Říše Ming

Mingská Čína zahrnovala rozsáhlá území s výraznými geografickými i klimatickými odlišnostmi. Snad nejdůležitější byl protiklad severu a jihu.

Terasová rýžová pole v provincii Jün-nan

Značnou část ploch severu říše zaujímala Velká čínská nížina, rozsáhlá odlesněná rovinná pláň protkaná řekami, pokrytá poli osetými pšenicí a prosem, s vesnicemi a městečky rozsetými mezi poli.[14] Na jih od řeky Chuaj byla hlavní potravinovou plodinou rýže; rýžové oblasti jsou zcela odlišné od pšeničných – po většinu roku jsou pole zaplaveny vodou, v hornatých oblastech s typickými terasami.[15] Pěstování rýže bylo rovněž výrazně náročnější na pracovní sílu – pěstování sazenic, sázení, pletí i sklizeň byla zcela ruční, tažná zvířata se používala pouze při orbě.[16] Při dostatku až přebytku pracovní síly a nedostatku půdy bylo intenzívní ruční obdělávání země nejefektivnější formou zemědělství; hustá populace současně umožňovala i vyžadovala tento způsob zemědělské produkce.[17]

V početných jezerech a rybnících jihu Číňané chovali ryby a kachny. Hlavně na jih od řeky Jang-c’-ťiang se pěstoval čajovník a také morušovník, umožňující produkci hedvábí. Ještě jižněji se rozkládaly plantáže cukrové třtiny a citrusů.[18] Bezzemci na pobřeží od Fu-ťienu k Šan-tungu pálili ulity mlžů na vápno, vyráběli hrnce, pletli koše a rohože. Ve vnitrozemí v dosud neosídlených horách káceli stromy na dřevo nebo k výrobě dřevěného uhlí a obdělávali získanou půdu. Na horách jihovýchodu se pěstoval bambus, používaný jako stavební materiál.[19] Zatímco jihu přinášely monzuny dostatek srážek, sever byl výrazně sušší a deště z roku na rok kolísaly až o 30 %.[20] Kratší vegetační doba na severu umožňovala pouze jednu sklizeň v roce, zatímco na jihu dozrála úroda rýže v jednom roce dvakrát nebo i třikrát. Proto byl sever více ohrožen neúrodou a hladomory.[20]

Ne severu země byly základními dopravními prostředky relativně pomalý povoz a kůň, kdežto na jihu množství kanálů, řek a jezer umožňovalo levné a rychlé cestování a přepravu zboží čluny. Zatímco jih byl charakteristický bohatými statkáři, pronajímajícími půdu pachtýřům, severně od řeky Chuaj v chladnějším klimatu existovala spíše drobná hospodářství, nevynášející o mnoho více, než bylo nutné pro holé živobytí.[21]

Základní společenskou jednotkou čínského venkova nebyla vesnice (průměrně 75 rodin), ale komplex trhového městečka (něco přes 100 rodin) a zhruba dvaceti vesnic v okruhu cca 4 km.[22] V těchto malých, snadno dosažitelných trhových městečkách se odehrávala většina společenského života venkovanů.[22] Zde se vesničané dozvídali novinky, domlouvali svatby, slavili svátky, na periodických trzích (termíny trhů v sousedních městečkách byly sladěné a obchodníci se pravidelně přesunovali po kraji) nakupovali a prodávali vše potřebné, navštěvovali kočovné divadlo, odevzdávali daně, zde stály základní školy a distribuovaly se rezervy v případě hladomoru.[18]

Detail obrazu Nešťastníci, autor Čou Čchen, 1516

Místní komunity byly postupně – v trendu trvajícím už od dynastie Sung – méně izolované a vzdálenosti mezi tržními městy se snižovaly.[23] Počty a velikost filozofických škol, náboženských sdružení a jiných skupin rostly s rozšiřováním kontaktů mezi vzdělanci a místními obyvateli.[23] Americký historik Jonathan Spence píše, že rozdíl mezi městským a venkovským životem se v mingské Číně stíral, zemědělská hospodářství byla totiž rozmístěna v bezprostřední blízkosti měst a někdy dokonce i uvnitř hradeb.[18] Navíc se znepřehledňovalo i tradiční rozdělení společnosti na čtyři třídy tím, jak řemeslníci sezónně pracovali v zemědělství a rolníci v obdobích hladu odcházeli do měst.[18]

Nová generace následovala otcovské povolání nebo si volila jiné. Vedle zemědělců existovali například kováři, ševci, výrobci pečetí, zastavárníci, bankéři organizující finanční operace, truhláři a výrobci rakví, krejčí, kuchaři a výrobci nudlí, podomní prodejci, provozovatelé hostinců, čajoven a vináren.[24][25] Každé město mělo též nevěstince, kde působili prostitutky i prostituti.[26] Druzí byli vzácnější a dražší, vztah s chlapci byl v pozdním mingském období módním znakem příslušnosti k elitě společnosti, i kvůli okázalému překračování oficiální sexuální morálky.[27] Ve srovnání s předcházejícím obdobím se rozšířily veřejné lázně.[28] Ve městech se prodávaly papírové peníze, nabízené jako oběť předkům, luxusní zboží, módní druhy klobouků a oděvů, čaje a další.[25]

Dosud neexistuje shoda o počtu obyvatel mingské Číny. Údaje ze zpráv okresních úřadů o počtu obyvatel jsou považovány za odpovídající pouze pro první sčítání z roku 1381. Jelikož se podle úředně zjištěného počtu lidí rozvrhovaly daně na domácnosti, lidé se vyhýbali hlášení nových členů rodiny, zejména dívek.[29] To vedlo k výsledkům jako bylo hlášení okresu Suej-si v provincii Kuang-tung z roku 1614, ve kterém je uvedeno 15 079 mužů, ale pouze 3780 žen.[30] Ve stále rostoucím rozporu s realitou tak podle úředních záznamů počet obyvatel stagnoval.[5] Vláda se pokoušela rozvrhnout daně počítáním pouze domácností, přičemž počet obyvatel odhadovala na základě předpokládané početnosti domácnosti, ale získat spolehlivé údaje se jí nepodařilo.[31]

Tak roku 1381 sčítání přineslo údaj 59 873 305 lidí, následující sčítání roku 1391 ale skončilo počtem obyvatel o tři milióny nižším.[5] Snaha vyhnout se registraci v seznamu se trestala smrtí, ale ani to vládě nepomohlo k zisku spolehlivých údajů. Přesuny lidí byly přes všechny pokusy Chung-wua o omezení mobility obyvatelstva příliš četné a nekontrolovatelné.[32] Roku 1393 se vláda po dvou letech úprav a zpřesňování zjevně nevěrohodného výsledku z roku 1391 nakonec spokojila s počtem 60 545 812 obyvatel.[32] Ve své práci Studies on the Population of China Ho Ping-ti předpokládá k roku 1393 něco přes 65 miliónů obyvatel vzhledem k nezapočtení obyvatelstva částí severní Číny a pohraničí.[33] Další úřední sčítání uváděla 51 až 62 miliónů obyvatel, přestože reálně populace rostla.[32] Císař Chung-č’ (vládl 1487–1505) k situaci poznamenal, že „s faktickým přírůstkem poddaných klesá počet registrovaných osob“.[19] Americký historik William Atwell odhaduje počet obyvatel Číny kolem roku 1400 na 90 miliónů lidí.[34]

Historici se ve snaze získat širší údaje o populačním růstu nejnověji obrátili k místním kronikám.[29] Timothy Brook na základě jejich analýzy předpokládá v éře Čcheng-chua (1464–1487) 75 miliónů obyvatel[31] oproti 62 miliónům v úředních záznamech.[19] Současně s oficiálními hlášeními přednostů okresů a prefektur o stagnaci či úbytku obyvatelstva popisovaly kroniky sestavované stejnými úřady ohromný přírůstek lidí, pro které nebyl dostatek půdy a byli nuceni si hledat živobytí jako obchodníci či lupiči (povolání považovaná konfuciánskými sestaviteli kronik za morálně rovnocenná) nebo nádeníci.[39] V érách Chung-č’ a Čeng-te vláda snížila tresty úředně nehlášeným osobám, císař Ťia-ťing (vládl 1521–1567) nakonec rezignoval a přikázal místním úřadům migranty nevracet a netrestat, ale registrovat v daňových soupisech míst, kde skutečně žili.[30]

Ani tato reforma, jejímž cílem bylo získání přehledu o pohybujících se nádenících, dělnících a obchodnících, neuspěla. A tak v období pozdní dynastie Ming soupisy obyvatel stejně jako dříve nezachycovaly reálný stav osídlení země. Editoři místních kronik si to uvědomovali a usuzovali na ztrojnásobení, někteří i zpětinásobení počtu obyvatel od roku 1368.[40] Moderní historici se v otázce počtu obyvatel Číny v první polovině 17. století značně rozcházejí. Podle výpočtů Johna Fairbanka měla Čína koncem mingské éry 160 miliónů obyvatel,[37] Brook píše o 175 miliónech,[40] a Patricia Ebreyová uvádí údaj 200 miliónů.[38][p 1] Přírůstek obyvatelstva možná nebyl tak vysoký, jak předpokládají výše uvedení historici, nicméně dostatečně silný, aby i po poklesu počtu obyvatel o šestinu až čtvrtinu[42] v souvislosti rolnickými povstáními, epidemiemi[p 2] a mandžuským vpádem bylo patnáct let po pádu dynastie Ming v novém cenzu napočteno přibližně 105 miliónů obyvatel.[44]

Květiny, motýli a kamenná skulptura Čchen Chung-šoua (1598–1652)

Pro rané mingské malířství byla charakteristická orientace na minulé, především sungské, vzory. Ve dvorní Akademii malířství, znovuzrozené na přelomu 20. a 30. let 15. století, převládal žánr „květů a ptáků“. Nejslavnějšími mistry byli Pien Wen-ťin (na počátku 15. století) a Lin Liang (na jeho konci). U krajin, charakteristických pro umělce nezávislé na dvoru, byla nejznámější škola Wu v čele se zakladatelem Šen Čouem (1427–1509) a škola Če, jejímž nejvýraznějším představitelem byl Taj Ťin (narozen kolem roku 1430).[45] V malířství 16. století převládalo napodobování tradičních technik a námětů. V žánru „květů a ptáků“ dosáhl mistrovství Lü Ťi (1495–1576). K novým prvkům je nutno započíst rozšíření takzvaného pohřebního portrétu s jeho důslednou realističností. Osobitý styl miniatur v této oblasti dovedl v polovině století do dokonalosti Čchiou Jing.[44] Mimo jmenovaných umělců získali v mingském období slávu také Tchang Jin, Wen Čeng-ming a další. Kromě malířů se proslavili také někteří mistři pracující s porcelánem, jako Che Čchao-cung, žijící začátkem 17. století, známý soškami z bílého porcelánu.

