Třicetiletá válka

I ve zbytku Svaté říše římské byla vnitropolitická situace napjatá a protestantské státy se zde v roce 1608 spojily do svazku Protestantské unie pod vedením Fridricha IV. Falckého. Ostatní katolické státy se naproti tomu sloučily do Katolické ligy v čele s Maxmiliánem I. Bavorským. Notná část Svaté říše patřící pod španělskou vládu byla již nějakou dobu se Španělskem ve válečném stavu, respektive mezi těmito územními celky bylo sepsáno dvanáctileté příměří, avšak to v žádném případě neznamenalo mír do budoucna.

Sever svaté říše byl také pod vlivem luteránů, respektive sousedních zemí, Dánsko-Norska a Švédska. Dánsko-Norsko ovládalo holštýnské vévodství, takže kdyby došlo ke změně politických poměrů v říši ve prospěch katolíků, na toto panství by to jistě mělo neblahý vliv. Oproti tomu Švédsko přímo neovládalo žádné území, ale jeho panovník Gustav, podobně jako Albrecht z Valdštejna, snil o přinejmenším evropské mocnosti ovládané jednou vládou a tento sen opět mohl být v novém konfliktu zmařen, nebo naopak uskutečněn.

Ani Francie nebyla na počátku 17. století spokojena s územním uspořádáním Evropy. Francouzští panovníci viděli velký problém v tom, že byli obklopeni državami Habsburků, takže nebylo nijak zvláštní, že se Francie vložila do války. Zprvu pouze peněžním přispěním a později, když se vypořádala s vnitropolitickými problémy, i podporou armádní.

Ferdinand II., císař Svaté říše římské a král český

Pražská defenestrace se stala oficiálním začátkem války. Okamžitě po této události byla zvolena prozatímní vláda třiceti direktorů, která nahradila správu pěti místodržících. Jeden z největších stavovských předáků Jindřich Matyáš Thurn se stal generálem stavovské armády. Čeští stavové tuto akci obhajovali jako nápravu chyb královských správců, ne jako vzpouru proti panovníkovi. Přesto se hrabě Thurn s armádou čítající 3 000 pěších a na 1 100 jízdních pokusil dobýt České Budějovice a Český Krumlov, prohabsburská města. To se mu však nepodařilo, protože obě byla dobře opevněna. Mezitím podnikla první část císařské armády přechod českých hranic u Nové Bystřice a druhá část přešla přes neutrální Moravu. Obě císařské armády byly za pomoci slezských stavů Čechy poraženy.[9]

Původně bylo české povstání záležitostí pouze panského stavu Českého království.^[zdroj?] Když později bylo zřejmé, že nákladné vedení války sami nezvládnou, přesvědčili měšťany, aby jejich odboj finančně podporovali, přestože se stavové zprvu obávali, aby se nezvrhl v nekontrolovatelnou občanskou válku, a také se zřejmě nechtěli dělit o případné úspěchy. Nejdříve tedy bylo nemyslitelné jednat s nižšími stavy, ale později již bylo normální, že se měšťané účastnili i diplomatických cest. Financování stavovské armády po celou dobu provázela nechuť šlechty jakkoli ji podporovat z vlastních rezerv, nicméně je zřejmé, že se solventnost během války nijak rapidně nezmenšovala a dokázala pokrýt o něco víc než polovinu reálných výdajů, což nebylo v té době obvyklé.[10]

Vzhledem k tomu, že seskupení zemí spadajících pod Korunu českou bylo vcelku volné, zachovávali si stavové z Moravského markrabství v tomto sporu neutralitu, naopak se spíše klonili na císařskou stranu, protože vůdcem moravských stavů byl šlechtic Karel starší ze Žerotína, který vzpouru Čechů nepodporoval kvůli malé zahraniční podpoře.[11]

Ještě v únoru roku 1619 se Matyášovi podařilo získat svého příbuzného na španělském trůně, Filipa III., pro pomoc proti vzbouřencům. Naproti tomu se v květnu roku 1619 k českému odboji přidali i stavové z Moravy; o to se zasloužil generál hrabě Thurn české stavovské armády, který přiměl protestantskou šlechtu k převratu. Moravským zemským hejtmanem se poté stal Ladislav Velen ze Žerotína.

Stavovská armáda zprvu slavila úspěchy. O velké vítězství se zasloužil generál dělostřelectva Petr Arnošt Mansfeld, když se mu podařilo dobýt Plzeň. Armáda se nezastavila a pod vedením hraběte Thurna přitáhla až k Vídni, kterou málem dobyla, musela se ale stáhnout poté, co přišla porážka protestantských vojsk pod vedením hraběte Mansfelda od odvetné armády vedené polním maršálem Buquoyem u Záblatí.[12] Po této porážce byl hrabě Thurn odříznut od Prahy a navíc jeden z podporovatelů rebelie, Savojsko, které do té doby posílalo na podporu jisté peněžní částky, také vojáky na obsazení pevností v Porýní a Mansfelda samotného s 2 000 vojáky, se na podpoře prakticky přestalo podílet.

