Tamara Gruzínská

Tamara byla starší dcerou gruzínského krále Jiřího III. (vládl 1156–1184) a královny Guranduchty. Jiří III. Tamaru učinil spoluvládkyní a svou nástupkyní roku 1178, aby se po jeho smrti předešlo dynastickým sporům a válkám o trůn. Tamara se ujala samostatné vlády roku 1184 po smrti svého otce. Na znamení své suverenity se nechala titulovat jako král a v gruzínských spisech je popisována jako Král Tara (Tamar Mepe).

Tamara vyobrazená na fresce ve Vardzijském klášteře

S Tamařiným nástupem na trůn klika vedená ministrem financí Kutlu Arslanem požadovala, aby moc panovníka byla omezena zákonodárným sborem, čili karavi. V reakci na královnino zamítnutí tohoto požadavku a zatčení Kutlu Arslana opozice vyvolala vzpouru a vytáhla ke královskému paláci. Tamara s povstalci vyjednávala, propustila jejich vůdce Arslana, ale v karavi mu přenechala jen velmi omezení pravomoci.[2]

Roku 1185 skupina gruzínských šlechticů královně Tamaře vyjednala sňatek s ruským knížetem Jurujem Bogoljubskim (v Gruzii jako král znám pod jménem Jiří Ruský).[3] Královna se však brzy ve svém novém manželovi zklamala, neboť Jurij se často choval nemorálně a měl problémy s pitím. Roku 1187 Tamara nechala manželství anulovat a dalšího manžela si tentokrát vybrala sama. Novým gruzínským králem se tak stal osetský kníže David Soslan, rovněž příslušník dynastie Bagrationiů. Svatba Tamary a knížete Davida proběhla roku 1188.[1] Davidův titul gruzínského krále byl spíše čestný, faktickou moc i nadále Tamara, která se stále nechala titulovat králem králů a královnou královen. Tamařin bývalý manžel Jurij se však nehodlal smířit s porážkou a spojil se s mocnou skupinou šlechticů, s jejichž pomocí roku 1191 vyvolal dvě neúspěšná povstání s cílem uzurpovat moc.[4]

Poté, co se v Gruzii bouřlivá situace mocenských zápasů a politické nestability uklidnila, oživila královna Tamara výbojnou zahraniční politiku, kterou zaujímal Jiří III. a zaútočila na sousední muslimská území seldžuckých vládců. Sama královna se aktivně angažovala ve vojenských záležitostech a vedení vojska. Roku 1193 vtrhla gruzínská armáda do Bardavu a poté následoval triumfální návrat zpět do Gruzie. Další tažení bylo namířeno proti tureckému městu Erzurum.[3]

Vyobrazení královny Tamary a krále Davida

Tímto agresivním přístupem si Gruzínské království nadělalo řadu nepřátel. Ázerbájdžánský atabeg převzal velení nad spojenými armádami proti-gruzínské koalice. Bitva se odehrála poblíž Šamkoru roku 1195 a skončila vítězstvím gruzínských oddílů.[1] Gruzínci vítězstvím získali značnou kořist a množství zajatců, včetně chalífovy standarty, která byla královnou darována ikoně Panně Marii v klášteře Chachuli. Gruzínci převzali kontrolu nad městem Šamkor a přilehlým okolím, které se dostali do správy Tamařini vazalové. Od Šamkoru se Tamarčina armáda dala na pochod ke Gandže.[3]

Úspěchy Tamařiných vojsk na poli válečném silně znepokojily další sousední muslimské vládce, obzvláště sultána Rukn ad-Dína, vládce menšího tureckého státu v Anatolii. Rukn ad-Díny se začal připravovat na válku, aby se pokusil ukončit éru vítězství křesťanských ortodoxních Gruzínců v bojích s muslimy. Rozhodující bitva se odehrála u Basianu roku 1203, navzdory obrovské turecké armádě, gruzínská vojska pod velením krále Davida Soslana vydobyla slavného vítězství.[5]

Za vlády královny Tamary Gruzínské království dosáhlo svého politického, kulturního, ekonomického vrcholu. V letech 1201–1203 Gruzínci obsadili hlavní města arménského království Ani a Dvin. Roku 1204 gruzínská armáda obsadila město Kars.[3]

Roku 1204, poté, co evropská vojska čtvrté křížové výpravy dobyla hlavní město Byzantské říše Konstantinopolis, královna Tamara pomáhala Řekům založit jeden z nástupnických řeckých států na černomořském pobřeží – Trapezuntské císařství.[2] Obyvatelstvo Trapezunstkého císařství bylo osídleno kromě Řeků, uprchlých z Konstantinopole před evropskými křižáky, také příslušníky gruzínských kmenů. Prvním trapezuntským císařem se stal Alexios I. z dynastie Komnenovců, který byl Tamařiným synovcem.

V letech 1208–1209 Gruzínci vytáhli na jih do Anatolie a severní Persie, kterou Tamařina vojska vydrancovala.[1] V červnu roku 1212 vypukla v Gruzii další vzpoura, tentokrát povstali horalové z východních provincií země proti královnině autoritě. Tamara do povstaleckých oblastí vyslala armádu pod velením generála Ioana Mchargrdzeliho, která vzpouru na východě v srpnu 1212 rozdrtila.

Podobně jako ostatní středověcí panovníci, i královna Tamara hrála aktivní roli v podporování náboženství a kultury v zemi. Tamara sponzorovala výstavbu mnohých kostelů a klášterů, které spravovala Gruzínská ortodoxní a apoštolská církev. Roku 1213 královna Tamara Gruzínská zemřela a gruzínskou církví byla prohlášena za svatou. Jejím nástupcem na trůnu se stal její syn Jiří IV.