Lung-čching

Lung-čching se narodil 4. března 1537 tehdejšímu císaři Ťia-ťingovi a konkubíně příjmením Tu. Lung-čchingovo vlastní jméno bylo Ču Caj-chou, Lung-čching je jméno jeho éry vlády. Byl císařovým třetím synem. Nejstarší syn Ťia-ťinga zemřel v dětství (ještě před narozením Lung-čchinga). Druhý Ťia-ťingův syn Ču Caj-žuej byl o šest měsíců starší než Lung-čching, měsíc po Lung-čchingovi se císaři narodil čtvrtý syn Ču Caj-sün.[1]

V únoru 1539 Ťia-ťing v jednom dni Ču Caj-žueje jmenoval následníkem trůnu, Ču Caj-chou dostal titul knížete z Jü a čtvrtý syn Ču Caj-sün titul knížete z Ťing. Roku 1549 korunní princ Ču Caj-žuej zemřel.[1] Po jeho úmrtí byl Ťia-ťing přemožen žalem a obviňoval se, že nenaslouchal (údajné) radě svého taoistického kněze Tchao Čung-wena „dva draci by se měli vyhnout vzájemnému pohledu na sebe“. Snad kvůli této věštbě nechtěl udělit znovu titul následníka trůnu,[1] ani vidět Lung-čchinga. Podle jiné verze císař opovrhoval Lung-čchingem, protože ten nedodržel sexuální abstinenci v období smutku (podnětem k této verzi byl fakt, že se Lung-čchingovi narodil syn v říjnu 1555, pouhých 18 měsíců po matčině smrti).[4]

Od září 1552 byl Lung-čching s mladším bratrem společně vyučován, o dva měsíce později jim byly vybrány manželky. Oženili se v únoru 1553,[1] načež se přestěhoval ze Zakázaného města do svého knížecího paláce. Třináct let života mimo Zakázané město mu dalo zkušenost s poměry mimo císařský palác a porozumění pro problémy země.[5] Ťia-ťing dbal na stejný vztah svůj i úředníků ke třetímu i čtvrtému synovi, což u dvora vyvolávalo spekulace o tom, kdo bude nový následník. Spekulace posilovala i Ťia-ťingova obliba matky mladšího Ču Caj-süna, se kterou trávil hodně času. Naopak když v únoru 1554 zemřela matka Lung-čchinga, dvakrát se musel přepracovávat plán pohřbu, protože Ťia-ťing škrtal každý náznak, že by byla víc než jen matkou předpokládaného následníka.[1]

V březnu 1560, když se Ťia-ťingovi dostalo na stůl memorandum o nutnosti jmenování Lung-čchinga následníkem, pohoršený císař reagoval příkazem k popravě pisatele. Později toho roku však změnil názor a přikázal Ču Caj-sünovi odjet do jeho sídla v Te-an v provincii Chu-kuang. To posílilo pozici Lung-čchinga, i když byl i nadále vyloučen z císařova okolí a zanedbáván. Císař ho neměl v oblibě, v kontrastu k zemřelému Ču Caj-žuejovi.[1] A i když mu bylo v době nástupu na trůn 29 let a měl obvyklé konfuciánské vzdělání,[6] nebyl nijak hluboce poučen ve státnictví ani patřičně připraven na řízení říše.[4][6]

Císař Ťia-ťing zemřel 23. ledna 1567, Lung-čching nastoupil na trůn o dvanáct dní později.[7]

