De facto

De facto technické standardy jsou takové, které jsou jako standardy uznávány, přestože nemusely být formálně schváleny jako závazné normy. Důvodů pro jejich (všeobecnou) akceptaci může být více: tradice, tržní dominance, přijetí významnými společnosti nebo určitou komunitou. Velmi dobrým příkladem de facto technických standardů je série dokumentů Request for Comments (RFC), které specifikují všechny základní protokoly používané na Internetu – např. široce používaný HTTP protokol, který slouží pro přenos webových stránek a dalších dat.

Toto pragmatické a neformální řešení vydávání standardů formou RFC, sestavovaných jednotlivci či malými skupinami na základě praktických zkušeností má mnohé výhody oproti formálnějším procesům standardizačních komisí u úřadů typu ISO. Lze konstatovat, že právě pružné a mnohem rychlejší vydávání těchto de facto standardů jako RFC (a v případě potřeby vydání aktualizace formou dalšího RFC) zásadně pomohlo rozšíření Internetu do dnešních celosvětových rozměrů. Důležitým faktorem je i to, že všechna RFC vždy byla volně ke stažení, zatímco za texty mnohých norem oficiálních institucí jako je ISO je nutné platit. Ještě je vhodné uvést, že od roku 1969 do dubna 2022 bylo vydáno přes 9200 RFC dokumentů, ale jen malá část z nich jsou de facto standardy, případně jsou označeny jako Best Current Practice, což je v praxi podobné (mezi další typy RFC patří informační, experimentální či historické).[1]

I v případě norem vydávaných oficiálními normotvornými institucemi může být jejich dodržování či využívání dobrovolné (např. firma se rozhodne, zde bude implementovat systém řízení jakosti podle norem z řady ISO 9000, a poté může požádat o získání certifikátu). V jiných případech je dodržování těchto norem povinné, což je vynucováno státem pomocí právních a jiných opatření, a děje se zejména v situacích, kde je důležité z hlediska zdraví a bezpečnosti občanů státu.

Řada států, např. Austrálie, Japonsko, Mexiko nebo USA, mají de facto úřední jazyk (nazývaný též státní jazyk), přestože de iure takovýto jazyk není stanoven. Zajímavým případem je i Spojené království Velké Británie a Severního Irska, které jako celek nemá žádný oficiální úřední jazyk, ale od roku 2011 byla velština stanovena jako úřední jazyk pro území Walesu, vedle angličtiny, která je de facto úřední jazyk pro celé území Spojeného království.

Další státy mají oficiální (de iure) úřední jazyk a k tomu navíc další de facto úřední jazyk nebo jazyky. V Libanonu a Maroku je oficiálním úředním jazykem arabština, ale druhým de facto úředním jazykem je francouzština. Na Novém Zélandu jsou dva oficiální úřední jazyky (maorština a novozélandský znakový jazyk), ale angličtina je de facto třetím úředním jazykem.

Ruština byla de facto úředním jazykem nejen centrální vlády, ale ve velké míře i všech svazových republik bývalého Sovětského svazu, ale nebylo to nikde oficiálně deklarováno. To se stalo až po přijetí zákona v roce 1990, ruština se tak na krátkou dobu (do rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991) stala jediným, de iure úředním jazykem.[2]

V Argentině opakovaně došlo k situaci, kdy vládu v zemi de facto převzala armáda. Stalo se tak v letech 1930–1932, 1943–1946, 1955–1958, 1966–1973 a 1976–1983, přičemž v posledním případě vojenská junta navíc de facto kompletně ovládala všechny mocenské složky země (moc patřící prezidentovi, moc výkonnou i zákonodárnou) a systematicky likvidovala své politické oponenty. Během této vlády vojenské junty a tzv. operace Kondor zmizelo beze stopy až kolem 50 tisíc Argentinců.[3]

S jiným případem de facto vládce země se často setkáváme v monarchiích. Označuje se tak situace, kdy formálně vládne král, ale daná osoba má větší až téměř úplnou faktickou moc. Jako příklady takových osob lze uvést např. kardinála Richelieu (král Ludvík XIII.) nebo Alexandra Menšikova, který se snažil svou moc udržet i po smrti Kateřiny I., na trůn prosadil nezletilého Petra II. a sám sebe učinil jeho poručníkem.

Termín de facto hlava státu je někdy používán v případě zemí jako je Austrálie nebo Kanada (obecně u zemí patřících do Společenství národů). De iure je hlavou všech těchto států britský panovník. (V současně době královna Alžběta II.; dne 20. 4. 2018 bylo rozhodnuto že ji v této funkci – která na rozdíl od vladařských titulů není automaticky dědičná – nahradí po její smrti princ Charles.)[4] V případě Austrálie ji na federální úrovni zastupuje generální guvernér Austrálie a dále guvernéři jednotlivých států. Rovněž v případě Kanady je zástupcem královny generální guvernér, u dalších zemí Společenství národů se tato funkce může nazývat jinak.

De facto hranice země je taková hranice, kterou si je daná země schopná vynutit a případně ubránit proti nárokům jiných zemí na toto teritorium. Jako příklad de facto hranice země lze uvést tzv. Durandovu linii, což je označení pro faktickou afghánsko-pákinstánskou hranici, i když Afghánistán vícekrát prohlásil, že Durandova linie mu byla vnucena a po několik desetiletí její platnost opakovaně zpochybňoval. Rovněž Paštúnské kmeny, jejichž území tato linie uměle rozdělila, její existenci neuznávají.[5]

De facto hranice rovněž může existovat také v řídce osídlených oblastech, kde hranice nikdy nebyla oficiálně dohodnuta a v terénu přesně vyznačena (vyměřena). Stejný situace může existovat i v případě hranic mezi jednotlivými státy federace, provinciemi nebo jinými částmi státu.

Termín de facto válečný stav se používá pro různé konflikty zejména ve dvacátém století, kdy dva nebo více států jsou de facto v ozbrojeném konfliktu, ale de iure válečný stav nebyl vyhlášen. Ve 21. století k tomu navíc přibyla skutečnost, že na konfliktu se někdy výrazně podílí subjekty, které nejsou státy, a tudíž oficiálně (de iure) ani válku jinému státu vyhlásit nemohou.

De facto monopol (případně oligopol) označuje stav v ekonomice, kdy konkurence je sice formálně možná, ale de facto na trhu tak dominuje jeden nebo několik málo subjektů, že žádné další subjekty nejsou reálně schopné konkurovat, často dokonce nejsou schopné ani přežít. Vlády státu se tyto situaci snaží ovlivnit tzv. antimonopolními zákony (případně dalšími právními, regulačními nebo ekonomickými opatřeními).

De facto technologie je takový systém, kdy duševní vlastnictví a související know-how je ve (výhradním) držení určitého soukromého subjektu a obvykle pouze vlastník této technologie vyrábí (je schopen vyrábět) příslušná zařízení. Standardní technologie se skládá z takových systémů, jejichž specifikace byly zveřejněny alespoň do takové míry, že kdokoli může vyrábět příslušná zařízení využívající tyto technologie. Jako příklad z oblastí mobilních telefonů a mobilních technologii lze uvést, že CDMA1X byla de facto technologie, zatímco GSM je standardní technologie.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku De facto na anglické Wikipedii.

• Request for Comments: formou RFC jsou (mimo jiné) definovány všechny důležité protokoly Internetu (jsou de facto technické standardy)
• Úřední jazyk

• Slovníkové heslo de facto ve Wikislovníku