Posléze došlo 19. srpna 1619 k sesazení Ferdinanda z českého trůnu, ten byl o devět dní později ve Frankfurtu zvolen a korunován za římského císaře. Po zvolení Fridricha Falckého za českého krále 26. srpna došlo ke jmenování nového stavovského vrchního velitele vojsk; stal se jím Kristián I. Anhaltský.[13]

Obléhání Budyšína roku 1620

Stavové si vybrali svého kandidáta na českého krále již za panování bezdětného Rudolfa a snažili se prosadit na trůn Albrechta Jana Smiřického, který však záhy zemřel. Jeho bratr Jindřich Jiří nepřipadal v úvahu, protože byl slabomyslný.[14] Poté se objevili tři kandidáti na český trůn: Karel Emanuel Savojský, luterán Jan Jiří Saský a kalvinista Fridrich Falcký. Karel Emanuel v čele Savojska a s Benátskou republikou podporoval české povstání, nicméně jeho šance na zvolení byly mizivé, především kvůli jeho velkým dluhům. Jan Jiří měl velkou podporu vzhledem k tomu, že byl luterán. Poslední kandidát, Fridrich, byl sice kalvinista, čímž se poněkud odlišoval od v té době majoritního českého proudu, ale mluvilo pro něho to, že pocházel z dynastie Wittelsbachů, jednoho z nejvýznamnějších rodů, a byl vládce historicky velmi významného území v říši, po svém otci zdědil dokonce vůdcovství v Protestantské unii. Další výhodou pro něho byla blízká vazba na anglického krále Jakuba I., s jehož dcerou Alžbětou byl sezdán.

Při vlastní volbě pak byl zvolen Fridrich, ale ukázalo se, že většinu z výše popsaných výhod nedokázal využít a potvrdila se slova skeptiků, kteří ho již v roce 1619 označovali za „zimního krále“, když v prosinci 1620 musel země Koruny české opustit.

Fridrich Falcký s českými korunovačními klenoty

Ferdinand II. byl rozhořčen stavovskou vzpourou, a zatímco stavové leželi v Horních Rakousích a váhali s útokem, získal 18. října za spojence Maxmiliána I. za Bavorsko a Katolickou ligu. Španělé z Bruselu vyslali na pomoc armádu, která se spojila s císařskou a vojskem Katolické ligy pod vedením Karla Buquoye. Mezitím španělský velvyslanec při vídeňském dvoře – don Íñigo Vélez de Guevara – přesvědčil v roce 1620 protestantského saského kurfiřta Jana Jiřího, aby pomohl katolickým silám, především zásahem jeho vojska v Lužicích. Jan Jiří Saský jako první zahájil útok proti narušiteli míru ve Svaté říši, Fridrichu Falckému. Proti němu se postavil slezský velitel Jan Jiří Krnovský. Na pomoc katolickým vojskům vyslal polský král Zikmund III. Vasa lisovčíky – vojáky kozáckého typu, kteří při nájezdu na Moravu drancovali vše, na co přišli. Pouze město Holešov bylo zachráněno zásahem kněze Jana Sarkandera, který se podle některých „pozvání“ lisovčíků zúčastnil. Česká armáda se stáhla zpět k Praze.

Bitva na Bílé hoře u Prahy v roce 1620

I přes relativně dobré postavení stavovského vojska oproti invazi císařské armády při jednom z prvních střetů, bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620, byly stavovské síly po jedné až dvou hodinách boje poraženy. Když se tato zpráva donesla Fridrichu Falckému, který zrovna pobýval v Praze, bez jakékoli snahy město hájit utekl z Českého království do slezské Vratislavi a později, když se dozvěděl, že se Thurn chce vzdát císaři, opustil v prosinci 1620 země Koruny české nadobro.[15] Thurn nakonec od svého úmyslu upustil poté, co zjistil, že Ferdinand II. není míru nakloněn. Stavovské povstání v Čechách definitivně skončilo popravou dvaceti sedmi českých pánů a veškerý další odboj probíhal ze zahraničí. Poté muselo mnoho lidí hlásících se k jinému než katolickému vyznání odejít do exilu, některým se později podařilo vrátit se při vpádu protestantů do Českých zemí, ale tato situace nikdy netrvala dlouho.

Bitva u Fleurus mezi Španěly
a německými protestanty roku 1622

Na území Německa se za Fridrichovy zájmy postavili především Jan Jiří Krnovský, Jiří Fridrich Bádensko-Durlašský a Kristián Brunšvický. Španělský generál Ambrosio Spinola však vytlačil vojska generála Mansfelda z Horní Falce a po mnoha dalších porážkách protestantských vojsk byla 12. dubna 1621 sepsána dohoda, na jejímž základě byla Protestantská unie rozpuštěna . Spinola postupoval dále k Jülichu a dobyl ho. Vůdce Katolické ligy Jan Tilly mezitím v roce 1622 dobyl důležitá města Mannheim a Heidelberg. Fridrich přenechal katolíkům Falc a s Mansfeldem a Kristiánem se stáhli do Nizozemí. Kristián odjel pomáhat příbuzným do Dolního Saska proti Tillymu. V návaznosti na to byl potlačen protestantský odpor v Rakousku a jižním Německu. Poté Tilly na hlavu porazil Kristiána, který se po zjištění, že se bez Mansfeldovy pomoci neobejde, začal stahovat zpět do Nizozemí. Kristián v bitvě jen několik kilometrů od hranic spřáteleného Nizozemí přišel o čtyři pětiny armády a Tilly si podrobil vzpurné Dolní Sasko a Vestfálsko. Bavorský vévoda Maxmilián I. obdržel jako odměnu za své služby Horní Falc a hodnost kurfiřta od svého vyobcovaného bratrance Fridricha Falckého (ve funkci falckého kurfiřta jako Fridrich V.) zbaveného této funkce 23. února 1623. Fridrich bez území a titulu začal cestovat a přesvědčovat protestantské země pro boj za svoji věc, nejprve Nizozemí, které bojovalo proti Španělům v osmdesátileté válce, dále Dánsko a Švédsko. Tím skončila část války, která probíhala pouze v rámci Svaté říše za pomoci Španělska. Regionální konflikt se ale velmi rychle rozšířil.