S odvoláním na „předsmrtné příkazy“ Ťia-ťinga začala vláda Lung-čchinga érou nápravných reforem a politických změn. První velký sekretář Sü Ťie totiž ve spolupráci s Čang Ťü-čengem připravil „poslední edikt“ Ťia-ťinga a první edikty Lung-čchinga, které byly bezpochyby s Lung-čchingem konzultovány.[8] Edikty pod heslem „odstranění špatného“ a „zavedení nového“ rušily nepopulární opatření Ťia-ťinga a zaváděly dlouho odkládané reformy. Taoističtí kněží z okolí zemřelého císaře, tak vlivní v předešlé éře, byli uvězněni a jejich rituály zakázány, příkazy k hledání ingrediencí pro jejich rituály zrušeny,[4] areál v Západním parku budovaný Ťia-ťingem po vzoru taoistických zemí nesmrtelných zlikvidován. Všichni úředníci postižení za nesouhlas s Ťia-ťingovou politikou byli rehabilitováni a případně propuštěni z vězení, žijícím byly vráceny úřady, zemřelým jejich čest.[9] Reformy byly všeobecně uvítány.[10]

Z dlouhodobého hlediska bylo nejvýznamnější událostí počátků Lung-čchingova panování jmenování Čang Ťü-čenga velkým sekretářem. Čang Ťü-čeng od roku 1563 sloužil jako Lung-čchingův učitel a Lung-čching v něm rozeznal muže výjimečných kvalit. Během Lung-čchingovy vlády Čangův vliv rostl a po Lung-čchingově smrti se rychle stal prvním sekretářem, na deset let dominantním politikem mingské vlády[10] a nejschopnějším administrátorem pozdně mingské éry.[10][4]

I v dalších letech reformy pokračovaly,[11] když Lung-čching schvaloval změny připravené zkušenými státníky jako byli Kao Kung, Čchen I-čchin a Čang Ťü-čeng. Bylo provedeno hodnocení úřednického sboru, včetně úředníků knížecích domácností. Kvalitní úředníci byli povýšeni, nevyhovující propuštěni. Byly sníženy daně obětem přírodních pohrom, provedeny revize katastrů a daňových soupisů.[5] Omezeny některé výdaje na císařskou domácnost.[8]

První velký sekretář z počátků Lung-čchingovy vlády Sü Ťie však už při psaní Ťia-ťingova „posledního ediktu“ odmítl spolupráci velkých sekretářů Kao Kunga a Kuo Pchua; místo nich přizval Čang Ťü-čenga, tehdy řídícího akademii Chan-lin. Vyvolal tak konflikt se svými kolegy v sekretariátu.[7] Soudobý komentátor k tomu poznamenal, jak je smutné, že tak schopní muži nebyli schopni spolupracovat pro dobro říše, ale stali se z nich smrtelní nepřátelé. Kao Kung byl z velkého sekretariátu odvolán v létě 1567, Sü Ťie následující rok. Když se Kao Kung začátkem roku 1570 vrátil do úřadu, on a jeho stoupenci se mstili Süovi a jeho synům.[4]

Informace o Lung-čchingovi jsou vágní a rozporuplné, oficiální historie sice chválí jeho šetrnost a humanitu, nicméně zřejmě je to jen obvyklá rétorika.[6] Povahově nebyl ani silný ani ambiciózní.[4] Ve srovnání s otcem byl více přátelský a laskavý, za jeho vlády bylo, v kontrastu předešlými léty, tvrdě potrestáno jen málo vysokých úředníků.[4] Postrádal otcovu vůli k moci, temperament a krutost, i sílu Ťia-ťingovy taoistické víry.[7] Trpěl vadou řeči (koktání a zajíkávání),[10] kvůli níž mluvil pouze se svými eunuchy,[7] na veřejnosti vždy mlčel, dokonce i ryze formální repliky během ranní audience za něj pronášeli velcí sekretáři.[6]

