Ministerstvo daní (Čína)

Ministerstvo daní (čínsky v českém přepisu chu-pu, pchin-jinem hùbù, znaky 戶部) či ministerstvo financí, doslova ministerstvo domácností, byl v Číně od 6. do 19. století jeden z ústředních úřadů státní správy čínských států, jmenovitě říší Suej a Tchang, států období pěti dynastií, říší Sung, Ťin, Jüan, Ming a Čching.

Provádělo soupisy obyvatelstva a půdy, na základě seznamů vybíralo daně a distribuovalo je. Původně bylo částí kanceláře šang-šu, v říši Jüan a rané Ming (ve 13. a 14. století) náleželo pod kancelář čung-šu. Od roku 1380 se osamostatnilo a přímo podléhalo císaři.

Historie

Ministerstvo vzniklo v říši Suej jako jeden ze šesti funkčních oddílů kanceláře šang-šu, součástí kanceláře šang-šu bylo i v říši Tchang, za pěti dynastií a v říši Sung. Po splynutí „tří kanceláří“ san-šeng (čung-šu šeng, men-sia šeng a šang-šu šeng) bylo říši Jüan a zprvu i v říši Ming částí kanceláře čung-šu. Roku 1380 byla kancelář čung-šu zrušena a ministerstva, včetně ministerstva daní, se osamostatnila a nadále byla přímo podřízena císaři.[1]

Původně se nazývalo ministerstvo lidu, (民部, min-pu), ale kolem roku 650 bylo přejmenováno kvůli tabuizaci jména císaře Tchaj-cunga, vlastním jménem Li Š’-mina.[1]

Zodpovídalo za sčítání lidu a evidenci půdy, rozpis a výběr daní, skladování a distribuci komodit vybraných na daních.[1] V čele stál ministr šang-šu (čínsky pchin-jinem shàngshū, znaky 尚書; případně dva ministři – zleva a zprava), a náměstek ministra š’-lang (čínsky pchin-jinem shìláng, znaky 侍郎), jeho odbory vedli ředitelé s titulem lang-čung (郞中).[1]

Obvykle se dělilo na čtyři odbory s’ (司):

  • censu (戶部司, chu-pu-s’), pro soupisy obyvatelstva, obdělávané půdy a k ní náležejících daňových povinností a osvobození;
  • všeobecných účtů (度支司, tu-č’-s’);
  • pokladu (金部司, ťin-pu-s’);[2]
  • sýpek (倉部司, cchang-pu-s’).[1]

Za Sungů do roku 1080 existovalo pouze formálně, na státní finance dozíral finanční vládní výbor san-s’. V rámci reforem sungské správy za císaře Šen-cunga bylo po roce 1080 ministerstvo oživeno a složeno ze dvou oddělení cchao, levého (左曹, cuo-cchao) pro soupisy obyvatel, zemědělství a daně[3] a pravého (右曹, jou-cchao) pro stabilizaci cen, výjimky v pracovní povinnosti, obchody a stabilizační fondy; a tří odborů – všeobecných účtů, pokladu a sýpek.

Za Ťinů byly ministerské odbory zrušeny; za Jüan se dělilo na šest sekcí kche (科):

  • pokladu (金科, ťin-kche);
  • sýpek (倉科, cchang-kche);
  • zvláštních účtů (內度科, nej-tu-kche), pro příjmy a výdaje vztahující se k císaři;[4]
  • všeobecných účtů (外度科, waj-tu-kche), pro ostatní a všeobecné příjmy a výdaje;[4]
  • píce (糧草科, liang-cchao-kche);
  • rozpočtu (審計科, šen-ťi-kche).[1]

V letech 1260–1264 a 1266–68 bylo částí sjednoceného ministerstva státní správy, obřadů a daní li-hu-li-pu (čínsky pchin-jinem lìhùlǐ​bù, znaky 吏戶禮部),[5]