Kristián IV., velitel koaličních vojsk

V letech 1623 až 1625 byl v Evropě relativní klid zbraní, který ale nepřetrval dlouho, již v lednu roku 1624 byla zahájena jednání s cílem získat dánské a anglické spojence. 9. prosince roku 1625 vznikla dohoda zakládající Haagskou koalici, ve které se spojily Nizozemí, Anglie, Dánsko a severní státy Svaté říše římské proti Habsburkům. Nizozemí se války účastnilo již od počátku na straně protihabsburské. Anglie, respektive král Jakub I. Stuart, o několik let dříve přesvědčoval svého zetě Fridricha, aby se těchto bojů nezúčastnil, nicméně po jeho smrti se nakonec jeho následník Karel I. Stuart nechal přesvědčit a do války vstoupil. Kristián IV. Dánský byl luterán a obával se sílící moci katolíků v sousední Svaté říši římské hlavně z toho důvodu, že zde měl sám rodinné vazby – byl vévodou holštýnským, jeho choť pocházela z domu vládců Braniborského markrabství a první syn byl biskupem brémským. Pomoc také přislíbila Francie a Turecko.

Právě Kristián IV. se stal vrchním velitelem vojsk Haagské koalice a také vůdcem sousedního luteránského Dolního Saska. Volba Kristiána do čela armády byla sice poněkud překvapující vzhledem k tomu, že se Dánsko až do té chvíle války prakticky nezúčastnilo, nicméně Kristián v Dánsku dosahoval znamenitých výsledků v reformách armády a ekonomiky a v důsledku toho tam nastalo období prosperity, která v té době neexistovala již v žádném dalším evropském státě. Za podpory výše zmíněných států sestavil Kristián armádu, tvořenou 20 000 žoldnéři a 15 000 národními dobrovolníky.[16]

Albrecht z Valdštejna, generál armády císaře Ferdinanda II.

Císař římské říše na obranu proti koaliční armádě najal vojenského podnikatele Albrechta z Valdštejna. Byl to původně český protestantský šlechtic, který se ale po několika neshodách s českými stavy přidal na stranu císaře i s odcizenou stavovskou pokladnou, po staroměstské exekuci se výrazně obohatil na konfiskátech a stal se jedním z nejbohatších šlechticů v Čechách a Říši. Bohatství mu umožnilo vytvořit armádu z vlastních zdrojů čítající od 30 000 do 100 000 mužů, kterou Valdštejn poskytl Ferdinandovi II. za právo na získávání válečné kořisti z dobytých území.[17]

Kristián vstoupil do války, aniž by o Valdštejnově válečném angažmá věděl. Sice se mu podařilo postoupit přes Moravu a Slezsko až na území Uher na pomoc sedmihradskému knížeti Gabrielu Betlenovi, ale brzy se musel stáhnout. Již v roce 1626 byl protestantský generál Mansfeld poražen Valdštejnem v bitvě u Desavy a sám Kristián byl poražen Tillym v bitvě u Lutteru. Ke Kristiánově smůle se ukázalo, že dvě největší mocnosti, které přislíbily pomoc, nebyly na vstup do války připraveny. Anglie byla vnitřně rozdrobená a slabá, Francie se zmítala v občanské válce a Švédsko bojovalo s Republikou obou národů. Další ranou pro koaliční vojska bylo, že v roce 1626 náhle v Sarajevu zemřel Mansfeld na cestě do Benátek, se kterými se chtěl dohodnout na obnovení bojů v severní Itálii.[18] Na základě těchto významných vítězství si římský císař Ferdinand II. mohl dovolit v roce 1627 oktrojovat Obnovené zřízení zemské pro země Koruny české, které změnilo stavovskou vládu v těchto zemích na vládu absolutistickou.[19]

Venkované napadají rabující žoldnéře

Valdštejn postupoval dále na sever a podrobil si Meklenbursko, Pomořansko a také samotný poloostrov Jutsko. Nedokázal však již dobýt hlavní město Dánska, Kodaň, které se nachází na ostrově Sjælland. Valdštejnovi chyběla námořní flotila a žádné z hanzovních měst nebylo ochotno umožnit výstavbu císařské flotily v Baltském moři a pro španělskou flotilu, která mu byla ochotna pomoci, bylo příliš riskantní Jutský poloostrov obeplout.[20] Proto se Valdštejn pokusil o propojení Severního a Baltského moře příkopem, to se ale ukázalo nad tehdejší možnosti.[20] Poté se ještě pokusil dobýt přístavní město Stralsund, které mělo dostatečné vybavení na stavbu loďstva. Později ale od této snahy upustil, možná proto, že ztráty při obléhání byly vyšší než předpokládané zisky ze zbytku Dánska a spokojil se s tím, že Kristiána přiměl v roce 1629 podepsat lübecký mír. Tím se Kristián zavázal, že nebude podporovat severoněmecké protestantské státy, a za to mu byla ponechána vláda nad Dánskem.

