Tchumuská krize

Stav obrany severních hranic čínské říše Ming se po smrti císaře Jung-leho roku 1424 postupně zhoršoval, stížnosti generálů na nedostatek prostředků nebyly vyslyšeny.[2] V letech 1435 a 1438 sice došlo k posílení některých posádek, celková situace se však nezměnila. Ve vnitrozemí z teoretických 2,5 miliónů vojáků v posádkách wej-suo vykonávala své povinnosti jen polovina. Vojenské rolníky si důstojníci vesměs zprivatizovali, proto zásobování pohraničních armád záviselo na dodávkách obilí z vnitrozemí, obvykle nedostatečném. Klesala kvalita výcviku i výzbroje a výstroje.[3] Pekingská posádka byla využívána při výstavbě někdy obranných postavení, častěji však paláců, chrámů, či soukromých obydlí důstojníků či eunuchů císařského paláce.[4]

Obrana severu byla po opuštění předsunutých posádek ve stepích dnešního vnitřního Mongolska soustředěna na hranici mezi Čínou a stepí. Velká zeď však ještě nestála a mezi opevněnými městy hranici střežily pouze hlídky. Obrana severovýchodu se opírala o tři opevněná města, Süan-fu, Ta-tchung a Peking, přičemž opevnění Pekingu bylo dokončeno teprve roku 1445. V Süan-fu sloužilo 90 tisíc vojáků – 35 tisíc připravených k boji a 55 tisíc ve výcviku; v tom bylo 25 tisíc jezdců; vojáci disponovali devíti tisíci střelných zbraní různých druhů a ještě 90 tisíci ručních raket.[5] V Ta-tchungu bylo jezdectvo silnější, s 35 tisíci koní. Za nimi v Pekingu sloužilo 160 tisíc mužů. Rezervu tvořily posádky rozmístěné v severovýchodní Číně (v Pej Č’-li, Šan-tungu a Che-nanu).[5]

Podle plánů měly hlídkové prapory na hranicích zadržet nepřítele, dokud nedorazí hlavní síly. Ale protože Süan-fu bylo jen 180 km od Pekingu, obranný systém neměl hloubku[5] a předpokládal rychlou a rozhodnou reakci na útok.[6]

Mongolové byli rozděleni mezi Urianchajce na jihovýchodě, východní Mongoly (či Tatary) na východě a Ojraty na západě.[7] Poté, co vůdce východních Mongolů Arughtaj padl roku 1434 v bitvě s Ojraty, získali tito mocenskou převahu v Mongolsku a jejich náčelník Toghon oženil svou dceru s mladým chánem (východních) Mongolů.[pozn. 1] Po Toghonově smrti 1440 zdědil jeho syn Esen titul tajši a vládu nad Mongolskem,[9] Esen byl ambicióznější, v letech 1443 a 1445 zaútočil na Chami a roku 1448 si ho podřídil. Pokoušel se také přetáhnout mongolské oddíly mingské armády v západním Kan-su. Na východě jeho moc dosahovala až k hranicím Koreje.[8] V Pekingu ho oponenti Wang Čena (eunucha a ve 40. letech nejvlivnější osoby na císařském dvoře) považovali za hrozbu.[4]

Mongolové měli ve vztahu s Čínou zájem hlavně na svobodném obchodu, zejména na výměně koní za čaj, hedvábí a luxusní zboží. Mingská vláda obchod omezovala a regulovala, soustředila ho do několika pohraničních měst, hlavně Ta-tchungu.[8] S postupujícím růstem moci Esena rostla i jeho potřeba zboží.[10] Koncem 40. let proto Mongolové přicházeli do Ta-tchungu ve velkých počtech, až dva tisíce ročně.[8] Tolik ozbrojených jezdců představovalo pro mingské úřady vážný bezpečnostní problém.[8] Mingské protesty proti příliš velkému množství přicházejících Mongolů prudce zhoršily vzájemné vztahy. Nakonec byli Mongolové roku 1449 odmítnuti a dostali jen pětinu požadovaného zboží. Rozhodli se vzít si ho silou. Bezprostřední záminkou k válce bylo odmítnutí Esenovy žádosti o císařskou princeznu pro jeho syna.[10]

