Chung-č’

Císařovna Čang, Chung-č’ova jediná manželka

Chung-č’ byl manželce bezvýhradně oddán.[11] Císařovna byla pošetilá žena, myslící jen na příbuzné (především bratry), uspokojení své touhy po luxusním životě a důvěřující taoistickým a buddhistickým mnichům.[12] Pod jejím vlivem dvůr tonul v luxusu a rozkoši neviděné za předešlých panovníků.[11]

Po narození syna v říjnu 1491 císař mezi své oblíbence pojal[3] i císařovnina otce, oba její bratry – Čang Che-linga a Čang Jen-linga – a všechny další příbuzné své ženy.[13] Otec císařovny se už roku 1490 stal hrabětem z Šou-ning. Na jaře 1492 Chung-č’ jmenoval svého malého syna korunním princem, což posílilo a zabezpečilo postavení rodiny Čang. Krátce poté otec císařovny bezprecedentně zažádal o povýšení na markýze a přes opozici mnoha úředníků titul dostal; téhož roku zemřel (a posmrtně byl povýšen na vévodu z Čchang-kuo). Titul markýze zdědil jeho starší syn, mladší se stal hrabětem a pak markýzem z Ťien-čchang.[12] Oba bratři dostali mnohé dary – pozemky, správcovství císařských skladů v Pekingu, licence k obchodu se solí.[13] I široké příbuzenstvo Čangů se těšilo z titulů, úřadů, pozemků a příležitostí ke korupci jako žádní z příbuzných jiných mingských císařoven.[12]

Úředníci si opakovaně a pravidelně stěžovali na chování císařovniných příbuzných, zejména jejích bratrů. Vinili je z korupce, defraudací a v jejich domovském okresu jižně od Pekingu i ze zabírání pozemků svých sousedů.[14] Bratři Čangové však byli císařovnou a její matkou vždy bráněni. Podporovala je i ta část eunuchů a úředníků, která si budovala kariéru na spojení s rodinou Čangů.[14] Pod jejich vlivem císař celou rodinu chránil před jakýmkoliv postihem,[13] třebaže kritiky vesměs netrestal (konfuciánské etice by se protivilo trestat úředníky za čestné a přímé upozornění na chyby).[14]

S manželkou měl společnou víru v taoismus, což úředníci nesli nelibě,[6] zejména, když taoistickým mnichům uděloval vysoké hodnosti.[15] Koncem vlády Chung-č’a se začaly objevovat, byť ne v takovém rozsahu, negativní jevy známé z éry Čcheng-chua: zřizování císařských statků, přímá jmenování obcházející ministerstvo státní správy, protekce při obchodování se solí a úplatkářství, což zkalilo dojem ze svědomitého a tvrdě pracujícího, byť neefektivního, císaře.[16]

Po nástupu na trůn Chung-č’ degradoval a poslal do exilu eunuchy zkorumpované a neoblíbené pro své excesy jako např. Liang Fanga. Do čela ředitelství obřadů (a tedy neformálně do čela eunuchů císařského paláce) jmenoval schopné a důvěryhodné kandidáty, například z výslužby povolaného Chuaj Ena.[13] Úředníci však eunuchy přesto kritizovali, stejně jako nesouhlasili s přízní prokazovanou ze strany císaře a jeho rodiny buddhistům a taoistům.[13][pozn. 2] S povděkem úřednictvo a obyvatelstvo metropole přijalo omezení pravomocí útvarů eunušské tajné policie – Západního a Východního křídla – na vyšetřování. Do jejich čela císař jmenoval čestné muže; stejně postupoval i s císařskou gardou.[8]

Za vlády Chung-č’a vznikly pouze dvě politicky významné kauzy spojené s eunuchy. A sice roku 1489 se Ťiang Cung, který řadu let patřil mezi trojici hodnostářů spravujících Nanking, dostal do sporu s cenzory o legalitu jistých příjmů (patrně použitých na úhradu císařových výdajů). On naopak cenzorům vytýkal neschopnost odhalit jiná porušení zákona. Císař rozhodl v jeho prospěch (roku 1490), ale úředníci na Ťiang Cunga dál útočili, dokud roku 1494 nedosáhli jeho sesazení kvůli narušení geomantické konfigurace Nankingu jeho stavbami. Druhá kauza byl případ Li Kuanga, kterého císař pověřil získáváním finančních prostředků pomocí prodeje solných licencí a plateb za povyšování a jmenování úředníků. Úředníci ho z různých přehmatů neúspěšně vinili léta, dokud nebyl 28. října 1498 dohnán k sebevraždě po obvinění, že jím postavený pavilón v císařských zahradách byl z hlediska principů feng-šuej umístěn na nevhodném místě, což mělo zapříčinit sérii neštěstí, včetně smrti císařovy nejstarší dcery (1. října) a požáru jednoho z paláců Zakázaného města (26. října).[13]