Zřejmě byl přinejlepším jen mužem průměrné inteligence, nicméně chtěl být brán vážně. Schvaloval reformy a změny politik spojovaných s Ťia-ťingem. Byl schopen zlepšit výkon moci podporou silných politiků ve své vládě, což bylo v mingské éře vzácné.[10] Jeho relativně nízká míra zasahování do záležitostí státu nebyla škodlivá, protože záležitosti vyřizovali kompetentní ministři a sekretáři a od něj se očekávalo pouze potvrzení jejich návrhů. Negativním důsledkem jeho neautoritativního vedení však bylo, že se zostřil boj o moc ve velkém sekretariátu, jehož vítěz mohl aspirovat na roli koordinátora a arbitra majícího poslední slovo ve státních záležitostech.[6] Kao Kung, který byl Lung-čchingovi nejbližší z hodnostářů vyučujících ho v mládí,[9] tak mohl jako vedoucí velkého sekretariátu (a současně držitel titulu ministra státní správy) ve svých rukách soustředit více moci, než kterýkoliv z jeho předchůdců.[12]

Během několika měsíců po nástupu na trůn se odvrátil od státních záležitostí[4] a začal trávit hodně času v palácových radovánkách mezi svými ženami, obklopovat se přepychem a žít rozmařile.[13] Prý miloval zábavu a luxus jako kompenzaci za roky zanedbávání a nedostatku.[4] Zaskočení úředníci proti tomu začali protestovat s poukazem na jeho zdraví a fyzické i psychické vyčepání.[13]

Lung-čchingova vláda zaujala liberálnější postoj k obchodu než předešlý Ťia-ťingův režim. Roku 1567 vláda a císař schválili návrh velkého koordinátora sün-fu z Fu-ťienu na zrušení politiky zakázaného moře, obnovení námořních kontrolních úřadů a legalizaci námořního zahraničního obchodu, který byl soustředěn do Jüe-kangu (Měsíčního přístavu) ve Fu-ťienu. Výslovně však zůstal zakázán obchod s Japonci.[14][15] Uvolnění zákonných omezení následoval vzestup obchodu.

Kromě jihovýchodního pobřeží byly otevřeny hranice i na severu, kde v rámci nového kurzu usmíření byla uzavřena dohoda s Mongoly a povolen pohraniční obchod s nimi.[5]

(Bronzové) mince, takzvané měďáky, se v polovině 16. století ve větším množství používaly pouze podél Velkého kanálu, jinde jejich nedostatek podvazoval obchod.[16] Ministr daní Ke Šou-li proto roku 1567 navrhoval obnovení jejich výroby, protože dostatečnou nabídku mincí považoval za potřebnou pro život městského plebsu, a mínil, že ztráta kontroly státu nad měnou se sebou nese ztrátu kontroly nad celým hospodářstvím, když stříbro, a parazité z něho profitující, dominují v ekonomice.[17] Ale ministerstvo veřejných prací odmítlo mince vyrobit s odůvodněním, že náklady na jejich odlévání dvojnásobně převyšují jejich cenu.[17] Oponenti ministra dále tvrdili, že pro to málo regionů, kde skutečně obíhají, stačí dosavadní mince.[17]

Později, v letech 1569–1570 císaře přesvědčili k otevření mincoven ministr vojenství Tchan Lun a inspektor kontrolního úřadu Ťin Süe-jen. Argumentovali, že je nutno rozšířit peněžní zásobu, když je stříbra málo, že následný pokles ceny stříbra zvýší relativní hodnotu zboží, a že je potřebný prostředek směny, který nebudou boháči hromadit a tím stahovat z oběhu, a konečně, že platby stříbrem jsou nevýhodné pro drobné plátce. Proti nim se stavěl Kao Kung, který argumentoval, že při existenci dvou měn má stát sklon manipulovat s jejich výměnným poměrem, což vyvolává nedůvěru obyvatelstva k oběma. Mincovny byly však otevřeny jen krátce, do smrti Lung-čchinga.[18]

V zahraničních záležitostech byla éra Lung-čching obdobím míru. Kromě Kuang-tungu utichly nájezdy pirátů, tak ničivé v éře Ťia-ťing.[4]