Císaře Ferdinanda II. také 6. března 1629 přesvědčila Katolická liga, aby podepsal restituční edikt, který zrušil sekularizaci církevního majetku provedenou protestanty, především luterány, před augsburským mírem a týkal se dvou arcibiskupství, šestnácti biskupství a stovek klášterů. V tomto roce zemřel Gabriel Betlen. V severním Německu se Valdštejnovi dokázalo ubránit pouze město Stralsund.

Gustav II. Adolf se vylodil s armádou na Usedomu

Valdštejn, který získává velkou moc v Pobaltí, varoval císaře Ferdinanda II. před vydáním restitučního ediktu, protože se obával, aby se pobouřená protestantská knížata nespojila se švédským králem Gustavem II. Adolfem. Na dvoře Ferdinanda se ale Valdštejnovi nepřátelé snažili císaře přesvědčit o nebezpečnosti veliké moci císařského vrchního velitele vojsk. Na kurfiřtském sněmu v roce 1630 byl Valdštejn zbaven velení císařské armády a velká část z jeho žoldnéřů byla propuštěna. Jako největší kritik Valdštejna zde vystupoval především bavorský kurfiřt Maxmilián, který vzestup Valdštejnovy moci nelibě nesl. Valdštejn tuto zprávu přijal rezignovaně.[21]

Ještě roku 1630 se Gustav II. Adolf skutečně přidal na stranu protestantů a se svou armádou o síle okolo 13 000 mužů se vylodil na ostrově Usedom (Uznojem). Dobře vycvičená švédská armáda se skládala z na svou dobu z nezvykle vysokého počtu dobrovolníků a sedláků loajálních králi.[22] Krom spojenectví s říšskými knížaty získal Gustav II. Adolf finanční pomoc také od Francie, která se zavázala ve smlouvě z 23. ledna 1631 platit mu 400 000 říšských tolarů ročně, což mu umožnilo vytvořit a vydržovat armádu čítající 36 000 mužů. Tuto smlouvu potvrdil první ministr francouzského krále Ludvíka XIII., kardinál Richelieu. Na další pomoc se mohl Gustav II. spolehnout od Nizozemských provincií. Později v roce 1631 byla sepsána tajná fontainebleuská smlouva mezi Bavorskem, Francií a Švédskem, ta byla ale vzápětí znehodnocena útokem Gustava II. Adolfa na Bavorsko. Nejvýraznějším spojencem na území Svaté říše se stalo Sasko. Současný velitel císařských armád, Tilly, po svém zvolení do čela vojsk dobyl v roce 1631 Magdeburg. Při této příležitosti bylo zabito přinejmenším 20 000 lidí, čímž se „Magdeburská svatba“ zařadila mezi nejkrvavější masakry třicetileté války. Saský kurfiřt Jan Jiří se obával Tillyho útoku, a proto se spojil s Gustavem II. Adolfem a vytvořili armádu o síle 42 000 mužů.[23]

Dobytí Magdeburgu v roce 1631.
Z třiceti tisíc obyvatel jich přežilo pouhých 5 000.

Spojené švédsko-saské vojsko se s Tillym střetlo  bitvě u Breitenfeldu (nedaleko Lipska) a po pěti hodinách císařské pluky udolalo. Po tomto vítězství si vybudoval Gustav II. Adolf hlavní stan ve Frankfurtu nad Mohanem. Ferdinand II. po Tillyho neúspěchu znovu povolal Valdštejna do svých služeb. Ale tentokrát Valdštejn namítl, že je nemocný a již se nechce boje zúčastnit.

Po výhrách nad císařskou armádou vtrhla švédská a saská armáda do Bavorska a do Prahy a začala rabovat pražské domy; spolu s nimi se do vlasti vraceli i někteří čeští exulanti (především z řad šlechty), kteří se začali domáhat restituce svých majetků zabavených po Bílé hoře. U tehdejších pražských obyvatel však Sasové ani čeští exulanti nezískali žádnou velkou podporu.[24]. Když se toto dozvěděl Valdštejn, přislíbil Ferdinandovi pomoc, ale jenom na tři měsíce, a 15. prosince 1631 byl zvolen vrchním velitelem. Koncem dubna 1632 zemřel na tetanus vrchní velitel ligistické armády Jan Tserclaes Tilly a v tuto dobu vytáhl se svou novou armádou Valdštejn přes Znojmo do západních Čech, aby odřízl Gustava II. Adolfa od zásobování. Gustav II. Adolf se mezitím střetl s Maxmiliánem u Donauwörthu a porazil ho. Pokračoval dále na Mnichov, který byl posléze Gustavovými prapory zpustošen. Maxmilián musel opustit Bavorsko.[23]

