Indigo

Předvýrobek, získaný z listů indiga, tzv. indican, ze kterého vzniká kvašením žlutá látka indoxyl (indol-3-ol). Oxidací indoxylu na vzduchu vzniká pak modré indigo, to se smíchá s louhem, suší a lisuje (např. do koláčů viz snímek ⁽¹⁾) nebo drtí na prášek.

Rostlina pochází pravděpodobně z tropického pásma Afriky, později byla kultivována hlavně v jižní Asii a v jižní Americe.[1] Na konci 19. století obnášela roční světová produkce ještě 9 000 tun, ve 30. letech 20. století rozsáhlejší pěstování indiga zcela zaniklo.[2]

Přírodní indigo se používalo (vedle džín známých od poloviny 19. století) k barvení námořnických uniforem, pracovních oděvů apod. Méně známé je použití k potiskování textilií (snímek⁽²⁾). U nabídek džín barvených údajně „přírodním indigem“ se může jednat o výrobky z příze několikrát namáčené v syntetickém indigu (v porovnání s levnějším zbožím barveným v hotové tkanině).[3]

Výroba indiga v továrně BASF (1890)

Indigo je kypové barvivo, tzn. že se jeho molekuly chemicky nespojují s textilním vláknem, ale zachycují se jako nerozpustný pigment na povrchu textilie. Chemické složení umělého indiga je naprosto stejné jako u indiga přírodního (viz snímek ⁽³⁾), výroba a použití syntetického barviva je jednodušší, vlastnosti jsou zhruba stejné.

Syntetické indigo bylo vynalezeno v roce 1870. Syntéza a technologie výroby byla několikrát zdokonalena, v roce 1897 se začalo s komerční produkcí.

Na začátku 21. století se odhadovala celosvětová roční spotřeba na 17 000 tun, z toho asi 90 % se používalo k barvení džínů (snímek ⁽⁴⁾) vyrobených skoro výlučně z bavlněných přízí. (1 kg barviva se prodával za cca 24 €, spotřeba na jedny kalhoty se udávala s 3–12 g).[4]

• 
  ⁽¹⁾ Koláč z přírodního indiga (cca 2 cm)
• 
  ⁽²⁾Bavlněná tkanina potištěná leptaným přírodním indigem
• 
  ⁽³⁾Chemické složení indiga
• 
  ⁽⁴⁾ Blue denim s osnovní přízí barvenou indigem
• 
  ⁽⁵⁾Indigo v historické sbírce barviv Technické univerzity v Drážďanech