Vznešená Hora Lu, autor Šen Čou, 1467

Sklon k napodobování starých vzorů byl od konce 14. a počátku 15. století typický pro literární a publicistickou tvorbu směru „přívrženců staré literatury“ (ku-wen-pchaj), ke kterým patřili Sung Lien, Liou Ťi, Jang Š’-čchi a mnozí další politici a učenci.[45]

V mingském období vznikla řada literárních děl. Sü Sia-kche (1587–1641), autor zápisků z cest vyšlých jako Cestovní deníky (404 tisíc znaků), podal pečlivé informace o navštívených místech od místní geografie až po mineralogii.[46][47] K roku 1582 je doložena první zmínka o novinách v Pekingu, roku 1638 se pekingské noviny tiskly už pomocí pohyblivých liter nahrazujících do té doby používané vyřezávání celých stránek na dřevěných deskách.[48] V období pozdní Ming se rozvinul nový žánr – morální průvodce shrnující rady obchodníkům týkající se obchodní etiky a způsobu života.[49] I když krátké povídky byly populární už za dob vlády dynastie Tchang (618–907)[50] a práce takových mingských autorů jako byli Sü Kuang-čchi, Sü Sia-kche a Sung Jing-sing měly technický a encyklopedický charakter, přesto se v mingské Číně romány velmi rozšířily. Zatímco plně porozumět dílům psaným v klasické čínštině mohli pouze příslušníci džentry, gramotní Číňané s nižším vzděláním – jako ženy v rodinách vzdělanců, obchodníci a nižší úředníci – tvořili nepoměrně širší publikum pro literaturu a drama v hovorovém jazyce (paj-chua).[51] Román Ťin Pching Mej publikovaný roku 1610 se stal pátým z velkých čínských románů bezprostředně za „čtyřmi klasickými romány“, z nichž dva (Příběhy od jezerního břehu a Putování na západ) byly napsány v mingském období. Dramatici se romanopiscům svou imaginací vyrovnali, jednu z nejznámějších her čínské historie, Pavilón pivoněk, napsal dramatik mingské epochy Tchang Sien-cu (1550–1616).

V 16. století pokračovalo budování chrámového komplexu Chrámu nebes v Pekingu a souboru císařských náhrobků v Š’-san-lingu. V architektuře začal převládat nový styl, charakteristický okázalostí a elegancí. Příkladem je výstavba v Zakázaném městě, Konfuciův chrám v Čchü-fu a stavby na svaté buddhistické hoře Wu-tchaj-šan v Šen-si.

Mingský tisk zobrazující Konfucia na cestě do tehdejší metropole Luo-jangu

Za vlády mingských císařů se oficiální ideologií dvora a vzdělanecké vrstvy stalo neokonfuciánské učení úředníka a filozofa sungské doby Ču Siho (1130–1200). Získalo charakter státního kultu, který ovšem vstřebal rysy dalších tradičních čínských nábožensko-etických systémů, především buddhismu, v souladu se staletou čínskou tendencí k náboženskému synkretismu.[45] Úplná shoda ve filozofii a náboženství však neexistovala. Mnozí sungští i mingští myslitelé rozvíjeli vlastní odlišné koncepce a kritizovali oficiální nauku. Nové prvky do neokonfucianismu vnesl úředník a filozof Wang Jang-ming (1472–1529), kterého oponenti obviňovali ze zkreslení Konfuciova učení pod vlivem zenového buddhismu.[52]

Wang Jang-min analyzoval Ču Siho koncepci „rozšíření poznání“ (格物致知, ke-wu-č’-č’), to jest dosažení porozumění událostem a věcem prostřednictvím jejich pečlivého racionálního zkoumání, a vyvodil závěr, že takzvané univerzální principy jsou jen dogmata vložená do myslí výukou.[53] Oproti tomu Wang prosazoval právo každého člověka, ať už z jakékoliv společenské vrstvy, rozvinout svůj rozum až na úroveň velikánů minulosti Konfucia a Mencia.[54] A tvrdil, že jejich díla nejsou zdroje věčných pravd, ale pouze průvodci na cestě učení, místy i chybnými.[54] Z hlediska Wanga byl rolník s mnoha zkušenostmi a životní praxí moudřejší než úředník pečlivě studující klasiky, ale nemající zkušenost s reálným světem.[54]

Wang Jang-ming – jeden z nejvlivnějších konfuciánských filozofů od dob Ču Siho

Úřednictvo, náležející ke konzervativnímu křídlu konfuciánů, se postavilo k Wangovým myšlenkám ostražitě, znepokojení působil stabilní růst počtu jeho stoupenců ve spojení s kritikou oficiální moci obsaženou v tomto učení.[52] Pro omezení svého politického vlivu byl Wang neustále vysílán mimo metropoli – ať už měl řešit vojenské potíže na hranicích nebo uklidňovat rebelie ve vnitrozemí, důvod pro vzdálení z hlavního města se vždy našel.[52] Ale nehledě na všechny obtíže ideje Wang Jang-mina pronikaly stále více mezi vzdělance a probouzely vlnu zájmu o taoismus a buddhismus.[52] Navíc někteří začali pochybovat o správnosti a spravedlnosti sociální hierarchie a oprávněnosti nadřazenosti vzdělanců nad rolníky.[52] Wang Jang-minův žák Wang Ken, dříve horník v solných dolech, učil prosté lidi o nutnosti vzdělávání jako prostředku zlepšení života, zatímco jiný žák Che Sin-jin zpochybnil postavení rodiny jako základu společnosti.[52] Jeho současník Li Č’ (1527–1602) hlásal intelektuální rovnocennost žen a mužů a nutnost zlepšit vzdělání žen; oba jmenovaní zemřeli ve vězení, obviněni z šíření nebezpečných myšlenek.[55] Přitom „nebezpečné vzdělání žen“ nebylo nic nového – základní vzdělání běžně děti získávaly od svých matek,[56] i kurtizány byly vzdělané v kaligrafii, malířství a poezii stejně jako jejich mužští zákazníci.[57]

V opozici vůči liberálním idejím Wang Jang-mina stáli konzervativní úředníci z cenzorátu, jejichž povinností bylo upozornit na jakékoliv ohrožení moci, a starší úředníci z akademie Tung-lin, znovuzaložené roku 1604.[58] Konzervativci jako Ku Sien-čcheng (1550–1612) prosazovali návrat k ortodoxní konfuciánské etice a argumentovali proti Wang Jang-minovým myšlenkám o vrozené morálce tvrzením, že jde prostě o legitimizaci bezskrupolózního chování, hrabivosti a ziskuchtivosti.[58]

Spory vedly k rozkolu uvnitř třídy literátů nevyjímaje členy vlády. Ti, podobně jako v dobách sungských státníků Wang An-š’iho a S’-ma Kuanga, využívali každou příležitost k odstranění příslušníků druhé frakce od dvora.[58]

V závěru mingské doby vyrůstala nová generace myslitelů, která svou činnost plně rozvinula až za vlády následující dynastie Čching; k nejvýraznějším z nich patřili Chuang Cung-si (1610–1695) a Wang Fu-č’ (1619–1692).[44]

Taoistické božstvo, glazurovaná keramika, 16. století

Typický znak náboženského života mingské Číny bylo to, že vedle oficiálního konfuciánského učení existovaly vlivné místní kulty. V těchto kultech s jejich širokým pantheonem a specifickou obřadností se projevoval typicky čínský synkretismus, který lze v duchovní kultuře země sledovat už od starověku.[45]

Buddhismus a taoismus nebyly zakázány ani zjevně pronásledovány. Ve snaze omezit šíření věr konkurujících konfucianismu však pro ně vláda stanovila omezení: roku 1373 padlo rozhodnutí mít v každém okresu pouze po jednom buddhistickém a jednom taoistickém chrámu.[45]

Křesťanství nestoriánského směru proniklo do země už za vlády dynastie Tchang (618–907). V pozdním období Ming do země přibyli jezuitští misionáři, mezi nimi známí Matteo Ricci a Nicolas Trigault. Mimo jezuitů přišli do Číny i dominikáni a františkáni.

Ricci roku 1607 společně s čínským matematikem, astronomem a astrologem Sü Kuang-čchiem přeložil z řečtiny do čínštiny Eukleidovy Základy. Číňané měli velký zájem o evropské poznatky z astronomie, kalendářnictví, matematiky, hydrauliky a geografie. Mnozí evropští mniši vystupovali v Číně více jako učenci než misionáři, doufajíce v zisk důvěry a vážnosti u místních elit.[59] Většina Číňanů se však stavěla ke křesťanství nedůvěřivě až nepřátelsky v důsledku rozporů mezi křesťanskou vírou a čínskými tradicemi.[59] Nepřátelství stoupenců domácí a nové víry se otevřeně projevilo v Nankingském střetu (1616–1622), kdy konfuciánští tradicionalisté dominovali s názory o druhořadosti západního náboženství a vědy, jež považovali za odvozené od vyšší čínské kultury; po nedlouhé době získali Evropané důvěru vlády zpět a misionáři byli zase přijati mezi císařské astronomy.[60]

Vedle křesťanství se vyskytoval v Číně i judaismus, židovské obce v Číně jsou doloženy od 8. století. Ve 13. a 14. století vzkvétaly, ale pod mingskou vládou postupně zanikly, přežila pouze komunita v Kchaj-fengu.[61] Ricci se v Pekingu seznámil se zástupcem kchaj-fengské obce a předal informaci o její existenci a historii do Evropy.[62]

Islám pronikl do Číny počátkem 7. století za vlády Tchangů. V mingské době se muslimové uchytili i na vysokých státních postech, zejména císař Chung-wu nezřídka jmenoval muslimy do vysokých vojenských funkcí, například Čeng Chea, Čchang Jü-čchüna, Lan Jüa, Ting Te-singa a Mu Jinga.[63]

Ve srovnání s obdobím mongolské vlády se s nástupem dynastie Ming rozšířila síť škol sloužící přípravě úředníků. V obou metropolích – Pekingu i Nankingu – existovaly státní vysoké školy (kuo-c’-ťien). V samostatných vysokých školách probíhala výuka vojenství, lékařství a dokonce magie. Obnovovaly se a zakládaly nové místní školy (šu-jüan).[45]

Vlevo pudlování, vpravo havíři u vysoké pece. Ilustrace encyklopedie Tchien-kung kchaj-wu, 1637

Vláda podporovala rozvoj základního vzdělání. Mimo oblastních, okresních a újezdních škol nařídila roku 1375 zakládání vesnických škol. Existovaly i soukromé školy. Mingská administrativa se snažila školství řídit, předepisovala jak obsah výuky, tak průběh i obsah zkoušek.[45] Přesto celkově vzdělání v období raných Mingů nedosáhlo úrovně za Sungů v 11. – 13. století.[45]

Ve srovnání s bouřlivým rozkvětem vědy a technologií v sungské éře a soudobými úspěchy západního světa vypadá mingská věda dosti skromně. Pokrok čínské vědy v tomto období byl závislý na kontaktech s Evropany. Roku 1626 Johann Adam Schall von Bell napsal první čínský traktát o (hvězdářském) dalekohledu (Jüan-ťing-šuo, Daleko vidoucí optické sklo); roku 1634 získal poslední mingský císař Čchung-čen z pozůstalosti Johanna Schrecka (1576–1630) jeho dalekohled.[64] Katoličtí misionáři v Kantonu odmítali heliocentrický model sluneční soustavy, ale přesto myšlenky Galilea a Koperníka pomalu pronikaly do Číny, zpočátku díky traktátu von Bella z roku 1640 a aktivitě polského jezuity Michaela Boyma (1612–1659), který roku 1647 zaslal do Pekingu Tabulae Rudolphinae Johanna Keplera.[65] Jezuité v Číně sice u dvora propagovali koperníkovské ideje, avšak ve vlastních dílech se drželi starého geocentrismu až do roku 1865.[66] Počátky trigonometrie položili v Číně učenci předešlých dob Šen Kchuo (1031–1095) a Kuo Šou-ťing (1231–1316), další významná díla vydali až roku 1607 Sü Kuang-čchi a Matteo Ricci.[67] Některé vynálezy převzaté z Evropy koncem mingského období, například mobilní mlýn, byly paradoxně v Číně používány už před staletími, ale dávno zapomenuty.[68]