Císař zpočátku vlády omezil zbytné výdaje a zrušil některé eunuchy řízené agentury.[12] Velmi dbal na kvalitu úřednictva a více než jiní mingští císaři (kromě mimořádně přísného zakladatele říše Chung-wua) neváhal se sesazováním neschopných a zkorumpovaných jedinců.[18] Velkou čistku provedl vzápětí po nástupu, když zbavil dvůr mnoha příživníků, kteří si hodnosti a místa vysloužili ne schopnostmi, ale koupí.[19] Týkalo se to dvou tisíc nadpočetných úředníků a téměř tisíce taoistů, buddhistů a lámů, které všechny odeslal domů. Nejzkompromitovanější buddhistické a taoistické mnichy nechal uvěznit nebo popravit. Úřadů byli zbaveni i příbuzní paní Wan; prvního velkého sekretáře Wan Ana, stojícího v čele vlády, s ostudou poslal do výslužby.[5]

Náhradou povolal předtím penzionované schopné a přímé muže. V prvé řadě eunucha Chuaj Ena a úředníka Wang Šua (jmenovaného ministrem státní správy), podle jejichž rad vybíral ostatní.[4][19] Předními ministry Chung-č’ovy vlády byli Ma Wen-šeng, který postupně řídil kontrolní úřad, ministerstvo vojenství a ministerstvo státní správy a Liou Ta-sia, ministr vojenství v posledních pěti letech vlády Chung-č’a, který byl císařem často povoláván ke konzultacím, neobvykle pro mingský správní systém.

Jako skupinu císař často konzultoval velké sekretáře. Ze tří sekretářů předešlé éry měli dva odpornou reputaci a byli odvoláni (Wan An a Jin Č’), zůstal jen Liou Ťi, na kterého i tak útočili někteří cenzoři. Nově jmenovaní sekretáři, Liou Ťien, Sü Pchu, i o několik let později vybraní Čchiou Ťün, Li Tung-jang a Sie Čchien byli čestní muži a soulad u dvora byl výjimečný.[19]

Stéla s Chung-č’ovým nápisem z roku 1504, nápis se týká oprav Konfuciova chrámu. Areál Konfuciova chrámu v Čchü-fu, 2011

Chung-č’ přijal konfuciánské učení za své tak upřímně, jako žádný mingský císař a snad žádný z čínských císařů. Plnil všechny povinnosti panovníka, rituální i politické. Snažil se žít a vládnout dle konfuciánských ideálů, naslouchat ministrům i starat se o blaho lidu.[8] Přestože se svědomitě věnoval vládnutí a snažil se řešit problémy říše, neměl velké plány ani vize.[12]

Císař Čcheng-chua se od roku 1469 nesetkával se svými ministry, Chung-č’ změnil tento postoj a od roku 1497 se navrátil k pravidelným audiencím.[20] V jeho vládě převažovali civilní úředníci, kteří zastínili eunuchy a vedli i vojenské kampaně.[21] Vůči úředníkům nikdy nepoužíval kruté tresty. Jeho vládu, zvláště první roky, popisovali někteří konfuciánští historikové jako srovnatelnou se zlatým věkem vlády moudrých vládců starověku.[19] Snažil se ozdravit a zefektivnit chod státní správy,[22] aktivně vládl, předsedal každodenní ranní audienci, základní povinnosti císaře.[23] I když své povinnosti kvůli nepevnému zdraví často plnil jen s přemáháním a obtížemi.[11]

