho komiku podtrhl nezaměnitelnými hudebními motivy - tato spolupráce vydržela léta a Cosma napsal hudbu k většině Richardových komedií. Přestože snímek nebyl typicky "filmový", měl obrovský úspěch, jen ve Francii ho zhlédlo 1 424 216 diváků a neznámý začátečník Pierre Richard se stal přes noc miláčkem Francie.

Film Richarda zcela pohltil. Po úspěchu Roztržitého se rozhodl natočit další film znovu sám, ve stejném produkčním týmu Yvese Roberta. Chtěl však, aby snímek působil tentokrát více filmově a méně divadelně. Život plný malérů (Les Malheurs d'Alfred) představil znovu typického richardovského smolaře, ale Richard po něm chtěl tentokrát více než čistou komiku, již nechtěl "gag pro gag", ale žádal "naivitu, která by odhalovala absurditu světa, v němž žijeme" - konkrétně snímek parodoval svět televizní zábavy a velkou show, která byla tehdy ve Francii v módě (zhruba na způsob Her bez hranic či českého cyklu Dva z jednoho města z 80. let). Film byl také založen na napětí mezi Pařížany a zbytkem Francie, proto nebyl tolik přenosný přes hranice jako některé jiné klasické "richardovky".

Pravý opak platil u dalšího Richardova filmu, rovněž z roku 1972, kde se režie znovu ujal Yves Robert a scénář napsal Francis Veber. Oba ubrali ze živelné komiky Pierra Richarda, ale přidali parodii špionážních filmů, což zafungovalo na nejširší publikum - Velký blondýn s černou botou (Le Grand Blond avec une chaussure noire) z Richarda udělal mezinárodní hvězdu. Ve snímku již hrála řada hvězd francouzského filmu, v čele s Jeanem Rochefortem, a Richard se k nim definitivně přiřadil. Zajímavostí je, že Robert chtěl do hlavní role původně obsadit komika Claude Riche, ale Francis Veber přesvědčil režiséra, aby vsadil na Richarda. Právě Veber pak sehrál v Richardově kariéře důležitou roli, když režíroval řadu jeho pozdějších slavných filmů.

François Perrin, seriózní muzikant, který se omylem a zcela proti svému naturelu dostane do osidel francouzských tajných služeb, se vrátil ještě několikrát: jednak ve volném pokračování Návrat velkého blondýna (Le Retour du grand blond) z roku 1974, a potom v několika dalších filmech se postava jmenovala stejně (byť charakter se mírně lišil). Richard takto postupoval často, také jméno François Pignon se objevuje ve více filmech, ač nejde o stejné postavy.

Ve zralém věku

Po Blondýnovi, kde musel svou původní dravou komiku trochu zkrotit a upozadit, se Richard rozhodl natočit komedii ve svém původním ztřeštěném stylu - Hořčice mi stoupá do nosu (La Moutarde me monte au nez). Na tomto filmu prvně spolupracoval s legendárním režisérem Claudem Zidim, který se v té době proslavil komediemi se skupinou Les Charlots. Zidi pochopil, jak účinné může být spojení richardovského nešiky s určitou romantickou linií. V "Hořčici" proto hrdina usiluje o srdce Jane Birkinové, ve Francii velmi populární anglické herečky (mimo jiné díky jejímu partnerství se zpěvákem a hercem Serge Gainsbourgem).

Tento model Richard a Zidi zopakovali rok poté v Náhradníkovi (La Course à l'échalote), znovu s Jane Birkinovou, a ve vlastní režii ho Pierre Richard vytěžil na maximum ve filmu Jsem nesmělý, ale léčím se (Je suis timide mais je me soigne), kde jako bankovní úředníček Pierre Renaud (i toto jméno použil Richard ve více filmech) usiluje tentokrát o Mimi Coutelierovou.

Richard však chtěl od svých hrdinů i více než komerční úspěch. Od Života plného malérů se pokoušel do svých filmů dostat i sociálně-kritický tón. Roku 1973 se poprvé o tvrdší satiru pokusil ve filmu Nevím nic, řeknu všechno (Je sais rien, mais je dirai tout), kde chtěl poukázat na pokrytectví a lži zbrojního průmyslu. Ve snímku Uvidíme vše (On aura tout vu) se rozhodl prozkoumat ledví jiného pochybného byznysu - pornografického.

Tuto linii své tvorby však dovedl ke skutečně funkčnímu tvaru až pod vedením Francise Vebera ve snímku Hračka (Le Jouet) z roku 1976. Ač šlo o první Veberův režijní pokus, vznikl jeden z nejuznávanějších Richardových filmů. Richard upozadil svou dravou komiku, sloužil příběhu, a do popředí vystoupila myšlenka - film zkoumal, jak bohatství mění charakter jeho nositele, ovšem i těch "dole", kteří jsou ochotni se prodávat do služeb bohatých a popřít svou lidskou podstatu.