Italský misionář Matteo Ricci (vlevo) a čínský astronom Sü Kuang-čchi (vpravo) na obrázku v čínském vydání Euklidových Základů z roku 1607

Čínský kalendář potřeboval reformu vzhledem k nepřesné délce roku nastavené na 365¼ dne, což způsobovalo chybu 10 minut a 14 sekund ročně, tedy přibližně jeden celý den každých 128 let.[69] Přestože byl v mingské době přijat kalendář Kuo Šou-ťinga, přesností srovnatelný s gregoriánským kalendářem, Astronomický úřad neprováděl nutné periodické korekce; příčinou byly nedostatečné znalosti zodpovědných úředníků, kteří svá místa dědili po předchůdcích.[70] Potomek císaře Chung-siho v šestém pokolení, Ču Caj-jü, roku 1595 navrhl nutné změny, ale ultrakonzervativní astronomická komise je odmítla.[69][70] Ču Caj-jü mimo jiné rozpracoval systém rovnoměrně temperovaného ladění, zavedeného současně v Evropě Simonem Stevinem (1548–1620).[71] Kromě hudební teorie Ču publikoval roku 1597 práce týkající se reforem kalendáře.[70] O rok dříve byl ještě jeden návrh, tentokrát Sing Jün-luův, zamítnut vedoucím Astronomického úřadu s odůvodněním, že zákon zakazuje soukromé výzkumy v oblasti astronomie; Sing se později, roku 1629, společně s Sü Kuang-čchiem zúčastnil zpracování reformy upravující kalendář podle evropských standardů.[70]

Čínské záznamy – jmenovitě Jüan-š’ – popisují pětikolové písečné hodiny, mechanismus propagovaný Čan Si-jüanem (kolem 1360–1380), který vylepšil starší Su Sungovy astronomické hodiny s korečkovými koly a stacionárním číselníkem s pohyblivou ručičkou, podobnou soudobým evropským modelům.[72] Tyto hodiny byly vylepšeny Čou Šu-süem (kolem 1530–1558), který do jejich konstrukce včlenil čtvrté ozubené kolo, změnil koeficienty otáčení kol a zvětšil velikost otvoru, skrz který padal písek, čímž odstranil stálé zacpávání – hlavní problém dřívějších modelů.[70]

Když zakladatel dynastie Ming císař Chung-wu objevil v jüanském císařském paláci v Chánbalyku všemožná mechanická zařízení – fontány s míči tančícími v proudech vody, mechanického tygra, dračí hlavy rozprašující parfémy, mechanické hodiny, sestavené podle návrhů I Singa (683–727) a Su Sunga (1020–1101) – prohlásil je za zhmotnění mongolské dekadence a přikázal jejich zničení.[73] Zmínky o hodinách využívajících ozubených kol, sestavených čínskými řemeslníky, se objevují v pracích Mattea Ricciho a Nicolase Trigaulta.[74] Nicméně oba se shodují, že v 16. století evropské hodiny převyšovaly své čínské obdoby, mezi kterými popisovali ohnivé a vodní hodiny a také přístroje, v nichž kolečka byla poháněna pískem místo vodou.[75]

Evropané se zajímali o čínskou techniku neméně než Číňané o evropskou. Například roku 1584 Abraham Ortelius (1527–1598) ve svém atlase Theatrum Orbis Terrarum zobrazil čínské povozy oplachtěné stejně jako lodě.[76] Gonzales de Mendoza také o rok později psal o této inovaci, zobrazované podle něj i na čínských hedvábných oděvech, plachty na vozech zmiňoval též Gerardus Mercator (1512–1594) ve svém atlase, psal o nich i John Milton (1608–1674) a Andreas Everardus van Braam Houckgeest (1739–1801).[77]

Ve svém díle Nung-čeng čchüan-šu se agronom Sü Kuang-čchi (1562–1633) soustředil na otázky zavlažování, hnojení, boje s hladem, textilní a technické plodiny a také empirická pozorování, obsahující základní poznatky chemie.[78]

Ilustrace ukazující akupunkturní body, mingské období

Popis nejrůznějších výrob a postupů mingské éry je uveden v encyklopedii Sung Jing-singa Tchien-kung kchaj-wu (Zužitkování děl přírody) vydané roku 1637. Encyklopedie vypočítává nejrůznější mechanické a hydraulické stroje používané v zemědělství a zavlažování,[79] plavební technologie včetně typů lodí a potápěčského vybavení lovců perel,[80][81][82] postupy výroby hedvábí a tkaní látek,[83] metalurgické znalosti,[84] výrobu střelného prachu,[85] používaného mimo jiné k výrobě námořních min.[86] Obsáhlý soupis vědeckých a technických znalostí obsahuje i encyklopedie Wang Čchiho San-cchaj tchu-chuej (Ilustrovaná encyklopedie tří mocí) z roku 1609.[44] Objevily se i specializované příručky jako Jen-sien ming tchao lu (Popis slavné keramiky z Jen-sienu) Wu Čchiena.[44]

Raně mingští konstruktéři provedli mnoho zdokonalení a úprav střelných zbraní.[87] Chuo-lung-ťing (Příručka ohnivých draků), zkompilovaná Ťiao Jüem a Liou Ťiem před rokem 1375,[88] uvádí řadu typů soudobých střelných zbraní. Například explozívní kanónové střely,[89] pozemní nášlapné i námořní miny,[90] křídlaté rakety,[91] vícestupňové rakety, jejichž poslední stupeň (vypadající jako dračí hlava) tvořilo větší množství malých raket,[92] a desetihlavňové ručnice.[93] Ve středním a pozdním mingském období začali Číňané přecházet k využití evropských vzorů děl a pušek.[87]

Jeden z nejznámějších lékařů čínské historie, Li Š’-čen, roku 1587 publikoval Soupis stromů a bylin (Pen-cchao kang-mu), v kterém popsal 1892 léčivých přípravků a přes tisícovku léčebných postupů.[44] Přestože údajně očkování proti neštovicím objevil koncem 10. století taoistický mnich žijící na hoře E-mej, široce se rozšířilo až v éře Lung-čching (1567–1572), dlouho před aplikací mimo Čínu.[94] Co se týče zubní hygieny, Číňané od roku 1498 používali jako první zubní kartáček v současné formě, vyrobený z prasečích štětin.[95]

Brána I-feng hradeb Nankingu. Opevnění Nankingu budovaly za vlády císaře Chung-wua desítky tisíc lidí v systému pracovní povinnosti

První mingský císař Chung-wu se pokusil zavést idealizovaný konfuciánský model společnosti.[98] Tato koncepce považovala zemědělství za základní zdroj bohatství a předpokládala přímý vztah mezi rolníky a státem vlastnícím půdu.[98] V důsledku dlouhotrvajících válek se státní vlastnictví půdy výrazně rozšířilo zejména na severu, kde se v majetku státu ocitla většina pozemků, na jihu stále převládala soukromá půda.[98]

Chung-wu považoval za ideál život rolníka v téměř úplně soběstačné komunitě, jejíž obyvatelé nebyli nuceni nikam cestovat a kromě odvádění daní nepřišli do styku s úřady. Císař dělal co mohl, aby takový život, v dobách jeho mládí nedosažitelný sen, pro rolníky zajistil. Pokusil se dosáhnout stabilizace společnosti výrazným omezením mobility obyvatelstva, jak fyzické – vzdálení se od bydliště na více než 20 li (12 km) považoval na nevhodné, cesty delší než 100 li (58 km) byly bez úředního povolení zakázány; tak sociální – i opuštění povolání rodičů bylo trestáno.[99]

Ve snaze obnovit prosperitu státu po dlouholetých válkách vláda podporovala zemědělskou výrobu nejrůznějšími prostředky. Stát značně investoval do infrastruktury, obnovil hráze a kanály, snížil daně.[100] To vedlo k tvorbě masivních přebytků, které umožnily existenci tržního přerozdělování.[101]

Většina státních pozemků byla předána rolníkům do trvalého užívání, hospodáři na nově zúrodněných pozemcích měli daňové úlevy.[98] Organizováno bylo (nedobrovolné) přesidlování ze zalidněného jihu do zpustošených severních provincií, později vláda přešla k podpoře místního rozvoje.[102] V pohraničí a strategicky důležitých oblastech vznikly vesnice vojenských osídlenců, kteří byli v případě války povinni vojenskou službou.[98]

Byly postátněny některé manufaktury, zejména porcelánky.[103] Stát si držel monopol na těžbu a zpracování soli a rud, což způsobilo drahotu kovů.[103]

Pro daňové účely vláda sestavila soupisy obyvatelstva – takzvané Žluté registry, půda byla evidována v Registrech map rybích šupin.[98] Soupisy obyvatel i organizaci pracovní povinnosti zabezpečovala místní samospráva v systému li-ťia – deset domácností tvořilo ťia, deset ťia pak jedno li.[104] Rolníci platili daň v naturáliích dvakrát ročně, navíc museli plnit pracovní povinnost na státních stavbách.[98] Na státní půdě byly povinnosti rolníků vyšší než na soukromé, ale zde rolníci platili dosti vysoký nájem statkářům.[105] Řemeslníci měli rovněž kromě odvádění daní i pracovní povinnost; v případech, kdy byla vykonávána mimo bydliště, pak mimořádně tíživou.[105] Obchodníci cestující po říši se museli registrovat u místních úřadů.[105][106]

Jarní ráno v chanském paláci, autor Čchiou Jing (1494–1552); okázalý luxus a dekadence byly charakteristické pro pozdně mingské elity

Daně byly stanoveny na 1/10 úrody, resp. 1/30 prodeje.[107] Značný význam měly i nepřímé daně, spojené se státním monopolem na sůl a další základní produkty. Navíc byli poddaní povinni pracovní povinností ve výši 30 dnů za rok, využívané zejména ve stavebnictví a dopravě.[108] Daň byla vybírána v obilí, látkách a penězích.[108] Vzhledem k výkyvům cen stříbra v 15. století, úřady přijaly jako základ pro výpočet daně rýži, na severu pšenici; další produkty, jako hedvábí, plátno, kovové a papírové peníze byly na rýži přepočítávány.[108] Už roku 1436 byly platby pozemkové daně v jižních provinciích převedeny z rýže na stříbro.[109] Podíl peněžních poplatků stále rostl a od konce 16. století se téměř všechny původně naturální dávky a daně platily ve stříbře, peněžními platbami byla nahrazena i pracovní povinnost.[108][110]

Vláda zprvu odmítla papírové peníze a zůstala u měďáků a kusového stříbra, které se vážilo na liangy (36,9 gramů).[111] Jeden liang stříbra odpovídal tisícovce měďáků (měďáky je konvenční název, fakticky byly mince bronzové).[103] Později začalo ministerstvo financí emitovat papírové peníze,[103] vláda jimi ve velkém měřítku odměňovala své zasloužilé stoupence, ale neuvědomovala si inflační důsledky takové politiky; nakonec roku 1425 cena papírových peněz klesla pouze na 1/40 až 1/70 hodnoty ze 14. století.[112] Císaři Chung-wu i Čeng-tchung (vládl 1435–1449) se pokoušeli omezit přítok stříbra na trh ve snaze o podporu oběhu papírové měny, jenomže dosáhli pouze přeměny dobývání stříbra v nelegální, ale vysoce ziskové podnikání přitahující množství zájemců.[113]

Hodnota měděných mincí upadla s rozšířeným paděláním mincí; od počátku 16. století růst námořního obchodu s Evropany přinesl masívní import stříbra, které se postupně stalo základním platebním prostředkem používaným při větších platbách.[114]

Díky úsilí předchozích generací čínské zemědělství dosáhlo poměrně vysoké úrovně, rolníci disponovali širokými znalostmi.[115] Používané nástroje však zůstávaly jednoduché a primitivní, nízká cena a široká dostupnost pracovních sil snižovala potřebu technického pokroku.[115] Zvýšila se výsadba průmyslových plodin, zejména bavlny.[115]

Takzvaná kolumbovská výměna přinesla i do Číny původem americké plodiny, jako kukuřici a brambory. Vedlo to k značnému nárůstu množství obdělávané půdy, neboť mohly být využity pozemky nevhodné pro tradiční čínské plodiny.

