Che Sin-jin

Che Sin-jinovo rodné jméno bylo Liang Žu-jüan (čínsky pchin-jinem Liáng Rǔyuán, znaky 梁汝元), používal zdvořilostní jméno Fu-šan (čínsky pchin-jinem Fūshān, znaky 夫山). Che Sin-jin byl jeho pozdější pseudonym.

Rodina Che Sin-jina pocházela z okresu Jung-feng v prefektuře Ťi-an v jihočínské provincii Ťiang-si. Studoval konfuciánské klasiky, skládal úřednické zkoušky, roku 1546 složil provinční zkoušky (jako první v pořadí)[2] a získal hodnost ťü-žen.[1] Od Jen Ťüna se seznámil s filozofií Wang Jang-minga v podání Wang Kenovy tchajčouské školy. Wang Ken zdůrazňoval význam životních zkušeností a požadoval jednoty znalostí a skutků. Učil, že každý, i obyčejný, člověk může dosáhnout moudrosti.

Che Sin-jin se pro nové ideje nadchl, usoudil, že jejich šíření a povolání učitele je důležitější než úřednické zkoušky a opustil snažení o úřednickou dráhu.[3] Své ideje se snažil uplatnit v praxi: roku 1553 ze svého rodu vytvořil autonomní soběstačné společenství, v němž centralizoval důležité záležitosti od vzdělávání po placení daní. Společenství však vzbudilo nedůvěru úřadů a pod jejich tlakem po šesti letech zaniklo.[2] Che Sin-jin byl za odpor úřadům odsouzen k trestu smrti, přátelé však dosáhli jeho propuštění. Odešel do Pekingu, kde žil v letech 1560–1561 a otevřel zde diskuzní klub, v němž vítal zájemce ze všech sociálních vrstev.[2]

V Pekingu se mimo jiné znepřátelil s vysoce postaveným úředníkem Čang Ťü-čengem (v 70. letech stojícím v čele vlády) a zapletl do politických šarvátek kolem velkého sekretáře Jen Sunga. Nakonec byl nucen z města prchnout a změnit si jméno. Poté cestoval a přednášel v soukromých akademiích ve střední Číně. Po roce 1576 zesílila nepřízeň úřadů vůči němu, začal být stíhán a roku 1579 byl v Nankingu zatčen a ve vězení zabit.[2]

S dalšími stoupenci tchajčouské školy patřil k levému křídlu Wang Jang-mingových následovníků, zdůrazňoval význam přirozenosti v lidské podstatě, stavěl se proti odmítání tužeb oficiální čusistickou ortodoxií, naopak materiální tužby měl za vycházející z lidské přirozenosti, pouze by měly být vybírány a omezeny.[1][2] Z toho vycházelo jeho dávání přednosti sebevyjádření před sebeomezením.[2] Žen, lidskost, chápal jako podstatu mysli/srdce (sin).[1] Učil, že moudrosti člověk dosahuje studiem a učením se, zejména z prožitých událostí a zkušeností, zdůrazňoval význam diskuzí žáků s učiteli a především mezi přáteli. Sebezdokonalování mělo začínat v přátelství, rozšířit se ve službě panovníkovi a vrcholit v kultivaci lidské přirozenosti; tím se významně odklonil od konfuciánské tradice, podle které není základem ctností vztah mezi přáteli, ale oddanost dětí vůči rodičům.[2]

Jeho největší zachovaná práce je Jüan-süe jüan-ťiang (原學原講, volně „Počátky studia, počátky diskuze“).[2]