Hrůzy války, Jacques Callot, 1632

Valdštejn začal jednat se saským polním maršálkem, Janem Jiřím z Arnimu, kterému slíbil zrušení restitučního ediktu a náboženskou toleranci v Říši. Arnim odmítl Valdštejnovu nabídku a obrátil se s prosbou o pomoc na švédského krále, protože správně soudil, že Valdštejn po tomto odmítnutí zaútočí na saská vojska v Čechách. Valdštejn skutečně vtrhl do Čech a obsadil 25. května Prahu. Po obsazení Prahy museli čeští stavové společně se saskou armádou Čechy opustit a došlo k dalším konfiskacím.[25]

Gustav II. Adolf se rozhodl rozdělit svoji armádu na dvě části, jedna část mužů zůstala v Bavorsku a Gustav sám v čele 18 000 mužů se vypravil do Norimberka, kde se mínil spojit s armádou švédského kancléře Axela Oxenstierna, čítající okolo 30 000 mužů, proti Valdštejnovi, který táhl do Saska. Gustavovi II. Adolfovi se zpočátku nedařilo zastihnout Valdštejna a na cestě mu až jedna třetina vojska zemřela a dezertovala.[23]

Smrt Gustava II. Adolfa u Lützenu

V listopadu již začínala tuhá zima, Valdštejn již nepředpokládal v tomto roce útok, a proto začal stahovat svoji armádu na přezimování zpět do Lipska. Toho však chtěl využít Gustav II. Adolf a táhl na oslabenou Valdštejnovu armádu. O tomto tahu se ale Valdštejn dozvěděl v Lützenu a rychle poslal pro zbytek armády pod vedením Gottfrieda Heinricha Pappenheima, o kterou byl oslaben. Pappenheim dorazil 16. listopadu 1632 ráno, již do prvních bojů bitvy u Lützenu. V této bitvě padlo mnoho mužů z Valdštejnovy armády včetně Pappenheima a Valdštejn sám byl zraněn, obvykle se ale nemluví o švédském vítězství, protože v této bitvě padl i sám Gustav II. Adolf, což mělo neblahý vliv na morálku švédské armády v dalších bojích třicetileté války.

Valdštejn za své konání u Lützenu dostal pochvalu od císaře, i když za nezodpovědné chování zbytku císařské armády padly i rozsudky smrti.[26] Ve Švédsku převzala moc říšská rada, která zastupovala Gustavovu nezletilou dceru Kristýnu. Po několika prohrách bylo švédské vojsko staženo a nahrazeno žoldáckým vojskem. Švédský kancléř Oxenstierna vyjednával s Francií a německými knížaty.

Jindřich Matyáš Thurn spolu s dalšími českými stavy začal jednat s Valdštejnem, aby se stal českým králem. Valdštejn ale ani na jeden z těchto návrhů neodpověděl a veškerá jednání před císařským dvorem popřel. Valdštejn nicméně začal opět vyjednávat se saskou armádou o společné intervenci proti notně oslabeným žoldáckým švédským vojskům ve Svaté říši. Vzhledem k závažnosti, ale hlavně zvláštnosti návrhu vyslal Arnim za Valdštejnem svého maršála Františka Albrechta z Lauenbergu, který se dozvěděl, že Valdštejn chce vyhnat nejen Švédy, ale i Francouze a Španěly. Jediným výsledkem dlouhého jednání bylo, že Arnim odtáhl se svou armádou ze Slezska, což poskytlo Valdštejnovi příležitost k obsazení Stínavy, kde čekala švédská armáda o síle okolo 6 000 vojáků pod velením Thurna. Valdštejn díky své silnější armádě čítající 30 000 mužů a rychlému obklíčení záhy přinutil Thurna ke kapitulaci. Většina z Thurnových žoldnéřů přešla na stranu Valdštejna, který získal všechny pevnosti ve Slezsku jako kompenzaci. Naopak Thurn a většina švédských důstojníků byla propuštěna. Poté o vítězství informoval císaře a znovu kontaktoval Lauenberga, který opět jeho nabídku odmítl.[23][27]

Vražda Albrechta z Valdštejna
v Chebu

Valdštejn uspořádal tažení, aby Čechy chránil před vpádem švédských vojsk, ale minul se s nimi.[28] Švédskému vrchnímu veliteli Bernardu Sasko-Výmarskému se mezitím 14. listopadu 1633 vzdalo Řezno a Maxmilián žádal o okamžitou pomoc. Valdštejn už na sklonku roku nechtěl cestovat, také kvůli svému horšícímu se zdravotnímu stavu, nicméně nakonec se nechal přemluvit. Při tažení jel přes Plzeň, kde si opět stěžoval na svoje zdraví, ale císařský poradce Trautmannsdorf ho znovu přesvědčil o nutnosti cesty. Valdštejnovi se nepodařilo při své cestě překonat Dunaj, vrátil se tedy do Plzně. Maxmilián Bavorský měl pochybnost, zda za jeho neúspěchem stojí skutečně jen špatné počasí a Valdštejnovo zdraví, na vídeňském dvoře se proto zvedla vlna odporu proti Valdštejnovi. Na počátku roku 1634 byl Valdštejn zbaven vrchního velení a později prohlášen za zrádce, zatím tajně. Jeho titul získal Matyáš Gallas. Valdštejn se přesunul přezimovat se zbytkem své armády do Chebu, kde byl později na císařův pokyn zavražděn irskými důstojníky v císařských službách z městské posádky.

Po smrti Valdštejna se podařilo císařské armádě dobýt zpět Řezno a Donauwörth. Poté se spojila s armádou španělskou a zbylé švédské oddíly porazila v září 1634 v bitvě u Nördlingenu. Při takovémto vývoji nabídl saský kurfiřt Jan Jiří spojenectví. Nakonec bylo uzavřeno v roce 1635 spojenectví, jež zaštítil pražský mír. Za přestoupení získali Sasové obě Lužice, dále byla pozastavena platnost restitučního ediktu na 40 let.

Kardinál Richelieu

Ač ve Francii převládalo římskokatolické vyznání, již delší dobu podporovala protestantskou stranu finančně. Francie se totiž obávala velké mocí Habsburků, především na hranici francouzských východních provincií. Během prvních let třicetileté války probíhala ve Francii válka mezi hugenoty a katolickým králem Ludvíkem, respektive jeho prvním ministrem, kardinálem Richelieu, takže se Francie vojensky nezapojila. Ke změně došlo, když padl v roce 1628 přístav La Rochelle.

Po roce 1628 se Francie spojila s Nizozemskými provinciemi a Švédskem a vstoupila do války proti Španělsku (tato část bojů se označuje jako francouzsko-španělská válka). Na to Španělsko reagovalo vpádem na území Francie pod vedením císařského generála Jana z Werthu a kardinála Ferdinanda Habsburského. Španělé se dostali v roce 1636 do provincií Champagne a Burgundy, přes které postoupili až k Paříži. Odsud byli vyhnáni Bernardem Sasko-Výmarským, který je porazil v bitvě u Compiègne. V roce 1637 zemřel císař Ferdinand II. a na jeho místo nastoupil jeho syn Ferdinand III.

Bourbonovec Ludvík II. „Velký Condé“

Protihabsburské síly obsadily řadu pevností ve Svaté říši u hranic s Francií. Největší ztrátou byla pevnost Breisach dobytá Francouzi v roce 1638, kudy mohli dříve Španělé posílat své posily z italských provincií do Nizozemí.[29] Španělské loďstvo také utrpělo porážku od Nizozemců, což téměř znemožnilo přesouvání španělských posil do Svaté říše. Oslabení Španělska využily Katalánie a Portugalské království a vzbouřily se. S Katalánií začal jednat kardinál Richelieu a nabízel, že dosadí Ludvíka XIII. na její trůn. Portugalsko se v roce 1640 od Španělska odtrhlo.

V roce 1639 byla císařská armáda zatlačena až k Drážďanům armádou švédskou. Francie se Švédskem začaly připravovat mírovou smlouvu, ve které by bylo stvrzeno jejich vítězství. V roce 1642 zemřel kardinál Richelieu a na místo prvního ministra nastoupil kardinál Mazarin. O rok později zemřel také sám král Ludvík XIII. a na trůn nastoupil jeho syn Ludvík XIV., v témže roce zemřel i nejvyšší švédský důstojník, Johan Banér, a do čela švédského vojska se dostal Lennart Torstenson.

Španělští pěšáci očekávají poslední útok v bitvě u Rocroi roku 1643

V roce 1643 došlo k rozhodující bitvě španělských a francouzských vojsk u Rocroi, kde mladičký Ludvík II. Bourbon, vévoda d’Enghien porazil španělsko-císařskou armádu, složenou převážně z tradičních tercií. To mu vyneslo vojenskou slávu, tato porážka také vedla k počátku mírových jednání, která byla započata roku 1644 v Münsteru a Osnabrücku. Jednání nakonec vedla k podepsání vestfálského míru roku 1648.

Nový velitel švédského vojska Torstenson zahájil v roce 1642 invazi přes Slezsko na Moravu, během které obsadil Olomouc. Po druhé bitvě u Breitenfeldu se dostal v roce 1643 k Praze a odtud na Moravu, pak však bylo koncem roku švédské vojsko odvoláno do nové války v Dánsku. Roku 1645 se střetla švédská a císařská vojska v bitvě u Jankova, v které Torstenson vyhrál. Tohoto vítězství chtěl využít a napadnout Vídeň. Při tažení museli Švédové překonat Brno, což se jim však nepodařilo a od obléhaného Brna se museli stáhnout zpět do Švédska. Ve funkci vrchního velitele švédských armád vystřídal Torstensona Carl Gustav Wrangel. Ferdinand III. nakonec podepsal separátní mír se sedmihradským knížetem Jiřím I. Rákoczym.

Obléhání Prahy na rytině z Theatrum Europaeum, na podkladě malby Karla Škréty

Švédům, kteří se oddělili od hlavního proudu pod vedením generála Hanse Christoffa Königsmarcka, se podařilo v roce 1648 nečekaným útokem dobýt města Pražská na levém břehu Vltavy. Při tomto přepadu byly uloupeny cenné umělecké sbírky z Pražského hradu a do zajetí se dostalo mnoho urozených pánů, kteří museli zaplatit vysoké výkupné. Vniknutí Švédů na pravý břeh zabránili Pražané a studenti, kteří zahradili Karlův most. V Praze se bojovalo až několik měsíců po uzavření vestfálského míru, poté obě strany podepsaly mírovou dohodu a Švédové se stáhli.