Vodní buchar používaný k výmlatu zrní. Encyklopedie Tchien-kung kchaj-wu, 1637

S ekonomickým růstem se rozrostla elita vesnice, která se aktivně podílela na přerozdělování půdy.[116] Bohatí sedláci, současně působící v místní samosprávě, a věřitelé získávali pole zchudlých rolníků.[116] Privatizace pozemků nejintenzivněji postoupila v provinciích Ťiang-si, Če-ťiang, Kuang-tung, Chu-nan a Chu-pej, tedy v ekonomicky rozvinutých regionech země.[116] V pohraničí pozemky vojenských osad přešly do rukou vojenských velitelů a jiných vlivných lidí,[116] v důsledku čehož příjmy z státní pokladny z vojenských osad (původně téměř 2/3 státních příjmů ze zemědělství) klesly na jednu desetinu počátečního stavu.[108]

Hlavními „pohlcovateli“ dříve státní země byli velcí feudálové. Knížata, příbuzní císaře v ženské linii, i eunuši zachvacovali jak státní, tak soukromé pozemky.[117] Pozemky dostávali i s rolníky, dosud majícími půdu od státu k užívání, jindy i se soukromými vlastníky.[117] I sami císaři od poloviny 15. století začali ze státních pozemků vydělovat svá osobní panství, do konce dynastie Ming jejich počet dosáhl tří stovek.[117] Velká panství se zpravidla rozdělovala na příděly pronajímané drobným rolníkům; feudálové žili z takto získané renty a dokud přicházela, málo se starali o produktivitu práce či neúrodu. Proto byla tato panství silně konzervativním prvkem společnosti.[117] Jak podřízenost novým feudálním pánům, tak růst daní, poškozovaly bohaté rolníky a statkáře, kteří dosud kontrolovali půdu a zaváděli nové racionálnější metody hospodaření. Tak proces feudalizace bránil modernizačním tendencím na venkově.[117] Nakonec se prakticky rozpadla vrstva drobných rolníků přímo platících daně státu; nahradili ji pachtýři závislí na velkostatkářích, kterým odváděli i polovinu úrody.[108]

Podstatně méně bylo statkářů využívajících práci za mzdu, nicméně právě taková hospodářství se orientovala na produkci určenou pro trh.[117] Zejména čaj, ovoce a technické plodiny (např. lakodárné, nebo bavlna) byly v tržně orientovaných podnicích pěstovány ve velkém měřítku. Tehdy vzniklá regionální specializace zemědělství přetrvala i v období vlády dynastie Čching.[101]

Městští řemeslníci byli pod dozorem státu; v 15. století bylo registrováno na 300 tisíc řemeslníků, kteří své povinnosti vůči státu plnili i stovky kilometrů od domova.[118] Pracovní povinnost byla postupně nahrazována peněžními platbami, za které byly najímány námezdní síly, ale do konce dynastie nebyla úplně odstraněna.[118]

Pagoda chrámu Cch’-šou, postavená roku 1576; Číňané věřili, že umístění pagody na určité místo v souladu s principy feng-šuej příznivě ovlivní události v okolí[119]

V 16. století v nejvyspělejších oblastech Číny vznikaly první soukromě-kapitalistické podniky a manufaktury, často jako sdružení několika podnikatelů.[118] Důvodem sdružování byly nedostatek finančních prostředků jednotlivců; takové společnosti se často tvořily v odvětvích, kde podnikání jednotlivce bylo rizikové a obtížné, například v hornictví, hutnictví a zpracování kovů, těžbě soli, rafinaci cukru a výrobě papíru.[118] Soukromé manufaktury a dílny vznikaly okolo státních podniků, využívajíce přítomné kvalifikované lidské zdroje.[120] Ale trvající existence státních dílen – zejména zbrojních, textilních, hutí a loděnic, představovala pro soukromé podnikání nepříjemnou konkurenci.[121]

V 16. století se některé regiony Číny soustředily na určité druhy produkce.[97] Tak Kuang-tung zásoboval zemi výrobky ze železa, Ťiang-si porcelánem a keramikou, šanghajský region se specializoval na bavlnářství, Wu-chu na barviva, Tchaj-wan na cukr a kafr.[97] Obyvatelé Kan-čou vyráběli indigo,[122] v říši se objevily i oblasti orientované na zpracování cukrové třtiny, nebo olejnin.[97] Největší rozvoj v zemi dosáhlo hedvábnictví, bavlnářství, barvířství, výroba keramiky a porcelánu, papíru a tisku.[97] Rozšiřovala se těžba rud a uhlí. Do poloviny 16. století ovšem trval státní monopol na těžbu a zpracování nerostů.[118]

Už ve 14. století se na venkově rozšířila rozptýlená řemeslná výroba, nerozšířenější byl tento způsob organizace výroby v hedvábnictví a bavlnářství v provinciích Ťiang-su a Če-ťiang.[120] V 16. století už v některých městech a vesnicích na dolním toku Jang-c’ žili pouze přadláci a tkalci a zemědělství zde mělo jen okrajový význam.[120] Vztah mezi malými výrobci a obchodníky se lišil případ od případu – od prostého prodeje a nákupu, přes pronajímání stavů a vybavení, až po rozptýlenou manufakturu.[120]

Dřívější hedvábnická střediska ve vnitrozemí jako Čcheng-tu ztratily v 15. století význam ve prospěch Nankingu, Su-čou a Chang-čou.[97] V hedvábnickém průmyslu těchto nových center se objevily dílny soukromých vlastníků s najatými zaměstnanci.[120] Některé byly malé, ale v jiných dosáhl počet zaměstnanců několika set.[120]

Střediskem produkce porcelánu byl Ťing-te-čen v Ťiang-si a Te-chua ve Fu-ťienu.[97] Čínské výrobky byly vysoce ceněny ve východní a jihovýchodní Asii i v Evropě.[97] Te-chuaské porcelánky se specializovaly na produkci exportního zboží pro Evropu, kam šlo 16 % pozdně mingského exportu porcelánu, a proto i vzory a malby na svých produktech přizpůsobovaly evropskému vkusu.[123]

Od 15. století nastal vzestup stavebnictví – rozsáhlá výstavba probíhala v Pekingu a Nankingu, byla dokončena a částečně obnovena Velká čínská zeď a mnoho jiných pevností.[124] V poslední třetině 15. století probíhala rozsáhlá výstavba mostů a cest v jižní Číně a oblasti Velkého kanálu, od přelomu 15. a 16. století se přidala i severní Čína.[125] Zatímco v raném mingském období mosty stavěl rovnoměrně stát i soukromníci, ve středně mingské éře byla naprostá většina staveb mostů financována sdruženími obchodníků.[126]

Přes počáteční pokusy císaře Chung-wua o kontrolu pohybu kupců a omezování zahraničního obchodu (tzv. politika zakázaného moře),[45] s obnovou hospodářství rostl i obchod. Samo vytvoření efektivní komunikační sítě pro vojenské a vládní činitele umožňovalo a podněcovalo vzestup komerčních aktivit.[127] Během 15. století zesílily vazby mezi provinciemi a regiony Číny a začal se vytvářet jednotný vnitřní trh.[121] Hlavními komoditami nadregionálního obchodu byly hedvábné a bavlněné tkaniny, bavlna, hedvábí, kovy a kovové výrobky, cukr.[121] Největší důležitost však měla nadále rýže.

Porcelánová váza éry Ťia-ťing (1521–1567)

Závislost místní správy na ekonomických aktivitách obchodníků postupně rostla a ve středním mingském období se stala všeobecnou. Vláda přijala názor, že vměšování státu do fungování trhů určováním cen a kvality zboží nevyhnutelně vyvolává korupci a může zvyšovat rozdíly mezi řadovými obyvateli a boháči.[128] Viděla obec jako základnu produkující zboží a obchod jako prostředek směny přebytků vznikajících u výrobců, úkolem státu zůstalo pouze tlumení krizí.[128]

Značný rozsah měl čínský zahraniční obchod, země byla největším světovým dovozcem i vývozcem.[129] V mingské době zvláště vzrostl námořní obchod realizovaný především čínskými obchodníky.[121] Čínské produkty se široce vyvážely do zahraničí na trhy jihovýchodní Asie, Japonska, Evropy, Džungarska, Kašgaru.[121] Exportovalo se hedvábí a porcelán, bavlněné tkaniny, kovové výrobky, keramika, lakové výrobky, čaj, cukr.[121] Dováženy byly především suroviny – z jihu perly, drahokamy a polodrahokamy, slonovina, vzácná dřeva, léky; ze severu koně, kožešiny, ženšen.[121] Významný byl dovoz stříbra z Japonska a španělského Peru.

Obchodníci se postupem doby měnili v kulturní mecenáše osvojující si chování džentry, čímž se hranice mezi džentry a obchodníky stírala, a ti se tak mohli stát i úředníky.[130] Proces postupného splývání obou tříd a postupné transformace společnosti začal už za vlády dynastie Sung,[131] ale výrazněji postoupil až v mingské době.

