Saadové

Saadové byli arabští šlechtici (šarífové) žijící v Tagmadertu v údolí (vádí) řeky Dra. Svůj původ odvozovali od proroka Mohameda, přes jeho dceru Fatimu a jejího nejstaršího syna Hasana, kterého měla se svým manželem Alím. Tento vznešený původ byl akceptován po celou dobu jejich vlády a byl zpochybněn až v 17. století, ode kdy se spekuluje, že jsou spíše potomky Mohamedovy kojné Halimy pocházející z kmene Bani Sa’d.

Na přelomu 15. a 16. století začali Portugalci a Španělé budovat pevnosti zprvu na marockém pobřeží, později, když si podrobili některé místní kmeny, i ve vnitrozemí. Vládnoucí marocká dynastie Vattásovců nebyla s to tomuto pronikání zabránit. Arabsko-berberské kmeny z údolí řeky Dra byly pobouřeny expanzí Evropanů a v r. 1511 se pod vedením Saadů sjednotily a postupně si nejdříve podrobily okolní kmeny a později zničily zdejší evropské pevnosti. Po r. 1541 zůstala na atlantickém pobřeží nedobyta jediná portugalská pevnost Mazagan. Saadové pokračovali ve svém tažení a r. 1554 vyhnali Vattásovce a založili vlastní dynastii se sídlem v Marrakéši.

Bitva tří králů

Hlavním nepřítelem Saadů zůstávali Portugalci, naopak se Španělskem se spojili proti Turkům, aby uhájili středomořské pobřeží. Po porážce Turecka v bitvě u Lepanta připravili Portugalci invazi do Maroka. V r. 1578 v bitvě u Ksar el-Kébir (bitva tří králů) v marockém vnitrozemí však byli na hlavu poraženi a jejich král Šebestián I. padl.

Poté se Saadové soustředili na zabezpečení obrany proti Turkům na severu země. Reorganizovali státní správu a po jejich vzoru zavedli tituly pašů a bejů. V armádě zřídili elitní jednotky po vzoru janičářů a síla marocké armády spočívala právě v těchto jednotkách, tvořených uprchlíky z Evropy a bojovnými arabskými kmeny. Tuto sílu, odhadovanou na 40 000 mužů, vyzkoušel sultán Ahmed al-Mansúr na svém tažení na jih, přičemž v r. 1591 porazil v bitvě u Tondibi Songhajskou říši a zmocnili se jí.

Vrchol saadské dynastie netrval dlouho, po smrti sultána al-Mansúra v r. 1603 si jeho synové Maroko rozdělili a země se rozdrobila na mnoho lén. Následkem toho se od Maroka začala oddělovat okrajová území. V r. 1603 se jedna z větví Saadů usídlila ve Fésu. V letech 1609 až 1614 přijalo Maroko velké množství Morisků po jejich vyhnání ze Španělska. Zhruba 13 000 z nich se usadilo v ústí řeky Bú Regreg založilo tam korzárskou republiku stejného jména (známou též jako republika Salé), která později (1627-1668) proslula mnoha výpravami do celého Atlantiku. V r. 1632 vyhlásily nezávislost Timbuktu a Gao a kočovné kmeny převzaly kontrolu nad pouští. Bouřily se jiné kmeny, např. Sanhadža, jenž v r. 1642 pod vedením Nasr al-Dina zahájil proti Maroku povstání, které ovšem skončilo neúspěchem. Odstředivé tendence daly za vznik státečkům nejrůznějšího charakteru, kromě výše uvedené republiky to byly i státy teokratické. Saadové vymřeli r. 1659, což ukončilo dlouhou válku mezi dynastiemi a různými odpadlíky. Země zůstala bez sultána a soupeření mezi jednotlivými protagonisty neustalo; mezi nimi vynikli Alawité, kteří díky svým systematickým výbojům získávali v Maroku čím dál větší moc.

• 1517 – 1540 : Ahmad al-A'radž a Muhammad aš-Šajch
• 1540 – 1557 : Muhammad aš-Šajch (sultán celého Maroka od 1554)
• 1557 – 1574 : Abdalláh el-Ghálib
• 1574 – 1576 : Muhammad al-Mutawakkil (Muhammad as-Saadí II)
• 1576 – 1578 : Abú Marwán Abdalmalik
• 1578 – 1603 : Ahmad al-Mansúr Saadí

Roku 1603 se saadská panství rozdělila na dvě části: