Tchaj-wan (ostrov)

Západní část ostrova je plochá a navazuje na mělké dno Tchajwanského průlivu. Zde se soustřeďuje drtivá většina osídlení a infrastruktury. Střední a východní část ostrova vyplňují až 3 952 m vysoké hory, táhnoucí se převážně v severojižním směru. Vznikají od třetihor tektonickými posuny i doprovodnou sopečnou činností, způsobenou nasouváním filipínské oceánské desky pod jihočínskou.

Tchaj-wan je podle maximální nadmořské výšky 4. nejvyšší ostrov na světě (po Nové Guineji, Borneu a Havaji) Tchajwanská pohoří se dělí na následující celky:

• Pobřežní hory (海岸山脈) podél východního pobřeží, jejich svahy prudce spadají přímo do moře
• Střední hory (中央山脈) vedle Pobřežních hor
• Jüšanské hory (玉山山脈) v jižní polovině ostrova, západně od Středních hor
• Ališanské hory (阿里山山脈) západně od Jüšanských
• Sněžné hory (雪山山脈) severně od Ališanských a Jüšanských, severozápadně od Středních
• Tatchunské sopečné pohoří (大屯火山彙) na severním cípu ostrova (zahrnuje Jang-ming-šan u Tchaj-peje)

První důkazy o lidském osídlení na ostrově Tchaj-wan se datují před 40 000 lety, počátek neolitického osídlení, snad předky dnešních domorodých kmenů, se datuje před 6 000 lety. Domorodé jazyky jsou řazeny mezi austronéské jazyky blízké jazykům obyvatel dnešních Filipín, Indonésie či Nové Guineje a Polynésie. Příslušníci těchto jazykových skupin jsou rovněž považováni za původní obyvatele ostrova. Tchaj-wan je také považován za nástupiště migračních vln, které v období počínaje před 4 000 lety osídlily ostrovy Tichého a Indického oceánu. Čínští zemědělci a obchodníci se na ostrově začali usazovat od doby mongolské okupace ve 13. století a ostrov se postupně stal okrajovou součástí čínské říše.^[zdroj?]

Mezi 13. a 16. stol. sporadicky navštěvovali ostrov Tchaj-wan čínští rybáři či piráti. V r. 1544 jej Portugalci pojmenovali Ilha Formosa. V první polovině 17. století se Tchaj-wan stal předmětem koloniálního soupeření mezi Nizozemskem a Španělskem, v téže době proběhla další velká vlna čínského přistěhovalectví z přilehlých pevninských provincií. Holanďané založili r. 1624 kolonii s hlavním městem Zeelandia na místě dnešního Tchaj-nanu. Pracovní síly dováželi z Fu-ťienu. Španělé okupovali v letech 1626–1642 části severního výběžku ostrova v místech dnešních měst Ťi-lungu a Tanshui.

V roce 1662 Čeng Čcheng-kung (Koxinga), který ve jménu svržené dynastie Ming bojoval proti nové mandžuské dynastii Čching, porazil Holanďany a donutil je k odchodu (ovládali tak jihozápadní části ostrova v letech 1624–1662). Tchaj-wan se tak na dvě desetiletí stal poslední baštou protimandžuského odporu. Koxinga založil na Tchaj-wanu Království Tungning, jeho následníky byli jeho syn a vnuk. Po Čchengově smrti (1662) pak roku 1683 Čchingové části ostrova obsadili a po následující dvě století ovládali. Ke konci čchingského období v roce 1895 bylo přibližně 45% území Tchaj-wanu (západ a sever) ovládáno říší Čching a osídleno více než dvěma miliony obyvatel chanského či smíšeného[4] původu. Zbytek (východ, jih a pohoří) byl volně obydlen původním obyvatelstvem.[5][6]

Po prohrané válce s Japonskem musela čchingská Čína roku 1895 Šimonoseckým mírem mimo jiné postoupit Tchaj-wan Japonsku. Obyvatelé Tchaj-wanu, než by se nechali odevzdat do japonského područí, se za této situace pokusili prohlásit nezávislost jako tzv. Tchajwanský demokratický stát (druhá republika v dějinách Asie). Tento pokus však po několika měsících ukončila okupace Tchaj-wanu Japonskem. Následující desetiletí pod japonskou vládou byla charakterizována jak výrazným hospodářským rozvojem, tak potlačováním čínské identity a snahami o japanizaci obyvatelstva.

Následující desetiletí pod japonskou vládou byla charakterizována jak výrazným hospodářským rozvojem a industrializací (železnice, školy, kanalizace atd. – tchajwanská architektura v období 1895–1945), tak potlačováním čínské identity, krutým zacházením s příslušníky domorodých kmenů a snahami o japanizaci obyvatelstva. V roce 1935 započal proces včlenění ostrova do Japonského císařství jako plnoprávné provincie.

Na postupimské konferenci bylo s přihlédnutím k závěrům z konference v Káhiře (1943) rozhodnuto, že Tchaj-wan bude znovu přičleněn k Číně.^[zdroj?] Ostrované, jejichž země byla hospodářsky podstatně vyspělejší než většina pevninské Číny, se však ani nyní nedočkali většího podílu na správě svých záležitostí. Čínská republika sice vytvořila místní vládu a úřady, ale obsazovala je výhradně lidmi z pevniny. Bezohledná byla také hospodářská politika Čínské republiky vůči Tchaj-wanu. Napětí vyvrcholilo v protikuomintangským povstáním, které v Tchaj-peji propuklo 28. února 1947. To bylo krvavě potlačeno během tzv. Masakru 228 (kolem 10 000 obětí) a nad ostrovem byl vyhlášen výjimečný stav, který přetrval až do roku 1987.

Od konce roku 1948 probíhal v souvislosti s obratem v čínské občanské válce masový příliv uprchlíků z pevninské Číny na ostrov. V roce 1949 se na ostrov uchýlily zbytky Kuomintang armády, která na pevnině prohrála občanskou válku s komunisty. Změněná vojenskopolitická situace ve východní Asii, kdy se v souvislosti s korejskou válkou na obranu Tchaj-wanu začaly angažovat USA, však po roce 1950 zabránila obsazení ostrova armádou ČLR. Tchaj-wan si tak udržel nezávislost na komunistech až dodnes. Do začátku devadesátých let však i na Tchaj-wanu vládl krajně pravicový totalitní režim. Od konce 80. let následovala postupná demokratizace Tchaj-wanu.

• Tchaj-pej - hlavní město Tchaj-wanu, leží na severu ostrova, má několik milionů obyvatel a nachází se v něm jedna z nejvyšších budov světa Tchaj-pej 101.
• Kao-siung - několika milionové město ležící na jihu ostrova.
• Tchaj-nan - v minulosti hlavní město, ležící na jihu ostrova
• Jezero Slunce a Měsíce leží uprostřed ostrova
• Národní park Taroko leží na východním pobřeží nedaleko města Chua-lien