Diplomaté v Münsteru sjednávají vestfálský mír.

V roce 1644 byla ve městech Osnabrück a Münster ve Vestfálsku (severozápadní Německo) zahájena mírová jednání. Proto se dohoda uzavřená v roce 1648 nazývá vestfálský mír.[30] Krom třicetileté války řešil tento mír také osmdesátiletou válku, spor mezi Španělskem a Nizozemskými provinciemi. Boje mezi Francií a Španělskem probíhaly po vestfálském míru do roku 1659, kdy byl sepsán pyrenejský mír.

Vestfálský mír znamenal příklon k absolutismu a také striktní dodržování augšpurského určování náboženství podle panovníka (cuius regio, eius religio), které bylo před válkou v některých zemích praktikováno s určitou benevolencí. Během války nastoupil nový umělecký směr, baroko, které vytlačilo renesanci a stalo se nástrojem protireformace. V zemích České koruny došlo během války a bezprostředně po ní k „době temna“ v důsledku toho, že v tomto regionu bylo zabito mnoho lidí a mnoho jich muselo odejít kvůli náboženskému přesvědčení. Jedním z nejvýznamnějších Čechů, kteří odešli, byl Jan Amos Komenský. Třicetiletá válka byla také posledním velkým náboženským konfliktem v Evropě, od této doby již nikdy neproběhla takto komplexní válka, která by se odvolávala na náboženství.

Vojáci se dopouštěli krutostí na civilním obyvatelstvu

Žoldnéři rabují usedlost

V německých zemích válka způsobila úbytek obyvatelstva v průměru o třicet procent, u mužů to bylo až o padesát procent. Na území dnešního Braniborska klesl počet lidí o polovinu a v dnešním Pomořansku a na dalších místech až o dvě třetiny. Jedním z nejvíce poškozených měst byl Magdeburg, ve kterém během války poklesl počet obyvatel z 25 000 na 2 464. V oblastech na východ od Labe bylo opuštěno nebo pobořeno 87 % domů.[31] I přesto, že byly České země po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, poklesl zde počet obyvatel o jednu třetinu a po válce bylo pustých 20 % usedlostí v Čechách a 22 % na Moravě.[32] Některým oblastem se válka téměř vyhnula, v Dolním Sasku klesl počet obyvatel pouze o deset procent.[2]

Zpustošenou zemi popsal Petr Lehnstein: „Člověk jde až deset mil a nepotká člověka, kus dobytka, neuvidí ani špačka. V některých místech najde starého muže, dítě nebo dvě staré ženy. Ve všech vesnicích je v domech plno mrtvol. Muži, ženy, děti i čeleď, vepři, krávy a voli leží vedle sebe. Byli zardoušeni hladem a morem. Jsou plni larv a červů. Požírají je vlci, lišky, psi, krkavci, vrány a jiní ptáci, poněvadž nebylo nikoho, kdo by je pochoval, politoval a oplakal.“[31]

Lékař s maskou při morové epidemii na rytině ze 17. století

V dnešním Německu a okolních zemích během války a po ní docházelo k propuknutí mnoha epidemií. Tento stav nebyl nikdy během válek výjimečný, vzhledem k velkému mísení obyvatel, kdy se vojáci přesouvali z jedné pozice do další a na jiné fronty. Navíc také docházelo k velkému přesidlování utečenců, toto vše dohromady poskytovalo podmínky pro šíření epidemií. Dobové kroniky se sice zmiňují o lokálních epidemiích, nicméně když se střetly dánské a císařské armády v okolí Saska a Durynska v letech 1625–26, mluví záznamy z té doby o rapidním nárůstu nemocnosti. Kroniky a dobové záznamy podávají informace o takzvané „uherské nemoci“, její pravá podstata není známá, je uváděna jako úplavice nebo též syfilis.[33] V tomto období se také objevují epidemie tyfu, moru nebo kurdějí.

Český kněz a historik Bohuslav Balbín napsal několik let po válce: „Spatříš mnohdy na opuštěném místě trčeti bránu, sloup, ohromné trosky veliké budovy. To je vše, co zbývá ze zámku, který se tu vypínal. Jinde strmí osamělá věž, jediný to zbytek vesnice či tvrze, jež pohltily plameny. Nebylo by možná uvést města, ba ani hradu, který by nebyl vypálen.“[31]

