Francouzština
Francouzština (dříve též nazývaná franština[p 1]) je románský jazyk, je státním jazykem např. ve Francii, Belgii, Švýcarsku, Kanadě a v některých afrických zemích.
Vznik a vývoj
Původ
Prvopočátky vývoje francouzštiny jako románského jazyka jsou spojovány s postupným pronikáním římského vojevůdce Julia Caesara do Galie v letech 58 až 52 př. n. l. Vítězní Římané se ujali administrativy v zemi a úředním jazykem se stala latina (především ve formě mluvené vulgární latiny).
Původní keltský jazyk Galů přežíval i nadále, a to převážně v mluvené podobě na venkově, zčásti i v městských domácnostech.
Tento proces, který se označuje jako romanizace, probíhal od jihu země a rozdíly v nářečích lze pozorovat ještě dnes. Tzv. provençal, nářečí kraje Provence, je svou výslovností velmi podobné italštině.
Období Germánů
Germáni pronikali na galská území v pozdním starověku. Vulgární latina se postupně vytrácela a přežívala pouze ve formě latiny klasické, která se stala od roku 313 vyhlášením Ediktu milánského jediným jazykem bohoslužeb.
Země byla relativně roztříštěná a vyvíjela se místní nářečí (patois), z nichž nejvýznamnější je nářečí 'Île-de-France. Postupně se utvořily tři hlavní jazykové oblasti:
- Nářečí severu země – la langue d'oïl, označované podle toho, že ano (oui) se v tomto nářečí vyslovuje jako oïl.
- Nářečí jihu země – la langue d'oc, označované podle toho, že ano (oui) se v tomto nářečí vyslovuje jako oc. Nepatří vlastně do francouzštiny, jazykověda je považuje za samostatný románský jazyk, okcitánštinu.
- Nářečí frankoprovensálská - le francoprovençal, ve východní oblasti, v okolí měst Lyon, Ženeva a Grenoble. Nepatří vlastně do francouzštiny, jazykověda je považuje za samostatný románský jazyk, franko-provensálštinu.
Vliv germánských jazyků na francouzštinu
- Vznik tzv. h aspiré, které má vliv na vázání slov. Zatímco v germánských jazycích se hláska 'h' vyslovuje, ve francouzštině tomu tak není. Ve slovech s 'h' germánského původu nelze provádět elizi (např. le Havre /ləavʀ/, ale l'hôtel /lɔtɛl/).
- Vzniká charakteristický přízvuk francouzštiny (accent pointu), většinou na koncové slabice slova. Protože v germánských jazycích je přízvuk na první slabice, došlo k redukci výslovnosti koncových slabik u původních latinských slov. Tak např. z latinského slova TĒLA se vyvinulo francouzské 'toile' /twal/ s tzv. němým e na konci.
- V románských jazycích je přídavné jméno umístěno většinou za podstatným jménem. Díky vlivu germánských jazyků lze některá krátká přídavná jména ve francouzštině nalézt před podstatným jménem (např. un petit garçon).
Období šíření křesťanství
V roce 496 se franský král Chlodvík I. oženil s burgundskou kněžnou Klotildou a přijal i její katolickou víru. Tak se katolické křesťanství stalo oficiálním náboženstvím Franské říše. Znovu se vrátil vliv latiny, která se vyvinula do různých nářečí.
Karel Veliký a počátky francouzštiny
Ještě v období vlády Karla Velikého se nedalo mluvit o francouzštině jako takové. Jazyk, kterým se v té době mluvilo, byl složen z mnoha nářečí a souhrnně jej francouzština označuje jako la langue romaine. Karel Veliký dbal na šíření kultury a miloval klasickou latinu. Zakládal školy jak pro obyčejný lid při každé farnosti, tak školy pro vzdělance při každém klášteře, kde se vyučovalo klasické latině. (Tato tradice však po jeho smrti zanikla a mnoho škol bylo zrušeno a opuštěno.) Z Anglie si pozval mnicha Alquina, jehož úkolem bylo postarat se o znovunalezení pravidel klasické latiny. Ta se stává jediným jazykem vzdělanců a jediným psaným jazykem. Pro tyto účely vzniklo nové písmo, které se nazývá karolinská minuskula. Z karolinské minuskuly vznikla později malá písmena abecedy, kterou používáme dnes i my – nazývá se latinka. Velká písmena (majuskule) byla převzata z antických nápisů.
Po smrti Ludvíka Pobožného, syna Karla Velikého, byla země rozdělena. Mezi Ludvíkovými syny dochází k bojům o moc a Ludvík Němec a Karel Holý uzavírají alianci proti staršímu bratru Lotharovi. Za tímto účelem vzniká Štrasburská přísaha, dokument, který jako první v písemné podobě dokládá podobu staré francouzštiny (la langue romaine).