V průběhu dvou tisíc let se struktura orgánů výkonné moci v Číně nijak výrazně nezměnila, třebaže každá dynastie přidávala nové části, které považovala za nezbytné. V kontrastu k systému ústřední správy známému jako „tři kanceláře a šest ministerstev“ zavedenému dynastií Chan, za dynastie Ming existovala pouze jedna kancelář – ústřední sekretariát, stojící v čele celé civilní správy. Roli vrchního velení armády hrála Hlavní vojenská komise, nejvyšším kontrolním úřadem, nezávislým na jiných institucích, byl cenzorát.[132]

Po popravě hlavy sekretarátu Chu Wej-junga roku 1380 císař Chung-wu reorganizoval nejvyšší úroveň administrativy – zrušil sekretariát a cenzorát a rozdělil Hlavní vojenskou komisi na pět částí. Následně osobně převzal řízení šesti ministerstev a pěti hlavních vojenských komisí, jejichž vedoucí se tak ocitli na vrcholu úřednické hierarchie.[45][133][134]

V následujících desetiletích se císaři, neschopní zvládnout koordinaci množství roztříštěných institucí, do značné míry vrátili k původnímu stavu. Cenzorát byl obnoven pod novým názvem, roli ústředního sekretariátu převzal nový velký sekretariát.[132] Do provincií byli nejdříve dočasně, později trvale, vysíláni náměstci ministrů jako provinční guvernéři nebo velcí koordinátoři, kterým podléhaly všechny tři provinční úřady.[135]

Palác nebeské čistoty v Zakázaném městě v Pekingu, císařském sídlu dynastií Ming a Čching

Personál císařského dvoru tvořily eunuchové a ženy se svými vlastními úřady.[136] Ženská část služebnictva byla podřízena úřadům audiencí, ceremonií, oděvů, zásobování potravinami, ložnic, řemeslníků a dozoru nad personálem.[136] Od 20. let 15. století bylo ženské služebnictvo vytěsňováno eunuchy, ženám nakonec zůstal jen úřad pro oděvy.[136]

Chung-wu podřídil eunuchy Správě audiencí, ale postupně s růstem jejich moci a vlivu se zmnožovala i eunušská administrativa až na čtyřiadvacet různých správ, oddělení a úřadů organizujících práci tisíců eunuchů.[136] Eunušské správy se staraly o kontrolu zaměstnanců, ceremonie, zásobování potravinami, kuchyňské náčiní, dokumenty, stáje, pečeti, oděvy a jiné.[137] Níže byly postaveny čtyři úřady pro topivo, hudbu, papír a lázně.[137] Dalších osm oddělení se staralo o zbraně, stříbrné náčiní, praní, pokrývky hlavy, výrobky z bronzu, výrobou textilu, vinicemi a sady.[137] Časem nejvlivnější eunuch z Úřadu ceremonií a rituálů získal takřka diktátorskou moc v zemi.[137][138] K moci Úřadu ceremonií a rituálů přispěla i tajná služba tomuto úřadu podřízená.[137]

I když se osazenstvo paláce skládalo především z eunuchů a žen, fungovala zde i skupina úředníků v Kanceláři císařských pečetí spolupracující s eunuchy při uchovávání pečetí a pečetidel.[139] Další palácoví úředníci dozírali nad záležitostmi císařských princů.[140]

Detail Císařovy cesty zobrazující vůz císaře Süan-te doprovázený jízdní stráží (úplná panoramatická malba)

V důsledku změn roku 1380 se správa země soustředila přímo v rukou císaře. Chung-wu byl však záhy zahlcen řekou úřední korespondence a hlášení, proto už roku 1382 jmenoval několik speciálních sekretářů (ta-süe-š’ ).[45] Časem tito tajemníci získávali stále větší pravomoci, až začátkem 15. století byli sjednoceni ve velký sekretariát (nej-ke), který časem prakticky nahradil císaře a fakticky se stal nejvyšším administrativním orgánem státu, analogickým dřívějšímu ústřednímu sekretariátu.[45] Členové velkého sekretariátu byli vybírání mezi absolventy akademie Chan-lin s tím, že budou nástroji císařské vůle nikterak neovlivnění ministerstvy. Reálně se drželi své vlastní linie, rozcházejíce se jak s císařem, tak ministerskou administrativou.[141]

Sekretariát měl koordinující roli, zatímco šest ministerstev – ministerstva státní správy, daní, obřadů, vojenství, trestů a veřejných prací – se zabývalo vlastní administrativní prací.[142] V kompetenci ministerstva státní správy bylo povyšování a přesuny úředníků, udělování vyznamenání a titulů.[143] Ministerstvo daní (či financí; přesněji státních příjmů) dozíralo na vedení daňových soupisů rolníků, výběr daní a odpovídalo za státní příjmy a měnu.[144] Ministerstvo obřadů se zabývalo provádění oficiálních náboženských ceremonií, rituálů a obětí. Vedlo evidenci taoistického a buddhistického duchovenstva a do jeho kompetence spadalo též přijímání zahraničních vyslanců.[145] Ministerstvo vojenství jmenovalo a rozmisťovalo armádní velitele, řídilo opevňovací stavby, staralo se o zásobování vojsk výzbrojí a výstrojí, dozíralo na síť kurýrní služby a evidovalo vojáky a vojenské rolníky.[146] Ministerstvo trestů odpovídalo za soudní a vězeňské otázky, přičemž cenzorát a Nejvyšší odvolací soud zaujímaly nezávislé postavení.[147] Ministerstvo veřejných prací organizovalo vládní stavební podniky, včetně nájmu pracovních sil a jejich zásobování. Řídilo opravy kanálů a cest, standardizací měr a vah a organizaci pracovní povinnosti, evidovalo řemeslníky.[147]

Provincie říše Ming

Mingští císaři převzali systém státní správy od dynastie Jüan, třináctka mingských provincií je předchůdcem provincií současných.[p 3] Obě hlavní města – Peking a Nanking se zázemím byly vyňaty z provincií a tvořily zvláštní administrativní celky (ťing).[148]

Stejně jako v dobách vlády Jüan i mingská provinciální administrativa měla tři větve: civilní, vojenskou a kontrolní, podřízené provinčnímu sekretariátu. Roku 1376 byly provinční sekretariáty zrušeny a nahrazeny třemi samostatnými úřady – provinčním administrativním úřadem, regionální vojenskou komisí a provinčním kontrolním úřadem. Roku 1391 císař Chung-wu vyslal následníka Ču Piaa do Šen-si, aby „cestoval a usmiřoval“ (sün-fu), přičemž mu podléhaly místní civilní, vojenské i kontrolní úřady; roku 1421 s podobným cílem vyslal císař Jung-le do provincií 26 úředníků.[149] Od roku 1430 byly takové inspekční výjezdy institucionalizovány a došlo tak k faktickému zavedení funkce provinčních guvernérů (nebo velkých koordinátorů, podléhalo-li dotyčnému více provincií), řídících všechny větve regionální správy.[135]

Provincie (šeng) se dělily na prefektury (fu) řízené prefekty (č’-fu), nižšími články byly podprefektury (čou) v čele s podprefekty (č’-čou).[148] Nejnižší administrativní jednotkou byl okres (sien) v jehož čele stál přednosta (č’-sien).[148][150] Okresů bylo v mingské době 1385.[151]

Císař Süan-te hraje s eunuchy čchuej-wan, hru podobnou golfu (Anonymní soudobý malíř).

Třebaže zpočátku měli eunuchové sloužící v císařském paláci zakázáno vměšovat se do politiky, počínaje vládou císaře Jung-le získali značný vliv. Postupně vznikla početná eunušská administrativa rozprostřená i v regionech, paralelní k standardním úřadům. Eunuchové měli vlastní hierarchii založenou na stejných principech jako úředníci, byla však pouze čtyřstupňová místo úřednické devítistupňové.[152]

Příbuzní císaře často dostávali rozsáhlé pozemky a vysoké vojenské funkce, s výjimkou vlády prvních dvou císařů se ale reálně vedení armády nevěnovali a jejich tituly byly čistě nominální. Knížata nevykonávala žádné administrativní nebo správní funkce a neměla tak feudální úděly v evropském pojetí.[153] Byli pouze majetnými velkostatkáři. Členové císařského rodu nesměli sloužit ve státní správě.[140]

Podobně jako civilní úředníci i důstojníci byli zařazení do několikastupňové hierarchie, v níž své postavení obhajovali každých pět let.[154] Nicméně vojenská služba byla méně prestižní než civilní kariéra, protože byla do značné míry dědičná (v kontrastu s civilní administrativou, kde byli, alespoň teoreticky, vybírání ti nejlepší dle svých schopností). Navíc, podle konfuciánské etiky, byla povolání spojená s násilím (wu) stavěna níže, než povolání spojená s poznáním (wej).[154][155] Nehledě na nižší prestiž, mohli se důstojníci přihlásit k civilním zkouškám a po roku 1478 byly zavedeny vojenské zkoušky, ověřující profesionální úroveň vojenských vůdců.[156] V první polovině vlády Mingů převládali ve velení armády důstojníci původem ze vznešených rodů, v pozdější době byli postupně nahrazeni osobami relativně nízkého původu[157] vybíranými z vrstvy dědičných nižších důstojníků.

Portrét Ťiang Šun-fua (1453–1504), nyní v Nankingském muzeu. Jeřábi vyšití na hrudi označují úředníka prvního (tedy nejvyššího) stupně

Chung-wu jmenoval (v letech 1373–1384) nové úředníky na základě doporučení, předtím i potom fungoval starý systém (zavedený dynastií Suej) jmenování do funkcí pouze těch kandidátů, kteří prošli přísným zkouškovým systémem.[158][159][160] Teoreticky mohl posty ve státní správě obsadit kdokoliv schopný, reálně však prostředky a čas nutný k přípravě na zkoušky měli k dispozici pouze členové majetných rodin, především pozemkových vlastníků (pokusy kupeckých synů proniknout do státní správy byly úředníky vnímány negativně).[161] Mingská vláda také stanovila a dodržovala kvóty pro nábor úředníků z každé provincie.[162] Snažila se tím zabránit soustředění moci v rukách rodáků z bohatých regionů státu, kde byla vzdělanost na vyšší úrovni.[162] Rozvoj tiskového průmyslu už od dob dynastie Sung přinesl růst úrovně vzdělanosti a tím po celé zemi rostl i počet vhodných kandidátů na místa ve státní správě.[163]

Kandidáti čekají na výsledky zkoušek, autor Čchiou Jing (1494–1552).[164]

Tak jako dříve se od zkoušených požadovala znalost klasických konfuciánských knih, základními texty byly Čtyři knihy vybrané pro tento účel Ču Siem ve 12. století.[165] Mingské zkoušky se odlišovaly od předešlých vyšší náročností poté, co roku 1487 začalo být požadováno psaní takzvaných „osmidílných esejů“ s pevně stanovenou strukturou.[165][166] Obtížnost zkoušek rostla s postupem z místní na centrální úroveň, přičemž se složením testů získal student odpovídající titul. Úředníci byli zařazeni v systému devíti hodností (každá měla dva stupně), podle postavení v tabulkách jim byla vyplácena mzda (nominálně v rýži).[167] Zatímco absolventi provinčních zkoušek získávali pouze nízké hodnosti a byli jmenováni na málo významné posty, absolventi palácových zkoušek obdrželi titul ťin-š’ a přiměřeně vysoký úřad.[168][169] Za 276 let mingské vlády proběhlo 90 palácových zkoušek, kterými úspěšně prošlo 24 874 kandidátů.[168] V celé Číně tehdy bylo současně asi dva až čtyři tisíce ťin-š’, přibližně jeden na deset tisíc dospělých mužů. Pro srovnání – nositelů nejnižšího kandidátského titulu šeng-jüan bylo v 16. století sto tisíc.[161]

Nejvyšší doba setrvání ve funkci byla devět let, ale každé tři roky byly schopnosti úředníků hodnoceny jejich nadřízenými.[170] Úředníci s výborným hodnocením byli povýšeni, adekvátně pracující byli ponecháni ve funkci a pokud podali neuspokojivý výkon, byla jim hodnost snížena o jeden stupeň.[171] V případech zjevné neschopnosti mohl být úředník propuštěn nebo potrestán. Z pravidelného hodnocení byli vyjmuti pouze vysoce postavení úředníci v centru, od nich se očekávalo dobrovolné oznámení svých neúspěchů a přehmatů nadřízeným.[171] V okresech a prefekturách bylo dále na 4000 učitelů, kteří byli podobným způsobem hodnoceni každých devět let.[172]

Vyšším úředníkům, jmenovaným do funkcí ve státní správě po úspěšně složených zkouškách, bylo podřízeno velké množství řadových zaměstnanců a pomocníků nezařazených do oficiální úřednické hierarchie.[173] Jejich počet čtyřikrát převyšoval stav vyšších úředníků, celkem jich mohlo být v celé zemi na sto tisíc.[173] Tito zaměstnanci zastávali rutinní písařské a technické práce v úřadech, neměli by však být směšování s ještě níže stojícími strážnými, kurýry a nosiči. Nižší úředníci byli hodnoceni každých devět let, nejúspěšnější mohli získat nejnižší úřední hodnost deváté třídy.[173] Pocházeli z místních obyvatel, v každodenní praxi lokálních úřadů měli proto značný vliv; jejich nadřízení, zhusta neznalí místních zvyků a často ani řeči, byli na loajalitě svého personálu silně závislí.[174]

Po získání moci se císař Chung-wu neprodleně věnoval obnově infrastruktury státu. Zahájil výstavbu Nankingu, nového hlavního města. Tisíce dělníků obehnaly město 48 km dlouhými hradbami a vybudovaly císařský palác a vládní čtvrť.[175] Vláda věnovala pozornost i obnově hospodářství země.

