Taoismus

Taoismus (někdy psaný jako Daoismus) je filozofická škola čínského původu. Někdy je chápán i jako náboženství (v čínštině se taoistické náboženství označuje pojmem tao-ťiao, kdežto filozofické učení mírně odlišným pojmem tao-ťia, v češtině ani jiných jazycích se ovšem tyto pojmy neodlišují).[1] Jádrem filozofie i uctívání je princip tao (v původním významu "cesta"), který je pro taoisty zdrojem, vzorem a podstatou všeho, co existuje. Taoisté věří, že lze dosáhnout stavu dokonalosti, když se s rytmy a cykly tao synchronizují. Taoistická etika se liší v závislosti na konkrétní škole, ale důraz je kladen zejména na "tři poklady": soucit, úspornost a pokoru.[2] Důležitý je též koncept wu wej, který je znám i v konfucianismu, a který nabádá k volně plynoucí spontánnosti ("čin bez námahy a úmyslu") vyvěrající z osobní harmonie (u taoistů ze sladění s tao).[3][4] Kořeny taoismu sahají minimálně do 4. století před naším letopočtem. Zásadní vliv na jeho vznik měla kniha Tao te ťing (Kniha o cestě a ctnosti), která je připisována učenci Lao C'. Raný taoismus byl též ovlivněn filozofem Čuang-c' (autorem stejnojmenného textu, který je druhým nejdůležitějším v taoismu)[5], filozofem Sün-c’[6], čínskou naturalistickou školou, která rozpracovala filozofii jinu a jangu, a učením Šen Pu-chaje, který rozvinul koncept wu wej. Taoismus měl v průběhu staletí hluboký vliv na čínskou kulturu a hluboce do ní prorostl, takže získal i své lidové formy. Taoističtí duchovní, tzv. Mistři Tao (tao-š'), nicméně striktně oddělují "pravý taoismus" od různých rituálů čínského lidového náboženství, které byly taoismem ovlivněny. Zřetelný vliv měl taoismus též na tradici zenu, čínskou alchymii (zejména nej-tan), čínskou astrologii, několik bojových umění, tradiční čínskou medicínu, feng-šuej a mnoho stylů cvičení čchi-kung. Taoistická tradice je dnes jednou z pěti náboženských doktrín oficiálně uznaných a do jisté míry podporovaných Čínskou lidovou republikou, v rámci obrany proti cizím kulturním vlivům a novým náboženským hnutím.[7] Je také hlavním náboženstvím na Tchaj-wanu a značný vliv si uchovává v jihovýchodní Asii. Taoismus ovšem ve 20. století silně ovlivnil i západní svět, byl jím ovlivněn například Carl Gustav Jung[8], hnutí new age a jeho představitel Fritjof Capra, nebo tzv. hlubinná ekologie.[9][10]

Taoistický chrám v čínském S’-čchuanu

Věrouka
Čínský znak Tào nebo Dào (cesta).
Symbol Jin a jang s osmi hexagramy z I-ťingu

Dle Tao Te ťing platí, že Tao plodí jedno (jednotu, harmonii). Jedno plodí dvě (protiklady, jin jang). Dvě plodí tři (Nebesa, Zemi a mudrce). Tři plodí všechny věci. Tao te ťing je také praktickou a mnohdy vtipnou „příručkou“ pro vládce jak rozumně spravovat zemi ("Moudrý muž vyprazdňuje jejich (lidu) srdce (jako sídlo vášní a emocí) a naplňuje jejich mysl (V doslovném překladu břicho, to je ale v čínské mytologii nositelem mysli/ducha) - zpevňuje jejich kosti a zbavuje lid vášní"). Nebesa určují řád Zemi a pojítkem mezi nebem a zemí je vládce, který by měl být mudrcem.

K pochopení taoismu je zapotřebí především pochopení „čínského myšlení“. To je postaveno na několika principech:

  • Svět je v neustálém pohybu
  • Stálost neexistuje
  • Detail nelze oddělit od celku
  • Celek nelze oddělit od detailu
  • Protiklady harmonizují krajnosti
Lao-c’

Lidové náboženství uctívalo mnoho bohů. Také díky němu se taoismus začal měnit v náboženský systém. Uctíval hvězdné bohy (viz panteon) a spravoval i vlastní církve.

Nad všemi hvězdnými bohy stojí Lao-c’. Pod ním trojice stvořitelských bohů Tři čistoty.

Významnou roli hraje také Osm nesmrtelných (Pa-sien). Mezi nejuctívanější bohy patří Kuan-jin (bohyně soucitu) nebo Cao-wang, (ochránce domácího krbu).

V taoismu také nalezneme prvky magie, alchymie a šamanismu, ze kterého také vzešel. Náboženský taoismus (tao t'iao) měl největší rozkvět v 6.-8. století. V dnešní době najdeme náboženský taoismus zejména na Tchaj-wanu.

Věřící v taoistickém chrámu ve Fo-šanu

Toto čínské učení hlásá návrat k přirozenosti prostřednictvím ne-zasahování (Moudrý muž dělá, ale neužívá toho, co je uděláno. Tvoří, ale nevládne tomu, co je stvořeno. Dokončuje díla, ale nevychloubá se).