V červenci 1449 Esen zahájil rozsáhlou invazi do Číny. Mongolové postupovali ve třech směrech. Na východě chán Togto Buka s Urianchajci zaútočil na Liao-tung. Druhá mongolská armáda vytáhla na Süan-fu a třetí, v čele s Esenem, postupovala na Ta-tchung.[6] Cílem tažení bylo dobytí opevněných měst Süan-fu a Ta-tchungu, čímž by Mongolové získali volný přístup na sever Číny.[11]

Zpráva o nájezdu přišla do Pekingu 20. července. Císař neprodleně rozkázal čtyřem generálům a 45 tisícům vojáků pekingské posádky postoupit do Ta-tchungu a Süan-fu a strážit hranici.[12] Dne 30. července došla do Pekingu zpráva, že Esen zaútočil na Ta-tchung.[13] Císař Jing-cung bez konzultací s ministry 1. srpna přikázal zmobilizovat pekingskou posádku[13] a prohlásil, že osobně povede trestnou výpravu.

Jing-cung byl znám oblibou vojenských přehlídek, které pro něj organizoval Wang Čen.[13] Jeho sebedůvěru posílily i nedávné úspěchy mingských vojsk v lučchuan-pchingmienských válkách a při potlačení povstání Teng Mao-čchiho.[10] Navíc všichni dosavadní mingští císaři (kromě Ťien-wena) osobně vedli armády do boje. Takže to byl Wang Čen, kdo vyzýval k následování precedentů, když podpořil císařovo rozhodnutí.[13]

Prvními, kdo protestovali, byli ministr vojenství Kchuang Jie a jeho náměstek Jü Čchien.[pozn. 2] Účast panovníka na trestné expedici považovali za nepřijatelně riskantní dobrodružství.[13] I jiní se pokoušeli odvrátit císaře od účasti na tažení. Jménem nesouhlasících úředníků ministr státní správy Wang Č’ v memorandu císaře přesvědčoval, že pro nebezpečí války jsou určeni důstojníci, kdežto hlava dynastie a říše a osoba, na kterou je soustředěna pozornost světa, se nemá vystavovat nebezpečí. Císař mu poděkoval za starost, ale nenechal se odvrátit od svých plánů.[14] Poslední pokus o zastavení císaře podnikl sekretář úřadu dohledu při odchodu armády z města, když se vrhl před císařův palankýn, ani on neuspěl.[14]

Dne 3. srpna Esenovo vojsko rozdrtilo špatně zásobenou mingskou armádu u Jang-che, už na čínském území.[15] Týž den Jing-cung pověřil mladšího bratra Ču Čchi-jüa, knížete z Čcheng, správou metropole po dobu tažení, přičemž mu přidělil čtyři pomocníky, zastupující nejdůležitější mocenské skupiny. Císařský rod reprezentovala Ťiao Ťing, jedna z císařových manželek; palácové eunuchy Ťin Jing (vedoucí ředitelství obřadů a v nepřítomnosti Wang Čena nejvýše postavený eunuch); vládu ministr Wang Č’ a čtvrtým byl velký sekretář Kao Ku. Všechna významnější rozhodnutí měla počkat na císařův návrat.[14]

Přes dlouhodobé zhoršování bezpečnostní situace císař před svým náhlým rozhodnutím nepodnikl předběžné přípravy. Vojáci tak měli na přípravu k pochodu pouze několik málo desítek hodin mezi 1. a 4. srpnem.[14] Císaře kromě věrného Wang Čena doprovázelo na dvacet zkušených generálů, vesměs držitelů šlechtických titulů, a stejný počet vysoce postavených úředníků, doprovázených stovkami níže postavených hodnostářů.[12] Faktickým vrchním velitelem byl Wang Čen.[16] Celkový počet členů expedice je obvykle odhadován na půl miliónu,[12] podle údaje jednoho soudobého zdroje, reálně však byl výrazně menší.[14] I za optimálních podmínek by bylo obtížné takovou armádu zásobovat, jednotky však byly narychlo shromážděné, špatně zásobené a nekompetentně vedené, což nakonec vedlo ke katastrofě.[12]