Na mínění velkých sekretářů dbal prakticky vždy, přičemž podle svého rozhodoval jen nevelký počet záležitostí osobního významu a na své nezávislosti v osobních věcech tvrdohlavě lpěl. V pozdějších letech, pod vlivem císařovny a její rodiny, okruh samostatně rozhodovaných otázek poněkud rozšířil. Týkalo se to podpory některých buddhistů a taoistů, povyšování a obdarovávaní několika málo osob. Politický vliv velkého sekretariátu, ani vysokou morálku vlády, tím nijak neoslabil.[24]

V éře Chung-č’ byly zkompilována dvě významná díla, Ta Ming chuej-tien a Wen-sing tchiao-li (問刑條例) s 297 články jako doplnění Mingského zákoníku. Dokončena byla v březnu 1500. Editoři prvého byli kritizováni za nezahrnutí funkci úřadů eunuchů a regulací jejich práv, což dělalo nemožným bránit jejich ilegálním aktivitám.[25] Kompilace byly výsledkem mnohaletého úsilí úředníků nespokojených se stavem právního systému; jejím cílem bylo „mírné zpřísnění sítě práva“.[26]

Chung-č’ova oddanost konfuciánství byla bezprecedentní a neobvyklá, i jako císař ho vážně studoval a organizoval debaty o politických problémech ve světle klasických precedentů. Nezanedbával ani uměleckou stránku vzdělání, byl celkem dovedný malíř a kaligraf.[11] Úředníci věrní konfuciánské ideologii kvůli jeho přístupu přehlíželi a omlouvali jeho chyby.[11]

V éře Chung-č’ postihlo Čínu dosti přírodních kalamit, zejména od konce 90. let 15. století.[15] V 80. letech panovalo v říši sucho, ke kterému se začátkem 90. let přidružily povodně v severní Číně, zvláště velké roku 1492. Císař kvůli nim odpustil daně ve výši 3,5 milionu litrů pšenice.[27] Ničivé byly zejména povodně na Žluté řece trvající od konce 80. let a obracející v trosky přehrady v Šan-tungu, kde řeka protínala Velký kanál. Roku 1493 byl nakonec řešením problému pověřen zkušený expert Liou Ta-sia:[15] ten najal místní odborníky a nechal zregulovat řeku zpětně až od Kchaj-fengu, přičemž hlavní tok nasměroval na jihovýchod k Sü-čou v severním Ťiang-su a pak korytem řeky Chuaj, čímž zabránil povodním v Šan-tungu.[pozn. 3] Do práce zapojil 120 tisíc mužů, trvala dva roky. Úspěch Liouovi přinesl zápis do historie a přízeň císaře: byl povyšován, až dosáhl na místo ministra vojenství (1501–1506). V posledních letech vlády Chung-č’a byl jeho důvěrníkem.[16]

Přes zmíněná sucha, povodně a neúrody[pozn. 4] ekonomika za Chung-č’a prosperovala.[28] Koncentrace půdy v rukou vlivných, počínající v polovině 15. století, nabyla za jeho vlády na síle, zvláště v obou metropolitních územích.[19] Tributární styky s jihovýchodní Asií císař omezil na minimum, zato soukromý zahraniční obchod s jihovýchodní Asií kvetl, protože za nezájmu vlády nebyl místními úřady jeho zákaz vynucován.[29]

Detail obrazu Básník na vrcholu hory, Šen Čou (1427–1509), tuš na papíře. The Nelson-Atkins Museum of Art, Kansas City, Missouri

Bohaté rodiny v Su-čou začaly soutěžit s nobilitou v nákupu uměleckých předmětů. Kvetla malířská škola Wu (Šen Čou, Wen Čeng-ming, Tchang Jin, Čchiou Jing). Velký sekretář Li Tung-jang byl arbitrem v záležitostech malířství, kaligrafie a poezie. Císař sám si oblíbil práce Šen Tua a finančně podporoval dvorské malíře, například Lü Ťiho.[19]

Kvůli srážkám s Turfánci o Chami potřebovala armáda koně. Císař proto přijal návrh na obnovení státní výměny čaje za koně, která měla nahradit kvetoucí ilegální soukromý prodej čaje tibetským a mongolským kmenům na severovýchodě.[30] Podle plánu měli licencovaní obchodníci dopravovat čaj ze S’-čchuanu do kansuských pohraničních měst, přičemž 40 % čaje (400 tisíc ťinů, cca 240 tun) odevzdali úřadům a zbytek mohli prodat na vlastní účet. Vláda chtěla takto získaný čaj vyměnit za 4 tisíce koní, ale obchodníci ji odváděli podřadný čaj a kvalitní si nechávali, úředníci proto od Tibeťanů za něj dostávali jen podřadné koně.[31]