Současně Chung-wu usiloval o přesnou a úplnou evidenci země a poddaných. Už následující rok po založení dynastie byl vydán císařský dekret, přikazující všem poddaným zaregistrovat se v úředních soupisech. V zájmu zvýšení množství pracovní síly bylo omezeno otroctví a snížen počet mnichů.[100]

Císař se snažil detailně kontrolovat výkon moci a život obyvatel.[176] Stále očekávajíce pokusy o svržení ze strany ministrů i poddaných, císař ustanovil tajnou policii, sestávající z vojáků jeho osobní stráže. Během třiceti let vlády proběhlo několik čistek mezi úředníky i obyvatelstvem, v jejichž důsledku zahynulo sto tisíc lidí.[176]

Přestože byl konfucián, měl Chung-wu hlubokou nedůvěru k třídě úředníků a neváhal je podrobovat tělesným trestům za spáchané přečiny.[177] Roku 1373 zrušil úřednické zkoušky poté, co 120 čerstvých držitelů hodnosti ťin-š’ (nejvyšší dosažitelná úřednická hodnost, udělovaná při složení zkoušek v hlavním městě) zhodnotil jako teoretiky schopné pouze opakovat prázdné fráze, ale nepoužitelné k řízení země.[178] Po obnovení zkoušek roku 1384[166] popravil hlavního zkoušejícího, poté, co vyšlo najevo, že dotyčný uděloval stupeň ťin-š’ pouze rodákům z jihu.[178]

Po sjednocení Číny bylo základním úkolem mingské armády odvrácení mongolské hrozby. Dosti úspěšné boje s Mongoly byly vedeny až do roku 1374 a znovu v letech 1378–1381 a 1387–1388.[45] Chung-wu reorganizoval armádu zavedením systému wej-suo podobného systému fu-ping Tchangů. Jádrem uspořádání byly příděly půdy vojákům, kteří se tak v obdobích mezi taženími sami živili.[179] Systém fungoval relativně efektivně do 30. let 15. století.[180]

Čína v době největšího územního rozmachu za vlády císaře Jung-le

Po smrti císaře Chung-wu roku 1398 nastoupil na trůn jeho vnuk jako císař Ťien-wen. Obklopený konfuciánskými učenci se pokusil o omezení moci svých strýců.[45] V očích císaře byl nejnebezpečnějším z nich Ču Ti, postavený do čela pekingské oblasti, kde měl za úkol držet hranici s Mongoly.[181] Nepřátelský postup dvora roku 1399 vyprovokoval Ču Tiho k povstání.[182] Po tříleté občanské válce vzbouřenci dobyli Nanking, a Ču Ti vstoupil na trůn jako císař Jung-le (1402–1424). Jeho vláda se občas vnímána jako „druhé založení“ mingské dynastie, jelikož ostře změnil politický kurs svého otce.[183]

Jung-le roku 1403 vyhlásil rozhodnutí o přenesení hlavního města do Pekingu, který byl centrem jeho moci už v éře Chung-wu. Dalším důvodem k přesunu metropole do Pekingu byl dohled nad neklidnou severní hranicí.[184] Výstavba nové metropole v letech 1407–1420 každodenně zaměstnala stovky tisíc pracovníků.[185] Pro zajištění zásobování města císař nařídil obnovu Velkého kanálu, což bylo splněno roku 1415 po čtyřech letech prací.[186]

Přestože se Jung-le, stejně jako jeho otec, neváhal v případě potřeby násilně vypořádat s odpůrci, nahlížel na úřednickou vrstvu úplně jinak.[185] Přikázal setřídit neokonfuciánské texty a využít je jako učební příručky pro výuku budoucích úředníků.[185] Dva tisíce učenců zaměstnal sestavením Encyklopedie Jung-le sestávající ze sedmi tisíc svazků[185], což výrazně překonalo všechny dosavadní encyklopedie. Nicméně nejenom úředníci se těšili přízni a podpoře císaře. Říši vládl do značné míry „z koňského sedla“; často cestoval mezi oběma hlavními městy a opakovaně vedl vojenská tažení do Mongolska.[187] Úředníci proti takovému jednání protestovali, cítíce se ohroženi z toho plynoucím zesílením vlivu eunuchů a vojenských špiček.[187]

Žirafa dovezená z Afriky roku 1414. Číňané si žirafy spojovali s bájným zvířetem čchi-lin

Roku 1405 jmenoval císař Jung-le svého oblíbeného velitele, eunucha Čeng Chea admirálem nově vybudovaného loďstva, určeného pro šíření slávy Číny a vymáhání tributu od širokého okruhu zemí. V průběhu staletí se rozvíjel soukromý námořní obchod mezi Čínou a zeměmi jihovýchodní a jižní Asie a východní Afriky, ale nikdy předtím neměly vládní výpravy takový rozsah. K zajištění sedmi velkých výprav bylo postaveno dva tisíce lodí, včetně velikých „lodí pokladů“ s délkou 112–134 metrů a šířkou 45–54 metrů.[188][p 4] První výprava proběhla v letech 1405–1407, kdy se na 317 lodích plavilo 26 800 lidí.[188] Po roce 1433 bylo vypravování ohromných expedic, které mimo politických sledovaly i ekonomické cíle, zastaveno. Důvodem byla snaha o úsporu státních výdajů, nedůvěra konfuciánských konzervativců v obchod, navíc zahraniční a tedy vymykající se kontrole, a v neposlední řadě snaha vládních úředníků o omezení moci eunuchů organizujících expedice.[191]

Jung-le roku 1407 dobyl Vietnam, ale záhy v zemi vypuklo povstání, čínská vojska se ocitla v neudržitelném postavení a byla donucena opustit zemi. Roku 1431 byl nový vietnamský stát dynastie Lý uznán za stát platící tribut, ale jinak nezávislý.[192]

Během 14. století mingské armády podnikly několik pokusů o vpády na tibetské území, všechny však byly Tibeťany úspěšně odraženy.[193] V Tibetu tak nebyly přítomny čínské posádky.[194][195] Formálně však Tibet uznával čínskou suzerenitu, vyjádřenou zasíláním tributu a udělováním čínských hodností tibetským politikům. Tibetsko-čínské vztahy měly rovněž významnou náboženskou složku, která je v moderních pracích zhusta podceňována.[196] V éře Ťia-ťing (1522–1567), kdy byli buddhisté u dvora perzekvováni a vytlačeni taoisty, vztahy Pekingu s Tibetem ochladly.[197] Císař Wan-li (vládl 1572–1620) se pokoušel znovuobnovit čínsko-tibetské vztahy v reakci na mongolsko-tibetské spojenectví počínající roku 1578, které později ovlivnilo zahraniční politiku mandžuské dynastie Čching k podpoře dalajlámy a školy gelugpa.[197][198] Koncem 16. století Mongolové úspěšně podpořili moc školy gelugpa prostřednictvím trvalé ozbrojené přítomnosti, kulminující počátkem 40. let 17. století.[197][199]

Čínští historici však tvrdí, že mingská moc nad Tibetem byla skutečná a tibetští vladaři svou moc nedědili, ale nárok na vládu obdrželi v Pekingu rozhodnutím čínského císaře.[200]

Jižní brána města Ta-li, postavená roku 1382 brzy po dobytí města a oblasti Číňany

Na jihozápadních hranicích byla mingská armáda roku 1381 schopna dobýt značná území na království Ta-li. Ještě do konce 14. století začala vládou podporovaná mohutná migrace Číňanů do jihozápadních provincií Jün-nan a Kuej-čou, pokračující i v 15. a 16. století.[38]. V těchto oblastech mingská vláda realizovala politiku dvojí vlády: v oblastech s převládající čínskou většinou platil mingský zákoník, oblasti s nečínskou většinou byly spravovány v souladu s místními obyčeji (takzvanými domodrodými úřady tchu-s’), pokud se místní vůdci zavázali udržovat pořádek a odvádět daně výměnou za dovoz čínského zboží.[38]

Roku 1464 národy Miao a Jao povstaly na celém jihozápadě proti čínské nadvládě, během dvou let bylo povstání poraženo.[201] Pozdější nové povstání bylo opět poraženo armádou vedenou úředníkem a filozofem Wang Jang-mingem (1472–1529). Na jeho naléhání byla zavedena jednotná správa pro čínské i nečínské obyvatelstvo, s myšlenkou zohledňování místních zvyků ve všech správních rozhodnutích.[201]

Koncem dvacátých let 15. století se vládní finance dostaly pod tlak. V důsledku vysoké daňové zátěže poklesly daňové příjmy z některých bohatých regionů.[202] Ztraceny byly příjmy z Vietnamu, začátkem 30. let navíc poklesla výnosnost mnohých dolů.[203] Finanční problémy státu byly známkou počínajícího ekonomického poklesu.[204] Od poloviny 30. let 15. století začalo na severní polokouli šedesátileté chladné období, které Číně přineslo opakované neúrody, doprovázené občasnými záplavami a suchem a následované hladomory i epidemiemi.[205]

Na výše zmíněné ekonomické problémy, ke kterým přistoupily ještě boje na jihozápadě ve 30. a 40. letech 15. století a s nimi spojený pokles těžby v tomto na rudy bohatém kraji, konfuciánští úředníci držící ve třicátých letech moc reagovali měnovou restrikcí – uzavíráním stříbrných dolů a omezením výroby měděných mincí – a snížením státních výdajů.[204] Úsporná opatření přijímali tím snáze, čím více zasáhla ekonomické základy moci eunuchů, konkurenční skupiny v mocenském boji.[206] Právě eunuchové se podíleli na zrušených námořních expedicích a byli zainteresování v těžbě stříbra.[203] Nedostatek měny v Číně vyvolal problémy od Japonska po Jávu.[207] V Číně se masově rozšířilo padělání mincí a následně hromadění drahých kovů, výsledkem bylo výrazné omezení oběhu stříbra ve 40. letech 15. století.[207]

Začátkem čtyřicátých let získali převahu na císařském dvoře eunuchové a prosadili znovuotevření stříbrných dolů pod svým dohledem.[207] Avšak nízká produktivita těžby v kombinaci s vysokými požadavky dozorujících eunuchů vedla k sérii hornických povstání ve Fu-ťienu, Če-ťiangu a Ťiang-si.[207] Pozornost vlády současně poutal neklid na severních hranicích.