Z Pekingu armáda vyrazila 4. srpna [17] a vytáhla na průsmyk Ťü-jung.[15] Cílem byl krátký, rychlý pochod na západ, přes Süan-fu do Ta-tchungu, rychlé tažení ve stepi, a návrat do Pekingu jižní cestou (aby nebyl kraj podél cesty Peking–Süan-fu–Ta-tchung neúměrně poničen dvojím průchodem vojska) přes Jü-čou a průsmyk C’-ťing.[16]

Od prvního dne vládl v armádě zmatek a nepořádky.[14] Vojáci pochodovali v neustávajícím hustém dešti.[16] Do Süan-fu Jing-cung přibyl po sedmi dnech, zdržen bouří. Mnozí ho prosili, aby se vrátil, v Süan-fu[17] i předtím v Ťü-jung-kuanu,[15] ale Wang Čen radil pokračovat.[17] Dne 12. srpna už někteří hodnostáři diskutovali o zavraždění Wang Čena a návratu císaře, ale nesebrali odvahu k realizaci plánu.[15]

Dne 16. srpna vojsko přišlo na bojiště u Jang-che a nalezlo těla obětí bitvy.[15] Ta-tchungu císař dosáhl 18. srpna. Na cestě zemřelo více vojáků hlady než v důsledku srážek s nepřítelem.[17] V Ta-tchungu zprávy tamních velitelů a informace z okolních pohraničních posádek přesvědčily Wang Čena, že pokračování tažení do stepi by bylo nebezpečné. Proto byla výprava prohlášena za vítěznou a 20. srpna se otočila na cestu zpět.[15] Disciplína vojska se již začala rozkládat. Wang Čen se obával, že průchod vojska postihne jeho panství v Jü-čou, proto prosadil návrat stejnou cestou, jakou armáda přišla.[15]

Vracející se vojsko přišlo do Süan-fu 27. srpna.[15] O tři dny později, 30. srpna, Mongolové východně od Süan-fu napadli a zničili zadní voj mingské armády. Vzápětí v Jao-er-lingu zničili nový čtyřicetitisícový[17] zadní voj tvořený jízdou pod vedením generála Ču Junga. Dne 31. srpna se mingská armáda utábořila u poštovní stanice v Tchu-mu. Wang Čen odmítl návrh ministrů, aby si císař našel útočiště v opevněném městě Chuaj-laj, pouhých 10,5 km vpředu, patrně protože se nechtěl odloučit od svých zavazadel.[15] V Tchu-mu armáda neměla zdroj vody k uhašení žízně mužů a napojení koní.[17]

Esen poslal předsunuté jednotky odříznout Číňanům přístup k řece jižně od čínského tábora. Do rána 1. září jeho síly obklopily Číňany. Wang Čen odmítl všechny nabídky k jednání a nařídil zmatené mingské armádě postup k řece. Následovala bitva mezi dezorganizovanou mingskou armádu a předvojem mongolského vojska, Esen sám se bitvy neúčastnil.[15] Boje se účastnilo pouze 20 tisíc Mongolů,[18] ale hladoví a žíznící mingští vojáci prakticky nekladli odpor.[17] Mingská armáda byla rozprášena. Mongolové získali obrovské množství zbraní i výstroje a zabili množství čínských vojáků. Padli všichni vysoce postavení hodnostáři,[15] dva vévodové, dva markýzové, pět hrabat, několik generálů, a stovky úředníků,[17] včetně starého generála Čang Fua a velkých sekretářů Cchao Naje a Čang Iho.[19] Později po znovuobsazení oblasti v ní mingské oddíly posbíraly desítky tisíc kusů střelných zbraní a zbroje a další vybavení.[17]

V bitvě se tělesná stráž císaře pokusila vyvést ho z boje, ale nepodařilo se. Ve skrumáži jeden z mingských důstojníků zabil Wang Čena.[18][pozn. 3] Císař byl zajat a 3. září odveden do mongolského tábora nedaleko Süan-fu.[19] Esen se rozhodl ho nezabít a než uváží, jak s ním naloží, informovat mingskou stranu.[18]

Císařovna vdova Sun a císařovna Čchien, stojící v čele dvora, se o bitvě a zajetí císaře dozvěděly v noci z 2. na 3. září. Ihned vyslaly poselství s dary pro Esena. Vládním úředníkům informaci sdělili eunuchové stojící v čele Ředitelství obřadů Ťin Jing a Sing An. Nastala panika, protože v pekingské posádce zůstalo méně než 100 tisíc vojáků a osud Ta-tchungu a Süan-fu byl nejistý. Eunuchové volali po muži s reputací a jasnou myslí.[20]