Po hladomoru v Šen-si roku 1494 císař nabídl 2 miliony ťinů (cca 1200 tun) čaje ze státních rezerv obchodníkům výměnou za dodávky rýže do postižených regionů. V příštích letech zastavil výměnu čaje za koně a nabídl obchodníkům dokonce 4 miliony ťinů čaje. Roku 1501 pak přikázal prodat 4–5 milionů ťinů čaje za stříbro, které úřady použily k nákupu obilí pro Šen-si; to však bránilo výměně čaje za koně, proto císař naopak roku 1502 zakázal výměnu čaje za obilí. Ovšem efektivně dostat kvalitní čaj na hranice, aby ho mohla vyměnit za kvalitní koně, vláda nedokázala, a nebyla proto schopna zabránit obchodníkům ve vývozu čaje za hranice nezávisle na státu.[31]

Od uzavření mincoven ve 30. letech 15. století se postupem doby prohluboval nedostatek mincí, měďáků. S nástupem 16. století soukromě vyráběné mince nahradily státní – raně mingské i zbývající tchangské a sungské.[32]

Od konce 15. století měděné mince kolovaly především na severu, na jihu je už nahradilo stříbro.[33] Výnos z roku 1481 zmiňuje, že mince jsou užívány pouze v Pej a Nan č’-li, Che-nanu a Šan-tungu, jinými slovy podél Velkého kanálu. Podle zápisu z roku 1503 byly mince používány ve stejných oblastech,[33] a nepoužívaly se ve Fu-ťienu, Kuang-tungu (v obou ve skutečnosti ano, byť v době zápisu ustupovaly; užívány byly mince soukromé, a vysoce ceněné sungské), Jün-nanu a Kuej-čou a vnitrozemských regionech. V Ťiang-si a Chu-kuangu jako měnu užívali rýži, obilí, stříbro a látky; na zaostalejším severozápadě (v Šen-si a Šan-si) kůže a na jihozápadě (Jün-nanu) ulity zavinutce.[34]

Mingské soukromé mince obchodníci vyváželi i do zahraničí.[32] Paradoxně, zde byly přijímány jako platidlo i oficiálně, zatímco v Číně je vláda zatvrzele odmítala uznat. Když začátkem 16. století mingská vláda zjistila, že řádné státní mince zmizely z trhu, obnovila roku 1503 provoz mincoven.[35] Smyslem opatření bylo zejména vytlačení soukromé mince z Ťiang-nanu, kde byla zvláště rozšířená.[36] Vláda se snažila podpořit vlastní mince výnosem, který snížil na polovinu hodnotu mincí předešlých dynastií a opakováním zákazu používání soukromých mincí.[36] Přesto, a přes významnou výši výroby, však státní mince nezískaly převahu na trhu.[35] Problematické bylo i samo technické zajištění výroby měďáků – jejich odlévání bylo drahé a úředníci neměli k dispozici kvalifikované odborníky, dokonce se proto snažili využít zadržených padělatelů.[36]

Chung-č’ byl patrně prvním mingským císařem, který netoužil po vojenské slávě a vyrovnání se činům svých předchůdců.[19] Sám se považoval za konfuciánského vládce, který by měl získávat převahu nad okolními národy silou ctnosti a ne zbraní, proto se zpravidla zdržoval agresivních akcí.[37] Jediné významné vojenské kampaně jeho vlády byly výprava do Chami roku 1495 a potlačení několika menších povstání. Pouze jednou začal uvažovat o expedici na severní hranici, ale ministři a sekretáři mu ji vymluvili.[19]

Zatímco koncem vlády Čcheng-chuy kontrolovali pekingskou posádku, včetně dvanácti výcvikových divizí, eunuchové, Chung-č’ roku 1487 předal velení nad ní civilním úředníkům a celkové velení Ma Wen-šengovi, úředníkovi, který měl nemalé zkušenosti z velení vojskům na severní hranici.[38]

