Ministerstvo obřadů

Ministerstvo obřadů[1][2] (čínsky v českém přepisu li-pu, pchin-jinem lǐbù, znaky 禮部) či ministerstvo rituálu[3] byl v Číně od 6. do 19. století jeden z ústředních úřadů státní správy čínských států, jmenovitě říší Suej a Tchang, států období pěti dynastií, říší Sung, Ťin, Jüan, Ming a Čching.

Zodpovídalo za provádění rituálů, organizaci návštěv zahraničních vyslanců, vedlo registry buddhistických a taoistických mnichů, organizovalo úřednické zkoušky. Původně bylo částí kanceláře šang-šu, v říši Jüan a rané Ming (ve 13. a 14. století) náleželo pod kancelář čung-šu. Od roku 1380 se osamostatnilo a přímo podléhalo císaři.

Historie

Ministerstvo vzniklo v říši Suej jako jeden ze šesti funkčních oddílů kanceláře šang-šu, součástí kanceláře šang-šu bylo i za pěti dynastií a v říši Sung. Po splynutí „tří kanceláří“ san-šeng (čung-šu šeng, men-sia šeng a šang-šu šeng) bylo říši Jüan a zprvu i v říši Ming částí kanceláře čung-šu. Roku 1380 byla kancelář čung-šu zrušena a ministerstva, včetně ministerstva obřadů, se osamostatnila a nadále byla přímo podřízena císaři.[4]

Zodpovídalo za provádění obřadů a rituálů, organizaci návštěv zahraničních vyslanců, dozíralo nad státními školami, vedlo registry buddhistických a taoistických mnichů. Od roku 736 řídilo úřednické zkoušky.[4] Podléhaly mu různé související agentury, např. v mingské době úřady poslů, rytců pečetí a hudební úřad, též dvůr císařských zábav a dvůr státních obřadů.[5]

Obvykle se dělilo na čtyři odbory s’ (司):

  • obřadů (禮部司, li-pu-s’);
  • obětí (祠部司, cch’-pu-s’; v mingském a čchingském období 祠祭司, cch’-ťi-s’), se staral o rituály zahrnující oběti;
  • návštěv (主客司, ču-kche-s’), organizoval přijetí cizích vyslanců a údělných knížat;
  • zásobování pro oběti (膳部, šan-pu-s’; v mingském a čchingském období 精膳司, ťing-šan-s’),[4] zajišťující oběti, jídlo a nápoje pro ceremoniální příležitosti.

V čele stál ministr šang-šu (čínsky pchin-jinem shàngshū, znaky 尚書), který měl za Tchangů hlavní třetí hodnost (v systému devíti hodností), vedlejší druhou za Sungů, hlavní třetí za Ťinů, Jüan a do 1380 Mingů, hlavní druhou po 1380 za Mingů a Čchingů, vedlejší první za Čchingů po 1730.[4] Pomáhali mu dva náměstci ministra š'-lang (čínsky pchin-jinem shìláng, znaky 侍郎).[6] Odbory vedl ředitel lang-čung (郞中).[4]

Za dynastie Jüan bylo slučováno s jinými ministerstvy, v letech 1260–1264 a 1266–68 bylo částí sjednoceného ministerstva státní správy, obřadů a daní li-hu-li-pu (čínsky pchin-jinem lìhùlǐ​bù, znaky 吏戶禮部),[7] definitivně získalo samostatnost roku 1294.[4]

Za Mingů a Čchingů bylo těsně spojeno s velkým sekretariátem, mnozí sekretáři měli titul ministra nebo náměstka ministra obřadů, případně přišli do sekretariátu z ministerstva.[4]

Kromě ministerstva v hlavním městě říše (Nankingu, od roku 1421 Pekingu), existovalo v mingské době i paralelní ministerstvo obřadů ve vedlejším hlavním městě (v letech 1402–1421 Pekingu, od 1421 v Nankingu).[8] Ministerstvo ve vedlejší metropoli mělo stejnou strukturu, avšak méně úředníků,[8] Jeho pravomoc se vztahovala na vedlejší metropoli a metropolitní oblast.[9]

Odkazy

Reference
  1. KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5. S. 81.
  2. XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. S. 45.
  3. FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 656 s. ISBN 80-7106-249-9. S. 133.
  4. HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. S. 306.
  5. HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 1–66, na s. 34. Dostupné online. (anglicky)
  6. Hucker (1985), s. 427.
  7. Hucker (1985), s. 304–305.
  8. FANG, Jun. China's Second Capital – Nanjing under the Ming, 1368-1644. 1. vyd. Abingdon, Oxon: Routledge, 2014. ISBN 9780415855259. S. 32 a 45. (anglicky) [Dále jen Fang].
  9. Fang, s. 47.

Literatura
  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3.
  • KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5.
  • РЫБАКОВ, Вячеслав. Танская бюрократия. Часть 1: Генезис и структура. 1. vyd. Санкт-Петербург: Петербургское Востоковедение, 2009. 512 s. (Orientalia). ISBN 978-5-85803-405-6. (rusky)
  • XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.