Za Mingů se od roku 1368 dělilo na pět sekcí pojmenovaných první, druhá, třetí, čtvrtá a všeobecná, každou vedl ředitel lang-čung. Od roku 1373 byl v čele každé sekce ministr šang-šu a náměstek ministra š’-lang. Od roku 1380 se dělilo na čtyři funkční odbory; od 1390 na teritoriální odbory, pro každou provincii jeden.[6] Teritoriální odbory se skládaly z funkčních sekcí: statistické, všeobecných účtů, zvláštních účtů, sýpek. Navíc ministerstvu podléhalo množství skladů a sýpek a několik samostatných vládních agentur: pro tisk papírových peněz, pro peněžní zásobu, pro celnice na Velkém kanále, námořní dozorčí úřady.[7] Záležitosti nespadající do konkrétní provincie byly rozděleny mezi odbory. Tak věci týkající se Pej Č’-li, Nan Č’-li, solného monopolu, vnitřních celnic, sýpek na Velkém kanálu, císařských stájí a pastvin řešily odbory pro Fu-ťien, S’-čchuan, Šan-tung, Jün-nan, Kuang-si a Kuej-čou v tomto pořadí.[8] Ministerstvo vedl ministr a dva náměstci ministra. Jeden náměstek spravoval sýpky v metropoli, přičemž disponoval vlastním úřadem a přímým přístupem k císaři. Od roku 1442 řídil ještě nově zřízenou pokladnu tchaj-cchang, která soustřeďovala příjmy ministerstva ve stříbře (koncem 16. století ročně 4 miliony liangů, tj. 150 tun). Druhý náměstek obvykle setrvával v některé provincii s dočasným pověřením (např. dozor nad Velkým kanálem).[9]

Kromě ministerstva v hlavním městě říše (Nankingu, od roku 1421 Pekingu), existovalo v mingské době i paralelní ministerstvo daní ve vedlejším hlavním městě (v letech 1402–1421 Pekingu, od 1421 v Nankingu).[10] Ministerstvo ve vedlejší metropoli mělo stejnou strukturu, avšak méně úředníků,[10] Jeho pravomoc se vztahovala na vedlejší metropoli a metropolitní oblast.[11] Po roce 1421 se nankingské ministerstvo daní kromě toho podílelo na shromažďování pozemkové daně i z provincií Če-ťiang, Ťiang-si a Chu-kuang, vydávalo solné certifikáty (jen-jin) pro celou říši a spravovalo evidenci daňových povinností mingských poddaných, takzvané Žluté registry.[12]

Dělení na provinční odbory zůstalo zachováno i v říši Čching.[6]

Odkazy

Reference
  1. HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. S. 258. [dále jen Hucker (1985)].
  2. Hucker (1985), s. 167.
  3. Hucker (1985), s. 526.
  4. Hucker (1985), s. 353–354.
  5. Hucker (1985), s. 304–305.
  6. Hucker (1985), s. 258–259.
  7. HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 1–66, na s. 33. Dostupné online. (anglicky)
  8. HUANG, Ray. The Ming fiscal administration. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 2. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. [dále jen Huang (1998)]. ISBN 0521243335. S. 106–171, na s. 117. (anglicky)
  9. Huang (1998), s. 119.
  10. FANG, Jun. China's Second Capital – Nanjing under the Ming, 1368-1644. 1. vyd. Abingdon, Oxon: Routledge, 2014. ISBN 9780415855259. S. 32 a 45. (anglicky) [Dále jen Fang].
  11. Fang, s. 47.
  12. Fang, s. 49.

Literatura
  • HUANG, Ray. The Ming fiscal administration. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 2. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0521243335. S. 106–171. (anglicky)
  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3.
  • KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5.
  • РЫБАКОВ, Вячеслав. Танская бюрократия. Часть 1: Генезис и структура. 1. vyd. Санкт-Петербург: Петербургское Востоковедение, 2009. 512 s. (Orientalia). ISBN 978-5-85803-405-6. (rusky)
  • XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.