Velká čínská zeď, velká většina dnes zachované zdi pochází z mingské doby

Tlak Mongolů na severních hranicích vyvrcholil v červenci 1449 tažením západomongolských Ojratů. Hlavní eunuch Wang Čen přesvědčil císaře Jing-cunga, aby osobně vedl pětisettisícovou armádu vyslanou proti Mongolům, kteří už rozdrtili pohraniční vojska. V září byla v bitvě u pevnosti Tchu-mu čínská armáda na hlavu poražena a sám císař padl do zajetí.[208] Po vítězství Mongolové vydrancovali sever země až k pekingským předměstím.[209] Po jejich odchodu v listopadu téhož roku bylo obyvatelstvo v okolí Pekingu napadáno místními bandity a mongolskými žoldnéři dříve sloužícími v mingské armádě.[210]

Na trůn nastoupil bratr zajatého panovníka jako císař Ťing-tchaj. Poté už pro Mongoly nemělo smysl dále držet Jing-cunga v zajetí a byl propuštěn.[208] Nový císař ho držel v domácím vězení, dokud státním převratem roku 1457 nezískal trůn zpět.[211] Obnovení stability trvalo léta, ještě roku 1461 se vzbouřila část pekingské posádky.[212]

Po roce 1474 byly věnovány velké částky na výstavbu Velké čínské zdi.[213] Přesto za vlády Dajan-chána (1479–1543) v Mongolsku byla hrozba ze severu pro Čínu zdaleka největší za celé 15. století. Nájezdy pokračovaly i za jeho nástupců. Mongolský Altan-chán (1507–1582) byl, stejně jako o století dříve Ojrati, schopen překročit Velkou zeď a probojovat se do okolí Pekingu.[214] Pro odražení Altan-chánova nájezdu čínská vláda využila mongolských oddílů.[215] Až koncem 60. let se podařilo Mongoly vytlačit a roku 1570 mohla být podepsána mírová smlouva, přesto menší nájezdy pokračovaly.[44]

Útoky japonských pirátů na čínské pobřeží v 16. století

Roku 1479 zástupce ministra války spálil dokumenty dvorského archívu popisující cesty Čeng Chea. Je to jeden z mnoha důkazů svědčících o obratu mingské vlády k izolacionistické politice.[192] Byly přijaty zákony o stavbě lodí, omezující rozměr plavidel, ale oslabení mingského loďstva vedlo zároveň k aktivizaci pirátů v čínských pobřežních vodách.[213] Piráti japonští i čínští (paušálně nazývaní wo-kchou, japonští bandité) přepadali jak obchodní lodě, tak pobřežní města a vesnice.[213]

Namísto ozbrojených akcí proti pirátům se mingské úřady rozhodly, ve snaze zbavit piráty cílů, o likvidaci pobřežních měst. Všechen zahraniční obchod byl soustředěn v rukách státu ve formě výměny darů se zahraničními vládami.[213] Tato politika přísného zákazu zahraničního soukromého námořního obchodu, známá jako chaj–ťin (zakázané moře) trvala až do roku 1567.[192] V době platnosti zákona se státní obchod s Japonsken soustředil pouze do přístavu Ning-po, s Filipínami do Fu-čou a s Indonésií do Kantonu.[216] Konkrétně Japoncům bylo dovoleno připlout do Ning-po pouze jednou za deset let v množství maximálně tří set lidí na dvou lodích. Tato rozhodnutí povzbudila mnoho čínských obchodníků k účasti na široce rozšířeném ilegálním obchodu z cizinou.[216]

Vztahy s Japonskem se prudce zhoršily poté, co v něm převzal moc Hidejoši Tojotomi, který roku 1592 vyhlásil cílem své vlády dobytí Číny. Následovaly dvě japonské invaze do Koreje (Imdžinská válka). Spojená korejsko-čínská vojska Japonce porazila a po Hidejošiho smrti roku 1598 se Japonci stáhli do vlasti. Nicméně vítězství přišlo Čínu draho – náklady na válku dosáhly enormních 26 miliónů liangů stříbra.[217]

Počátkem 16. století se v Indickém oceánu a záhy i v mořích jihovýchodní Asie objevili portugalští piráti.[218] Do Číny dorazila první portugalská loď roku 1513.[219] Drancování a loupeže Portugalců paralyzovaly námořní obchod a způsobily hospodářskou krizi, ze které se jihovýchodní Asie zotavila až po 20. letech 16. století.[218]

Čínská džunka, ilustrace encyklopedie Tchien-kung kchaj-wu Sung Jing-singa, 1637

Z Číny se vyvážel zejména porcelán a hedvábí. Evropa přitom patřila spíše k periferním trhům, směřovalo do ní pouze 16 % pozdně mingského exportu porcelánu, zbytek byl určen pro trhy Japonska a jihovýchodní Asie.[123] Poté, co byl mingskou vládou zakázán soukromý obchod s Japonskem, chopili se Portugalci příležitosti a zaujali výhodnou pozici prostředníka.[220] Ale po roce 1573, kdy se Španělé (disponující výnosem amerických stříbrných dolů) etablovali ve filipínské Manile, byl portugalský obchod zatlačen do pozadí.[24]

Počínající pokles moci migské Číny předznamenalo roku 1556 velké zemětřesení v Šen-si, mimořádně ničivá přírodní katastrofa, která přinesla smrt asi 830 tisícům lidí.[221]

Začátkem 16. století se zřetelně projevily negativní důsledky procesů počínajících s ustavením mingské dynastie a postupně se rozvíjejících. K uvedené době se projevila významná, i když neformální změna struktury moci způsobující rozklad vládnoucí špičky. Při zachování všech vnějších atributů neomezené samovlády proběhlo faktické odstranění císařů od bezprostředního řízení státních záležitostí. Reálnou moc soustředili do svých rukou velcí sekretáři, stojící v čele velkého sekretariátu a císařští favorité, především eunuši.[222]

Císař Wan-li (vládl 1572–1620)

Po nástupu na trůn se císař Wan-li obklopil schopnými poradci. Jeho velký sekretář Čang Ťü-čeng (v úřadu 1572–1582) vybudoval efektivně pracující síť vysokých státních úředníků.[223] Nicméně, po něm se nenašel nikdo schopný udržovat soulad mezi zájmovými skupinami centrální administrativy[223] a úředníci se záhy rozdělili na znepřátelené skupiny.

Ministři se s císařem střetli v otázce výběru následníka trůnu; znechucovali panovníka svým hašteřením o způsobu spravování země.[224] Další vzestup dvorského frakcionářství přinesly filozofické debaty o Wang Jang-minově revizi některých neokonfuciánských názorů.[225][226] Císaře časem unavily dvorské aféry a spory, načež se stáhl za zdi Zakázaného města daleko od vládních úředníků.[224] Sabotoval práci vlády, prakticky ustoupil od audiencí a diskuzí s úředníky, přestal číst jejich zprávy a odmítal jmenování kandidátů na uprázdněná místa úřednické hierarchie.[227] Vzdělaní úředníci ztratili rozhodující roli ve správě země, ta přešla k eunuchům.[228] Ti poslušně vykonávali císařovu vůli – spravovali státní dílny, vybírali daně, vytvořili administrativu nezávislou na civilních úřadech.[227]

Konzervativní kritici vlády se soustředili kolem akademie Tung-lin. Požadovali provedení změn podle vůle „moudrého a spravedlivého císaře“. Jím se měl stát Wan-liho nejstarší syn Ču Čchang-luo. Opozičníci rozpracovali reformy, podle nichž měl císař osobně vládnout, zakazovalo se vytváření dvorských klik, likvidovala se korupce, rušil se státní monopol na těžbu nerostných zdrojů... Podařilo se jim roku 1620 dosadit Ču Čchang-lua na trůn jako císaře Tchaj-čchanga, ten ale už po měsíci zemřel, načež následovala odvetná reakce Wej Čung-siena stojícího v čele eunuchů.

Následující císař Tchien-čchi (1620–1627) prakticky úplně upadl pod vliv Weje, který takřka nekontrolovaně vládl dvoru.[228] I když císař Čchung-čen (1627–1644) Weje přinutil k sebevraždě, eunuchové získané pozice drželi až do konce vlády dynastie Ming o dvě desetiletí později. Neustálé přesuny ve vládním aparátu dezorganizovaly dvůr, země trpěla epidemiemi, povstáními a nepřátelskými vpády.

Počínaje posledními roky éry Wan-li v Číně začala finanční krize, vyvolaná nedostatkem oběživa – stříbra. Příčinou snížení dovozu z Peru i z Japonska.[229] Existuje také názor, že růst hodnoty stříbrných peněz v 17. století byl způsoben spíše poklesem poptávky po zboží než zmenšením množství stříbra v oběhu.[230]

Čínské měďáky s typickým čtverhranným otvorem uprostřed. Mince se navlékaly na šňůry po tisících.

Výsledkem byl ostrý růst hodnoty stříbra, který vedl k neschopnosti mnohých čínských provincií odvádět daně a dávky v předepsané výši. Čím větší mělo stříbro hodnotu, tím neochotněji bylo vydáváno – což vedlo k poklesu množství stříbra v oběhu a inflaci měďáků.[24] Ve 30. letech 17. století tisíc měďáků odpovídal jednomu liangu stříbra, roku 1640 už pouze polovině liangu a počátkem roku 1643 pouze třetině liangu.[24] Pro rolníky takový vývoj znamenal katastrofu. Své přebytky totiž prodávali za měďáky, ale daně byly stanoveny ve stříbru.[231]

V první polovině 17. století se v severní Číně stal hlad stálým jevem vinou suchého a chladného počasí a z toho plynoucího zkrácení vegetačního období; toto ochlazení je dnes známé jako Malá doba ledová.[232] Hlad, s ním rostoucí daňové zatížení, rozšíření dezertérství, oslabení systému pomoci chudině, záplavy a neschopnost ústřední vlády řádně řídit práce na zavlažovacích a protipovodňových stavbách vedly k vysoké úmrtnosti, zbídačení a surovosti lidí.[232] Sama vláda, ztrácející daňové příjmy, nebyla schopna bojovat se vznikajícími problémy. Ke všemu předešlému se od Če-ťiangu do Che-nanu rozšířila epidemie, pravděpodobně moru.[233] Počet obětí byl velmi vysoký, byť zůstal neznámý.[234]

Sucho, neúrody, ekonomická krize, zvůle úředníků a břímě války s Mandžuy dohnaly rolníky k ozbrojeném vystoupením. Povstání začalo roku 1628 v provincii Šen-si a trvalo bezmála devatenáct let. Do čela vzbouřenců se prosadil Li C’-čcheng,[222] který do roku 1635 ovládl část provincie Che-pej a do začátku 40. let rozšířil svou moc do Šen-si a Che-nanu.[235] Další povstalecká skupina zesílila v S’-čchuanu.[235]

Pevnost Wan-pching postavená kolem roku 1638 pro obranu Pekingu před povstalci

Roku 1640 hladovějící rolníci ztratili strach z oslabených mingských vojsk, jdoucích od porážky k porážce, a začali se masově bouřit. Li C’-čcheng se roku 1643 prohlásil králem dynastie Šun a v dubnu 1644 obsadil Peking prakticky bez boje.[236] Poslední mingský císař, než aby padl do zajetí, spáchal sebevraždu – oběsil se na stromě v parku před branou Zakázaného města.[222][236].

