Pražská defenestrace (1618)

Pražská defenestrace roku 1618, soudobá mědirytina z Theatrum Europaeum

Po smrti Rudolfa II. se jeho bratr Matyáš opět snažil upevnit pozici katolické církve, jejíž již tak slabé postavení bylo ještě dále otřeseno tzv. Rudolfovým majestátem. Již v březnu roku 1618 se sešel stavovský sněm, záminka k jeho svolání byl vrchnostenský příkaz uzavřít dva protestantské kostely v městě Broumov, které tehdy patřilo řádu benediktinů a dokonce zbourání kostela v Hrobu patřícím pražskému arcibiskupství. Kostely byly postaveny luteránskými poddanými na pozemcích patřících katolické vrchnosti, a to bez jejího svolení. Jednalo se o porušení tehdy široce uznávané zásady Cuius regio, eius religio („Čí země, toho víra“), která byla v předbělohorské době považována za nedotknutelné právo majitelů panství. Základem sporu byl nejasný výklad Rudolfova majestátu, zda poddaní na církevním zboží mají stejné právo svobodné volby vyznání, jako poddaní na komorním (= královském) zboží. Je paradoxem, že na panstvích šlechtických neměli poddaní možnost volby vyznání, kdežto na panstvích patřících králi tuto volbu měli. Dne 21. a 22. května 1618 se sešel v Praze v Karolinu sjezd českých evangelických stavů, který odpovídal usnesení zemského sněmu z let 1609–10 v souvislosti s Rudolfovým majestátem. Dle tohoto usnesení měly české stavy právo svolat svými defensory (obhájci) „zvláštní sněm poradní“ na obhajobu svých skutečných i domnělých práv. Císařem a králem Matyášem byl však tento sjezd zakázán. Původcům sjezdu byl dáno na vědomí, že přesahují své kompetence, a proto císař sněm zakazuje dříve, „nežli by týž oheň víceji vznícen byl“. Zákon z roku 1609 však poskytoval další možnost smírného řešení sporu, a to zvláštní soud, osazený z poloviny katolíky a z poloviny evangelíky. Mělo se jednat o 24 vážených osob, jejichž výběr byl svobodnou volbou každé ze znesvářených stran. Na toto řešení však v nastalém napětí nikdo nepomyslel.

Karel Svoboda: Defenestrace

Vzhledem ke sporům táhnoucím se již od let 1609–10 během jednání o Rudolfově majestátu byli oba tehdejší královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic považováni za původce zákazu sněmu (autorem formulace zákazu však byl ministr a císařův důvěrník kardinál Khlesl). A i díky tomu se vůči nim obrátil hněv nekatolických stavů. Císař také na poslední chvíli změnil zákaz na žádost o odklad sněmu, ale již to nebylo nic platné. Stavové vědomi si faktu, že podnikají věc velmi nebezpečnou, také usilovali o přízeň veřejného mínění, jakkoliv je tento pojem v počátcích 17. století věcí poměrně iluzorní. Nechali proto den před sjezdem ve všech kostelích pražských (výslovně česky i německy) přečíst výzvu, která měla tehdejší pražskou obec připravit na další události. Výzva také obsahovala mimo jiné prosbu Aby Pán Bůh ráčil srdce Jeho Milosti Císaře pána a krále našeho k milosti a lásce svých věrných poddaných nakloniti, ale také větu ale i aby srdce jejich milostivých pánů stavů posilnil a potvrdil. Z textu výzvy je patrno, že radikální roztržka s habsburským domem nebyla ještě na jaře roku 1618 na pořadu dne, nicméně stavovští předáci si byli vědomi vážnosti situace.

Ludvíkův palác, z jehož druhého patra byli místodržící vyhozeni

V úterý dne 22. května 1618 proběhlo v paláci Smiřických na malostranském náměstí jednání předáků stavovské opozice a na něm bylo rozhodnuto o provedení defenestrace hned nazítří. Následující den, ve středu, po osmé hodině ranní se vydali účastníci sněmu „s velikým houfem, na vozích, na koních i pěšky“ na Pražský hrad. Po poradě zahájené modlitbami v tzv. zeleném pokoji, kde se konávaly sněmy, odebrali se pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna a Václava Budovce z Budova do Starého královského paláce do tehdejších místodržitelských kanceláří v Ludvíkově křídle. Zde zinscenovali improvizované soudní líčení proti dvěma ze čtyř přítomných ministrů, Vilému Slavatovi z Chlumu a Košumberka a Jaroslavu Bořitovi z Martinic.[1] Po vzrušené debatě byli oba místodržící shledáni vinnými z rušení majestátu, nepřáteli stavů i obecného dobrého a odbojníky království Českého (velezrádci) a byli odsouzeni k smrti vyhozením z oken v druhém patře, která byla kolem 16–20 metrů nad zemí. Významným důkazem, že nešlo o momentální výbuch vzteku, je i fakt, že další dva přítomní členové zemské vlády, tj. nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka a Matouš Děpolt z Lobkovic, byli po provedení exekuce doprovozeni čestným průvodem z Hradu do svých bytů v pražských městech.