Pierre Richard přebírá roku 2006 Césara za celoživotní dílo

Sedmdesátá léta pak uzavřel dvěma klasickými "potrhlými" komediemi pod vedením slavného režiséra Gérarda Ouryho - Útěkem (La Carapat) a Ránou deštníkem (Le Coup du parapluie). Přitom však cítil, že jak potenciál klasické ztřeštěnosti, tak sociální kritiky, vyčerpal. Na prahu 80. let tak stál před nutností svůj rejstřík obohatit, posunout se někam dál. "Moje kariéra mířila nutně ke komice, která vyvolá emoci, při níž je možno se smát i plakat," komentoval tento svůj posun. Ve spolupráci s Francisem Veberem našel i praktické řešení, jak nový koncept naplnit: partnerství s "drsňákem" francouzského filmu Gérardem Depardieuem, jehož sláva přetekla i za oceán a otevřela i Richardovi cestu k americkému publiku. V 80. letech spolu Richard a Depardieu natočili pod Veberovým vedením tři filmy, které se všechny staly trháky: Kopyto (La Chèvre), Otec a otec (Les Compères) a Uprchlíci (Les Fugitives).

V Kopytu Richard ještě použil svůj klasický repertoár poplety a klauna, a Depardieu mu sloužil jako chladná stěna, na níž budou klaunské kontury dobře vidět. V Otec a otec se však začala psychologie obou postav prohlubovat, Richard zjemnil svůj přístup a Depardieu získal více prostoru. Vrcholem tohoto zjemňování se stali Uprchlíci, kde se již třeskutý humor snoubí s hlubokou lidskostí, a film konečně dokonale naplňuje základní Richardův cíl 80. let: pobavit i dojmout současně. Filmy s Depardieuem byly také zdaleka komerčně nejúspěšnější v Richardově kariéře - dohromady na ně jen ve Francii přišlo do kina přes 16 milionů diváků.

Dekádu Richard nicméně uzavřel klasickou situační komedií Nalevo od výtahu (À gauche en sortant de l'ascenseur), v níž se vrátil spíše k divadelní poetice (film se ostatně celý odehrává v jediné lokaci). Tím se účet "klasických richardovek" uzavřel. Spolu s osmdesátými lety ukončil Richard i své příspěvky do zlatého fondu francouzského i světového filmového humoru. Jeho pozdější tvorba se přesunula spíše k vážnější a dramatičtější poloze, filmy nicméně většinou nezaznamenaly takový komerční úspěch. Za roli ve francouzsko-gruzínském filmu Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře (Les Mille et Une Recettes du cuisinier amoureux) z roku 1997 však kupříkladu získal Křišťálový glóbus za nejlepší mužský herecký výkon na Filmovém festivalu v Karlových Varech.[3]

Richardovy filmy byly přijímány v různých kulturních okruzích různě. V anglosaských zemích byly méně populární než například ve střední Evropě, což dokazuje hodnocení na nejpopulárnějších filmových databázích. V různých kulturních okruzích také uspěly různé jeho filmy: Zatímco na spíše anglosaské databázi Internet movie database jsou nejvýše hodnoceny trochu vážnější Hračka, dvojice špiónských parodií s velkým blondýnem a snímky ve dvojici s Gérardem Depardieuem, na českých databázích bodují i snímky s typicky ztřeštěným richardovským hrdinou (Roztržitý, Hořčice mi stoupá do nosu, Jsem nesmělý, ale léčím se). Na největší francouzské databázi Allo cine je to podobné, bodují tam ovšem i snímky, které nejsou v Česku ani v anglosaském světě tolik populární (Útěk, Všechno uvidíme, Mrak v zubech). Filmy Kopyto, Roztržitý, Otec a otec, Uprchlíci, Velký blondýn s černou botou a Jsem nesmělý, ale léčím se jsou ovšem v první richardovské desítce největší světové, francouzské i dvou největších českých internetových filmových databázích.

• Pierre Richard pochází ze šlechtické rodiny de Faillis, která se nesnadno smiřovala s tím, že si zvolil povolání komika. "Vyrůstal jsem v prostředí, v němž něco takového vůbec nepřipadá v úvahu, a svůj zájem o hereckou profesi jsem musel draze vykoupit. Na dlouhou dobu jsem se dokonce s částí rodiny rozešel ve zlém. Vůbec mě nepochopili a navíc o mě měli strach. Mysleli si, že ze mě bude chudák a že budu celý život třít bídu. Trvalo deset, patnáct let, než si moje jméno přečetli na plakátech. Teprve pak si přestali dělat starost," řekl k tomu Richard.[4]
• Ve filmu Hračka hraje Richard novináře z nižší vrstvy, který se potkává s rozmazleným malým chlapcem z bohaté rodiny, jemuž otec pořídí, co si přeje. Gerard Depardieu, sám pocházející z dělnického prostředí, rád žertoval o tom, že právě takto v dětství vychovávali samotného Richarda.[4]
• V 70. a 80. letech Pierre Richard vůbec netušil, že jsou jeho filmy promítány i za železnou oponou, a že jsou zde tak populární.[5]
• Roku 2007 natočila česká zpěvačka působící ve Francii Iva Frühlingová s Pierrem Richardem duet La Chanson de Pierre.[6]

Venkovskou usedlost zakoupil slavný herec a režisér roku 1978 u městečka Gruissan, jež je ve vinařském regionu Languedoc, Corbieres.
Původních 12 ha vinic bylo jen velmi obtížně rozšířeno na současných 20 ha v zařazení AOC při roční produkci 80 000 lahví. Díky středomořskému podnebí a snaze o zachování maximálního podílu ručních prací vznikají vína, jež jsou odborníky řazena mezi nejlepší Corbières na trhu. Vinařství Pierra Richarda pravidelně získává ocenění doma i v zahraničí a je držitelem několika prestižních zlatých medailí z Paříže.
V Čechách je Pierre Richard patronem restaurace Mon Rouge Pif, která nese název po jeho prvním vínu.[7]

Má syna Christopha De Fayse.