Severovýchodně a východně od Pekingu nejlepší mingská vojska bránila hranici proti Mandžuům. Jejich velitel Wu San-kuej na pád Pekingu reagoval otevřením bran čínské zdi a pozváním mandžuských vojsk do Číny, neviděl totiž jinou možnost porážky povstalců.[237] Mandžuská armáda vedená knížetem Dorgonem (1612–1650) ve spojenectví s Wuovými vojsky rozbila povstalce u Šan-chaj-kuanu, v červnu 1644 obsadila město a prohlásila císařem Šun-č’ mladého vládce Mandžuů.[238] Vojsko povstalců utrpělo ještě jednu porážku od Mandžuů u Si-anu a ustoupilo podél řeky Chan do Wu-čchangu, později k severním hranicím provincie Ťiang-si.[238] Zde Li v létě 1645 zemřel, buď spáchal sebevraždu, nebo jej zabili jím olupovaní rolníci.[238]

Ohniska protimandžuského odporu přetrvávala ještě řadu let. Druhé hlavní město Nanking a provincie Fu-ťien, Kuang-tung, Šan-si a Jün-nan zachovaly věrnost mingskému režimu, později nazvanému Jižní Ming. Ale rozdrobená střediska odporu byla dobývána čchingskými vojsky jedno po druhém do roku 1661, kdy císař Jung-li ustoupil do Barmy. Když jej začátkem roku 1662 zajala a popravila čchingská vojska vedená Wu San-kuejem, zmizela poslední naděje na zachování mingské moci.

Jeden z vojevůdců Jižní Ming Čeng Čcheng-kung pochopil bezperspektivnost boje s Mandžuy na pevnině a roku 1661 se rozhodl (při zachování dvou pevninských základen Sia-menu a Ťin-menu) vyhnat Nizozemce z Tchaj-wanu a využít tento ostrov jako základnu boje s dobyvateli, roku 1662 už byl ostrov v rukou Čengova vojska.[239] Formálně se Tchaj-wan považoval za část říše Mingů, ale po popravě posledního mingského císaře Jung-liho Čeng odmítl uznat jakéhokoliv nástupce. Vznikla tak zvláštní situace monarchie bez monarchy, v níž reálnou moc držel Čeng jako velitel armády, fakticky tak založivší novou dynastii. Čengové vládli na Tchaj-wanu a bojovali s Mandžuy pod vlajkami dynastie Ming až do roku 1683, kdy Mandžuové Tchaj-wan konečně dobyli.[240]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ming Dynasty na anglické Wikipedii a Империя Мин na ruské Wikipedii.

Česky:

• FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-249-9.
• BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6.
• CHENG, Anne. Dějiny čínského myšlení. Překlad Helena Beguivinová; Olga Lomová, David Sehnal, Dušan Vávra. 1. vyd. Praha: DharmaGaia, 2006. xv + 695 s. ISBN 80-86685-52-7.
• BLUNDENOVÁ, Caroline; ELVIN, Mark. Svět Číny: kulturní atlas. Praha: Knižní klub, 1997. 237 s. ISBN 80-7176-420-5.

Anglicky:

• ANDREW, Anita N.; RAPP, John A. Autocracy and China's Rebel Founding Emperors: Comparing Chairman Mao and Ming Taizu. Lanham: Rowman & Littlefield Publishers Inc., 2000. Dostupné online. ISBN 0-8476-9580-8.
• ATWELL, William S. Time, Money, and the Weather: Ming China and the "Great Depression" of the Mid-Fifteenth Century. The Journal of Asian Studies. 2002, roč. 61, čís. 1, s. 83–113. Dostupné online.
• BROOK, Timothy. The Chinese state in Ming society. Abingdon, Oxon a New York: RoutledgeCurzon, 2005. 248 s. ISBN 0-415-34507-3.
• DREYFUS, Georges. Cherished memories, cherished communities: proto-nationalism in Tibet. In: MCKAY, Alex. The History of Tibet: Volume 2, The Medieval Period: c. AD 850–1895, the Development of Buddhist Paramountcy. New York: Routledge, 2003. ISBN 0415308429. S. 492–522.
• EBREY, Patricia Buckley; WALTHALL, Anne; PALAIS, James B. East Asia: A Cultural, Social, and Political History. Boston: Houghton Mifflin Company, 2006. 652 s. Dostupné online. ISBN 0-618-13384-4.
• EBREY, Patricia Buckley. The Cambridge Illustrated History of China. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. 352 s. (Cambridge Illustrated Histories). Dostupné online. ISBN 0-521-66991-X.
• FAIRBANK, John King; GOLDMAN, Merle. China: A New History. 2., rozšířené vyd. Cambridge (Massachusetts): Belknap Press, 2006. 640 s. ISBN 0-674-01828-1.
• GASCOIGNE, Bamber. The Dynasties of China: A History. New York: Carroll & Graf Publishers, 2003. 304 s. Dostupné online. ISBN 0786712198.
• GOLDSTEIN, Melvyn C. The Snow Lion and the Dragon: China, Tibet and the Dalai Lama. Berkeley: University of California Press, 1997. Dostupné online. ISBN 0520219511.
• HARTWELL, Robert M. Demographic, Political, and Social Transformations of China, 750-1550. Harvard Journal of Asiatic Studies. 1982, roč. 42, čís. 2, s. 365–442. Dostupné online.
• HO, Ping-ti. Studies on the Population of China: 1368-1953. Cambridge: Harvard University Press, 1959. 391 s. (Harvard East Asian Series). ISBN 0674852451. S. 8—9, 22, 259.
• HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 1–66. Dostupné online.
• CHAN, Hok-Lam. The Chien-wen, Yung-lo, Hung-shi, and Hsuan-te reigns. In: TWITCHETT, Denis; FAIRBANK, John K. The Cambridge History of China: Volume 7, The Ming Dynasty, 1368-1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 182–384.
• KOLMAŠ, Josef. Tibet and Imperial China: A Survey of Sino-Tibetan Relations Up to the End of the Manchu Dynasty in 1912: Occasional Paper 7. Canberra: The Australian National University, Centre of Oriental Studies, 1967. S. 32.
• LIPMAN, Jonathan. Familiar Strangers: A History of Muslims in Northwest China. Seattle: University of Washington Press, 1998.
• MCMAHON, Keith. Celestial Women: Imperial Wives and Concubines in China from Song to Qing. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2016. 312 s. ISBN 1442255021, ISBN 9781442255029. (anglicky)
• MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C., a kol. The Cambridge History of China. Svazek 7: The Ming Dynasty, 1368 — 1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. 1008 s. ISBN 0521243327.
• NEEDHAM, Joseph. Science and Civilization in China. Svazek 3, Mathematics and the Sciences of the Heavens and the Earth. Taipei: Caves Books, 1986.
• NEEDHAM, Joseph. Science and Civilization in China. Svazek 4, Physics and Physical Technology. Taipei: Caves Books, 1986. Díl 2, Mechanical Engineering, s. 255–257.
• NEEDHAM, Joseph. Science and Civilization in China. Svazek 5, Chemistry and Chemical Technology. Taipei: Caves Books, 1986. Díly 5: Chemistry and Chemical Technology, 7: Military Technology; the Gun Powder Epic.
• NEEDHAM, Joseph. Science and Civilization in China. Svazek 6, Biology and Biological Technology. Taipei: Caves Books, 1986. Díl 2, Agriculture.
• NORBU, Dawa. China's Tibet Policy. Richmond: Curzon, 2001. ISBN 0700704744. S. 52.
• PERDUE, Peter C. Culture, History, and Imperial Chinese Strategy: Legacies of the Qing Conquests. In: VAN DE VEN, Hans. Warfare in Chinese History. Leiden: Koninklijke Brill, 2000. ISBN 9004117741. S. 252–287.
• ROBINSON, David M. Politics, Force and Ethnicity in Ming China: Mongols and the Abortive Coup of 1461. Harvard Journal of Asiatic Studies. Červen 1999, roč. 59, čís. 1, s. 79–123. Dostupné online.
• SPENCE, Jonathan D. The Search For Modern China. 2. vyd. New York: W. W. Norton & Company, 1999. 728 s. Dostupné online. ISBN 0-393-97351-4.
• SPERLING, Elliot. The 5th Karma-pa and some aspects of the relationship between Tibet and the Early Ming. In: MCKAY, Alex. The History of Tibet: Volume 2, The Medieval Period: c. AD 850–1895, the Development of Buddhist Paramountcy. New York: Routledge, 2003. ISBN 0415308429. S. 473–482.
• TEMPLE, Robert. The Genius of China: 3,000 Years of Science, Discovery, and Invention. New York: Simon and Schuster, 1986. ISBN 0671620282. S. 137.
• TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W., a kol. The Cambridge History of China. Svazek 8: The Ming Dynasty, 1368 — 1644, Part II. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. 1231 s. ISBN 0521243335.
• WANG, Jiawei; NYIMA, Gyaincain. The Historical Status of China's Tibet. Beijing: China Intercontinental Press, 1997. ISBN 7801133048.
• WONG, H.C. China's Opposition to Western Science during Late Ming and Early Ch'ing. Isis. 1963, roč. 54, čís. 1, s. 29–49.
• WYLIE, Turrell V. Lama Tribute in the Ming Dynasty. In: MCKAY, Alex. The History of Tibet: Volume 2, The Medieval Period: c. AD 850-1895, the Development of Buddhist Paramountcy. New York: Routledge, 2003. ISBN 0415308429.
• YUAN, Zheng. Local Government Schools in Sung China: A Reassessment. History of Education Quarterly. 1994, roč. 34, čís. 2, s. 193–213. Dostupné online.

Rusky

• RYBAKOV, Rostislav Borisovič, a kol. История Востока. В 6 т:. Том 2. Китай во второй половине XIV - XV в.. Moskva: Институт востоковедения РАН, 1999. 716 s. ISBN 5-02-018102-1. S. 528-546.
• RYBAKOV, Rostislav Borisovič, a kol. История Востока. В 6 т:. Том 3. Китай в XVI - начале XVII в.. Moskva: Институт востоковедения РАН, 2000. 696 s. ISBN 5-02-018102-1. S. 268-301.
• NEPOMNIN, Oleg Jefimovič. История Китая: Эпоха Цин. XVII - начало XX века. Moskva: Вост. лит., 2005. 712 s. ISBN 5-02-018400-4. Kapitola Вводная глава. Крушение Минской империи.
• VASILJEV, Leonid Sergejevič. История Востока. Том 1. 3. vyd. Moskva: Высшая школа, 2003. 512 s. ISBN 5-06-004593-5. Kapitola Маньчжуры и династия Цин в Китае.
• JURJEV, M. F.; SIMONOVSKAJA, L. V., a kol. История Китая с древнейших времен до наших дней. Moskva: Наука, 1974. (rusky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Říše Ming na Wikimedia Commons
• Encyclopædia Britannica. Encyclopædia Britannica Online [online]. Encyclopædia Britannica Inc., rev. 2012 [cit. 2012-05-22]. Heslo Ming dynasty. Dostupné online. (anglicky)
• THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. Tübingen: [cit. 2010-01-10]. Kapitola Chinese History - Ming Dynasty 明 (1368-1644). Dostupné online. (anglicky)
• Department of Asian Art. Heilbrunn Timeline of Art History. [online]. New York: The Metropolitan Museum of Art, 2000– [cit. 2012-05-22]. Kapitola Ming Dynasty (1368–1644). Mingské umění na webu Metropolitního muzea umění. Dostupné online. (anglicky)
• Famous Chinese Painters [online]. China Online Museum, 2009– [cit. 2012-05-22]. Galerie prací významných čínských malířů, včetně malířů mingské doby. Dostupné online. (anglicky)