• Anglie, Irsko a Skotsko: Relativně válkou nedotčené země, v kterých ještě během třicetileté války vypukla válka občanská, která vyústila roku 1651 ve vládu Olivera Cromwella.
• Země Koruny české: Vyšly z války menší o území Horní a Dolní Lužice, které bylo připojeno v roce 1635 k Sasku jako vypořádání mezi kurfiřtem a císařem Svaté říše. Válečnými útrapami byla nejvíce ze všech stavů postižena města, která musela odvádět nejvíce daní přímo i nepřímo, těmito útrapami byly znovu utuženy cechy, a tím byl zpomalen městský hospodářský vývoj.[34] Dále zaznamenaly konec nezávislosti stavovského soustátí a vznik dědičného království v držení Habsburků, kteří si tyto země udrželi do roku 1918.
• Nizozemské provincie: Po osmdesáti letech bojů se Španělskem jim byla uznána oficiálně nezávislost ze strany Říše a Španělska (fakticky byla uznána již roku 1609, kdy bylo sjednáno dvanáctileté příměří).
• Svatá říše římská: Statem quo byl vestfálským mírem určen rok 1624. Stal se z ní svazek nezávislých států s formální hlavou státu – císařem, voleným pro příště už jen z rodu Habsburků. Habsburkové si ale podrželi absolutní moc ve svých dědičných zemích (země Koruny české, Rakouské země) – rekatolizace zde zvítězila a konfiskace zůstaly v platnosti. Také se udrželi v Uhrách, kde však museli tolerovat protestantskou víru.
• Španělsko: Během války, v roce 1640, se od něj odtrhlo Portugalské království. Válka také velice urychlila úpadek této mocnosti, který byl završen vymřením habsburské větve španělských panovníků roku 1700.
• Švédsko: V posledních letech války mimo jiné bojovalo s poměrně výrazným úspěchem také s Dánskem o dominium maris Baltici (panství nad Baltským mořem) a podařilo se mu uhájit výsadní postavení v okolí Baltu, což z něho udělalo novou evropskou velmoc.
• Švýcarská konfederace: Definitivně byla uznána nezávislou ze strany Říše. „Věčná neutralita“ byla uznána všemi evropskými mocnostmi a Švýcarsko si ji udrželo dodnes.

• ABELINUS, Johann Philipp. Theatrum Europaeum 1, 2. Frankfurt: Matthäus Merian, 1618–1718. (němčina, latina) Rozsáhlé dobové dílo zabývající se především třicetiletou válkou, doplněno mědirytinami.
• BALCÁREK, Pavel. Ve víru třicetileté války: politikové, kondotiéři, rebelové a mučedníci v zemích Koruny české. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2011. 510 s. ISBN 978-80-86829-61-6.
• ČORNEJOVÁ, Ivana; MIKULEC, Jiří; VLNAS, Vít, a kol. Velké dějiny zemí Koruny české 1618-1683. 1. vyd. Svazek VIII. Praha: Paseka, 2008. 711 s., [32] s. barev. obr. příl s. ISBN 978-80-7185-947-5.
• DRŠKA, Václav; STELLNER, František; SKŘIVAN, Aleš. Kapitoly z dějin evropské politiky do roku 1648. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995. 205 s. ISBN 80-85241-87-0.
• ENGLUND, Peter. Nepokojná léta: historie třicetileté války. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2000. 679 s. ISBN 80-7106-355-X.
• FUKALA, Radek. Sen o odplatě: dramata třicetileté války. Praha: Epocha, 2005. 389 s. ISBN 80-86328-84-8.
• FUKALA, Radek. Třicetiletá válka, nebo všeobecný evropský konflikt 17. století?: otázky, úvahy a problémy. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2012. 193 s. ISBN 978-80-86829-81-4.
• KLUČINA, Petr. Třicetiletá válka: obraz doby 1618-1648. 2. vyd. Litomyšl: Paseka, 2004. 409 s. ISBN 80-7185-663-0.
• KOVÁŘ Martin: Třicetiletá válka (I. část) Historický obzor č. 12/1993, str. 269–275, (II. část) Historický obzor č. 1/1994, str. 2–6
• MUNCK, Thomas. Evropa sedmnáctého století: 1598-1700. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2002. 468 s. ISBN 80-7021-508-9.
• PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem: historie habsburské armády 1526-1918. Svazek 18. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. (Militaria). ISBN 80-902745-5-2.
• PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4., autorem dopl. a přeprac. vyd. Praha: Rodiče, 2004. 318 s. ISBN 80-86695-44-1.
• POLIŠENSKÝ, Josef. Třicetiletá válka a evropské krize 17. století. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1970. 284 s.
• PRÁŠEK, Justin Václav. Čeští exulanti ve vojskách války třicetileté. Československý legionář. 1922, roč. IV, čís. 7, 8, 10 a 11.
• REZEK, Antonín. Dějiny Saského vpádu do Čech (1631-1632) a návrat emigrace. Praha: I.L. Kober, 1889. 173 s.
• SKUTIL, Jan, et al. Morava a Brno na sklonku třicetileté války: [konference Brno, 22. a 23. června 1995]. Praha: Societas Praha, 1995. 287 s.
• ŠINDELÁŘ, Bedřich. Vestfálský mír a česká otázka. Praha: Academia, 1968. 378 s. Obsahuje bibliografii, bibliografické odkazy a rejstřík.
• TAPIÉ, Victor Lucien. Bílá Hora a francouzská politika. Překlad Zdeněk Kalista. Praha: Melantrich, 1936. 499 s.

• Hakapelité
• Druhá třicetiletá válka

• Obrázky, zvuky či videa k tématu třicetiletá válka na Wikimedia Commons
• Dílo Dreißigjähriger Krieg ve Wikizdrojích (německy)
• Třicetiletá válka ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Třicetiletá válka
• Téma Třicetiletá válka ve Wikicitátech
• (česky) Třicetiletá válka na stránkách o Švédsku
• (německy) Ztráty na životech obyvatelstva během třicetileté války v procentech
• (anglicky) The Thirty Years War
• (anglicky) The Thirty Years War – článek na Katolické encyklopedii