Je nutné dodat, že byl vynesen i rozsudek, který přečetl Pavel Říčan:

„Poněvadž stavové jsou v tom vskutku přesvědčeni, že oba pánové mají za rušitele Majestátu považováni být, proto prohlašují je za nepřátele své a obecního dobrého i za odbojníky království českého vůbec.“[2]

První byl defenestrován Martinic. Podle tradičního podání při pádu stihl vykřiknout: „Jesu, Maria, miserere mei!“ Jeden ze stavů reagoval slovy: „Schválně, jestli mu ta jeho Marie pomůže.“ Když se poté podíval z okna do příkopu a viděl Martinice živého, zvolal: „U všech svatých! Ona mu pomohla!“ Poté byl defenestrován Slavata, který si při pádu těžce zranil hlavu o římsu, a sekretář Fabricius.

Všichni tři pád přežili. Defenestrovaní a katolická strana to přičítali zásahu Panny Marie. Naopak protestanti, jmenovitě Pavel Skála ze Zhoře a Václav Budovec z Budova tvrdili, že to bylo tím, že pod okny paláce bylo „nastláno“ listinami a jiným odpadem; Slavata to však popíral, udávaje: „z toho okna vyhozený ne měkce na papíry, ale tvrdě na kamení pod oknem ležící padl jsem, takže jsem se nemálo ztloukl a sobě hrubě na životě a zdraví ublížil.“

Podle moderních výzkumů by se na prudkém svahu dostatečně velké smetiště neudrželo (ani při archeologickém výzkumu se pod Ludvíkovým křídlem smetiště nenašlo); defenestrovaným spíše pomohl samotný prudký svah, po němž se jejich těla po dopadu smýkala. Oběti zřejmě ochránil i tehdejší tlustý oděv.[3][4][5][6]

Hraběnka Polyxena z Lobkovic vzbouřencům místodržící nevydala.

Ke chvíli před vyhozením píše soudobý český spisovatel a historik, Pavel Skála ze Zhoře, ve své Historii české toto:

A tu teprve jeden každý soudil, že dolů z oken metáni budou. Ano i oni[pozn. 1], když tomu porozuměli, že se s nimi nežertuje, ač prve nic pro svou vysokomyslnost a zpouru svou žádnému neříkali ani se nekořili, teď však teprve počali prositi, aby hrdlům jich uškozeno nebylo, ruce spínajíce a Boha prosíce, nohami o zemi zapírali a za milost žádali.

Zázračná záchrana místodržících
– votivní obraz V. Slavaty

Martinic po dopadu pomohl Slavatovi dojít do Lobkovického paláce, kde je přijala paní Polyxena. Fabricius utekl dolů k řece. Otřesený Slavata skončil v péči paní Polyxeny. Stavové nic víc proti němu nepodnikli; když se uzdravil, mohl se odebrat do Teplic na zotavení. Odtud po roce ujel do Sas. Zároveň se Slavatou a Martinicem byl vyhozen z okna vládní sekretář Filip Fabricius. Zůstal bez zranění, takže mohl přímo z příkopu dát se na útěk z města a dále do Vídně.[7]

Martinic ještě téže noci uprchl do Bavorska. Dodnes na místech dopadu v Zahradě Na Valech stojí kamenné památníky vděčných místodržících.

Co stalo se na hradě, způsobilo v Praze, jejíž ulice a náměstí naplněny byly zástupy lidu, ohromné rozčilení, ale Thurn se postaral, aby k výtržnostem proti katolíkům nebo židům nedošlo. Dne následujícího zvolili shromáždění stavové, kteří se ustavili svémocně jako řádný sněm zemský a přisáhli vytrvati v obraně svých práv, v sněmovní síni na hradě pražském vládu třiceti direktorů, nařídili zemskou hotovost a zabavili k své ruce sněmovní daně dosud pro krále odváděné (nikoli jiné daně královské). Dne 26. května poslali zprávu o tom, co podnikli, a připravenou již písemnou obranu všeho (Apologii) králi do Vídně, ujišťujíce, že všechny kroky jejich směřují jen k obraně proti praktikantům a nevěrným synům vlasti. Nechtějí, tvrdili, podniknout ničeho proti císaři, jehož věrnými a poslušnými poddanými zůstávají.[7]