Pamětihodná byla velká vojenská přehlídka na podzim 1569 (předešlé proběhly roku 1429 a 1481).[19] V rámci přehlídky byl důstojnický sbor očištěn od neschopných a oddíly pečlivě cvičeny. Událost byla nákladná, morálku vojsk i diváků však pozvedla.[13] Barevná šou s císařem uprostřed byla navržena Čang Ťü-čengem, který se hodně zabýval posílením pohraniční obrany a obrodou armády. Přehlídka vedle posílení morálky vojsk znamenala pro panovníka také příjemné vytržení z monotónního života v paláci.[19]

Vzápětí po přehlídce mongolské vojsko Altan-chána proniklo Velkou zdí a pustošilo severní pohraniční kraje, boje probíhaly i předtím v zimě 1567/68, kdy mingská vojska kromě obrany podnikla i několik výpadů do mongolských stepí.[20] I ve vztahu s Mongoly došlo zařátkem 70. let ke změně dlouhodobé mingské politiky. Kromě posílení pohraničních vojsk[5] Kao Kung a Čang Ťü-čeng prosadili politiku smířlivosti a roku 1571 vyjednali s Altan-chánem mír.[19] Podle dohody říše Ming otevřela pohraniční trhy,[21][5] na nichž mohli Mongolové směnovat koně a jiné své přebytky za čínské zboží a Altan-chán obdržel od Lung-čchinga titul Šun-i-wang (Poslušný a spravedlivý kníže).

Císař zemřel 5. července 1572 v pětatřiceti letech.[2][3][pozn. 1] Než zemřel, dal pokyn ministrovi Čang Ťü-čengovi chopit se státních záležitostí a stát se oddaným poradcem císařova syna Wan-liho, který byl pouze desetiletý.

Byl pohřben v mauzoleu Čchao-ling v areálu císařských hrobek dynastie Ming u Pekingu. Obdržel chrámové jméno Mu-cung, jeho zkrácené posmrtné jméno je Čuang-ti.[1]

Císař Lung-čching měl celou řadu manželek, hodnosti císařovny se dostalo třem z nich, pouze jedné však za jeho vlády:

• Císařovna Siao-i-čuang (孝懿莊皇后, Siao-i-čuang chuang-chou; † duben 1558[19]), příjmením Li, matka Ču I-iho a princezny Pcheng-laj. Od února 1553 první manželka Lung-čchinga,[19] zemřela ještě před jeho nástupem na trůn, císařovnou jmenována posmrtně.

• Císařovna Siao-an (孝安皇后, Siao-an chuang-chou; † 1596), příjmením Čchen. První manželka Lung-čchinga po smrti císařovny Siao-i-čuang, sňatek 1559.[19] S nástupem Lung-čchigna na trůn jmenována císařovnou, od roku 1569 žili odděleně, když ztratila císařovu přízeň.[19]

• Císařovna Siao-ting (孝定太后, Siao-ting tchaj-chou; † 1614), příjmením Li. Jedna z manželek Lung-čchinga, s titulem kuej-fej (貴妃), matka Ču I-ťüna, Ču I-lioua a tří dcer. Po nástupu Ču I-ťüna na trůn povýšena na císařovnu-vdovu.

Lung-čching měl čtyři syny. Prvním byl Ču I-š’ (říjen 1555 – květen 1559, posmrtné jméno Sien-chuaj), který byl synem Lung-čchingovy první ženy. Druhý syn zemřel brzy. Třetí – Ču I-ťün – zdědil trůn. Čtvrtý, Ču I-liou (1568–1614, posmrtné jméno Ťien), sídlil ve Wej-chuej v Che-nanu s titulem knížete z Lu. Oba dva byli synové jedné z konkubín příjmením Li. Ze sedmi dcer čtyři dosáhly dospělosti.[19]

Po smrti byli připomínáni posmrtným jménem a titulem, například „kníže Ťien z Lu“ (潞简王, Lu Ťien-wang).