Jazyk, který díky šíření kultury vzniknul v období karolinské renesance, se ve francouzštině nazývá la langue franque nebo la langue francienne, tedy základ moderní francouzštiny.
Změny jazyka v tomto období
Obnova klasické latiny měla vliv především na slovní zásobu. Vznikala tzv. dubleta, tedy dvě slova různé pravopisné i fonetické formy, která pocházela ze stejného latinského základu. Příčinou je dvojí podoba latiny. Vulgární latina, kterou používal prostý lid, dala za vznik jednomu tvaru, vznikajícímu přirozenou cestou, a latina klasická, kterou používali učenci, dala za vznik druhému tvaru. Tato slova vznikala uměle a vyplňovala mezery ve slovní zásobě, bylo-li třeba popsat nový jev. Např. z latinského hospitalem vzniklo přirozeným vývojem hôte (hostitel) nebo hôtel (hotel) a uměle bylo vytvořeno hôpital (nemocnice).
Změny v pravopise:
- Změna souhlásky c na spřežku ch /ʃ/ (např. z latinského castelum vzniká château)
- Souhláska 's' v některých případech mizí před samohláskami, místo ní se nad samohláskou píše cirkumflex ^ (např. z latinského insula vzniká île – ostrov)
- V pravopise mizí souhláska 'l' a mění se na spřežku 'au' /o/, která se v mnoha případech už ani v latině nevyslovovala (např. z latinského auba vzniká aube - úsvit)
Francouzština ve světě
Z francouzštiny pochází velká část mezinárodních slov – 45 % slov v dnešní angličtině má francouzský (a zprostředkovaně přes francouzštinu vlastně latinský) původ.[1] Francouzština je mezinárodním diplomatickým jazykem, komunikačním jazykem EU, NATO, OSN a dalších mezinárodních organizací; po 2. světové válce je však vytlačována angličtinou a její celosvětový význam je menší (přes snahu francouzské vlády podporovat šíření jazyka v zahraničí).
Abeceda a výslovnost
Francouzština se píše latinkou s diakritickými znaménky. Písmena s diakritikou se v abecedním pořadí řadí tak, jako by diakritiku neobsahovala, tj. např. slovo mère je v abecedě mezi slovy merci a mettre.
| velká písmena | A | À |  | Æ | B | C | Ç | D | E | Ë | È | É | Ê | F | G | H | I | Ï | Î | J | K | L | M | N | O | Ô | Œ | P | Q | R | S | T | U | Ü | Ù | Û | V | W | X | Y | Ÿ | Z |
| malá písmena | a | à | â | æ | b | c | ç | d | e | ë | è | é | ê | f | g | h | i | ï | î | j | k | l | m | n | o | ô | œ | p | q | r | s | t | u | ü | ù | û | v | w | x | y | ÿ | z |
| výslovnost | a | a | a | ä | b | k/s | s | d | e | e | e | e | e | f | g/ž | – | i | i/j | i | ž | k | l | m | n | o | o | ö | p | k | r | s/z | t | ü | u | ü | ü | v | v | s/z | i/j | i/j | z |
Francouzština používá částečně spřežkový pravopis – ch [ʃ], gn [ɲ], ou [u], tch [tʃ], que [kɛ, k], gue [gɛ, g], aux [o] atd. Dále používá systém přízvuků (fr: accent), čtyři pro samohlásky a jeden pro souhlásky:
- Accent circonflexe (cirkumflex) – â, ê, î, ô, û – česky vokáň, což je obrácený háček, „stříška“. Použití vychází z historického vývoje francouzštiny, původně po takto označené samohlásce následovala souhláska „s“ (např. hostel – hôtel [ɔtɛl]).
- Accent aigu (ostrý přízvuk) – é – pozor, neznačí jako v češtině prodlouženou výslovnost. Používá se, pokud předchází ve slově vyslovenou samohlásku (např. étudiant [etydjɑ̃]).
- Accent grave (tupý přízvuk) – à, è, ù – vyslovuje se prodlouženě pouze před souhláskami či skupinami souhlásek vyslovovaných [v], [ʀ], [z], [ʒ], [vʀ] (např. père [pɛ:ʀ]). Používá se, pokud ve slově předchází nevyslovenou samohlásku, většinou tzv. němé e na konci slova (např. mère [mɛ:ʀ]).
- Tréma (dvojtečka nad samohláskou) – ë, ï, ü, ÿ – používá se ve spojení dvou hlásek, pokud chceme zachovat jejich výslovnost. Tyto hlásky by jinak fungovaly jako spřežky a jejich výslovnost by byla redukovaná toliko na jediný foném (např. maïs [mais], ale mais [mɛ]).
