Velký sekretariát

Velký sekretariát (čínsky v českém přepisu Nej-ke, pchin-jinem Nèigé, znaky 內閣) byl formálně vládní koordinační orgán, ale fakticky nejvyšší instituce civilní státní správy mingské Číny. Nahradil dosavadní nejvyšší civilní úřad – ústřední sekretariát (中書省, čung-šu šeng) – zrušený roku 1380. K zvládnutí návalu administrativy už o dva roky později císař říše Ming Chung-wu jmenoval několik velkých sekretářů (čínsky v českém přepisu ta süe-š’, pchin-jinem dà ​xuéshì, znaky 大學士) z řad členů akademie Chan-lin. Tito tajemníci postupně převzali do svých rukou komunikaci mezi císařem a šesticí ministerstev i ostatními civilními úřady. Nejvýše postavený z nich, neoficiálně nazývaný „první sekretář“ (čínsky v českém přepisu šou-fu, pchin-jinem shǒufǔ, znaky 首輔), zaujal postavení faktické hlavy vlády.

Historie

Na vrcholu civilní správy mingské Číny stál zpočátku Ústřední sekretariát v čele se dvěma hlavními rádci (丞相, čcheng-siang) s hlavní první hodností, starším „po levici“ a mladším „po pravici“, neformálně označovanými za první ministry (宰相, caj-siang).[1]

Roku 1380 císař Chung-wu tehdejšího prvního ministra Chu Wej-junga pro podezření ze zrady popravil. V obavách z koncentrace moci v sekretariátu tento zrušil a osobně převzal řízení šesti ministerstev. V důsledku změn se správa země soustředila přímo v rukou císaře. Chung-wu byl však záhy zahlcen lavinou úřední korespondence a hlášení– po zrušení sekretariátu během jednoho desetidenního období přišlo císaři Chung-wuovi na stůl 1660 dokumentů s 3391 problémy vyžadujícími rozhodnutí.[2] Proto už roku 1382 jmenoval z řad členů akademie Chan-lin několik velkých sekretářů,[3] kteří fungovali jako císařovi poradci a původně též jako asistenti vychovatelů následníka trůnu.[4]

Za Chung-wua byli tito tajemníci pouze administrativní pracovníci bez vlastních politických koncepcí. Císař Jung-le na ně přenesl vyřizování své korespondence a od 20. let 15. století získali dominantní roli ve vládě.[3] Jejich výhodou byl každodenní kontakt s císařem, díky němuž získali převahu nad ministry. Za vlády císaře Süan-te už všechny přípisy určené císaři procházely rukama velkých sekretářů. Ti je předávali císaři s připravenými návrhy rozhodnutí. Získali tak rozhodující vliv na formulaci vládní politiky, srovnatelný s mocí bývalého ústředního sekretariátu.[5]

Název Velký sekretariát (nej-ke), neformálně používaný od této doby, byl však oficiálně zaveden až v polovině 16. století. Počet sekretářů se pohyboval mezi třemi a šesti.[4]

Členové Velkého sekretariátu byli vybíráni z akademie Chan-lin s tím, že budou nástroji císařské vůle nikterak neovlivnění ministerstvy. V kontrastu s vedením ministerstev totiž neprocházeli dlouholetou službou v regionálních a centrálních úřadech, úředníci vládního aparátu je proto nepovažovali za své. Reálně se ovšem sekretariát držel své vlastní linie, rozcházejíce se jak s císařem, tak ministerskou administrativou.[6]

Postavení velkých sekretářů

Velcí sekretáři nikdy formálně nezískali postavení hlav bývalého Ústředního sekretariátu – jejich úřadu příslušela stále jen hlavní pátá hodnost, což ve srovnání s hlavní druhou hodností ministrů bylo výrazně méně. Faktická moc velkých sekretářů však byla vyjádřena udělením formálního titulu ministra či zástupce ministra a s ním spojeným postavením. Později i udělováním starobylých vysokých titulů „tří vévodů“ (三公, san-kung) spojených s hlavní první hodností a „tří výjimečných“ (三孤, san-ku) majících vedlejší první hodnost.[7]

Odkazy

Reference
  1. HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 27. [dále jen Hucker (1958)]. Dostupné online. (anglicky)
  2. Hucker (1958), str. 28.
  3. RYBAKOV, Rostislav Borisovič, a kol. История Востока. В 6 т:. Том 2. Восток в средние века. Moskva: Институт востоковедения РАН, 1999. 716 s. ISBN 5-02-018102-1. Kapitola V. Между монголами и португальцами (Азия и Северная Африка в XIV-XV вв.). Китай во второй половине XIV-XV в. (Империя Мин), s. 528–546. (rusky)
  4. Hucker (1958), str. 29.
  5. 李 (LI), 孔懷 (Konghuai). 中國古代行政制度史 (Historie administrativního systému staré Číny). Hongkong: 聯合出版 (Joint Publishing) ISBN 978-962-04-2654-4. S. 108–109.
  6. Hucker (1958), str. 30.
  7. Hucker (1958), str. 17 a 30.

Literatura
  • HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 1–66. Dostupné online. (anglicky)
  • HUCKER, Charles O. The Ming dynasty: its origins and evolving institutions. Ann Arbor: Center for Chinese Studies, University of Michigan, 1978. Dostupné online. ISBN 0-89264-034-0. (anglicky)
  • TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W., a kol. The Cambridge History of China. Svazek 8: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part II. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. 1231 s. ISBN 0521243335. (anglicky)
  • XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. S. 65–70.

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.