Vážený a respektovaný Sü Čcheng,[20] rodák ze Su-čou známý zběhlostí ve vojenské strategii a obeznámeností se situací na hranicích, navrhl dočasné přemístění hlavního města na jih, aby bylo dále od nepřátel a zmařena možnost překvapivého útoku. Ministr obřadů Chu Jing oponoval Süovu plánu a jako bývalý Jung-leho důvěrník bránil Jung-leho odkaz: argumentoval, že nelze opustit hrobky císařů Jung-leho a Süan-teho a že potomci jsou povinni držet se vůle předků.[pozn. 4] V tuto chvíli (3. září) se hlasitě ozval náměstek ministra války Jü Čchien. Prohlásil, že kdo navrhuje odchod na jih, zaslouží popravu. Což zchladilo panikařící úředníky.[pozn. 5] Jü Čchiena podpořili přední eunuchové a velcí sekretáři Čchen Sün a Šang Lu, čímž získal převahu. Než však mohlo být cokoliv uděláno, bylo třeba schválení shora, a to dala císařovna vdova Sun, byť plná obav.[18] I poté, co padlo rozhodnutí zůstat, řada úředníků uprchla na jih,[14] mnozí poslali na jih alespoň své rodiny.[18]

Zatím se Mongolové pokoušeli využít své vzácné kořisti. Přitáhli k Süan-fu a požadovali otevření bran a vstup císaře s doprovodem (totiž mongolskou armádou) do města. Tamní posádka reagovala střelbou. Mongolové poté odtáhli k Ta-tchungu. Císař současně v dalším vzkazu do Pekingu urgoval dodávky zboží pro Mongoly, doufaje, že to je jejich cíl. U Ta-tchungu tamní velitelé také odmítli otevřít brány, i přes rozhořčení popuzeného císaře, a to paradoxně s odvoláním na císařské rozkazy.[11] Přítomný oblastní velitel Liou An se dokonce odvážně vydal do mongolského tábora, kde se setkal s císařem. Poté se k císaři z města vypravila řada úředníků a důstojníků. Město však vydáno nebylo, Liou An pouze předal císaři tamní rezervu stříbra (140 tisíc liangů) kterou Jing-cung rozdal mezi mongolské náčelníky.[21]

Dne 4. září ministr Wang Č’ oslovil císařovnu vdovu s žádostí o souhlas s pověřením knížete z Čcheng řízením vlády. Souhlasila, ale omezila jeho pověření označením za mimořádné a dočasné. Současně prosadila povýšení dvouletého[17] Ču Ťien-šena, nejstaršího syna zajatého císaře, na korunního prince. Korunní princ byl jmenován 6. září.[21]

Politickou iniciativu nyní strhl do svých rukou Jü Čchien. Jako nejvýše postavený úředník na ministerstvu vojenství řídil obranné přípravy. Prosadil přepravu obilí ze sýpek v Tchung-čou u Pekingu, kde byla téměř polovina zásob zrna.[pozn. 6] Kníže z Čcheng podpořil i Jüův plán na shromáždění vojenských oddílů z blízkých provincií i jihu a odvodů v metropolitní oblasti. Dne 7. srpna byl Jü jmenován ministrem vojenství. Téhož dne byli pohraniční velitelé varováni před zneužitím císařských insignií a odznaků a velitelé v Ta-tchungu (kteří v duchu tohoto příkazu už jednali) před odpovídáním na žádosti císaře.[22]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tumu Crisis na anglické Wikipedii.

• TWITCHETT, Denis C; TILEMANN, Grimm. The Cheng-t'ung, Ching-t'ai, and T'ien-shun reigns, 1436-1464. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 305–342. (anglicky)

• MOTE, Frederick W. The T'u-Mu Incident of 1449. In: DREYER, Edward L; KIERMAN, Frank Algerton; FAIRBANK, John King. Chinese Ways in Warfare. Cambridge, MA: Harvard University Press, 1974. S. 243–272. (anglicky)