Taoisté ve své filozofii rozvinuli jednu z významných myšlenek čínské filosofické spekulace – myšlenku o vzájemném propojení přírodního řádu a lidského života. Základní silou vesmíru je tao, pralátka vesmíru, jeho prapříčina.

„Tao je odvěké na rozdíl od věcí, které vznikají a zase zanikají.“ V Japonsku se uplatňoval především ve formě učení o harmonizaci kosmických protikladů jin a jang, jako osnova věšteb a kalendáře.

Tao te-ťing
Rukopis Tao te-ťingu z 2. století, období dynastie Chan
Podrobnější informace naleznete v článku Tao Te ťing.

Autorství této knihy je připisováno Starému mistrovi (Lao-c'), její dokončení se odhaduje okolo 3. století př. n. l. Toto datum je však velmi sporné. Někde se uvádí, že ji Lao-c´ napsal okolo roku 600 př. n. l. Stejně tak ani není prokázána historická existence Lao-c´.

Tato kanonická kniha je rozdělena na dvě části:

  1. Tao-ťing – Kniha o tao (cestě)
  2. Te-ťing – Kniha o principu te (ctnosti)

V Tao te-ťingu se rozvíjejí dva úzce spojené tematické okruhy – otázky kosmologické a představa ideálního panovníka a způsobu jeho vlády.

Etika Tao
Taoistický rituál v čínském Čcheng-tu

Smyslem života je naučit se následovat cestu kosmických sil, přírodu. Klíčovým pojmem je wu-wej, tedy aktivní nečinění – člověk se má stát nádobou, kterou protéká tao.

Klíčem k etice Tao te-ťingu je prostota:

  • prostý člověk nedbá o zisk, chytrost, obratnost, egoismus a smělá přání
  • osvícený člověk je nezaujatý a navrací se k dětské prostotě
  • je zbaven pout, je měkký, a právě proto je s to vše přemoci – neboť měkké přemáhá tvrdé

„Člověk se spravuje mírou země, země mírou nebes, nebesa mírou tao a tao mírou sebe sama.“

Principy

V souhrnu můžeme říci, že taoismus má principy celkem tři:

  1. tao (vesmírná síla, individuální přirozenost, jedno, cesta jako cíl)
  2. te (ctnost, projev taa)
  3. wu-wej (usilovat neúsilím, znamená nechat věcem volný průběh, prorážet kámen s měkkostí vody)

Odkazy

Reference
  1. PREGADIO, Fabrizio. Religious Daoism in Stanford Encyclopedia of Philosophy. Příprava vydání Edward N. Zalta. Fall 2020. vyd. [s.l.]: Metaphysics Research Lab, Stanford University Dostupné online.
  2. KIRKLAND, J. Russell. The Roots of Altruism in the Taoist Tradition. Journal of the American Academy of Religion. 1986, roč. 54, čís. 1, s. 59–77. Dostupné online [cit. 2021-09-17]. ISSN 0002-7189.
  3. SLINGERLAND, Edward. Effortless Action: The Chinese Spiritual Ideal of Wu-wei. Journal of the American Academy of Religion. 2000, roč. 68, čís. 2, s. 293–327. Dostupné online [cit. 2021-09-17]. ISSN 0002-7189.
  4. NELSON, Eric Sean. Responding with Dao: Early Daoist Ethics and the Environment. Philosophy East and West. 2009, roč. 59, čís. 3, s. 294–316. Dostupné online [cit. 2021-09-17]. ISSN 0031-8221.
  5. CHUNG-YUAN, Chang. The Philosophy of Taoism According to Chuang Tzu. Philosophy East and West. 1977, roč. 27, čís. 4, s. 409–422. Dostupné online [cit. 2021-09-17]. ISSN 0031-8221. DOI 10.2307/1397984.
  6. STALNAKER, Aaron. Aspects of Xunzi's Engagement with Early Daoism. Philosophy East and West. 2003, roč. 53, čís. 1, s. 87–129. Dostupné online [cit. 2021-09-17]. ISSN 0031-8221.
  7. ZHOU, Zuyan. Dao and Reconstruction of Cultural Identity in Contemporary Chinese Literary and Mass Media Products. Modern Chinese Literature and Culture. 2016, roč. 28, čís. 2, s. 223–284. Dostupné online [cit. 2021-09-17]. ISSN 1520-9857.
  8. COWARD, Harold. Taoism and Jung: Synchronicity and the Self. Philosophy East and West. 1996, roč. 46, čís. 4, s. 477–495. Dostupné online [cit. 2021-09-17]. ISSN 0031-8221. DOI 10.2307/1399493.
  9. LOY, DAVID R. Loving the World as Our Own Body: The Nondualist Ethics of Taoism, Buddhism and Deep Ecology. Worldviews. 1997, roč. 1, čís. 3, s. 249–273. Dostupné online [cit. 2021-09-17]. ISSN 1363-5247.
  10. SYLVAN, R.; BENNETT, D. Taoism and Deep Ecology. Semantic Scholar [online]. 1988 [cit. 2021-09-17]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.