- C cédille (cedilla) – ç – vyslovuje se jako [s] a používá se před tzv. tvrdými samohláskami „a“, „o“ a „u“ (např. François [fʀɑ̃sła]).
Jazyk se vyznačuje silnou fonetickou redukcí slova – koncové souhlásky se většinou vůbec nevyslovují. Ve francouzštině máme i pár takových výrazů, které si spousta lidí plete, jelikož znějí skoro stejně, ale je mezi nimi zásadní rozdíl. Např. Le poisson (ryba) X Le poison(jed), nebo Le dessert (dezert) X Le désert(poušť). Ve francouzštině tedy musíme rozlišovat, kolik se ve slově píše "s", protože to pak má zásadní vliv na výslovnost.
Gramatika
Zájmena
Francouzština používá následující osobní zájmena:
| Jednotné číslo | výslovnost | Množné číslo | výslovnost | |
| 1. osoba | je | [ʒə] | nous | [nu] |
| 2. osoba | tu | [tü] | vous | [vu] |
| 3. osoba - mužský rod | il | [il] | ils | [il] |
| 3. osoba - ženský rod | elle | [el] | elles | [el] |
Číslovky
Francouzský systém číslovek je komplikovaný a nevychází zcela z desítkové soustavy. Např. číslovka „sedmdesát“ není odvozena z číslovky „sedm“, místo toho se řekne „soixante-dix“, tedy doslova „šedesát deset“. Doslovný překlad osmdesátky je „čtyři dvacítky“, 92 se řekne „čtyři dvacet dvanáct“, 99 potom dokonce „čtyři dvacet deset devět“. Tento tradiční systém se ale v některých oblastech zpravidelňuje. Výjimkou jsou čísla končící na jedničku, která se připojuje spojkou ''et'' (vingt et un).
Výrazy septante (70) a nonante (90) se používají oficiálně ve Švýcarsku a Belgii, jsou běžné také v Itálii (Val d'Aoste), Kongu a Rwandě. Huitante (80) se používá ve Švýcarsku, v některých kantonech i oficiálně.
Původ tohoto systému není jednoznačný. Může se jednat o pozůstatek historického počítání (podobně jako české pár, půltucet, tucet, veletucet, kopa). Může se ale také jednat o důvod ten, že výrazy septante (70), huitante (80) a nonante (90) zní podobně jako jiné číslovky a může dojít k záměně.
Slovesa
Systém slovesných časů je mnohem bohatší než v češtině. Francouzština rozlišuje šest minulých časů (passé composé, imparfait, plus-que-parfait, passé simple, passé antérieur a passé récent), jeden přítomný a tři budoucí (futur simple, futur antérieur a futur proche). V běžné francouzštině se však používají jen některé z nich.
Počet slov
Běžná francouzština používá asi 32 000 slov, z nichž 20 000 je vědeckého nebo cizího původu a 12 000 je francouzského původu. Nejobsáhlejší francouzské slovníky obsahují až 90 000 slov.[2]
Příklady
Číslovky
| Francouzsky | Česky |
| un | jeden |
| deux | dva |
| trois | tři |
| quatre | čtyři |
| cinq | pět |
| six | šest |
| sept | sedm |
| huit | osm |
| neuf | devět |
| dix | deset |
Vzorový text
Otčenáš (modlitba Páně):
- Notre Père, qui es aux Cieux,
- que ton nom soit sanctifié,
- Que ton règne vienne,
- que ta volonté soit faite
- sur la terre comme au ciel.
- Donne-nous aujourd’hui
- notre pain de ce jour,
- pardonne-nous nos offenses
- comme nous pardonnons aussi
- à ceux qui nous ont offensés,
- et ne nous laisse
- pas entrer à la tentation
- mais délivre-nous du mal. Amen.
Všeobecná deklarace lidských práv
francouzsky | Tous les êtres humains naissent libres et égaux en dignité et en droits. Ils sont doués de raison et de conscience et doivent agir les uns envers les autres dans un esprit de fraternité. |
česky | Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství. |
Odkazy
Poznámky
- Např. ještě v roce 1991 vydaná učebnice Franština pro mediky (Brno, Masarykova univerzita)
Reference
- Why Study French [online]. Athabasca University [cit. 2019-09-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-11-24. (anglicky)
- Combien y a-t-il, à ce jour, de mots dans la langue française ? – odpověď na otázku, kolik je francouzských slov (francouzsky) [online]. Bibliothèques municipales de la Ville de Genève [cit. 2019-09-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-01-31.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu francouzština na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo francouzština ve Wikislovníku- Kategorie Francouzština ve Wikislovníku
- Francouzsko-český slovník online
- Online test z francouzštiny zdarma