Namísto dědičných vojáků systému wej-suo byla armáda ve zvýšené míře doplňována žoldnéři sloužícími za plat. Na hranicích se jim říkalo „místní vojáci“ (tchu-ping), ve vnitrozemí „věrní z lidu“ (min-čuang). Roku 1494 císař upravil pravidla jejich náboru, neformálně fungující od roku 1449,[38] a roku 1502 bylo 300 tisíc vojáků min-čuang začleněno do oddílů wej-suo, aby je posílili.[39] Už roku 1464 byl zaveden výběr důstojníků ve speciálních zkouškách, více rozšířených v 70. letech 15. století. Císař, nespokojený s tím, že zkoušky neodhalily důstojníky vynikajících talentů, vyzval roku 1496 místní úředníky k nalezení takových mužů. Výsledky výzva neměla.[40]

Za vlády Chung-č’a trval neklid na jihozápadě říše Ming. Největším z nepokojů konce 15. století byla vzpoura jisté Mi-lu z kmene Lolo na pomezí Kuej-čou a Jün-nanu v letech 1499–1502. K jejímu potlačení bylo nutno zmobilizovat vojska ze čtyř provincií a ještě 80 tisíc příslušníků místních kmenů.[41]

Vážné bylo i povstání Liů na Chaj-nanu v letech 1500–1503. Přehmaty čínských úředníků vyvolaly vzpoury pod vedením kmenových vůdců, kdy rebelové z vnitrozemských hor útočili na Číňany žijící v pobřežních nížinách. Ve vládní debatě o nejvhodnější reakci na rebelii Feng Jü, tajemník na ministerstvu daní původem z Chaj-nanu, navrhl předání místní správy do rukou dědičných liských náčelníků, namísto čínských úřadů, jak to fungovalo do éry Čcheng-chua. Návrh byl schválen, existující vzpoura však byla poražena vojensky za velkých ztrát čínských a mongolských vojáků.[42]

Po předešlé vládě zdědili Chung-č’ovi ministři nepřátelství se sultánem Turfanu, který k jejich nelibosti dobyl Chami, důležité město na Hedvábné cestě západně od Číny. Roku 1489 mingská diplomacie začala organizovat protiturfanské akce,[43] a roku 1495 Mingové zasáhli i vojensky. Čínsko-mongolská armáda dobyla Chami a dosadila na trůn ujgurského knížete. Ale Turfánci město dobyli zpátky ještě před koncem téhož roku. Mingská vláda reagovala úplným zastavením obchodu po Hedvábné stezce. Embargo přinutilo Turfánce k povolnosti a roku 1499 mohl být ujgurský kníže opět dosazen do Chami. Úspěch byl pravděpodobně dosažen pod vlivem zkušeného ministra vojenství Ma Wen-šenga, v mládí sloužícího na severozápadě a rozumějícího poměrům za čínskou zdí více než jiní pekingští státníci. Nicméně ujgurský kníže si svou neschopností znepřátelil poddané a situace nadále zůstala nestabilní.[44]

Mingská vláda zasahovala do záležitostí Chami i v prvním desetiletí 16. století, její pozice však postupně slábla.[44]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hongzhi Emperor na anglické Wikipedii.

• MOTE, Frederick W. The Ch'eng-hua and Hung-chih reigns, 1465—1505. In: MOTE, Frederick W; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 343–402. (anglicky)
• BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Chung-č’ na Wikimedia Commons
• The Palace Museum. Timeline of the Ming & Qing Palace Events. Hongzhi reign [online]. Beijing: The Palace Museum, 2015-3-23 [cit. 2016-11-09]. Životopis Chung-č’a, jeho císařovny a důležité události v Zakázaném městě za jeho vlády na webu Palácového muzea v Pekingu. Dostupné online. (anglicky)
• The Metropolitan Museum of Art. Hongzhi [online]. The Metropolitan Museum of Art [cit. 2016-11-08]. Umění éry Chung-č’ na webu Metropolitního muzea umění v New Yorku. Dostupné online. (anglicky)
• THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies. Persons in Chinese History - Ming Xiaozong 明孝宗, the Hongzhi Emperor 弘治 [online]. Rev. 2014-1-17 [cit. 2016-10-22]. Životopis Chung-č’a v encyklopedii Chinaknowledge. Dostupné online. (anglicky)